Jak jsem "běžel" svůj první "soukromý" (nezávodní) MARATON ve svém životě.

   (16.2.2024) Zde popíši jeden výlet, který by jinak patrně nebyl ani moc zajímavý. Odehrál se totiž v blízkém okolí. Jak už to při zásadní věci bývá, tak by mě na začátku dne ani nenapadlo, že si jen měsíc, možná pár měsíců po mém prvním neoficiálním (nezávodním) půlmaratonu splním ten úplně největší sportovní sen, když jsem se zase (po dlouhé době, dalo by se říci od základní nebo střední školy, po níž bylo dlouhé období běžeckého „půstu“, snad jen s výjimkou sebíhání z kopců, abych „ušetřil čas“) a to s nebývalou vervou, pustil do běhání. Výsledky tomu zatím neodpovídají, ale doufám, že rčení „trpělivost růže přináší“ se naplní a já se za pár let trochu zlepším (už se i na rychlosti snažím pomocí intervalů a temp pracovat – snadná cesta to ovšem nebude, když teď je tempo na delší vzdálenost (často i na ty kratší) jen kolem 7 až 8 minut/kilometr (první nevšednost pro ty, co nikdy neběhali – proč neurčovat rychlost třeba v km/h?).

   Jako první náznak o co by se asi mohlo jednat uvedu to, že ač se nejedná o nikterak skvělý výkon v tabulkách i těch nejslabších běžců, tak já osobně jsem za něj víc než rád. Protože tento výkon pro mě nebyl ani v nejmenším úplně snadný a v některých okamžicích jsem musel velice hodně „přemlouvat hlavu“ aby dělala „po mém“. Stejně tak uvedu, že kratší dálkové pochody (tedy ty které mají minimálně 50 km) jsem už chodíval. Na druhou stranu štreky nad 65 nebo 70 km na jeden zátah jsou již pro mě „terénem neznámým“. Také uvedu, že pokud jsem je chodil, tak jsem i při časném startu přicházel do cíle mezi posledními (v tom lepším případě). I proto jsem se pustil s velkým zájmem do běhání, protože hádám, že jen tak své „putování“ budu moci trochu zrychlit a získat alespoň malou rezervu v čase.

   Stejně tak uvedu na začátek, že zhruba před rokem jsem velice nešikovně sklouzl na mokré trávě pod jednou tajemnou beskydskou horou. V onen okamžik to nevypadalo až tak zle, ale následující dny jsem se prakticky nebyl schopen o levou nohu vůbec opřít. A jak se říká „jít k doktorovi jako by šel čert ke kříži“ jsem se tomu bránil a ubránil. Na druhou stranu jsem měl dlouhou dobu vcelku špatný pocit, jestli to náhodou není chyba. Jestli ta noha náhodou není, neřeknu, že zlomená, ale třeba jen trochu „nalomená“. Nikdy jsem se ze „sklouznutí“ nebo i jiného pádu takhle dlouho nevzpamatovával. V to, že by se něco zlepšovalo jsem mohl doufat (v některých okamžicích se mi mohlo zdát) třeba až po několika týdnech. Nejprve jsem měl problém vůbec vyjít do schodů a první den jsem se „potupně“ vyvezl výtahem. Další dny už jsem bojoval na schodech, ale jednalo se spíš o to, že se vytahuji nahoru pomocí rukou než nohou, ale díky za ty dary. Nebyl jsem schopen bez pořádného zatnutí zubů levou nohou šlápnout na sebemenší „schůdek“, i kdyby měl třeba jen pár milimetrů výšky.

   Veškerá „velká“ turistika musela jít stranou – hrozná představa. Tatranské kameny na jejich cestičkách najednou v mých očích dostali nepřekonatelnou velikost. Postupem měsíců se situace zlepšovala, ale při chození do schodů v práci mi stále často dávali v tom okamžiku ne úplně vtipné přezdívky. Ale já jsem viděl každé, i sebemenší zlepšení, jako velevelký úspěch. Na druhou stranu možná ještě měsíc před zahájením letní turistické sezony v Tatrách jsem si nebyl ani trochu jistý, zda je „dám“. Podařilo se a výsledky jsou vidět například v mých článcích z loňského roku. Ač mě Vysoké nebo Západní Tatry dodaly obrovskou sílu do žil, tak představa možnosti běhání byla stále mlhavá a pro jiné ještě hodně vzdálený termín druhé listopadové neděle (termín „STAROBĚLSKÝCH LURD“ - terénního běhu v Bělském lese v Ostravě) byl v mých očích velice „KRITICKÝ“. Bylo by krásné je alespoň dokulhat… To bylo mé přání v období letních prázdnin, tedy už více než půl roku od onoho pádu pod Gírovou.

ZAVEDL JSEM SI SÁM PRO SEBE NESMÍRNĚ PŘESNÝ TERMÍN „KULHOBĚH“.

