Hromnické jezírko, vitriol i přírodní památka

Při toulání se krajinou severně od Plzně jsem si vyhlédl jeden velice zajímavý, i když trochu opomíjený cíl výletu. Stojím na srázu a pode mnou se rozkládá Hromnické jezírko. Významná přírodní památka nejenom v Česku, ale i v evropském měřítku.

Již první dojem je úžasný. Něco takového nevidí člověk v životě často. Červenohnědá voda, nad ní strmé svahy břidlicové barvy a o něco výš zeleň okolních stromů. Tento kouzelný obraz dokresluje jasně modrá či zataženě šedá obloha. Bylo by chybou zůstat stát na místě nebo se jenom podívat a odejít. Není tudíž pro mě těžké se rozhodnout pro cestu okolo Hromnického jezírka, vydat se na krátkou pouť krajinou, kterou lidská ruka změnila k nepoznání.

Prohlížím si místo, které mnoho ukazuje i mnoho tají. Kochám se úžasnými pohledy a fotografuji. Dříve těžební jáma, ale po zastavení těžby břidlice a závalu odvodňovací štoly tady vzniklo jezírko o šířce 130 metrů, délce 190 metrů a hloubce až 18 metrů, tudíž o ploše hladiny cca 2 ha. Voda, které zajímavou červenohnědou barvu dodávají sloučeniny železa, je slabým roztokem kyseliny sírové, a proto je bez života. Okolní příroda naštěstí ne. Haldy, po dešti sírou zapáchající, jsou porostlé menšími či většími břízami a borovicemi, které tak ukazují, že si umějí poradit se zdejším extrémním prostředím. Je pravda, že některé jenom živoří či dokonce svůj nerovný boj nakonec vzdají. Právem bylo v roce 1975 Hromnické jezírko (zvané též Červené jezírko) nedaleko obce Hromnice se svým okolím na ploše 12,2 ha vyhlášeno přírodní památkou České republiky.

Zajímavé pohledy na jezírko dělá především úroveň okolního terénu, který je asi 60 metrů nad hladinou. A tudíž nejenom voda upoutá návštěvníka. Velkého množství břidlice v okolí jezírka si určitě také nelze nevšimnout. Haldy, po kterých vede úzká pěšinka, občas s nádechem povyrostou, aby se posléze narovnaly nebo vzápětí skrčily. Někdo by sice mohl říct, že je to obyčejná díra s vodou tam někde dole, ale já myslím, že když se člověk pomalu projde kolem, tak si to tady musí zamilovat.

Již od středověku sloužila břidlice například k výrobě kamence, který používali v textilní výrobě jako bělidlo. Rok 1578 je uváděn jako doba, kdy zde existovala hromnická huť, která v té době patřila klášteru Plasy. Na začátku 19. století byla objevena možnost získávat ze zdejší břidlice oleum, lidově zvané vitriol. Za vším stál významný a úspěšný podnikatel Johann David Starck, který koupil zmíněnou huť a začal roku 1807 oleum vyrábět.

Chemie nebyla nikdy moje silná stránka a tak jsem musel nakouknout do chytrých knih a dozvěděl jsem se, že oleum neboli dýmavá kyselina sýrová je roztok oxidu sírového různé koncentrace v kyselině sírové. Jedná se zejména o kyselinu diskovou a oleum by se mělo chemicky vyjádřit jako ySO3.H2O, kde „y“ je totální molární obsah SO3. Kyselinu sírovou lze získat zředěním vodou.

K získávání olea bylo potřeba nejdřív těžit břidlici, přičemž Johann David Starck se rozhodl nahradit hlubinnou těžbu povrchovým lomem. Vytěženou břidlici drtil na několik centimetrů velké kousky, které ukládal na 10 až 20 metrů vysoké haldy umístěné na nepropustném jílovém podkladu. Haldy byly poté z důvodů urychleného zvětrávání kropený vodou, která se přiváděla z lesa Veselce. Následně byla voda obsahující síran železnatý (zelená skalice čili vitriol) a síran hlinitý zachytávána a odváděna jako červený louh do kádí (nádrží). Následovalo odpařování a zahušťování v železných pánvích, čímž vznikal vitriolový kámen. Ten se následně roztloukal a odvážel do nedalekých Břas, kde vznikal výsledný produkt, dýmavá kyselina sírová.

Sice se jednalo o velmi náročný postup, ale vyplácelo se to. Dýmavá kyselina sírová totiž byla v té době jediným známým rozpouštědlem rostlinného barviva indiga a výroba v Hromnici byla ojedinělá na světě. Oleum se také používalo k čištění minerálních olejů a k výrobě fosforu. Zpočátku se bez zdejší výroby neobešel průmysl v dalších zemích Evropy. Nikde nic obdobného nebyli, a tudíž logicky neměli problém s odbytem. Ale nic netrvá věčně. Jednoho dne objevili v Anglii levnější, syntetický způsob výroby olea, což znamenalo nepříjemnou konkurenci. Následoval postupný útlum zdejší činnosti a nakonec také ukončení těžby v roce 1896. Postupem doby došlo k sesuvu některých stěn lomu a tím k závalu odvodňovací štoly. Vzniklo jezírko. V šedesátých letech se údajně uvažovalo o využití lokality jako skládky komunálního odpadu, ale naštěstí se tak nestalo.

Poslední loučivý pohled a poté opouštím toto kouzelné místo. Napadá mě pohádka o živé a mrtvé vodě. Mrtvá voda je pode mnou a ta živá? Nezbývá než hledat. Místo ní ale nacházím nedaleko jedno zajímavé pískovcové sousoší. Uprostřed je socha Spasitele, vlevo se nachází sv. Jan Nepomucký a napravo sv. Jakub Starší. Nechal je tu postavit majitel dolů v roce 1814 na počest dvou horníků, kteří v dole zahynuli. Pozdně barokní památka měla také ochraňovat ostatní horníky z nedalekého dolu před neštěstím.

Vyprávění o zajímavých místech, která navštívím, také uveřejňuji na těchto stránkách:

http://bubinga.blog.cz/ nebo na iDNES: http://pavelliprt.blog.idnes.cz/