Hrad Ronov

Kdyby se hrad Ronov zachoval v celé své kráse do dnešních dob , tvořil by dominantu kraje podobně jako Bezděz. Oba tyto hrady mají společný výrazný kopec na kterém stojí a výstup k nim je poměrně namáhavý. Zatímco se Bezděz zachoval v podstatně větším měřítku , z hradu Ronov, který se nachází 11 km jihozápadně od České Lípy nedaleko Blíževedel , zbylo několik zdí , sklepů , část paláce a věže.

Na obranu hrad nepotřeboval ani náspy, ani příkopy, postačily vnější hradby, které se dodnes dobře zachovaly. Hrad totiž stojí na osamělém čedičovém kopci 250 m nad okolním terénem.

Na hrad jsme se vydali z obce z Kravaře od Vísecké rychty směrem k nádráží ČD po zelené trase . Před kolejemi u sloupu elektrického vedení jsme zabočili Doprava a cestičkou přes koleje a nějaký domek jsme šli dál po poli. Cesta mírně stoupala nahoru až k lesu. Zde jsme došli na rozcestník, ukazující Doprava na hrad - 800 m. Hmyzu přibývalo, až jeden nezbedník přistál synkovi v oku. Na velký hmyz zde v lese si dejte pozor , je jich tu plno. Nicméně lesní cesta a poté i pěšina neomylně směřovala ke hradu , cesta stoupala vzhůru, až na vrchol kopce zbývala nejprudší pasáž, místy jsme lezli i po čtyřech.

Hrad nás uvítal několika zdmi , pár jednoduchých laviček pro potřebný odpočinek nás potěšilo. Prolezli jsme co se na hradě dalo, pokochali se vyhlídkou, která je opravdu úžasná. Občerstvili jsme se ,no a zase dolů....lezení vzhůru nám připadalo podobné jako na Starém Bernštejně. Nicméně najdete tu božský klid a nádherný výhled . A to za ten výšlap a mraky hmyzu v lese stojí. O problému přístupu k hradu svědčí nález základů stájí pod vrcholem, kde bylo nutné nechat koně a do hradu dojít pěšky.

Kdo a kdy založil hrad Ronov, zůstává nejasné. Lze nicméně soudit, že to byli Ronovci a že se tak stalo snad někdy ve druhé polovině 14. století. První zmínka o Ronovu pochází až z roku 1429, kdy na něm a na Milštejně seděli bratři Jaroslav a Jindřich Berkové z Dubé.

Roku 1437 získal Ronov od Berků bojovný Vilém z Illburka , který ho nechal opevnit a přestavět. Hrad se tak stal místem velmi pevným a bezpečným, nikoli však pohodlným pro běžné panské bydlení. To první se ukázalo již roku 1444, kdy Lužičané při svém tažení proti Vartemberkům a jejich spojencům vypálili mj. i Stvolínky, ale o Ronov se zřejmě ani nepokusili; druhé pak zhruba o sto let později, po smrti Viléma II. z Illburka , kdy se jeho vdova Anežka přestěhovala z extrémně položeného Ronova na obnovenou tvrz ve Stvolínkách.

Hrad Ronov pak ve zbytku poklidného 16. století stále více upadal a r. 1608, se označuje jako pustý. Naposled si na něj vzpomněli za třicetileté války místní poddaní, kteří v jeho zdech hledali útočiště. To už byl ale Ronov spíše zříceninou než pevností, a tak nedalo Švédům r. 1643 mnoho práce, aby se ho zmocnili a vypálili.

V roce 1845 nechal majitel panství, litoměřický biskup Augustin Hille, na Ronov zřídit Křížovou cestu a přístřeší pro poutníky , ale vše bylo bohužel zničeno.