   Mnozí se smáli, mnozí měli nemístné narážky, ale já jsem byl za každý „uběhnutý“ („ukulhaný“) metr se zatnutými zuby víc než šťastný. Cesta dál bude ještě hodně bolavá, ale vypadá tak, že by to snad mohlo jít. A to bylo to nejpodstatnější. S levou nohou jsem tedy k doktorům už neměl důvod jít. Jen jsem si říkal, aby ta případně nalomená kost třeba špatně nesrostla a tím pádem bych kulhal asi i dále. Podle všech knih nebo spíš článků to ale vypadá tak, že se zlomenou nebo i nalomenou nohou bych neudělal dál asi ani jeden jediný krok. Dokonce prý i přetržený sval bych takto „nedal“. Tedy nyní si myslím, že šlo „jen“ o natažený nebo mírně „natržený“ sval. Z „kulhoběhu“ se postupně situace zlepšovala až tak, že jsem byl schopen takto překonat i delší vzdálenost než pár metrů a hlavně jsem již nemusel tolik zatínat zuby. Kdyby mi někdo v únoru minulého roku řekl, že projdu na mé možnosti vcelku náročné turistické trasy v Tatrách (asi ty nejtěžší, co jsem kdy šel), že se, sice neúspěšně, ale přece jen pokusím o náročnější úsek (C) ferraty Martinské hole a budu se zase schopen škrábat v náročných strmých kopcích nahoru nebo i dolů (což důkladně ověří možnosti pohybu všech kloubů i jejich ovládání svaly (teprve po loňském pádu si uvědomuji, že to není až tak „samozřejmé“)), případně některé návštěvy nevšedních jeskyní (například v Ochozském krasu), tak bych mu asi vůbec nevěřil.

   Jen znalci běhu na mě později poznali, že stále kulhám, i když má „hlava už o tom vůbec nevěděla“. Tento úvod je jen naznačením toho, že nějaké tabulkové hodnoty v bězích pro mě nejsou „celým světem“. Je to krásné nebýt poslední, ale jako začátečník si na to inu musím zvyknout. Také se rád kochám krajinou a tak ne vždy je pro mě výsledný čas to nejpodstatnější. Mnohem důležitější je pro mě pocit z běhu nebo třeba i indiánské chůze (volím dva výrazy „indiánská chůze“ pokud převažuje chůze a „indiánský běh“ pokud se dá říci, že mnohem výraznější část trasy jsem běžel (v překladu pro zkušené běžce spíš „klusal“), tedy přesněji „indiánský klus“). V závodech se ovšem (i když jsem na chvostu, tak si je nějak nemohu odpustit) do „díla“ přidá i „sportovní duch“ a neochota se vzdát až tak lehce. Tomuto nadšení je většinou dobré odolat a nechat promluvit až v závěru před cílem. Tam člověk zažije neskutečné okamžiky, pocity, mnohdy má mžitky před očima někdy i „tmu“, ale dá do toho vše.

Vymyslel jsem si výraz „DOBÍHÁNÍ DO CÍLE NA JEDEN NÁDECH“.

   Nedá se to popsat, je to třeba zažít. V případě této procházky nebo spíš proběhnutí se ale o žádný oficiální závod nejednalo.

   V ZÁVĚRU SE ODEHRÁL OBROVSKÝ SOUBOJ S MOU HLAVOU a v některých okamžicích (zdaleka ne na konci) jsem se hodně musel nutit do dalšího rozběhnutí. Ale podařilo se a ve výsledku jsem „běžel“ mnohem déle než bych si vůbec kdy myslel. Nejde o žádné časy za 3 hodiny 30 minut, pod tři hodiny nebo dokonce nepředstavitelné časy okolo 2:20:00 těch nejlepších.

   Pro ty, co jsou zvědaví na mou hodnotu na zdaleka ne „certifikované trati“, ale o to krásnější, se jedná o lehce zapamatovatelné číslo (pro mě určitě – je to to první v životě)

6 hodin 58 minut 30 sekund [1],[2].

   Znalci jen při pohledu na hodnotu určitě tuší o co jde. Přiznám se, že ještě několik dní potom jsem nechápal, že jsem to dal a že je to pravda. O to spíš, že jsem si do trasy přidal i kopce a spousta míst byla pod sněhem, některé i zledovatělé. Vůbec jsem na „startu“ neměl představu, že zrovna tento den se o tuto MAGICKOU VZDÁLENOST budu pokoušet.

