Loading...
Rok 1916, světová válka v plném proudu. V zákopech stovky tisíc mrtvých. Lidské zdroje se krátí…
A na frontu už musí i čtyřicátníci, otcové od rodin. A nikomu se nechce. Nadšení z léta 1914 je dávno pryč. Už nikdo nedoufá být na Vánoce doma…
„Tak hajný taky utekl? Dobře udělal“. Obyvatelé Plavče mají jasno. Před pár dny přistál v hájovně v Plavči povolávací rozkaz. Na frontu. Za císaře pána. A hajný přece zná lesy. A utekl a ukryl se. Toho jen tak nenajdou…
Hajný František Buršovský na podzim 1916 zmizel beze stopy. Až příliš beze stopy. Někde se asi skrývá. Ale proč někomu nedal vědět? Ani nikomu z rodiny. Zima na krku, proč se tajně nevrátil? Jak a kde přežívá?
Pochopitelně se vyrojily různé fámy, rozběhlo se pátrání. Ale pořád byl hajný Buršovský vnímán spíš jako úspěšný dezertér.
Na jaře 1917 slezl sníh, začaly práce. Na polích i v lese. V dubnu se skupina žen z Plavče a Mašůvek vydala ožínat stromky. Aspoň nějaký přivýdělek. Těžká práce v těžké době. U potoka v lese zvaném Boroví podivná hromada klestí. A když ji nadzvedly, vykřikly hrůzou.
Našly Františka Buršovského.
Teprve teď se vyšetřování vraždy rozběhlo na plné obrátky. Padala různá obvinění, různé hypotézy a domněnky. Nic. Dlouho četníci podezírali členy Buršovského rodiny. Marně. Stopa už byla studená. A tak se časem vražda plavečského hajného zařadila k neobjasněným případům.
Až jednou náhoda. Skoro dvacet let po vraždě se skupinka mužů připravovala na přepadení a vyloupení pokladny velkostatku v Mikulovicích. Jeden z nich se v hostinci příliš opil a příliš mluvil. A celá zločinecká banda byla zatřena. A jaké asi bylo překvapení vyšetřovatelů, když se František Fukal z Hlubokých Mašůvek přiznal k vraždě! K dvacet let staré vraždě hajného Buršovského.
Proč to udělal, těžko říct. Možná se jen prořekl, možná četníci příliš zatlačili. Možná ho tížilo svědomí. Soud vzrušil širokou veřejnost. Scénář byl dost klasický. Hajný a pytlák se setkali nad ulovenou zvěří. Podle Fukala vystřelil hajný dřív, on se jenom bránil. Ale skutečnost, že byl hajný Buršovský jednou střelou zraněn a druhou doražen ze vzdálenosti asi dvou metrů Fukalovi značně přitížila. Dostal dvacet let.
Pytláctví. Jistě způsob, jak si přilepšit. Pravda, riskantní způsob. Ale v době světové války balancovaly mnohé rodiny na hraně hladomoru. Na druhou stranu, mnoho pytláků pytlačilo, dneska bychom řekli, „ze sportu“. Ten adrenalin! Ten zisk, když střelenou srnu prodáte tajně hospodskému! František Fukal asi patřil k té druhé sortě. Bydlel hned u lesa. A to, že má doma tajně flintu a v noci vyráží na pych, bylo v Mašůvkách veřejným tajemstvím.
Až do toho osudného září 1916…
Vrah Fukal se už zpátky nevrátil, po několika letech zemřel ve vězení. Jeho rodina se z Mašůvek odstěhovala, to stigma vraždy bylo na malé vesnici asi neúnosné.
V lese Boroví byl Františku Buršovskému postaven kříž, na strom pověšen obrázek Panny Marie. A tak končí příběh, kde se role kladných a záporných hrdinů zdají být rozdány celkem jasně. Ale když jsem se na okolnosti sto let staré vraždy vyptával, potkal jsem i jeden překvapivý názor. Prý byl hajný notorický opilec, propíjel všechny peníze a rodinné spory byly na denním pořádku. A když zmizel, prý si všichni oddechli.
To by asi vysvětlovalo, proč byla rodina Františka Buršovského tak dlouho podezírána a vyšetřována. Ale nevím. Nedokážu tento ojedinělý náhled nijak potvrdit. Jen si znovu uvědomuju, jak ošidné je dělení na černou a bílou…