Chaty a chalupy
Mapa Ostravy a okolí
Jak jsem u svého druhého maratonského závodu málem "stál na bedně".
Běžečtí machři si patrně při přečtení nadpisu řeknou: „Zase nějaký chytrák, který chce rozdávat rady.“ Nemějte obavy, to rozhodně nemám v plánu, na to jsou zde chytřejší, znalejší a vyběhanější. Určitě zde nebudu uvádět ani žádné tréninkové plány nebo jiné „nutící“ metody. Inu, jako u většiny věcí, co chce člověk dělat s radostí by měl mít především volnost a svobodu. Chtěl bych článek pojmout spíš jako jeden nebo více VELKÝCH PŘÍBĚHŮ a DOBRODRUŽSTVÍ. Nebudu řešit nějaké časy nebo tempa a snad jedinou radou bude ta, že méně je více a není důvod kamkoliv spěchat. Jako jedinou radu, kterou uvedu bude ta, že alespoň pro mě byly určitě skvělým tréninkem a přípravou již mnoho let oblíbené dálkové pochody. Pokud mi pro „HLAVU“ dalo něco skutečně hodně, tak to určitě byly dálkové pochody a to především zkušenostmi zvládání krizí i jistého sebevědomí, že když člověk chce (a musí), tak to nakonec nějak zvládne.
Teď jen doplním bezvýznamnou poznámku k nadpisu:
„ONA POZICE NA BEDNĚ BYLA BRÁNA Z OPAČNÉ STRANY VÝSLEDKOVÉ LISTINY :-) „
Začátek mého druhého příběhu maratonu nezačíná na startovní čáře 26.10.2024, ale mnohem dřív. První impuls byl okamžik, kdy jsem poprvé v životě tuto vzdálenost uběhl. Tedy, když píši „uběhl“, tak to ve skutečnosti znamená spíš vyklusal a v některých okamžicích dokonce přecházel do chůze. Běh ale byl vždy výraznější částí celé trasy – jinak bych jej neoznačil během. Tento významný okamžik nastal 20. ledna 2024. Z tréninku na Půlmaraton Bělským lesem [2] jsem byl tak dobře naladěn, že jsem se rozhodl po jednom pětikilometrovém kolečku nekončit, ale proběhnout i kousek dále. Byl nádherný mírně mrazivý zimní den. Na mnoha místech chodníky zledovatělé. To spolehlivě zajistilo, abych to na začátku nepřepálil. Různými cestičkami kolem rybníku Palések v lesích u Staré Bělé jsem pokračoval na oblíbené radioamatérské místo s nádherným výhledem široko daleko nad Krmelínem. Zasněžená krajina Ostravska i Beskydy dodávaly dnu nevšední rozměr. Seběhl jsem do údolí na opačné straně kopce a ač už trochu unaven jsem na cestě z Krmelína do Oprechtic nepokračoval rovně, ale cestu si rozhodl trochu prodloužit. Ani v tomto okamžiku mě nenapadlo, že by mohlo dojít k něčemu tak úžasnému, co určitě změní celý můj dosavadní „běžecký život“. Člověka, který sice běhá rád, ale stále to není nic, co by vůbec stálo za řeč. Pochopitelně stačilo vyběhnout pár desítek metrů a už byl pohled na svět takový nějaký jinačí. Krásnější a silnější. Dálkové pochody mě dokázaly do podobných stavů mysli dostat také, ale nikdy to nebylo tak silné jako při běhu. A to ani nezmiňuji místa, kde úzké pěšinky vedou nad strmými srázy nebo alespoň svahy. Takový běh, i ten hodně pomalý, dostává zcela jinou dimenzi. Oblíbené místa u Ostravy se nacházejí například v lesích u Hošťálkovic nad řekou Opavou. Zbytek příběhu mého prvního maratonu v životě je popsán zde [1]. Čas 6:58:30 jsem si pamatoval ještě hodně dlouhou dobu potom. A jakkoliv může být velešpatný pro běžecké matadory, tak pro mě byl SUPER zkušeností a impulzem do další nelehké snahy k maratonu „oficiálnímu“, tedy k závodu. Během těchto 42 kilometrů nastaly i solidní krize, ale byly spíš v hlavě než kdekoliv jinde. Po chvilce chůze, někdy delší, někdy kratší, se vše zase vzpamatovalo a já se opět pomalu, ale jistě rozeběhl. V ten lednový čas už jsem se radoval jen z toho, že jsem se posunul za hranici svého nejdelšího běhu, který se pohyboval kolem vzdálenosti půlmaratonu.
Kilometry nepřibývaly úplně lehce, první podstatnější krize přišla v Nové Bělé, kdy HLAVA na mě začala poprvé něco hrát. Když jsem byl mladší, tak jsem její řeči ignoroval a tvrdě určoval pravidla sám. Ona mi to ovšem v následujících dnech nebo často i zákeřně v okamžicích, kdy bych to nejméně očekával i s úroky vracela. Nejošemetnější byl většinou druhý den po takovém sportovním vypětí. Tehdy se jednalo o cyklistiku, které jsem věnoval většinu svého volného času. Třeba se mi stalo, že při jakémsi čekání na „studijním“ jsem se ve frontě před dveřmi sesunul k zemi, ale hned potom (alespoň takhle se mi to zdálo) jsem se celý „politý studeným potem“ probudil. Nikdy jindy se mi nic podobného nestalo, jen po nějakém vyčerpávajícím sportu. Od té doby si již na druhý den dávám velký pozor. Patrně se s touto vnitřní nerovnováhou organismu tělo naučilo pracovat a já jsem se k němu také začal chovat trochu ohleduplněji. Nyní se již nesnažím diktovat – stejně to nemá cenu, ale se svým tělem a myslí rozumně spolupracovat. Nebojím se je třeba i něčím odměnit – třeba zaslouženým odpočinkem, který má hodnotu zlata a velmi často se mi ho nedostává. U vytrvalostních věcí je jeho důležitost o to větší. Velká krize byla nahoře na Dubině, kdy se mohlo jednat o zhruba třicátý kilometr. Tehdy se mi vůbec nechtělo běžet, ale i tak jsem se snažil jít co nejdále od autobusových nebo tramvajových zastávek, aby mě náhodou nenapadlo to vzdát a dovést se domu takto. Stejně jak silně krize udeřila, tak stejně rychle se rozplynula a já se zase pomalu rozeběhl. Tušil jsem, že k dokončení magické hranice mám možná už jen sedm kilometrů. Ty nebudou jednoduché, ale příležitost jako je nyní už asi jen tak brzy mít nebudu. I kdybych to měl dojít (o čas mi vůbec nejde), tak by to stálo za snahu. Nevím čím to je, ale závěrečné stovky metrů z maratonu jako by tělo i mysl znala. Když jsem se později podíval na záznam v GPSce, tak místo, kde jsem přešel z běhu do chůze a už neměl sílu se rozeběhnout, byla prakticky ÚPLNĚ PŘESNĚ V MARATÓNSKÉ DISTANCI!
