Hrad Rabí

Hrad Rabí

Znovu sedíme v naší škodověnce „Feďovi“ a pokolikáté už míříme na milovanou Šumavu, majíce pocit, že se jí snad nikdy nenabažíme. Strakonice jsme už nechali za sebou, projeli malebnými Horažďovicemi. Krajina se kolem nás vlní více a více a pokaždé, když vyjedeme na vrcholek kopce, zjeví se nám pohraniční hory šumavské Stále blíž a blíž. Ovšem správný turista má být tvor zvídavý. Proč se tedy nezastavit na nějakém zajímavém místě šumavského podhůří. A hleďme! Jedno takové se právě blíží. Takřka na dohled městečka Sušice se na malém vápencovém kopci vypíná starobylé hradní sídlo, ze kterého zub času už notnou část uhryzl.

Zanechme tedy auto na návsi, kde se zrovna vše chystá na pravou vesnickou pouť a vystoupejme pár desítek metrů k hradní bráně. Ta je sice otevřená, ale stejně tak otevřené je bohužel i okénko u zdejší pokladny. Teprve když penízky změní majitele, je nám dovoleno vstoupit do minulosti, do časů, kdy silnice pod hradem neexistovala a krajinu křižovali jezdci na koních. A každý z nich většinou vystačil s jedním, neskrýval jich pod sedlem hned několik desítek.

To co vidíme kolem sebe, většinou spadá do 13. století, kdy na místě dnešního hradu stávala strážní a zároveň obytná věž, mající za úkol chránit nejen obchodní stezku mezi Sušicí a Horažďovicemi, ale i ve své době bohatá Rýžoviště zlata na Otavě. První majitelé Rabí nejsou dokladováni žádným písemným záznamem a tak jen dohadovat se můžeme (či spíše naši páni historici), že snad hrabata z Bogenu mohla investovat do výstavby zdejšího hradu. V „německé“ éře pokračoval rod Wittelsbachů a teprve koncem 13. století se na území Sušicka začíná opět mluvit česky (nebo spíše tím, co spisovné češtině předcházelo). Ani o prvních českých majitelích nemáme písemné důkazy, všeobecně se však usuzuje, že by mohlo jít o pány z Velhartic. Ostatně měli to sem kousek,že. Pro pochybovače máme písemný důkaz o osídlení Rábí až z roku 1380, kdy majiteli zdejšího území byly prokazatelně Rýzmberkové. Je otázkou, zda rod Švihovských z Rýzmberka Rabí získal koupí, nebo spíše díky příbuzenským vztahům s pány z Velhartic. To není podstatné! Důležité je, že hrad na tom každopádně vydělal, protože byl na přelomu 14. a 15. století přestavěn a opevněn do té míry, že se stal jedním z nejlépe chráněných hradů v Čechách. Bylo tomu třeba, neboť tehdejší držitel Břeněk Švihovský si nějak nepadl do oka se stoupenci Karla IV. a boje mezi nimi nebyly nijak vzácné. Sotva si Rabí trochu „odfrklo“, byli tu husité. Prsty v tom měl Jan z Rýzmberka, od roku 1407 majitel Rábského panství, který se s husity zrovna moc nemusel. Ti se s hradem taky moc nemazlili a pro jistotu ho hned dvakrát, v letech 1420 a 1421 oblehli a dobyli. Nebýt toho, že při druhém obléhání tu Jan Žižka přišel o oko, vyhráli by husité vysoko na body. Husitský vojevůdce zde přišel o oko, hrad zase lacino k popularitě. Dodnes se tím pyšní!

Ale pojďme dál! Po Vilému mladším z Rýzmberka se tu zabydluje Půta II. Švihovský (no samozřejmě že taky z Rýzmberka) a začíná se znovu stavět. Teď to jde rychle. Tenhle „fešák“ si totiž užíval postu nejvyššího zemského soudce a peníze nebyly žádným problémem. Je zajímavé, jak některé posty neztratí na své lukrativnosti ani během staletí! Když tehdejší přední architekt Benedikt Rejt zjistil, že peněz na stavbu je dost, tak se pochopitelně rád a ochotně ujal budování mohutné obranné zdi vč. předsunutých dělových bašt. Synkové hradního pána se však moc nepotatili, více jak hodně se zadlužili a roku 1548 logicky přišel na řadu i prodej Hradu Rabí. Pak se střídání majitelů trochu zrychlilo, aby po Jindřichovi Kurcpachovi z Trechenberka, Divišovi Malovci z Libějovic a Vilémovi z Rožmberka se tu v roce 1570 na delší čas usadil Adam Chanovský z Dlouhé Vsi. Tomuto téměř domorodci přirostlo panské sídlo natolik k srdci, že si jej jeho rod podržel až do prvního desetiletí 18. století. Ke konci svého panování se však Hradu Rabí již zřejmě příliš nevěnovali, neboť ten přechází do vlastnictví rodu Lamberků značně zpustlý. Ale buďme objektivní. Svou roli tu sehrálo i nelehké období třicetileté války.