   (25.2.2024) Už na začátku uvedu, že se ani zdaleka nejedná o trasu, která by svým profilem mohla vyhovovat pravidlům pro maratonskou trať. Část vede zvlněným lesním terénem a v určité chvíli si dám i pár kopečků. Vše je zpestřeno místy krásně se lesknoucím ledem. Na začátku vůbec netuším, že takhle velkou vzdálenost dám – vůbec to nebylo v plánu. Řekl jsem si, že si odběhnu jedno kolečko tréninku na půlmaraton v Bělském lese (cca 5km) a protože má představa byla pak do Krmelína a dál ke dvěma hradiskům u Vratimova, tak jsem to nehnal, protože kilometry do známé obce jižně od Ostravy jsem nečekal snadné a bylo třeba ušetřit alespoň trochu energie. Mé tempo je hodně pomalé a tak se mi skupinka v „Běláku“ rychle ztratila z dohledu. Ale v mé hlavě už bylo něco zcela jiného – pamětníci tajemné minulosti. Najdu tato místa? Bude si mi chtít propadávat sněhem nebo po něm klouzat, když bude zmrzlý? Budu schopen tato místa vůbec najít? Na jakém místě a s jakým časem doběhnu trénink pro mě nebylo v ten okamžik ani trochu podstatné. Jedině místo bylo asi zcela jisté – poslední. Po rozloučení se skupinou se vydávám vstříc historii a vůbec netuším jak vše dopadne. „Mapa“ cesty k hradiskům je jen v mé hlavě. A nyní již i vcelku mlhavá.

   Mohlo by se zdát, že popis mého prvního soukromého (nezávodního) maratonu nepatří na na stránky věnující se turistice. Nicméně v tomto případě si myslím, že se jedná o tak zajímavou a v určitých pohledech krásnou a nevšední trasu, že si ji mohou, alespoň v té úvodní části někam za „Krmelínský kopec“ projít i turisté svou odpočinkovou chůzí. Dál trasa již vede po asfaltových cestách (jen krátké úseky) a později bezpečně po chodnících. Na nich bývávalo ještě do nedávna bezpečnost, ale pak začala velká móda s elektrokoloběžkami, elektrokoly a dalšími vysloveně nebezpečnými dopravními prostředky jež „řídí“ ti, kteří nemají na obyčejné (bez motoru) sílu a často ani zkušenosti. S motorem se dostanou a jedou i tam, kde by ostatní i dobře trénovaní již z kola slezli a vedli ho vedle sebe. Jezdí všude – na cestách pro auta, na chodnících i lesních cestách. Nejsou slyšet a jedou velmi rychle. Mohou se objevit kdekoliv a kdykoliv. Jindy zcela bezproblémové odbočení ze svého směru může být velký problém. Od určité doby jsem přestal nosit sluchátka na kole a nyní už ani při běžných výletech je nepoužívám. Teď je to naštěstí dobré, chodníky jsou namrzlé a venku také není moc teplo. Ti lenivější tedy sedí doma a neosedlávají elektromotory.

   Z tréninkového okruhu v Bělském lese v jednom místě odbočuji na trasu Starobělských lurd [4] - [7] a sebíhám k potůčku přes nějž vede malá dřevěná lávka a za ní následuje pro změnu zase kratší, ale o to prudší stoupání. Za chvilku jsem na asfaltové cestě a místo abych odbočil doleva dolů (po trase Starobělských lurd), tak stoupám doprava nahoru, jakoby směrem k tramvajové smyčce. Na jižním konci lesa o pár minut později odbočuji na cyklostezku doleva a probíhám (proklusávám – jinak to tento den asi moc nepůjde, chodníky jsou hodně zledovatělé a určitě se nechci vymáznout hned na začátku) po chodníku mezi nevýrazně se zvedajícím vrcholem Majerovce nalevo a tramvajovou smyčkou, kterou skoro nevidím, napravo. Poté se připojím na chodník podél cesty „Blanická“ (jedná se o pokračování ulice Výškovická směrem do Staré a Nové Bělé). Led na něm se krásně leskne, ale mě to až takovou radostí nenaplňuje. Musím dávat pozor. Sebíhám až k „vlnce“ v údolí, kde po přechodu přecházím na opačnou stranu cesty. Odtud je menší stoupání až ke křižovatce před hradiskem Stará Bělá. To zde většina lidí ani nepozná, jeho nenápadný pozůstatek je v rybníčku s památníkem obětem druhé světové války. Na křižovatce odbočuji doprava z kopce a mohu to dolů pěkně „pustit“ - zatím ještě nemám „dřevěné“ nohy. Nyní jen kousek doprava a je třeba zpomalit, protože musím najít správnou odbočku mezi domky k rybníku Palések. Nakonec se připojuji na správnou cestu, která nejprve mírněji a později vcelku prudce stoupá. Lesní cesta je krásně zasněžená a osvětlená sluncem. Dostává nevšední tvář. Neběžím nijak rychle, ale cestu si vychutnávám. U rybníku si dávám zasloužený „kochací“ odpočinek a snažím se něco na památku zdokumentovat. Od rybníku se dostávám na úzkou lesní cestu a běh zde je náročnější.