Získal jsem zde také jednu z nejdůležitějších zkušeností vytrvalostních běhů. Nikdy později jsem už to v tak silné míře nepocítil. Asi si na to tělo už zvyklo. Do té doby by mě nenapadlo, že ony mnohé drásající pohledy na vrávorající se (jakoby opité – ve své podstatě je to i asi nejpřesnější popis stavu, ve kterém se maratonec i jeho organismus nachází), narážející do mantinelů, vyžadující podporu ostatních. Někteří spadnou na zem a nemají se sílu postavit (jako by přebrali hodně přes čáru). Někteří borci to docházejí po čtyřech a v závěru vyčerpaní padnou. V životě by mě nenapadlo, že se něco podobného v určité míře může pokoušet i o běžce ryze pohodového, rekreačního, který nemá žádné velké ambice na čas ani výkon a běží si skutečně klidně, tak aby každý kilometr ztrácel co nejméně drahocenné energie. Člověka, který si nedělá těžkou hlavu, když přejde do chůze a snaží se, v určitých ohledech, vyhovět svému tělu i mysli.
Nikdy by mě nenapadlo, že i velmi pozvolné snížení, už tak nevelké rychlosti, může člověku „poněkud“ zatočit kebulí… Byl jsem v tom okamžiku rád, že jsem dobíhal po chodníku a mé „opilecké kličkování“ jsem po několika krocích uklidnil. Řešení bylo snadné a odzkoušené – hluboké nádechy a výdechy. Na další rozeběhnutí už jsem neměl „morál“. Než jsem dokončil zhruba poslední dva kilometry navíc (pro jistotu, co kdyby ta vzdálenost byla menší než 42,195 km – to by mě skutečně hodně zklamalo – celá snaha by šla vniveč), tak určitě uběhla minimálně půlhodina, spíš ¾ hodiny. Na to jak úžasný den to byl, jsem se sice těžko, ale i tak dokázal následující den probudit a zajít si odběhnout 10 km v kopečcích u Hlučína. Skončil jsem úplně poslední a byl z toho zhruba den dost zklamaný, ale neskutečná radost, že jsem dokázal něco nemožného – stále jsem tomu nedokázal uvěřit, že jsem přežil něco, co podle legendy není možné přežít, přežil! Zážitek z mého prvního maratonu jsem trávil ještě mnoho dní potom a pochopitelně byl velice dobře naladěn. Svůj nejdůležitější maratónský zážitek [1] uvádím ve zkrácené formě i zde, protože byl nepochybně oním základem, abych získal odvahu se na start maratónského závodu vůbec přihlásit. V poúspěchové eufórii jsem se se zhruba měsíčním nebo nějakým obdobným odstupem přihlásil na oba. Kdyby jeden nevyšel tak abych měl šanci se o něj pokusit při „reparátu. Každý maraton měl být úplně jiný. I to mi dávalo naděj, že bych mohl alespoň jeden nějak na chvostu dokončit. Ani v jednom, ani v druhém jsem o žádnou pozici neusiloval, pochopitelně bych byl velice rád, kdyby se mi je podařilo dokončit a kdybych nebyl poslední, tak by to bylo naprosto SKVĚLÉ...
První maratónský závod byl slavný a mnoha roky ověřený závod v centru Ostravy. Říká se o něm, že je nejstarším maratonem u nás. Záleží jakým ohledem se bude toto hodnotit, ale pro kvalitu a atmosféru to není podstatné. Určitě se zařadí mezi jedny z nejlepších závodů na kterých jsem měl tu čest být. Už den předem, když jsem si šel pro startovní číslo, tak na mě vše kolem dokola velice pohodově působilo. Ač jsem z tohoto maratonu (jednalo se o můj první závod na takovou vzdálenost) mnoho dní, týdnů možná i měsíců byl vcelku dost nervózní a někdy dokonce i těžce usínal, nevím jestli na nějaký jiný závod jsem kdy jindy byl tak „nejistý“, tak sobota byla takovým malým-velkým svátkem. Pochopitelně jsem byl i neméně svátečně naladěn. Nervozita pomalu opadávala, nakonec už bych stejně za těch pár dní nic moc nezlepšil. Závod na kterém mám jen mizerné šance a jakékoliv jeho dokončení by bylo obrovským úspěchem. Možná se mi usínalo trochu hůř, ale nakonec jsem vcelku dost pospal. Na druhou stranu, když jsem se kolem šesti ráno probudil, tak ač se mi ještě nechtělo vstávat a klidně bych ještě nějakou tu půlhodinku pospal, tak už jsem k tomu neměl odvahu.
NECHTĚL BYCH TOTIŽ SVŮJ PRVNÍ SKUTEČNÝ MARATON ZASPAT.
Také abych si s sebou vzal vše co je třeba, ale zase toho nebylo moc – má být pořádný hic a cesta dlouhá (bohužel moc dobře vím jak dlouhá a jak mohou být poslední kola (doufám, že jen jedno) drsná) není jednoduchá. Na svůj první maratónský závod jsem dobře naladěn a to je dobře. I tak přijíždím do centra (jak skvělé je, že se nemusí někam daleko cestovat a start je „hned za rohem“) poměrně brzo a již z dálky je vidět, že se zde schází spousta běžců i dalších lidí. Jak je po stavbě „FUKUŠIMY“ – obchodní centrum Karolina na místě bývalého dolu „Šalamoun“ – stával v místech dnešních Frýdlantských mostů, historické centrum Ostravy skoro liduprázdné, tak onoho slavného dne 8.9.2024 [2] tomu bylo úplně jinak. Na Masarykově náměstí nebylo skoro ke hnutí… Po dlouhé době to zde opět skutečně žije.
JSEM VELICE RÁD, ŽE MŮJ PRVNÍ MARATÓNSKÝ ZÁVOD BYL PRÁVĚ POPRÁZDNINOVÝ A NE AŽ TENTO DRUHÝ. ZKRÁTKA A JEDNODUŠE BYL O ÚPLNĚ JINÉ ZCELA PŘIROZENÉ A O TO SRDEČNĚJŠÍ „DUŠI“.
