Hrad Brníčko u Zábřeha
Turistické cíle • Památky a muzea • Zřícenina
Hrad Brníčko založili v první polovině 14. století páni z Otaslavic, od roku 1387 byl majetkem pánů ze Slavoňova. V době bojů mezi moravskými markrabaty Joštem a Prokopem se osvědčil jako nedobytná pevnost a bezpečný sklad kořisti Joštových přívrženců, podobně jako i v husitských válkách.
V roce 1434 jej získal Jan Tunkl z Drahanovic, zakladatel rodu Tunklů z Brníčka, který se z nezámožného zemana stal během krátké doby jedním z nejbohatších moravských šlechticů. Za Tunklů se Brníčko stalo centrem rozsáhlého zábřežského panství. Janovi synové byli věrnými spojenci krále Jiřího z Poděbrad, proto se jejich statky staly terčem nájezdů vojsk Matyáše Korvína. Při jednom z nich, v roce 1471, byla většina jejich hradů včetně Brníčka dobyta a Brníčko pak přestalo plnit funkci panského sídla. Zbraně a další vybavení byly převezeny do Zábřehu a hrad zpustl.
V roce 1513 se již uvádí jako zbořený. Byl to hrad s plášťovou zdí, obklopující celý areál. Hradbu zpevňovalo několik bašt, ze kterých se zachovaly kamenné sloupy. Na západní straně stával trojdílný palác s nepravidelně rozmístěnými okny, vedle něj pak hranolová obranná věž. Kromě plášťové zdi zvyšovala pevnost hradu i zeď parkánová na jižní, východní a severní straně. Hlavní přístup do hradu vedl od jih, kde byl hradní ostroh spojen s protějším kopcem. Úzká šíje tu byla překopána hlubokým příkopem, dodnes zachovaným. Příkopem byl obehnán i celý hrad. Na jižní straně mezi oběma příkopy vzniklo Předhradí, dnes holá planina, odkud se do vlastního hradu vcházelo po mostě branou, ze které se dochovaly opěrné zdi. Z kdysi mohutné hradní pevnosti zůstaly zříceniny dvoupatrového paláce, věže, část plášťové zdi, pilíře zesilující hradbu a kusy hradby parkánové. Celý areál je dosud obehnaný příkopem a valem.
Hrad Brníčko jsme navštívili během dovolené v Jeseníkách. Auto jsme nechali u malé prodejny potravin a pěšinou se vydali po modročervené trase k hradu. I když je hrad vzdálený pouze půl kilometru, pěšina vede neustále do kopce a dá zabrat. Na kole je k hradu příjezd po širší cestě z jiné strany. Hrad se v době naší návštěvy opravoval - stavěl se dřevěný most a probíhala konzervace zdiva. Hrad je ovšem stále volně přístupný. Prolezli jsme co se dalo a vrátili se k autu. Krásný je i výhled z kopce, na kterém zřícenina stojí.
Jedním z držitelů hradu byl Jan Tunkl , původně chudý zeman, který časem zbohatl, ale stále měl málo. Rozhodl se vybudovat kolem Brníčka rybníky, tak jak viděl na jihu Čech. Protože chtěl co nejdřív další zisky, museli poddaní platit víc daní a stavět hráze. Často sám na stavby dohlížel a pobízel dráby. Lidé tak měli brzy záda sedřené a svého pána nenáviděli čím dál víc. Jednou jakýsi Jeroným už příkoří nevydržel a zvedl proti němu ruku a ani drábové už nic nezmohli. Lidé Tunkla utloukli k smrti. Zbitý vydechl na hradě Brníčku naposledy. Nikdo ho nelitoval, časem se začal objevovat jeho přízrak. Prý zapřažen v ohnivém pluhu, musel orat hráz Podhrázského rybníka. Kolem něj poskakovali čerti. Ti ho nenechali vydechnout. Když zastavil, dostal pěknou ránu bičem. Ze zakletí ho prý osvobodila žena. Až do svého stáří rukama rozebírala hráze zdejších rybníků. Když odnesla všechno kamení, Tunkl spasil svoji duši.