   Kamerka mi zapípá, že má vybité baterky, právě v okamžiku, kdy se připojuji na odbočku z cesty, kterou jsem se „probíjel“ při jednom z pochodů a „trochu“ jsem se tam ztratil. Mám tedy další výmluvu na to se zastavit a přehodit nové baterky. Zbývá mi tato a ještě jedna poslední nabitá. Do Krmelína již běžím na jeden zátah po trase naučné stezky. Jedná se již o širokou lesní a později už také asfaltovou cestu. Je krásně a cítím se stále dobře. Hradiska nechávám hradisky a mířím přes hlavní cestu z Ostravy do Příbora ke krmelínskému kostelu svatého Jana a Pavla. Od něj sebíhám do centra obce a pokračuji po chodníku doprava. Už roky jsem zde nebyl a tak pomalu hledám odbočku na „Krmelíňák“, významné radioamatérské stanoviště. Nějakou tu desítku kilometrů v nohách již cítím a druhé vybití baterek považuji také za novou příležitost přejít do kroku a odpočinout si. Stále mě nenapadá, že bych se mohl poprvé v životě pokusit o maratónskou vzdálenost. Nyní je pro mě výzvou velice solidní stoupání na Krmelínský kopec. Nejprve je ovšem třeba splnit jednu zásadní podmínku – najít tu správnou cestu k němu. Roky, možná desítky roků je tomu, co jsem tam jel na kole a to ještě spíš z opačného směru. Správnou cestu se mi nakonec daří najít.

   Už ho vidím a moc se mi z odpočinkové chůze do běhu (pomalého klusání) přecházet nechce. Ale je to výzva. Je to důvod, proč jsem si tento kopec zařadil do trasy (také je to pochopitelně další vrchol do „Vrcholovky“). Musím se s ním popasovat. Vše mi říká, přejdi do chůze, neblbni, máš ještě dlouhou cestu zpět. Já se nedám a malou chvíli odpočinku mám jen u památníku obětí druhé světové války v polovině délky této aleje. Konečně se dostávám na vršek s radioamatérskou „boudou“. Jen znalci podle antén poznají na kterých pásmech se zde především vysílá. Dneska zde nikdo není a tak mířím dále a pod sebou mám Krmelín, Ostravu i další vzdálenější místa. Výhled je odměnou za dřinu výběhu. Další je proběhnutí menším lesíkem v okolí vrcholu a seběh po zasněženém poli až k další, nyní již polní cestě, která mě dovede až na křížení s ulicí Paskovská. Zde jsem měl v plánu pokračovat rovně a po cyklostezce dál až do Krmelína nebo dokonce až do Nové Bělé. K tomuto místu dobíhám stále v krásném, ale vcelku chladném dni. To, že je chladno ale zjišťuji teprve tehdy, když na delší dobu zastavím, což se zatím nestává a tak je mi skvěle. Cítím, že už se přibližuje dvacátý kilometr této trasy a tak si říkám, proč ji třeba o trošku neprodloužit? Dát si další krásný pomalý, ale přece jen dlouhý běh. Zkusit si posunout hranice a posunout i uběhnutou délku. Takovéto výzvě jen těžko odolávám. Čeká mě delší úsek v protisměru, kde již přece jen jezdí více aut. Nemám takovéto úseky rád, ale všichni řidiči dnes jezdí více než rozumně a tak jim za každý větší oblouček podkuji. Únava se již začíná trochu projevovat, ale cesta je suchá, což je dobře. Přebíhám jeden menší mostek a později se dostávám i ke křížení s cestou důvěrně známou z mnoha krásných pochodů z Ostravy („Štramberský jasoň“, „Slet Lysyřů“, „Švihák rožnovský“, atd. Další informace třeba zde [8]).

   Tady také přebíhám na často šikmý, zledovatělý, ale přece jen chodník vedle hlavní cesty. Pocitově se mi tento úsek táhne a vězte, že bude ještě hůř. V místech, kde již odhaduji dosažení 21 km (půlmaratonové vzdálenosti) začíná odhodlání a sportovní „morálka“ poněkud klest. Stále se mi ale daří klusat. Cestu totiž srovnávám s jízdou kdysi dávno na kole v opačném směru. Sice to bylo hodně dávno, ale jako bych se nyní pohyboval s hnojem. Přitom s odstupem času to nebylo asi až tak pomalu. Inu, „okruh“ je mnohem delší než jsem hádal. I na kole se nějakou dobu jede, ale já si nějak myslím, že bych měl být v lepší formě než kdysik. To zdaleka není pravda a přece jen se srovnávat s kolem také není úplně fér.

JENŽE ŘÍKEJ TO SVÉ HLAVĚ!