Nehodnotím výsledky, ty na mnoho let ještě budou „mizerné“. Na druhou stranu mnohem více hodnotí „ATMOSFÉRU“ místa. Ta pro mě hraje prvořadou roli. Inu, někdo chodí na plesy a přitom mu nevadí, že není špičkovým tanečníkem a někdo jiný na běžecké závody nebo turistické akce, aniž by mu o ty časy až tak nějak moc šlo. Pochopitelně ani ve mně se sportovní duše nezapře, ale zejména u maratonu není rozumné nechat na startu „bouchnout saze“ a unést se davem. Ve startu a často i prvních 10 kilometrech se totiž skutečně SKRÝVÁ ĎÁBEL. Je ďábelský právě v tom, že se ty úseky běží velice dobře, lehce, skoro odpočinkově, ale přitom v atmosféře závodu je to přílišný fofr. U mě byl prvním varováním čas desítky jen o pár minut horší než můj osobní rekord! Přitom jsem ho běžel velice na „klid a pohodu“, řekl bych, že jsem se vůbec neunavil. Kdyby mi kamarádka neřekla, že to „nějak ženu“, tak by mě to ani nepřišlo. V závěru závodu jsem si dokonce dal „sprinterskou vsuvku“, „souboj“ který jsem sice s o několik desítek let starším maratónským matadorem o pár sekund prohrál, ale vůbec jsem se s tím netrápil. První maratónský závod se vydařil jak nejlépe mohl. Mnoho dní po něm jsem možná svítil jak sluníčko… :-)
SPLNIL JSEM SI SEN A KRÁSNÉ POCITY BYLY NA MNOHO DNÍ ONOU TŘEŠNIČKOU NA DORTU. PRO NĚ SE MARATÓN BĚHÁ…
Částečně jsem zregeneroval poměrně rychle a už možná po 4 dnech jsem si zaběhl závod, který byl přesným opakem maratonu. Sprint na jednu míli v Opavě. Na takové „dálky“ se ani nerozehřeji, ani nerozeběhám. Po hodně dlouhém běhu jsem neměl vůbec žádné představy o rozumném tempu. Na „Opavskou míli“ jsem se už snažil rozeběhat více než bych řešil u „délek“, ale vůbec jsem netušil jak rozložit síly. Po práci už jsem také nebyl „nejčerstvější“, tak žádné představy o času nebyly. Klasika, hlavně abych nebyl poslední. Vystartoval jsem na pohodu, zhruba tak jako když cca dva kilometry z práce dobíhám na autobus. Zde byla vzdálenost asi o více než půl kilometru kratší a také trochu z kopce. Považoval jsem jej za silně místní závod a překvapením bylo, že je možná celorepublikově populární! Má jednoduchý název „OPAVSKÁ MÍLE“. Byl to první závod, kde mé tempo bylo pod 5 minut/ kilometr. Pro mě velký úspěch, o to spíš po práci a 4 dny po maratonu. Později už ale zdraví tolik nespolupracovalo a já si možná až před začátkem druhého maratonského závodu v životě uvědomil, že možná plíživě nastává něco o čem všichni mluví a píší, ale já si to nechci přiznat. Inu to, že jsem „běžeckého koření“ – závodů měl asi více než by mé tělo chtělo. Možná to byla jen blbá shoda náhod a nějak se vše blbě načasovalo. Faktem bylo, že sice v pomalém tempu, ale často v minimálně desetikilometrových délkách, občas i v kopcích, jsem měl alespoň jeden závod o víkendu, mnohdy v sobotu i neděli po dobu mnoha měsíců. Jako tréninky zbývalo snad už jen dobíhání na autobus nebo vlak, což bylo o délce nějakých 2,1 až 2,3 km, výjimečně 3 kilometrů a když jsem se chtěl ráno před prací skutečně proběhnout „dále“, tak maximálně zhruba 7 až 8 kilometrů. To vše se asi i po druhém maratonu spojilo do jednoho šíleného „pomaratonského (regeneračního) období“, který byl blíž peklu než odpočinku. Když je mi teď lépe, tak už to tak hrozně nehodnotím, ale určitě to byla jedna z nejtěžších regenerací po nějaké dlouhé akci (ať už jde o dlouhý běh nebo dálkový pochod). Nejsem si zcela jistý, že by to bylo způsobené jen maratonem. Myslím si, že na situaci měl mnohem menší podíl než by se zdálo. Ale nyní již k maratonu, druhému závodnímu, který jsem běžel před několika týdny.
Oproti skvělé atmosféře nejstaršího maratonu u nás, Ostrava City Marathonu, ten druhý, který organizovala SSK Vítkovice na mě v den, kdy jsem si šel pro startovní číslo působila nejhůř ze všech závodů na kterých jsem byl. Možná jsem byl špatně naladěn VELKOU ŠOU, kterou odstartovala na internetu a také v TV. Chápu, že nový závod potřebuje dobrou reklamu, ale jsem hodně citlivý k tomu, když někdo třeba jen trochu „nosí nosík nahoru“. Bohužel toto jsem viděl mezi řádky a stále se tohoto nemilého pocitu nemohu zbavit. Kdyby nebásnili, jak se budou skvěle věnovat každému, nejenom špičkovému, běžci a další „drobnosti“, tak bych to zde ani nevytahoval. Ale abych byl fér, tak u všech ostatních i velice „komorních“ závodů jsem cítil to RYZÍ SRDCE, které do závodu všichni dávali. Když jsem si 25.10.2024 šel pro startovní číslo na vítkovický stadion, tak jsem nic takového necítil. To je mírně řečeno. Naopak řekl bych, že to byla solidní depka a sám sebe jsem se ptal jestli vůbec chci běžet. Místo srdečného přijetí jsem cítil jen chladný dech něčeho zcela bez duše. Náladu srazila i odpověď / neodpověď, zda nestihnutí limitu bude znamenat i konec a „uzavření bran“, tedy zcela „zbytečný“ závod. Chybou asi byla i představa, že někdo, kdo organizuje ZLATOU TRETRU, MUSÍ MÍT I VŠECHNY OSTATNÍ AKCE DOKONALÉ. Kdybych necítil namyšlenost „mezi řádky“, tak o tom nepíši. Jediný pěkný okamžik pátečního večera bylo, že jsem potkal dalšího známého běžce, který také šel běžet maraton a tak jsme prohodili pár slov. Na to jak honosně se chlubili, co vše bude startovní balíček obsahovat, tak opět i toto lze hodnotit jako nejhorší ze všech závodů. Tedy funkční triko (dobře, to se sejde), ale radši nosím jiná, protože obrázek na něm nic moc na první pohled neříká, startovní číslo s čipem, nějaká výživová podpora (ale ne pro závod!) a několik slevových kupónů ze sportovních prodejen nebo posiloven. Opět na miskách vah i v tomto ohledu výrazně propadá. Chápu, je to první závod, první akce a mnoho věcí ještě pro další ročníky bude třeba doladit.
MĚL BY SE ČLOVĚK DÍVAT NA VĚC S NADHLEDEM A URČITĚ BY NEBYL PROBLÉM DROBNOSTI PROMINOUT. To vše by bylo snadné, kdybych necítil z reportáží a stránek maratonu nosík mírně, ale přece jen nahoru.
No nic, v klidu se prospi a snad bude sobota lepší…
A také byla. I já jsem již byl naladěn lépe. Bylo ideální počasí, pod mrakem a mírně chladno. Co více si přát. Množství lidí přihlášených na maraton i jeho poloviční trasu byl jen kolem několika stovek na každý závod. Nesrovnatelně méně než na závod před dvěma měsíci. Možná jsem nebyl jediný, který mezi řádky cítil totéž.
