Ferrata Priečné sedlo, Vysoké Tatry.

Fotografie (104) • Foto: TomášNejedlý

Vstoupit do fotogalerie (104 fotografií)

Článek popisuje jednu z nejkrásnějších a velice příjemných ferrat ve Vysokých Tatrách. Je také jednou z nejjednodušších, kterou mám na svém „velmi rozsáhlém“ kontě, neskutečných tří zajištěných cest, které jsem šel. :-))) První byla ferrata v Moravském krasu v lomu „Velká Dohoda“, další nedávno popisovaná ferrata HZS Martinské Hole a nyní jako poslední a skutečná lahůdka ve Vysokých Tatrách. Přiznám se, že jsem z ní měl obrovské obavy a respekt. Podle videí měla být snadná, podle „ocenění“ obtížnosti A, také. Nicméně se také uvádělo, že vede do hezkých výšek a „exponovaná místa mohou být pro spoustu lidí problémem“. Tato věta ve mně vyvolávala asi největší obavy či dokonce strach. Také některé videa na internetu uváděly, že ferrata není úplně nejvhodnější pro děti, protože některé vzdálenosti mezi kramlemi nebo jinými pomůckami mohou být vcelku velké. Na druhou stranu, ale skoro všechny zprávy o této zajištěné cestě na ni pěly ódy. To pro mě naopak byl důvod k malému optimismu. Cesta k ní je ale náročná a to asi především na délku.

Nicméně není nic horšího pro zvyšování a podporování „vnitřního“ strachu než čekání v obavách. Proto, ač jsem byl jak z ferraty, tak i z jedné z nejobtížnějších turistických tras ve Vysokých Tatrách, velice nervózní. Vzhledem k předešlým zkušenostem s Českými drahami, respektive s dalšími společnostmi využívajících jejich kolejový systém a celou infrastrukturu, jsem raději jízdenku, která je současně i místenkou, koupil s předstihem asi tří dnu (to je v současnosti lhůta, kdy většinou zbývá jen pár míst!!!). Naopak, pokud bych si ji koupil ještě dřív, tak už vůbec nemohu uvažovat nad vývojem počasí, pro tyto výšky a terény tak důležitém. Poslední dny před odjezdem až byla nervozita tak velká, až mi to bylo nemilé.

Foto: TomášNejedlý

Konečně, již mířím na nádraží ve Svinově, ale i tam „spřátelení“ dopravci dokáží pěkně hrát s nervy cestujících a bezdůvodně natahovat zpoždění na nemyslitelné, více než hodinové hodnoty. K jedné, někdy i více hodinám, se pak při smůle mohou připočítávat další desítky minut, což pak v Tatrách může dosáhnout neskutečných hodnot. Na přesné hodnoty zpoždění si již nepamatuji, ale jsou prakticky jistým pravidlem. To je i pro člověka, který z mnoha důvodů (už) netouží po autě, argumentem aby si ho (s nechutí) koupil – zase problémy, zase zbytečné peníze navíc a přitom auto bude většinu času stát na jednom místě (využití nula, nula, nic). Výhoda, že vyčerpaný po tůře si sednu do vlaku a už nemusím nic řešit, jen neusnout v čase, kdy bych už měl vystupovat, řešit autem. Protože většinou chodím sám, tak by to znamenalo několik hodin v autě pospat a pak teprve po tmě jet domů přes půl Slovenska.

Když stihnu vlak, tak nic takového řešit nemusím. A bohužel, pokud na Slovensko se na české straně vygeneruje zpoždění v hodnotách až několika hodin, tak na Slovensku to z nějakého záhadného důvodu jde bez zpoždění. Pokud je vůbec nějaké, tak třeba jen pět minut a to už ani jako zpoždění neberu. Tedy při návratu mám problém zase vlak zpět na Moravu stihnout.

