Florencie - Nová sakristie (Firenze - Sagrestia Nuova)

Nová sakristie je bezesporu jedním z klenotů světových dějin umění. Klenotem, který navíc obklopují jeho další blyštiví bratříčci. Jedná se totiž o apsidovou část Medicejské kaple, která se nachází ve florentské bazilice San Lorenzo. Název Nová sakristie vznikla jako „protějšek“ Brunelleschiho Staré sakristie z roku 1426, která je dnes součástí muzejního komplexu kaple Medici. A hned na úvod si můžeme prozradit, že se vlastně jedná o mauzoleum nebo pohřební kapli slavného rodu Medici, který ve Florencii vládl více než 300 let. A hlavně zde před sebou máme mistrovské dílo velkého renesančního umělce, architekta, malíře a sochaře Michelangela Buonarrotiho. Tedy mramorové hrobky Lorenza, vévody z Urbina (+1519) a jeho dědečka Giuliana, vévody z Nemours (+1516), které doplňuje socha Madony s dítětem a pár dalších „maličkostí“..

Toto mauzoleum tvořil Michelangelo na příkaz dvou velkých mužů slavného rodu, tedy papeže Lva X. a kardinála Giulia Medici, budoucího papeže Klementa VII. Své dílo započal Michelangelo v roce 1523, i když zde pak ve finále využil komponenty ještě o dva roky starší. Smlouva byla podepsána již roku 1520 a je proto více než pravděpodobné, že již v tomto roce zahájil velký umělec minimálně přípravné a projekční práce. Michelangelo přitom musel ve svém díle vycházet z omezených prostor i faktu, že bazilika San Lorenzo již ve skutečnosti jako pohřebiště rodiny Medici nějakou dobu sloužila. Navíc šlo o rovnovážné doplnění velmi střízlivé Staré sakristie Brunelleschiho a Donatella.

Pro Novou sakristii byl vybrán prostor v křížení transeptu a východního zakončení na severní straně baziliky. Vychází ze čtvercové základny hlavní prostory, kterou doplňují dvě menší místnosti na obou stranách apsidy. Vše se přitom nachází pod kopulí s lucernou. V původním návrhu měla být na každé straně čtverce umístěna hrobka jednoho z Medicejů, poté chtěl Michelangelo uspořádat jednotlivé hrobky v rozích, aby ještě později – na pokyn Giulia Mediciho – nějakou dobu upřednostňoval středovou dispozici. Nakonec umělec opustil i toto schéma a rozhodl se pro stávající variantu. V roce 1521 však papež Lev X. umírá a práce na mauzoleu jsou přerušeny.

Po zvolení papeže Klementa VII. v roce 1523 se Michelangelo vrací ke své práci v bazilice San Lorenzo. Přemýšlí o tom, jak uspořádat sakristii i pro papežské hrobky (Lva X. a do budoucna i Klementa VII,), ale oba jsou později pohřbeni v chrámu Santa Maria sopra Minerva v Římě. Michelangelo si tedy na jaře roku 1524 nechává dovézt mramor z Carrary a mezitím pracuje na modelech soch. V roce 1526 začíná dostávat svou podobu první hrobka – Lorenzova. Je zřejmé, že v té době měl přichystány sochy čtyř řek a Madony. Následně jsou práce na hrobce přerušeny kvůli protimedicejskému povstání a Michelangelo raději z Florencie uprchl.

K práci na Nové sakristii se vrátil až na jaře roku 1531 a v následujících třech letech vzniknou sochy Lorenza i Giuliana. Tu druhou ovšem dokončoval florentský sochař Giovanni Angelo Montorsoli. V téže době Michelangelo připravuje alegorické sochy Nebe a Země, které měl pro změnu zhotovit Niccolo Tribolo a měly být umístěny ve výklencích po obou stranách hrobu Giuliana. Mezi roky 1532 a 1533 začíná také vznikat štuková výzdoba kopule, kterou vytvořil Giovanni da Udine. Tu pak v roce 1556 odstranil při restaurování Vasari a kopule získala svou současnou podobu. A protože se politické klima ve městě stále zhoršovalo, odešel Michelangelo v roce 1534 do Věčného města. Ani ho netrápilo, že pro Medicejskou kapli měly být ještě vytvořeny sochy říčních bohů, štuky a fresky. Až později také vzniknou sochy sv. Kosmy (1537) a Damiána (1531), které vytvořili Giovan Angelo da Montorsoli a Raffaello da Montelupo. Ty do kaple umístí při její restauraci až Vasari.