Sobota byla jako nebe a dudy ve srovnání s depresivním pátkem. První dojem byl sice stále s opatrným odstupem, ale vše se postupně zlepšovalo a stadion na kterém jsem byl naposledy při tělocviku na prumce si opět pomalu navracel atmosféru, kterou pro mě tehdy měl, tedy vcelku příjemnou. Netrvalo dlouho a dobré náladě jsem rychle propadl. Pár prvních minut bylo třeba na zorientování se, zdokumentování sochy Emila Zátopka a nalezení cesty na „velký“ stadion. Když jsem tam dorazil, tak už se připravoval start krátkého závodu děcek který, podobně jako později nás maratonce, nestartoval nikdo menší, než slavný běžec „středních tratí“, Wilson Kipketer [4]. Vidět jen na pár desítek metrů, možná ani to ne, na vlastní oči držitele rekordu na 800 i 1000 metrů v hale, běžce jehož jméno zná i spousta sportem nepolíbených, je obrovský zážitek. A pochopitelně i jeho slova, i když se jedná o „známé poučky“, člověka určitě nakopnou i mírně přibrzdí zároveň. Každý ví, jak strategickým tahem je zvolit u dlouhých tratí vhodné tempo. Mnohem těžší je ho po třetí desítce i udržet… :-)
Čas ke startu se blíží velice rychle a já jsem se „trochu“ rozpovídal, až bychom málem start nestihli. Rychle si odskočit tam, kde to při závodu už nebude tak snadné. O chvíli později mi jeden Keňan běžící na stadion tímto „pomáhá“ objevit další vstup na stadion a to nejrychlejší cestu přímo na slavnou dránu na které se odvíjí všechny běžecké nepochopitelnosti špičkových závodů. Jak to bude vypadat s prvním maratonem pořádaným SSK Vítkovice je zatím ve hvězdách. Bohužel můj první dojem a drobnosti „mezi řádky“ mírně řečeno příliš „suprových“ bodů asi dávat nebudou. Nicméně dnes je dnes a ne včera nebo předešlé měsíce. Zatím je dojem dobrý. Za startovní čarou nás už čeká hlouček, ale ani v nejmenším neodpovídá masovým a slavným maratonům v cizině, ale ani u nás. Hádal bych takové dvě stovky „hlav“. Podle startovní listin by jak na maraton, tak i na jeho poloviční variantu mělo být po několika stovkách účastníků, ale v žádném případě nejde o mnohatisícové „masy“. Mnohé místní i „komornější“ závody bývají mnohem početněji obsazeny. Je to první ročník a i přes velké reklamy, reportáže a velké „oči“ byla skutečnost výrazně slabší. Na nějaké další uvažování již není čas, hodiny již odpočítávají poslední sekundy ke startu. Rozvážným, ale pro mě i tak dosti rychlým tempem vybíhá „hlouček“ o délce ani ne čtvrtiny okruhu jedním z průchodů ven ze stadionu. Párkrát zabočíme a kolem vrátnice se již dostáváme mimo areál na hlavní cestu pro maraton více než symbolickou. Pochopitelně její jméno není odvozeno od nějakého sportovního zápolení, ale podle toho, že propojovala nejrůznější fabriky ve Vítkovicích. Ulice se jmenuje „ZÁVODNÍ“. Po levici se nachází bývalý hotel ATOM a kousek od něj neméně známý sportovní i kulturní (konají se zde i nejrůznější koncerty) objekt – v současnosti pojmenovaný jako Ostravar Aréna. V historii se pochopitelně budova jmenovala i vypadala jinak a s postupem času procházela změnami. Málokdo, o to spíš z nás místních, si tohoto okolí nějak všímá a netrvá to dlouho a na křižovatce s ulicí Ruskou probíháme významnou průmyslovou částí Vítkovic s „Ředitelstvím“, poliklinikou, budovami ve které jsou kanceláře projektantů (alespoň v době ne až tak dávné tomu tak ještě bylo, v poslední době se těmito místy již moc nepohybuji a tak netuším jak se situace změnila. Jestli se nepletu, tak slavná hospoda „Schonthal“ je již historií. Pokračujeme dále až na Mírové náměstí se zajímavě vyhlížející radnicí z červených cihel. Celá oblast od Radnice na jih na člověka i dnes dokáže velmi silně zapůsobit historií. Svým způsobem si myslím, že se v určitém ohledu jedná o jednu z nejkrásnějších část Vítkovic. Dalším výrazným objektem je kostel svatého Pavla apoštola, který v současnosti shání peníze na opravu číselníku věžových hodin [11].
Na křižovatce ulic Ruské a Výstavní po levici vidíme Rothschildův empírový zámek a po pravici vítkovickou elektrárnu. Už jen pár okamžiků zbývá, abychom zahlédli z dálky v současnosti nejpopulárnější část Vítkovic, tedy její „Dolní oblast“. Z pohledu běžců se může zdát, že důvodem jejího pojmenování je poloha místa, která je skutečně níž než jiné oblasti této ostravské městské části. Pravý důvod pochopí až proběhnou podjezdem tramvajové trati a pomalu se všem začne otevírat pohled na část Ostravy, které již velká část nevšední „DUŠE“ vyprchala. Naštěstí ne úplně všechna. Být autorem trati a pokud „DOV“ (Dolní Oblast Vítkovice) má běžcům poskytnout alespoň část syrové atmosféry, tak bych cestu vedl trochu jinak. Sice je zde poněkud méně místa a „davový“ maraton by zde mohl být trochu přibrzděn, i tak si myslím, že by tento směr byl vhodnější. A to za „GONGEM“, bývalým plynojemem přepracovaném na multifunkční kulturní sál a před budovou „Malého světa techniky U6“ odbočit doleva mezi technologická zařízení jejichž duši zde dodává nemalá míra rzi. Mezi už dlouhou dobu nepracujícími vysokými pecemi (postrachem studentů průmyslových škol, když zlobili a pak ji museli celou v „technickém kreslení“ dopodrobna narýsovat) číslo 4 a 6 by se mohlo proběhnout dále, kdy po levici bychom měli další nutnost spojenou s Ostravou, hutnictvím a ve své podstatě i s doly. Na velké rozloze Ostravska vytvořily koksovny podstatné části obrovských komplexů a to nejen pro samotnou výrobu koksu a dalších chemicky důležitých (pochopitelně ne úplně „zdravých“) látek, kdy některé z nich zpracovávala i stále stojící chemička na Fifejdách, ale i některé jiné, jako třeba koksárenský plyn (vedle plynu vysokopecního) mohly přímo nebo i nepřímo používat další provozy. Toto téma je tak zajímavé, že vydá na spoustu knih i vysokoškolských skript a je nepochybně zásadně spojeno s historií Ostravy a okolí. Bohužel dnes už se na všechno zapomíná a u některých přírodou již skoro pohlcených míst, například [12], [13], bych byl za historiky, havíře, pracovníky koksárenských objektů, slévače a jejich znalosti a zkušenosti víc než vděčen. Bohužel i ty vysokoškolská skripta jsou v současnosti „velice zažloutlá“ a ne vše z nich člověk, který tam nepracoval nebo místa neviděl v provozu, dobře pochopí. Je škoda, že v době, kdy jsem se těchto lidí na tyto věci mohl zeptat, jsem to neudělal. Ale nechal jsem se unést technickou minulostí a tak je třeba se opět vrátit do současnosti. Vedle koksárenských baterií bychom uviděli impozantní uhelnou věž pro vítkovickou koksovnu (ještě mohutnější a v současnosti stále ještě stojící uhelná věž je u dolu Jan Šverma v Mariánských horách – těmi maraton také povede, ale mnoho z průmyslových objektů z hlavní cesty nezahlédneme, snad jen chemičku a to ještě musí znalec Ostravy vědět kde se dívat). Zajímavé jsou zde i zakrytované vozíkové dráhy a také výrazný objekt „Prádla“. Tedy jakýchsi jímek, násypek, ve kterých se uhlí třídilo podle velikosti. I tam by mohla vést trasa maratonu a teprve poté se kolem budovy, kde se skrývá jedna z největších lezeckých stěn v Ostravě (pojmenována po významném výrobci lezeckých lan), vyběhnout na hlavní cestu Místeckou. Opačným směrem totiž vede do Místku. Pro běžce je určen levý pruh a dopravu zde řídí policisté.
Jejich práci, práci dobrovolníků i firmy, která se postarala o umístění neskutečného množství „špalků“, nebo jak bych tyto přenosné „zábrany“ na cestě označil a dalších „neviditelných“ lidí, kteří se starali o naši bezpečnost a relativní klid i při automobilovém provozu je třeba VÍC NEŽ CHVÁLIT!