Foto: TomášNejedlý

Ve Štrbě odjíždí chvíli před půl pátou odpoledne, pak je ještě jedna možnost asi o půl hodiny později a pak až noční spoje a i na ty je třeba mít místenky, protože bývají plné!!! No zkrátka po této velmi dlouhé, ale úspěšné táhlé a únavné štrece z Hrebienku přes Zámkovského chatu, krásnou lesní cestu v Malé Studené dolině a dále nádherným skalním a balvanovým územím s mnoha vodopády a také lavinovým územím známým i štolami, postupuji po zelené značené trase serpentinami ve skalním stupni pomalu, ale jistě až k plesů a k Teryho chatě. Popis celé cesty uvedu v jiném článku, zaslouží si ji. Stejně tak si samostatný článek zaslouží i samotná zajištěná cesta nad „starými“ cestami přes Priečné sedlo, legendy tatranské turistiky. Zde se tedy pokusím popsat zajímavosti ferraty a to co mě zaujalo při cestě k ní a celý velký okruh přes Teryho chatu, Priečné sedlo, Zbojnickou chatu a táhlou cestou nyní již ne jen po žluté, ale dále po modré až k „Razcestie pod Rainerovou chatou“ až konečně k lanovce (pozemní lanovce, „vláčku“ taženém lanem) na Hrebienku, si nechám na jindy. Cesta, která má podle turistických průvodců trvat kolem devíti až devíti a půl hodiny čistého času. Ráno jsem byl pod lanovkou poměrně pozdě, něco po 8 hodině a nahoru jsem vyjížděl myslím kolem půl deváté. Zpět jsem se po tomhle dlouhém okruhu dostal asi kolem 5 hodin odpoledne. Nejsem si přesně jistý, ale následující spoje jsem úspěšně stihl tak, že v Popradu jsem byl po šesté hodině večer. I tak to již nestačilo, abych stihl poslední spoje na Ostravu. Dojel jsem tedy slovenským rychlíkem s konečnou v Bratislavě až do Žiliny, kde jsem „protrpěl“ večer a myslím před půlnocí vyjel do Ostravy. Ještě, že jsem měl místenku. Viděl jsem tam jednoho, který chtěl jet také, ale už na něj nezbylo místo!!! Myslím, že tato jízda byla i ta, kdy se mi ve vlaku sedělo nejhůř a jak na smilování jsem čekal až budu moci ve Svinově vystoupit a chůzí si narovnat záda. Nepraktické sedačky, kdy jsem si ani nemohl natáhnout pořádně nohy bylo utrpením. To jsem měl batoh s vybavením, PETkami s vodou a přilbu, což zabíralo spoustu místa.

Nyní ovšem již k něčemu mnohem zajímavějšímu než je cestování vlakem a to je cesta od Teryho chaty výš až k Priečnému sedlu. Už jen postup skalním a suťovým stupněm pod chatou je velice zajímavý, s nádhernými výhledy na majestátné kopce (štíty) a dechberoucí údolí. Skutečně jsem si tuto cestu vychutnával. To jsem netušil, že nad chatou budou úseky ještě zábavnější. U chaty jsem chvíli setrval, kdo má více času může si dát třeba oběd nebo alespoň pivo. Ve vysokých horách, kde po dlouhé úseky není jediný strom, v nejlepším případě jen kosodřevina, je důležitým místem na chatách i WC. To je zde provedeno nečekaně moderně a hlavně je udržované. Tedy, jak se v „údolí“ říká „podle záchodu hodnotíme hospody“, tak zde je vše zcela v pořádku.

Foto: TomášNejedlý

Od chaty postupuji kolem menších, ale o to krásnějších, ples dále. Cesta se začíná vlnit a prudce stoupat. Po prudkém stoupání nad jezery se přibližuji se k prvnímu techničtějšímu úseku zajištěnému již řetězy. Jde o jakousi předehru před sedlem. To je ovšem ještě hooodně daleko. Tento úsek je tak strmý a náročný, že musím poměrně často odpočívat. Místo s řetězy si vychutnávám a musím dávat i trochu více pozor. Již o dost níž se totiž nacházejí, jak by horolezci řekli, „vzdušnější“ nebo také „exponovanější“ místa. Překonávám je, ale trochu síly si vyžadují. V jednom místě si musím dávat více pozor, protože nalevo je „volno“. Hezká rozcvička. Jaké asi bude Priečné sedlo? Jen pár týdnu mám po „tréninku“ na ferratě HZS Martinské hole.

https://www.turistika.cz/mista/ferrata-hzs-martinske-hole-dil-prvni-spolecna-cast-s-lanovymi-mosty/detail

https://www.turistika.cz/mista/ferrata-hzs-martinske-hole-cast-druha-zaverecna/detail

Foto: TomášNejedlý

Obloukem obcházím Pfinovu kopu. Až se cesta trochu narovná, tak teprve potom poprvé zahlédnu údolí z něhož napravo vybíhá „cik-cak“ cestička do „Sedielka“ a nalevo cesta k lahůdce a hlavnímu bodu výletu – k Priečnému sedlu. Sestupuji, nervozita stoupá. Pomalu si „hlavu“ připravuji na výstup a promýšlím všechny detaily. Přibližuji se k „nástupu“ a nevím jestli vlastně chci nebo jestli se bojím. Nakonec jsem nedaleko první kramle na malém místečku ve svahu se sutí. Místo není zcela pohodlné – hlavně, abych při navlékání sedáku neuklouzl. Již v prvních místech je jasné, že zajištěná cesta půjde strmě vzhůru. Bude to jako po žebříku nebo si budu muset hledat i přirozené místa jako stupy a chaty? Pár lidí přede mnou již stoupá a zdola to vypadá skoro jako by letěli. Zvědavost mi nedá a už také stoupám. Prvními kroky si navykám na rytmus a už také skoro běžím nahoru. Zatím to jde jako po žebříku. Zatím je to zcela v pohodě a už mám možná první desítku výškových metrů za sebou. Těžko popisovat každý krok, ale cesta je oproti předešlým ferratám, zcela v pohodě. Spíš se snažím ji vylézt co nejrychleji to jde. Je to jen asi týden co dva Poláky zasáhl na tatranském Kriváni blesk a nedopadlo to dobře. Celou dobu přibližování se k ferratě jsem sledoval i to, jak se nad sedlem honí mraky a občas mlha. Nebýt tohoto smutného případu, tak si těch mraků asi vůbec nevšímám, ale teď mě nějak každý mráček děsil.