Odborníci tvrdí, že Michelangelova Nová sakristie je považována za práci velmi inovativní, oproti Staré sakristii od Brunelleschiho dělí prostor do složitějších forem a různých úrovní. Objevují se zde klasické prvky, jako jsou kamenné nebo mramorové oblouky, sloupy, balustrády; ty jsou však uspořádané ve zcela nových tvarech i vzorech. V centru těchto opakujících se prvků je oltářní apsida s hrobem statečných a dvě hrobky vévodů při bočních stěnách. V centrálním pásmu se zde nachází obdélníkový výklenek se středovou sochou zemřelého. Podobu jednotlivých hrobek doplňují postranní mramorové sloupy, girlandy, štíty, kládí a římské oblouky. Vše vyvrcholilo kazetovou kopulí ve stylu římského Pantheonu a lucernou, kterou pravděpodobně navrhl sám Michelangelo.

Každý „náhrobek“ měl být původně tvořen pěticí soch, ale nakonec byl tento počet snížen na tři. Na obou stranách kaple tak Michelangelo vytvořil alegorie času, symbolizující vítězství rodu Medici. Pro hrob Giuliana de Medici vybral umělec téma Den a Noc, pro Lorenza Úsvit a Soumrak. Podle znalců umění se všechny alegorie vyznačují „ protažením a kroucením“ v některých částech a ceněny jsou hlavně některé zvláště krásné a „neurčité“ části. Příkladem mohou být tajemné oči Dne nebo tělo noci, která představuje opuštění během spánku i symboly smrti a bolesti. Trošku však vadí fakt, že Michelangelo i v podobě ženy místy představuje svalnaté tělo mužské.

Co se týká podoby obou zemřelých vévodů, tak ti jsou zpodobnění proti sobě, oba ve svých výklencích oblečeni jako římští vůdci. Tyto sochy se smyslem pro detail mají silný psychologický náboj. Giuliano sedí povýšeně, Lorenzo spíše zamyšleně a melancholicky. Giuliano zosobňuje aktivní život jako jednu ze dvou cest, které vedou k Bohu. Lorenzo představuje stránku duchovní. Obě sochy se dívají k té zdi kaple, kam Michelangelo umístil svou Madonu s dítětem.

Vznik Michelangelovy pohřební kaple zv. Nové sakristie tak vlastně zakončil poslední přeměnu kostela sv. Lorence v jakési velké mauzoleum. I když v ní najdeme pouze dvě – ale určitě nejslavnější - hrobky představitelů rodu Medici. Na jedné straně je to hrob Giuliana, vévody z Nemours, který zemřel roku 1516 ve věku 35 let a je zobrazen jako římský císař, u jehož nohou leží alegorické postavy (ne zcela dokonřeného) Dne a Noci. Naproti se nachází hrob Lorenza, vévody Urbinského, který zemřel roku 1519 ve věku 27 let. Je zobrazen ve chvíli hlubokého zamyšlení a u jeho nohou vidíme slavné sochy Soumrak a Svítání. Jsou zde také náhrobní desky Lorenza Magnifica a jeho bratra Giuliana. Jediné dílo, které Michelangelo vytvořil přímo pro hrobku Lorenza Nádherného, je Madona s dítětem. Toť závěrečné shrnutí.

V době, kdy sem autor tohoto článku konečně dorazil (září 2014), byl poučen návštěvníky Nové sakristie z let minulých, aby si tuto pohřební kapli prohlédl a hned na začátku (nebo zcela na konci) pořídil bleskurychle 1-2 fotografie, protože na další už nebude čas ani možnost a naopak dotyčný získá osobního strážce, bdělého jako Kevin Costner ve stejnojmenném filmu. Kupodivu tomu tak nebylo (na rozdíl od interiéru samotné baziliky San Lorenzo nebo Staré sakristie) a fotit se mohlo – samozřejmě bez blesku – dle libosti. Autor článku tím byl natolik zaskočen, že se dlouze kochal a ve finále zdokumentoval některé skulptury nesčetněkrát a některé v podstatě „přehlédl“. Proto se omlouvám těm, kterým přijde Fotogalerie k článku příliš monotematická.