DOKÁZALI UDĚLAT NĚCO O ČEM JSEM SI MYSLEL, ŽE ANI NENÍ MOŽNÉ… DÍKY MOC…
Pro mě jako člověka, který už dlouhou dobu nejezdí autem byl zážitkem pohled z míst, kam bych se jinak nedostal. Tvůrci trasy vytvořili okruh o kterém jsem si myslel, že bude rozhodně na „hlavu“ lepší než několik okruhů. Po jeho absolvování, již toto určitě netvrdím. Dlouhé, táhlé cesty se táhly až až... U těch, po kterých jsem v životě nikdy nejel, jsem mohl jejich „konec“ jen hádat. A u těch co ano, jsem zase věděl jak moc budou „zlobit“…
V obou případech bylo nutné se s tím vyrovnat. Já jsem to řešil tak, že jsem si říkal:
KAŽDÁ CESTA, KAŽDÉ STOUPÁNÍ A POZDĚJI DOKONCE I KLESÁNÍ, NĚKDY SKONČÍ…
Zatím se mi běží víc než dobře, jen si musím poměrně dobře dávat pozor na kanály nebo díry v cestách, které by mohly způsobit nemalé potíže. Často jsou na těch nejméně vhodných místech. Cesta z „Dolní Oblasti Vítkovice“ je dlouhá, ale zatím to nepociťuji jako problém – bude následovat mnoho mnohem „táhlejších“ úseků. První občerstvovačka byla v DOV kousek před Zemědělským muzeem. Zapomenul jsem uvést, že tam hrál skvělý bubenický orchestr „BORIS“[14], [15] z Opavy (jestli se nepletu, tak hrál i při sprinterském závodu „Opavská míle“), který dodával právě to skvělé, energetické a svižné tempo do závodu, tak nutné v místech, kde člověk hledá sílu... Ani si toho nevšimnu a probíháme, sice již na chvostu maratónské části běžců, již notně promíchané i s tou výrazně rychlejší skupinou na poloviční vzdálenost, ale stále více méně jako celek. Po levici je jedno obchodní centrum a za ním slavný UAN (Ústřední Autobusové Nádraží) na něž navazuje vysoká budova na opačné straně - ostravská „Fukušina“ - obchodní centrum Karolina. V okolí těchto míst se nacházely v době ne až tak dávné provozy dolu Šalamoun a také koksovny Karolina. Dnes po nich zůstaly už jen „odplyňovací vrty“. Probíháme pod Frýdlantskými mosty a o kousek dále na konci malého kopečku je další občerstvovačka. Zdá se mi, že zbytečně brzo. Za chvíli odbočujeme doleva a napojujeme se kousek od nemocnice Fifejdy a stanice IZS na hlavní cestu Českobratrskou. Klesání zde především půlmaratonce svádí k velmi svižnému tempu. Já se snažím této cestě „do pekla“ nenaletět. Zatím se mi běží pořád skvěle, po levici míjím Janáčkovu konzervatoř, přebíhám přes koleje na ulici Nádražní a přibližuji se k výraznému evangelickému kostelu z červených cihel. Jen znalci Ostravy na opačné straně zaregistrují sochu jedné z nejvýznamnějších ostravských zpěvaček, jejíž hlas uchvátil i samotného tvůrce hudby pro westerny E. Morriconeho. Při poslechu Věry Špinarové běhá mráz z dokonalosti projevu dodnes… Jen o kousek dále od její sochy je památník bojišťům I. a II. světové války. Ostře řežeme roh Husova sadu a po ulici Přívozské míříme k dalšímu pomníku významného místního i světového hudebního skladatele Leoše Janáčka. Odtud míříme přímo ke věži Staré radnice s muzeem, před nimž je prostor pro doprovodný program pro ty, kteří neběží, moderovaný, stejně jako u Starobělských lurd, Honzou Gavelčíkem z rádia Čas. Když probíhá naše skupinka tímto místem, tak je zde ještě (nebo už zase) relativně klid. Vodiči na čas 4:30 se pomalu dostávají přede mě, stejně tak jako i známá maratónská matadorka Eva Seidlová [16]. Je příliš brzo na nějaké „souboje s časem“, zatím nemáme za sebou ani 10 km. Naopak je velice zajímavé sledovat styl běhu zkušenějších. Takových je zde naprostá většina.
Netuším, zda se při závodu nepojede skutečně „na limit“ 6 hodin s tím, že v času 6:00:00 již nebudu vpuštěn na stadion do cíle jak sama Eva Seidlová [16], [19] píše v jednom ze známých českých časopisů věnujících se běhu. Stejně tak to je prý i na Spartathlonu, nejslavnějším ultramaratonu na neuvěřitelných, nepochopitelných 246 km. Nemohu tušit jak tento limit a „toleranci“ nebo „netoleranci“ pro opozdilce budou brát atleti z Vítkovic. Pro mě je to výrazný „meč“ který mi visí nad hlavou. Zatím se mi žádný maraton nepodařilo uběhnout v limitu. Úplně první, nezávodní byl za 6:58:30. Dlouhou dobu jsem si tento čas pamatoval jako žádný jiný, byl to pro mě velice silný zážitek i úspěch. Žádný jiný běh mi do té doby nedal více [1]. Druhý den jsem byl schopen běžet 10 km v závodu „Zimní běh Hlučín 2024“. Dlouho jsem se sice druhý den „probouzel“ a to dokonce i při chůzi na start. Dostat se do živějšího stavu mi nepomáhal ani chlad té neděle. Nicméně do startu závodu se mi podařilo najít sílu a dokonce jsem dokázal i běžet. Byl to asi maraton po kterém se mi dařilo nejlépe „vrátit do použitelného stavu“. Únava byla, ale nic výrazně odlišného od stavů po dálkových pochodech. S každým dalším maratonem bylo vzpamatovávání se horší, nicméně ani v nejmenším by mě nenapadlo jak dlouho se budu „vykopávat z divnostavů“ jako po tomto. Přišly okamžiky, kdy jsem nebyl v práci schopen usedět a jako na smilování jsem čekal až „padne“ a budu moci velice pomalu vyjít ven, narovnat se, dojít domů, udělat základní věci a SPÁT CO TO JEN PŮJDE. Okamžiky, které byly tak hrozné, že si zaslouží další článek. Nyní jen uvedu, že oproti nim byl celý maratonský závod úplným pohodovým čajovým „dýchánkem“. Obrovský kontrast vůči tomu, jak dobře se mi maraton běželo a to, co následovalo dny a dny potom.
Probíháme historickým centrem a přes Sýkorův most, pojmenovaný po mladém soustružníkovi, který podminovaný most ve II. Světové válce zachránil. Je to pověst a je otázkou kolik je na ní pravdy a kolik ne [17]. Zde se připojujeme do rychlého levého pruhu, zatímco v pravém jezdí auta s omezenou rychlostí na 50 km/h. Pohyb běžců i aut řídí na těchto hlavních dopravních tepnách policisté, na těch méně nebezpečných místech i dobrovolníci. V tomto ohledu je musím pochválit.
POLICISTÉ, PŘÍPADNĚ I DALŠÍ ČLENOVÉ IZS A DOBROVOLNÍCI, UDĚLALI NEJVĚTŠÍ A NEJTĚŽŠÍ PRÁCI NA CELÉM MARATONU A URČITĚ SI ZASLOUŽÍ NEJVĚTŠÍ POCHVALU. NA JEJICH BEDRECH LEŽELY TY NEJOBTÍŽNĚJŠÍ ÚKOLY. DOKÁZALI HLADCE UDĚLAT NĚCO, O ČEM JSEM SILNĚ POCHYBOVAL, ŽE JE VŮBEC MOŽNÉ…
VELKÝ OBDIV.