K dovršení všeho na hradě Rabí v roce 1720 zakokrhal ohnivý kohout a z kdysi pyšného sídla se stal laciný zdroj stavebního kamene. Co dělat se zříceninou? Darovat! A tak roku 1920 putuje hrad za symbolickou 1- Kč do rukou Spolku pro zachování uměleckých, historických a přírodních památek z nedalekých Horažďovic. Oč delší měl tento spolek název, o to akčnější byli jeho členové, kteří bezodkladně zahájili záchranné práce na hradním torzu. I proto se Rabí dostalo v již podstatně lepším stavu do rukou státu a v roce 1978 bylo prohlášeno Národní kulturní památkou.

Trošku jsme si „promrskali“ historii hradu, tak teď snad ještě pár zajímavostí. Získat stavební materiál na stavbu hradu nebyl velký problém. Vápenec s velkým obsahem křemene byl prostě vytěžen na místě budoucích hradních příkopů. Část stavebního materiálu vykutali stavitelé i z tesané hradní studny na prvním nádvoří, která se řadí k těm nejhlubším studnám českých hradů. Máme tu i jednu novinku – odpadní jímku, do níž byl sváděn mimojité i odpad ze dvou hradních prevétů (dámy prominou) – záchodů. Až do hloubky devíti metrů se prokopali stavebníci, při budování rozsáhlého sklepení. Na Rabí je vůbec všechno jaksi větší. Vždyť i hrad samotný je svou rozlohou největší zříceninou na území Čech. Počítat délku zdí hradeb a budov, dostaneme se k délce 3 kilometrů.

Určitě doporučíme věnovat pozornost Kostelu Nejsvětější Trojice, který byl možná tak trochu paradoxně součástí hradního opevnění. Jeho poslední secesní úpravy se sice datují do dvacátého století, dochovaly se však záznamy o jeho úpravách již z roku 1684. Ona vůbec procházka zdejším

Hradem je Takovým malým listováním v dějinách. Tato lokalita se může pyšnit řadou cenných nálezů, jen přesné určení jejich stáří bylo trošku problémem. Ještě že se tu všude našla řada zbytků dřevěných trámů, jejichž dendrochronologickým průzkumem se podařilo upřesnit stáří jednotlivých objektů a stavebních prvků.

Rabí každoročně přitahuje pozornost tisíců návštěvníků. Bylo by tedy s podivem, kdyby si jej nevšimli filmaři. Hned dvakrát se tu zastavil František Vláčil při natáčení svých filmů „Markéta Lazarová“ a Údoli včel“. A po něm se tu s filmaři doslova roztrhl pytel. Weigl s „Radúzem a Mahulenou“, Krejčík s „Božskou Emou“, Juraj Herz s „Galošemi štěstí“. I v jednom z dílů francouzského seriálu „Bídníci“ si spolu s Gepardem Depardieum zahrál zdejší hrad, stejně tak jako v ruském sci-fi filmu Alexeje Germana „Je těžké být bohem“ nebo Zelenkově „Roku Ďábla“ v roce 2001. Zdejší hrad je opravdu pohádkově krásný a tak není divu, že účinkoval hned v několika pohádkách. Zmiňme alespoň Bočanovu „O zapomnětlivém černokněžníkovi“, česko-německý film „Hurá na medvěda“, americkou pohádku „O dracích a hladomornách nebo českou „klasiku“ „O jabloňové panně“.

Tak a teď snad o tom, kolik nás bude celá „sranda“ stát. Točili tu světoví filmaři, hrad je opravdu krásný a výhledy z něho také, takže zadarmo to být nemůže. To je jasné! Chcete-li zvládnout oba vyhlídkové okruhy a jste dospělí, připravte si 80,- Kč. Jednotlivé vyhlídkové okruhy pořídíte za 45,- Kč a pokud se spokojíte s nádvořím (bez výkladu), vystačíte s 25,- resp. 20,- korunami. Děti do 6 let se na hrad dostanou za symbolickou 1,- Kč, dítě z mateřské školky za 20,- a rodina za 120,- Kč. Zdarma se na Rabí dostanou zdravotně postižení a jejich průvodci, pracovníci národního památkového úřadu, průvodci více jak dvacetičlenných skupin a novináři (ti ovšem po předchozí dohodě se správou památkového objektu).

No a na závěr ještě jedna důležitá informace. Hrad je přístupný od začátku dubna do konce října. Po celé období je zavíracím dnem pondělí, v době státních svátků se volno přesunuje na úterý. Areál je Vám otevřen od 9.00 do 17.00, resp. od 10.00 do 16.00 hod. Hradní brána se Vám však může otevřít i po předchozí dohodě, ovšem jen pro skupiny s více jak deseti členy.

A na úplný závěr ještě jedna dobrá zpráva – na hradě je fotografování i filmování povoleno jak exteriérech, tak interiérech hradu bez poplatku. Takže vzhůru na Rabí!