   Jde to ztuha, nohy těžknou. Už takto pobíhám přes tři hodiny a nic moc nejím (obecně ani na dlouhých pochodech (pro jistotu) nic než pár tyčinek a to radši až kousek před cílem). Piji více, ale v zimě mě k tomu nic nenutí. Přece jenom občas se trochu napiji, ale nechávám si většinu vody spíš na druhou polovinu trasy. Pomalu, ale jistě se dostávám za svou maximální uběhnutou vzdálenost. Je to hezké, ale nyní se spíš než radování věnuji motivaci k dalšímu běhu. Do 20 kilometrů šlo všechno poměrně dobře, ale nyní, když už za sebou mám možná 23, 24 kilometrů, tak již krize pomalu začínají vystrkovat růžky. Občas přecházím do chůze, občas se snažím klusat. Naštěstí jsou ty úseky nechodecké stále výrazně delší než ty, kde odpočívám. Začíná to být zajímavé a patrně zde se začíná poprvé projevovat rozdíl mezi půlmaratonskou délkou a tou ke které míří každý běžec, alespoň jednou v životě. Zde si asi poprvé říkám, že by to mohlo být velice zajímavé takovou vzdálenost „doběhnout“, „dojít“, v nehorším „doplazit“. Jen tak doufám, aby to bylo spíš blíž k „doklusání“ než „doplazení“. Právě zde, kolem toho pětadvacátého kilometru, se o mě pocit „vzdát se“ pokouší nejvíc. Vzdálenostně již mám víc než polovinu za sebou, ale tuším, že ani v nejmenším tu „náročnostní“ část. Že to nejhorší teprve přijde. Pokud mě únava s následujícími kilometry (doufejme, že ne se stovkami metrů) bude i nadále srážet víc a víc na kolena, tak se ona kouzelná (v tomto okamžiku možná spíš odporná) vzdálenost něco přes 42 kilometrů rozplyne dalším neúspěchem. Také si uvědomuji, že druhý den mám závod na deset kilometrů přes krásné kopce jižně od Hlučína. Pokud si tady dám moc na frak, tak tam zítra nebudu muset ani jít.

   21 kilometrů bylo někde za Oprechticemi a to jsem se cítil ještě dobře. Stačí chvíle a pár kilometrů, aby vše vypadalo úplně jinak. Jsem na Mitrovické ulici na začátku Nové Bělé a přecházím v chůzi. Zdá se mi, že ta chůze je věčná. Ne a ne se donutit k rozeběhnutí. Už abych byl nedaleko hlavní cesty do Krmelína – ulice Plzeňské. Kolečko z horní části Krmelína přes Oprechtice až do Nové Bělé se hrozně táhne. Není moc daleko k rozhodnutí se na všechno vykašlat, dojít do Bělského lesa a nějak se dostat domů. V plánu jsem měl sejít z Nové Bělé do té Staré, ale když se u hasičárny v Nové Bělé snažím pomalu rozeběhnout a ono to i pomalu jde, tak zjišťuji, že se mohu cyklostezkou podél hlavní cesty Plzeňské dostat až ke smyčce tramvají na Dubině. Je to zvláštní, opět běžím a když se dostávám před chodce, tak je to pro mě jeden z mála slastných okamžiků. On je to sice „jen“ chodec, ale předběhnutí má pro mě hodnotu zlata. Neklusám tedy až tak pomalu.

   V okamžicích, kdy to všechno chce člověk vzdát, je třeba si udělat radost z „maličkostí“ například právě z toho, že jsem někoho předběhl a on z nějakého záhadného důvodu mě nedojde nebo že krásně svítí sluníčko a přitom není horko, že je krásný den, atd. Pomalu, ale jistě se v tomto optimistickém naladění dostávám až ke smyčce tramvají na Dubině. Kde přejdu opět do chůze. A toto jsem neměl dělat. Na druhou stranu mám zase pár dalších kilometrů k dobru. Určitě se pomalu, ale jistě přibližuji ke kilometru třicátému. I kdybych to teď „zabalil“, tak mám rekord ve vzdálenosti. A to vcelku krásný, protože i ona chůze byla jen malou částí celého „běhu“. Další krize přichází nahoře na Dubině. Zde je o to horší, že jen kousek mám k zastávkám tramvaje. Kličkuji mezi baráky, abych se dostal na nějakou rozumnější cestu (vzdálenější od spojů ostravské hromadné dopravy – z „bezpečnostních důvodů“ - co kdyby nakonec něco jelo...). Kličkování mezi paneláky není pro mě nikterak zajímavé a ubírá mi spoustu psychických sil. Naštěstí se mi daří pod prodejnou nábytku dostat na opačnou stranu hlavní cesty s tramvajovou tratí. Z krize se dostávám a opět pomalu běžím.

NEVÍM CO MĚ TO ZA ŠÍLENOST NAPADLO BĚŽET NĚKDY MARATON.