Dostáváme se na první táhlý úsek, který nebude brát konce. Kousek za Sýkorákem byla občerstvovačka pro protisměr, k té naší budeme muset ještě chvíli běžet. Další veledůležitá informace pro běžce je ta, že skoro u každé občerstvovačky jsou i mobilní WC pro případ akutní situace, kdy každý doufá, že je nebude muset použít. V kontrastu s tím, jak se o novém maratonu mluvilo, tak občerstvovačky nepatřily k něčemu, co by bylo zázračně zásobováno. Nabídka byla skromná – voda, ionťák a banán. Možná někde sůl. Pokud bychom chtěli někde i „mlsat“, tak teda čokoládu, hrozinky, hroznové víno, nebo jiné „drobnosti“ zcela běžné i na mnohem komornějších závodech, jsem zde neviděl. Zajímavé, když si člověk vzpomněl jak v televizních reportážích před „akcí“ byly slyšet tvrzení podobně jako, že chceme pro KAŽDÉHO běžce zajistit ŠPIČKOVÉ podmínky a o každého se takto starat… A jim podobné... Na to, že se jedná o jejich první maraton by nebyla od věci trochu skromnost. Kdyby to takto veřejnosti nestavěli na obdiv, tak bych to ani moc nezmiňoval. Ale dejme tomu a doufám, že příští ročníky již budou v tomto ohledu lepší.
Jinak atmosféra závodu, fanoušků, dobrovolníků a všeho kolem byla fajn, nicméně zasloužili se o ni právě závodníci, fanoušci, dobrovolníci, atd…
Tento úsek byl pro nemotoristu zajímavý tím, že jsem viděl Ostravu a její okolí z úhlu, který je pro mě vzácný. Nejzajímavější byl pohled na některé těžní věže právě z této „dálnice“. Autem se to zde profrčí, ale „běžmo“ nebo pro některé už i „choďmo“ to bylo zcela jiné. Zhruba v polovině se oddělila část půlmaratonců, ale my jsme ještě pokračovali dál a dál než jsme uviděli otočku. Před nějakou dobou jsem zahlédl v protisměru i čelo s Kěňany, což jen potvrzovalo, že cesta bude ještě jooo dlouhá. Chvílemi klesáme, chvílemi stoupáme, až se konečně dostaneme k otočce. Nevím jak na tom jsem, ale nedělám si iluzi o extrémní vzdálenosti od skutečného chvostu celého maratonského „pelotonu“. Po otočce mohu tuto situaci postupně kontrolovat. Když vidím v protisměru dalšího běžce, tak se trochu uklidňuji, že bych nemusel být zcela poslední, ale ani to není důvod, abych nějak odpočíval. Pokud bych to udělal, tak ten, kdo je nyní v pozadí by mě mohl velmi rychle doběhnout a dostat se přede mě. Po otočce je táhlejší stoupání a už tuším, že pomalu začínají nohy mírně tuhnout. Vidím i další známé postavičky z předešlého maratonu, který se konal taktéž v Ostravě zhruba před dvěma měsíci. Ač běžím už asi poněkud pomaleji, tak se cítím vcelku dobře. Únava přichází, ale zdaleka nic tragického. Rozběhnutí se od občerstvovaček je nyní už těžší. Nakonec se dostávám k té u „Sýkoráku“ a někde vidím ceduli, že mám za sebou 15 km. Pouhých patnáct kilometrů a cítím, že už cesta neutíká, ale začíná se táhnout. Úsek od „Pomníku osvobození Rudou armádou“ - slavný ostravský tank u Slezskoostravské radnice – se táhne ještě více. Zde mi mávají poslední fanoušci na dlouhou dobu. Následující úsek bude hodně o samotě.
BĚŽÍM UŽ JEN SÁM SE SEBOU. VNÍMÁNÍ SE ZUŽUJE NA PÁS PŘEDE MNOU. V DÁLI VE STEJNÉM PRUHU VIDÍM MALINKOU TEČKU, KTERÁ SE TAKÉ NEPATRNĚ POHYBUJE DOPŘEDU.
Probíhám kolem ulice, kterou budou znát dobře patrně jen velcí znalci Ostravy, vín nebo hornické historie. V jednom místě se ostře připojuje cesta s tajemným názvem „Dědičná“. V historikovi by mohla vyvolávat kdejaké i velice dobrodružné představy. Možná ještě dobrodružnější představy ale asi vyvolá v člověku mající lásku k URBEXu nebo podzemí obecně. A toto je přesně ten důvod pojmenování. Nedaleko je totiž patrně nejslavnější štola v Ostravě. Historicky nejslavnější štola a to štola „dědičná“. Abych byl zcela přesný, jmenuje se Jaklovecká dědiční štola podle blízkého kopce [18]. A proč souvislost s vínem? Protože v dolní části jiných štol s dávnou Jakloveckou sousedících se nachází vinný archív. Ač nejsem vinař, tak jeho čelo mě doslova uchvátilo. Něco tak krásného bych v Ostravě určitě nehledal. V jejím okolí je i malá fotografická výstavka starých důlních děl na Odersku, Nízkém Jeseníku i z jeskyní v Beskydech od členů speleologické skupiny ORCUS, mající jak jeskyně, tak i dávná důlní díla v této oblasti na starosti. Nicméně já běžím po hlavní cestě v protisměru maratonu před dvěma měsíci. K malé tečce se mi obtížně, ale pomalu a jistě daří přibližovat. Beru to za svůj současný cíl – přiblížit se a pokusit se o předběhnutí. Určitě to bude nějaký běžec nebo běžkyně na chvostu. Čím déle vydržím běžet, tím to bude lepší. Už bych si přál, abych byl na křižovatce s ulicemi Muglinovská, Bohumínská a Orlovská. Zde budu odbočovat doleva na ulici prvně jmenovanou. Samota trvá prakticky až zde, kde policisté řídící dopravu jsou jedni z prvních, kteří tuto samotu přerušují. Na křižovatce trochu zazmatkuji, ale podle reportáže České televize [20] nejsem jediný, přihodilo se to i jedné Kěňance na čele. Tato křižovatka patří určitě k jedněm z problematických. Nakonec se dostávám do správného pruhu a je zase klid. Hlava už moc nemyslí, pro šetření energií zapíná „mírného autopilota“, ve stylu „hlavně mě neruš uvažováním“. Kyslík je třeba pro svaly rukou, nohou, srdce a plic. Ostatní musí zkrátka počkat. Chlapská pošetilost se nyní soustřeďuje, vedle držení jakž takž stabilního tempa i na uspokojení svého „JÁ“. Před sebou vidím děvuchu. Pomalu, ale jistě se mi daří k ní přiblížit a menší kopeček vidím jako příležitost k předběhnutí. Také se mi zdá, že na ni doléhá už výrazněji únava, možná i menší krize. Na druhou stranu tuším, že naše tempa nejsou až tak moc rozdílná. Pokud se mi ji podaří předběhnout, tak udržení pozice nebude ani trochu snadné a sebemenší chybička by tuto těžce vydobytou pozici mohla zhatit. Po pravici mám nepřístupný, ale pro dobrodruhy nadmíru lákavý kopec. Umělý kopec. Jedná se o haldu dolu a koksovny Svoboda. Můj první a poslední pokus o její „dobytí“ skončil nekontaktním „soubojem“ s hlídačem. Další důvod proč je dobré běhat a zlepšovat se v tom. Jak v rychlosti, tak i vytrvalosti a celkové houževnatosti a nevzdávání se. Byla to remíza. Hlídači mě nechytli, ale já jsem se nahoru také nedostal. Pro mě to byl zajímavý OCR běh s podlézáním horkovodních potrubí i hustým píchajícím porostem. Dobrodružství mám rád, ale nejsem ta povaha, abych utíkal hlídačům. O to spíš, když jsem na této pozici, ale jinde mnoho let pracoval. Inu Přívozskou haldu jsem si označil sám sobě jako nedobytnou a už se natrápím, že jsem na ni nebyl. Nejsem takový typ, abych se takto nervoval.