Nahoru stoupám poměrně svižně, občas udělám fotku a doufám, že i kamerka na přilbě bude vše dobře nahrávat. Některá místa jsou „otevřenější“, ale špatný pocit z toho vůbec nemám, jsem v pohodě. Kochám se okolními velikány, mezi jiným i vrcholem Lomnického štítu se slavnou hvězdárnou, na které dlouhou dobu působily ty největší legendy československé astronomie. Jaký je asi z Tater pohled na hvězd, když se na chvíli udělá pěkně? Temnou oblohu posetou hvězdami tak, že jsem skoro nebyl schopen rozpoznat souhvězdí, jsem zažil snad jen jednou a to na „lyžáku“ ze základky na Barborce pod Pradědem.

Foto: TomášNejedlý

Pohled do údolí je také krásný a protější „Priečná veža“ je dechberoucí. Až se dostanu na ferratě úplně nahoru a začnu mírně traverzovat k sedlu, ale v mnohem větší výšce, tak mám nepochybně mnohem krásnější výhled jak na sedlo, tak i na okolí oproti těm co jdou „starou cestou“. Na cestě je několik míst na kterých je třeba si dát trochu pozor. Právě toto místo z něhož pak ještě několik desítek metrů pokračuje v určité výšce a pak již klesá do sousedícího údolí.

Jaké by to asi bylo, kdyby ferrata vedla ještě dál, třeba až na vrchol Široké veže?

A také na jedno místo o kousek dřív, ale ani jedno z nich není nikterak technicky náročné a za sucha bude také v pohodě. V některých místech je třeba si dát pozor na klouzající trávu, ale nyní cesta neklouzala. Když jsem se přiblížil k lidem na „staré cestě“, tak už už jsem se chtěl odpojovat, ale byl jsem upozorněn, že ferrata ještě nekončí. Byla by to prohra a tak jsem po ní pokračoval dále. Která z cest je lehčí si neodvažuji tvrdit, ale myslím, že pokud má někdo set a další vybavení na ferraty, tak je určitě bezpečnější jít zajištěnou cestou (pokud zrovna nebijí kolem dokola blesky, což je situace, kterou bych nechtěl v Tatrách nikdy zažít – stačilo mi utíkání od skal do lesa v Hrubém Jeseníku a doufat, že to do mě zrovna nepraští).

Foto: TomášNejedlý

Pokud mi ferraty v Moravském krasu a v Malé Fatře daly zabrat, tak tuto jsem si skutečně vychutnával… Ferrata RADOST! I tak je třeba zdůraznit, že její projití (i s přestávkami na výhledy a fotky) mi zabralo skoro hodinu. Velice symbolické bylo i to, že chvíli po mém sestupu, když už jsem si sundával sedák, ke mně došlo krásné děvče a tak nějak jsme se dali do řeči. Pro ni se jednalo myslím o teprve druhou zajištěnou cestu a byla vidět jak únava, tak i radost v jejich očích, že to přešla. Nejzajímavější bylo, že i ona měla úplně stejné problémy na ferratě HZS Martinské Hole jako já, jež jsem popsal v nedávných článcích.

https://www.turistika.cz/mista/ferrata-hzs-martinske-hole-cast-druha-zaverecna/detail

Těžko popisovat dále, když uvedu, že to bylo NAPROSTO SUPER, POHODIČKA A RADOST, tak to nepopíše tu celkovou a skutečnou odměnu za překonání něčeho, čehož jsem se dlouhou dobu bál. V ten den byla tato ferrata nejjednodušší a nejkrásnější ze všech, které jsem dosud prošel.

KRÁSNÁ, JEDNODUCHÁ, ELEGANTNÍ, skvělá odměna za veškeré tréninky a strach předtím. Na druhou stranu je třeba uvést, že se jedná o vysokohorskou, dlouhou a náročnou tůru a při změně počasí nebo jen aktuálního „nastavení“ každého jedince, se může i tato cesta stát nebezpečnou a proto je třeba ji VŽDY brát s dostatečným RESPEKTEM, protože hory mají vždy poslední slovo!