   Netuším jak bych to mohl pod šest hodin (raději tedy s rezervou trochu lépe, alespoň o půl hodiny) zvládnout. Asi má něco do sebe zvyšovat tempo a při určitém, pro mě ještě značně vysokém, prodlužovat vzdálenosti. Pro mě, jako neběžce, je to vcelku zvláštní představa, ale když se nakonec všem ztrácím na chvostu, tak pro ono zrychlení bude třeba něco udělat. Pokud budu chtít něco udělat i proto, abych nebojoval jen sám se sebou a hlavně časovými limity, tak poctivější tempové tréninky a intervaly budu muset řadit častěji a ne jen zcela výjimečně, jako je to nyní.

   Úsek k průchodu u hospody Šatlava zvládám ani nevím jak. To mi opět dodává trochu další síly k dobru. Odtud běžím ke křižovatce hlavních cest Plzeňská a Horní před radnicí Ostrava – Jih. Mezi paneláky si vymýšlím delší trasu, abych v Porubě skutečně dosáhl vysněných 42 196 metrů. I kdybych to měl „jen“ dojít. Snaha zvládnout svůj první soukromý MARATON mě „žene“ dál. Ono „žene“ je přece jen poněkud přehnané. Cesta nebude snadná a čas již ani nevnímám. Tuším, že slunce se pomalu, ale jistě připravuje zapadnout. Snažím se neloudat, protože některé kratší úseky povedou po frekventovanějších cestách a moc dobře vím, že mé reakční doby jsou teď mizerné. Navíc netuším, kde všude ještě bude led a jak vše bude klouzat. Je zajímavé, jak hlava vše nepodstatné odhazuje do „černé díry“ a okamžitě zapomíná. Například tak nevýznamné věci jako například kudy přesně jsem běžel. Při psaní článku se již musím opakovaně dívat na trasu z GPSky [3], abych si vzpomněl kudy jsem běžel. V hlavě zůstávají jen ty nevšední okamžiky. Za paneláky nedaleko radnice již tak nějak tuším, že dobrou třicítku kilometrů mám určitě za sebou. Možná již kolem 35 km. Teď jenom abych to měl odtud alespoň ještě dalších 7 km. Tak si opět místy trasu prodlužuji (pro jistotu). Nejhorší by bylo, kdybych skončil pár desítek nebo stovek metrů před vysněným cílem. Teď už skutečně i „fyzicky“ vysněným. Nohy tuhé, ale zase ne až tak extrémně, stále to jde. Pomalu, ale jde. Pořád běžím (klusíkem) výrazně více než jdu. Každým okamžikem čekám zradu, která určitě přijde, jen netuším kdy. Doufám, že to bude až skoro před „cílem“. Cítím se jako bych v sobě měl dvě poctivé dvanáctky, ale jde to. Před přechody a cestami, kde jezdí auta, je třeba se raději třikrát rozhlédnout a teprve pak vyjít a dávat si na to velkou časovou rezervu. Jak tělo, tak i mysl je již velice ztuhlá. Mírnější chlad mě naštěstí nutí k pohybu.

   Podél ulice Pavlovovy se připojuji na tu hlavní s názvem „Výškovická“. Kolem obchodního centra si opět cestu pro jistotu prodlužuji (při kontrole trasy v počítači jsem pak za každé takovéto prodloužení víc než vděčný, protože nakonec skutečná vzdálenost mi vyjde jen tak tak) k husitské kazatelně a dál „jen“ sebíhám po trase autobusu číslo 48 do Pískových dolů. Kdybych měl sílu, tak bych toto klesání mohl krásně využít ve svůj prospěch, ale o tom již „dřevěnící nohy“, ani hlava moc nechce slyšet. Kolem školního statku a kostela svatého Bartoloměje běžím dále. Často štěkající vlčák u jednoho domku nyní neštěká. Asi obdivuje můj výkon a neleká mě (pro jistotu)… :-)

   Jak jsem si na Dubině říkal, že pokud mám MARATON někdy zkusit, tak právě dnes, tak zde již začínám tušit, že mám před sebou několik posledních táhlých kilometrů. Právě zde by mohla kdykoliv zaúřadovat „PANÍ KRIZE“. Ani to nechci domyslet, natož ji přivolávat. Nepříjemné ostré zatáčce ulice „U Hrůbků“, kde často projíždí autobusy a taktak se vyhnou, obíhám jinou, ale pěkně zledovatělou cestičkou mezi rodinnými domky. Konečně se přibližuji k mostu přes řeku Odru a ke stoupání na Svinovské mosty.

   ZDE MĚ ČEKÁ POCTIVÝ TEST TOHO, JAK NA TOM SKUTEČNĚ JSEM – NYNÍ NÁSLEDUJÍ , V MÝCH OČÍCH NAPROSTO DĚSIVÉ, SCHODY.