Přebíhám most přes řeku Ostravici a po levici vidím tuto významnou řeku. V jistém místě bych snad viděl až na věž nové radnice. V tomto místě mám již jedno malé vítězství za sebou. Děvče jsem předběhl a zdá se mi, že v kopcích „ztrácí“. Stejně tak vím, že naopak já na rovinkách a sebězích zas příliš moc v tempu nepřidám. Tam budu zase ztrácet já. Další občerstvovačka se nachází v Přívozu nedaleko hlubokého podjezdu hlavní silnice Mariánskohorské. Od ní napravo se nachází náměstí Svatopluka Čecha. Zde stojí zajímavý kostel a za ním ostravský archív a ještě kousek dál nevšední hasičské muzeum. Maraton tímto směrem nemíří, ale stále po ulici Mariánskohorské. Pokud jsem někde před mostem přes řeku Ostravici „soupeřku“ předběhl, tak tady se to pro změnu podařilo jí. Na občerstvovačkách stojím delší dobu, nicméně ve stoupání podjezdu jsem zase vepředu. Napojuji se na hlavní cestu z Přívozu až na Vodárnu. V jednom úseku je celá cesta jen pro běžce. Na chvostu je to ale zase spíše samota. Ne tak velká jako na cestě od Sýkorova mostu, ale přece. V jednom místě je časomíra a já tuším, že zde budu mít za sebou právě dnešní půlmaraton. Čeká mě mnohem náročnější úkol a to ještě jednou tutéž vzdálenost. Cesta na Vodárnu se bude táhnout, ale co horší, pak mě bude čekat ještě táhlejší stoupání do Poruby ke Slovanu, kde se otočím a budu mít za sebou nejvyšší bod trasy. Tam je to nyní ještě strašně daleko. Můj čas je zde zhruba 2 hodiny a 31 minut. Toto je na mé možnosti velice krásný půlmaratónský výkon, kéž bych ho dokázal udržet i dále. Situace při těchto délkách jsou pro mě již vcelku známé, ale s dalšími kilometry se již začne odvíjet ono skutečné dobrodružství maratonu. Podobně jako v mírnějších formách u dálkových pochodů. Ani tam nikdy nevím, jak se bude dařit a zda se mi půjde krásně nebo se spíš budu muset překonávat. Nejkrásnější, nejzajímavější, ale často i nejtěžší okamžiky se začnou odvíjet právě až v dalších desítkách kilometrů. A to, co je při dálkovém pochodu „silný zážitek“, tak při běhu je ještě mnohem „výživnější“. Ať už jde o pocity milé nebo méně příjemné. Kromě zastávek na občerstvovačkách stále běžím. To je dobře. Stále se mi daří držet dobrou pozici a nikdo mě nepředbíhá. Otáčet se hlavou dozadu už je velice vyčerpávající, ale ani za sebou nikoho nevidím. To je také dobře. Vypadá to, že si držím oproti vzdálenějším dobrý odstup, kdyby náhodou přišla krize. Někde v poloviční vzdálenosti „na chvíli“ přecházím do chůze. Ne, že bych nemohl běžet, ale zkouším strategii, zda není vhodnější pro oddálení „dřevnatění nohou“ změnit styl a krok trochu natáhnout a přejít do chůze. Z onoho „na chvíli“ se najednou stávají stovky metrů a minuty. Přepnout do běhu je již hodně těžké. A to mohu mít za sebou zatím pouhých 23 kilometrů. Kousek před křižovatkou u Vodárny mě poprvé někdo předbíhá a je na tom evidentně dobře, i když volí také indiánskou chůzi. Vzhledem k tomu, že u ní mě už budou vidět další lidé, tak se zase snažím rozeběhnout a to i proto, že nechat se omámit lehkostí chůze je příliš lákavé. Je to ale ĎÁBLOVO LÁKÁNÍ.
Radši pomalu běžet než jen jít. A pokud už jít, tak se snažit jít rychle. Už od Sýkorova mostu odkládané řešení „akutní situace“ řeším na WC před občerstvovačkou možná půl kilometru před Svinovskými mosty. Pochopitelně po 25 km žádná sláva a tak doufám, že se někde dále nezakutní ještě více. Naštěstí se tak již dále nestalo. Probíhám přes Svinovské mosty a pokračuji dále až ke křižovatce k Tescu a do Třebovic (zde se konají také maratony a to mnohem známější). Stoupání už začínají být problémem a mírně se možná chce točit hlava. Nicméně pro mě nic neznámého. Uvažování i reakce jsou výrazně pomalejší. Také nic neznámého, jen je třeba být opatrnější a rozhodnutím na cestě dávat určitou časovou rezervu. Zapomenout na sprinty – ony to už ani nohy moc nechtějí dovolovat a jsou rády že jdou a hlava je šťastná, když se běží. Tempo běhu už není o mnoho větší než rychlost svižnější chůze. V jednom okamžiku vidím na protější straně Opavské ulice vodiče na 4h30 a tak se z dálky zdravíme, ale i jim už i to „pouhé“ zvednutí hlavy a ruky nejde tak lehce, jak by si asi sami přáli. Oni běží, já se o to také snažím. Snažím se abych běžel výrazně delší úseky než které jdu. Abych také mohl říct, že jsem maraton uběhl a ne „jen“ ušel. Ono, pokud se člověk snaží na maratonu stihnout limit, tak ani moc jít nemůže. Většinu trati je prostě třeba běžet. Třeba pomalu, ale alespoň takto. Když mám pocit, že mě mnoho lidí nevidí, tak se velice rádo a snadno přechází do chůze, ale rozeběhnout se je velký problém. To vše si moc dobře uvědomuji, stejně tak i to, že jakékoliv otálení není dobré. Pokud ovšem uznám, že nuceným během do kopce bych ztratil mnohem více energie než časem a vzdáleností získal, tak je řešením chůze. Ale i tu jdu na určitou míru „bolesti svalů“, tedy svižnou. Určitě jdu mnohem rychleji než bych na již velkou únavu šel jindy. Rychlost není o mnoho menší než kdybych běžel. Inu stále si myslím, že to chodecky „řežu“. Kde mám na to sílu se ale snažím běžet. Už jenom z hlediska HLAVY je to velice důležité. Někde mezi porubskou vozovnou a Slovanem (nejvyšším bodem trasy) vidím v protisměru, tedy snad ne o mnoho více než půl kilometru vepředu Evu [16], [19]. Zdravím ji také, ale asi mě už příliš nevnímá. Pro mě je to optimistická zpráva, že ztráta času na WC pod Svinovem by nemusela být tak hrozná. Odhaduji, že na otočce bych měl mít za sebou asi 30 kilometrů. Dosažení konce stoupání mě dodává radost a i když je zde stoupání z celé trasy možná největší (kromě kopečku z Vodárny k Feroně), tak běžím. Běžím i proto, abych nebyl brán za „slabocha“. Zatáčka je poměrně ostrá a skoro se do ni nevlezu. Bohužel přichází i to, co jsem trochu čekal. HLAVA si uvzala, že už zde je cíl a nechce se ji ani trochu z kopce běžet. Naštěstí, když se rozeběhnu, tak se mi daří běžet vcelku dlouhou vzdálenost. Bohužel mnohem menší, než na jaké jsem zvyklý. Cítím to jako prohru, stejně tak jako přecházení do rychlé, ale i tak přece „jen“ chůze.