   Pochopitelně bych mohl jet výtahem, ale nikdy jsem jim nejel a tím tuplem s ním nepojedu teď. To by byla jasná prohra. Zvládám je nečekaně dobře, ale určitě s chutí nabízenou pomoc zábradlí přijímám. Schody, které jindy nejsou problémem, teď scházím velice pomalu a „jsou cítit“. Ale je to nic oproti tomu, co jsem čekal nebo před pár léty zažil u schodů ve Studénce po mém prvním „Štramberském jasoni“. [9]

   Konečně mám schody za sebou a už mě čeká „JEN PÁR KILOMETRŮ“ ke Slovanu a pak ještě něco navíc (pro jistotu). Kilometrů táhlých, ale zvládnutelných. Vím, že se dají proběhnout rychleji než si myslím a na to teď spoléhám. Ať už jsem u Slovanu. Nejde to sice tak jednoduše jako bych to jen řekl, ale oproti zbytku trasy pohoda. I u Slovanu nakonec pomalu běžím. Slovan je pro mě svým způsobem cílová rovinka. Sebíhám k prodejně barev a laků. Kousek za ní a kousek před pustkoveckým kostelem přichází první „slzy radosti“. Tento stav mysli zde není tak výrazný jako u mého prvního překonání půlmaratónské vzdálenosti v Bělském Lese, tam jsem ho zažil poprvé, ale přece jen je.

   NAŠTĚSTÍ MĚ ZDE NIKDO NEVIDÍ A TAK TO VŮBEC NEVADÍ. VYCHUTNÁVÁM SI SVÉ OBROVSKÉ VÍTĚZSTVÍ. ČAS MI JE ZCELA UKRADEN, MÁM RADOST, ŽE JSEM TO VŮBEC DAL!

Mé dobrodružství běhu zde dosahuje jednoho z nejvýznamnějších milníků.

   I KDYŽ V OČÍCH „VĚTŠÍCH“ BĚŽCŮ BY SE JEDNALO „JEN“ O RYCHLEJŠÍ CHŮZI, PRO MĚ JE TEN ROZDÍL VÍCE NEŽ PODSTATNÝ. DOKÁZAL JSEM SVÝM POMALÝM KLUSEM ZVLÁDNOUT VĚTŠINU TÉTO TRASY A CHŮZÍ BYLA JEN TA VÝRAZNĚ MENŠÍ. TO POVAŽUJI ZA SVŮJ OBROVSKÝ ÚSPĚCH!

   Přece jen si dávám ještě kolečko „pro jistotu“, kdyby to zde přece jen nebylo ještě alespoň oněch 42 196 metrů. Myslím si, že bych snad ani nemusel, že již mám rezervu, ale později doma zjistím, že jsem udělal víc než dobře, protože odtud jsem ještě nějakých pár set metrů k této metě potřeboval. Dělám tedy kolečko kolem „Duhy“ a po ulici „Průběžná“ až ke GLOBUSU a pak ještě trochu níž.

   V jednom okamžiku mě přepadla taková krize a ztráta sil, že jsem musel již zcela nekompromisně přejít do chůze a tu později již nerozběhal. Už je poctivá tma a já se občas přistihuji u toho, co bych až tak moc nečekal – přece jsem se snažil pohybovat „ekonomicky“ a maximálně šetřit silami. Taky nejsem žádný špičkový sportovec, kterému jde o čas 2:20:00 a podobně. Přece jsem k tomu přistupoval opatrně a po celou dobu se necítil až tak extrémně špatně.

   KDYŽ JSEM PŘEŠEL DO CHŮZE, TAK TO PO PÁR KROCÍCH VYPADALO TAK, JAKO BYCH BYL POŘÁDNĚ „NALÁTANÝ“. MOTÁM SE A JSEM RÁD, ŽE JE CHODNÍK TAK ŠIROKÝ A SILNICE DALEKO. OPĚT VÝRAZNĚ ZPOMALUJI A VELMI MALÝMI, ALE ČASTĚJŠÍMI DOUŠKY SI DÁVÁM VODU. VÍM, ŽE TO MUSÍM V KLIDU ROZCHODIT A UKLIDNIT SE…

   To se mi nakonec daří, ale nad zítřejším závodem skoro mávám rukou. Ač není úplně brzy ráno, tak silně pochybuji, že se probudím včas a nebudu spát jako špalek. Druhá věc je ta, zda nebudu mít nohy jako kámen. Jsem hodně unaven, oči mě pálí, ale jsem se svým výkonem nadmíru spokojen.

   STÁLE NEVĚŘÍM, ŽE JSEM MARATON „UBĚHL“. NEJZAJÍMAVĚJŠÍ JE TO, ŽE V OKAMŽIKU, KDY NA MĚ PADLA POSLEDNÍ KRIZE, KTEROU JSEM PAK JIŽ NEROZBĚHAL, NASTALA PŘESNĚ V DOBĚ A NA MÍSTĚ, KDE MI GPSka V POČÍTAČI UKÁZALA MARATONSKOU VZDÁLENOST 42 196 m A ČAS POD SEDM HODIN (6:58:30).

   Je to necelou hodinu nad limitem na Ostravském maratonu. Bude hodně těžké to stáhnout a vůbec si nejsem jistý, zda nejsem příliš drzý se na něj přihlásit. Zda bych ještě neměl rok, dva počkat. Důležité je, že by jeho zvládnutí nemuselo být zcela nemožné. A to je podstatné. „Oficiální“ půlmaraton se mi již podařil a svůj čas jsem zhruba o půl hodiny zlepšil. To jsem byl ještě nějaký nagřuncaný, ale ještě jsem si tím nebyl jistý. Dnes, když dopisuji po několika týdnech článek, již vím, že nějakou chřipku nebo zase kovid mám a budu muset dost odpočívat, protože mě další víkend čeká jeden delší závod, kde jsem již přihlášen. Tak jsem zvědav, jak se za týden vzpamatuji…

   (5.3.2024) Už je po víkendu a zase se dopsání článku „nečekaně“ odsunulo. Výroční patnáctou „Ludgeřovickou patnáctku“ mám za sebou a nebyl jsem dokonce ani poslední… :-) Nicméně je vidět, že zdaleka jeden týden na úplné vykurýrování nestačí. O to spíš, když se nějak zvrhne zcela naivní plán „vyběhnout poklidněji“ a z nějakého zcela nepochopitelného důvodu jsem se už na začátku nechtěl hned tak vzdát… :-) Bylo pro mě velkým dobrodružstvím poznání zda i po chřipce dokáži držet jakžtakž tempo.

   Odpověď je „ne až tak úplně“, ale spíš než virózou se jednalo o „ztrátu výkonu“ klasicky rychlým začátkem, rychlými botami a přece jen ne moc odpočinutým člověkem. O tom všem ale až v jiném článku, tento opět pořádně nabobtnal.

   Zatím je pro mě běhání obrovským dobrodružstvím a v mnoha okamžicích vůbec netuším, jak vše nakonec dopadne. Jen jednu věc mohu při mém stálém začátečnickém učení se běhání říct:

   BĚH JE OBROVSKÉ DOBRODRUŽSTVÍ, KTERÉ STOJÍ ZA TO, AŤ UŽ TO SKONČÍ JAK CHCE…

Jen těžko, podobně jako u turistiky, budu hledat okamžiky, které by mě vysloveně zklamaly.

   TEDY S CHUTÍ DO JAKÉKOLIV ŠÍLENÉ (A „NEMOŽNÉ“) AKCE. MNOHOKRÁT TO NEVYJDE ÚPLNĚ PODLE PŘEDSTAV, MNOHDY SVÝCH SNŮ ČLOVĚK ANI V NEJMENŠÍM NEDOSÁHNE, ALE ZÁŽITEK TO BUDE VŽDY (ČÍM TĚŽŠÍ, TÍM „KRÁSNĚJŠÍ“ A SILNĚJŠÍ).

   A ZKUSIT SI MARATON V JAKÉMKOLIV UBĚHNUTÉM ČASE BUDE URČITĚ METOU NA KTEROU SE DLOUHOU DOBU NEZAPOMENE.

    BUDE TAK JEDNÍM SCHŮDKEM NA DLOUHÉ A NADMÍRU DOBRODRUŽNÉ CESTĚ BĚHU, I KDYŽ BUDE JEN NEPATRNĚ RYCHLEJŠÍ NEŽ CHŮZE...

 

 

 

DOPORUČENÁ A POUŽITÁ LITERATURA A ZDROJE:

 

[1] https://www.bezvabeh.cz/treninkovy-denik/bezec/31261-tomas-nejedly

[2] https://www.bezvabeh.cz/users/show-records/id_users_profile/31261

[3] https://www.vrcholovka.cz/tomas-nejedly/vylety/32494-muj-prvni-soukromy-maraton-v-zivote/

[4] https://www.turistika.cz/mista/starobelske-lurdy/detail

[5] https://www.turistika.cz/mista/me-prvni-starobelske-lurdy-terenni-beh-v-ostrave-cast-prvni-lehky-uvod/detail

[6] https://www.turistika.cz/mista/me-prvni-starobelske-lurdy-cast-druha-start/detail

[7] https://www.bezvabeh.cz/starobelske-lurdy

[8] https://www.bezvabeh.cz/bezvakrok

[9] https://www.youtube.com/watch?v=DKy7DNaIJsY

[10] https://www.youtube.com/watch?v=ya5-nx1LLkA

[11] https://www.youtube.com/shorts/uJf46mIotXY

[12] https://www.youtube.com/watch?v=MQDodUs1O68

[13] https://www.youtube.com/watch?v=F4qzGuossPI

[14] https://www.youtube.com/shorts/CmwCeLbGzgg

[15] https://www.youtube.com/shorts/GMWuVkI3Pik