JSEŠ OSTUDA, ŘÍKÁ MI HLAVA, KDYKOLIV SE SNAŽÍM VÝRAZNĚJI ZPOMALIT NEBO DOKONCE JEN JÍT.
ZNOVU SE ROZEBĚHNOUT SE STÁVÁ STÁLE VĚTŠÍM A VĚTŠÍM TRÁPENÍ. JE LEPŠÍ SE KOUSNOUT A BĚŽET DÁLE, JAKKOLI, ALE STÁLE BĚŽET. NENÍ TO VŮBEC JEDNODUCHÉ. VZPAMATUJ SE!!! ŘÍKÁM SI STÁLE. VZBUĎ SE A NABER NĚJAKOU SÍLU.
Mám s sebou sice nějaké tyčinky a gely, ale už si nepamatuji zda jsem je bral nebo ne. Zatím jako nejstravitelnější se mi zdají mysli tyčinky s jogurtovou polevou. Minimálně se zdá, že u nich působí dobře jakýsi placebo efekt a tělo si myslí, že na chvíli dostalo svačinku, ne-li oběd. RAW tyčinky jsem již dávno vyřadil, po desítkách kilometrů v nohách a nečekaně hodně i rukou (ač se zdá, že by při běhu neměly mít extrémní význam, ale podle bolesti u mě to vypadá, že je běh více o rukou než o nohách) u mě vyvolávají představu rašple v puse. Zdaleka už není cesta tak snadná, jak to vypadalo do její poloviny. V jednom okamžiku vidím na opačné straně i posledního běžce s charakteristickým stylem a za ním loudající se sanitka. Zdravíme se a oba moc dobře víme v jakém stavu jsme. Ani jeden, ani druhý na tom není o mnoho lépe. Stále ovšem bojujeme. Přese vše to vypadá tak, že i přes kdo ví jaké myšlenky – nemyšlenky se stále nemíníme vzdát. Ač nyní běžím svůj teprve druhý maratónský závod, tak to vypadá, že jsme staří dobří přátelé, kteří se snad znají od počátků věků. Já mám oproti němu několik kilometrů „k dobru“, ale cítím jako bych běžel s ním. V prvním maratonu jsme se v posledních kilometrech střídavě „předbíhali“. Dnes mám zatím o trochu více štěstí a jsem poněkud dále (toto vše se může kdykoliv změnit v přesný opak – dostat se na úplný chvost je velice snadné, podobně jako má ztráta na WC, kvůli které jsem se propadl o několik pozic, které se mi již nepodařilo vrátit). Toto jsou velice silné okamžiky a v žádném jiném závodu než na takto nekonečnou vzdálenost jsem je nezažil. Má smůla i klad je to, že cestu, která mě ještě čeká velice dobře znám a vím, že ač už to může být „jen“ pět, možná sedm kilometrů, tak se ještě „zapotím“. Ale je stále vidět, že „elitní skupina na chvostu“ stále bojuje. Já se vzdát určitě nechci. Těžce dobíhám ke křižovatce na Vodárně a radši některé auta nechávám projet.
Policista, který křižovatku řídí se mi ještě omlouvá, že mě neviděl. Vše je s úsměvem a já jeho omluvu doplňuji tím, že „alespoň mám výmluvu na vydýchání se… :-)))“. Přeje mi mnoho úspěchů a nepochybně mi i toto dodává spoustu dalších sil. Vybíhat kopec by bylo ale jejich marněním a tak se rozebíhám až později. Kopec je i tak příjemnou změnou, která nečekaně dolévá další sílu do nohou i HLAVY. O to spíš, že jen kousek to mám k další občerstvovačce. Voda, ionťák a banány. Beru si dva a v klidu je sním. Neběžím. Je to odpočinek pro mysl. Osvěžující by bylo, kdyby k zakousnutí bylo i něco jiného než jen banán. Rozebíhat je těžké, ale daří se. Sice občas přejdu do chůze, ale ta je naštěstí stále velmi ostrá a řekl bych, že možná i rychlejší než pomalý běh. Tedy asi na své možnosti moc času bych nezískal, ale asi ani neztratil. V dálce vidím malý pohybující se bod a hádal bych, že se zase jedná o Evu Seidlovou [16], [19]. To mi vlévá sílu do žil a patrně i trochu zase ožívám. Představa, že bych ji doběhl a pokusil se posunout o kousek dále není ani trochu špatná. Schválně jsem si nebral hodinky, abych se nerozrušoval kontrolou času, která je mnohdy spíš ke škodě věci. Dobíhám k LED displejům u tramvajové zastávky, které ukazují přijíždějící spoje, ale hlavně čas, který mě teď hodně zajímá. Suma sumárum se cítím hodně unavený, ale vcelku v pohodě. Určitě psychicky výrazně lépe než pod Slovanem. A čas je skvělý. I kdybych už jen šel, tak bych mohl bojovat o čas pod šestihodinovým limitem.
To jsem ale neměl vůbec domýšlet. Pomalu dobíhám ke křižovatce před úřadem Ostrava – Jih, kde mě zastavuje policista s tím, že se mu nelíbí, že běžím tímto pruhem a jestli jsem běžec. Těžko bych ale měl na sobě maratonské číslo a byl v běžeckém. Zkrátka se rozhodl, že limit nebude 6, ale jen 5 hodin. Na začátku našeho rozhovoru dokonce skoro neslyšně vypustil větu jako, že jsem snad udělal nějaký přestupek. Jak rychle se dokážou na tento režim přepnout. Bylo to potichu a tak jsem dělal, že jsem to neslyšel. Něco chvíli řešil ve vysílačce. Na pár minut jsem byl rád, že nohám odpočinu, ale později mi už jeho táhlé řešení situace tolik nelíbilo. Jen jsem kontroloval svou pozici a doufal, že mě takto zbytečně nepředběhne někdo za mnou. Tvrdím, že maratony se obecně běží na 6-ti hodinový limit, jen výjimečně jiný. Naznačuji, že mi je to vcelku jedno, že to klidně poběžím po chodníku. Nakonec mě možná po pěti nebo kdo ví po kolika minutách pouští na chodník a já mohu zase konečně běžet. Hlavou se mi honí kdejaké myšlenky. Má cenu ještě běžet? Závod už skončil? Zavřou bránu a mě už na stadion a do cíle nepustí? Jediné co je teď dobré, je běh. Jako bych si dal velký odpočinek, běží se mi neskutečně lehce a zdá se mi, že i rychle. Čas, který jsem ztratil na křižovatce, jako bych zde zase získával. Zhruba po kilometrů, možná kilometru a půl mě policisté dojíždí a omlouvají se, že se spletli a že mohu v běhu pokračovat po cestě. Opět se tedy nečekaně s úsměvem loučíme a já jim to určitě nemám za zlé. Splést se může každý a cením si velice toho, že přijeli a omluvili se. Ne každý by to udělal. Asi jsem ztratil x minut, ale netrápím se. Menší pauza mi dodala možná více sil než jiná zastavení nebo přejití do chůze. Přibližuji se k poslední občerstvovačce, která by zde již ani nemusela být. Beru si ionťák, ale banány už nechci ani vidět. Ke stadionu je to přece kousek. Dyť to tady dobře znám.
Iluze krátkého doběhu, ale taková ve skutečnosti není. Stejně rychle jak jsem za radnicí Ostrava – Jih získal sílu do nohou a elán do hlavy, tak stejně rychle a naprosto nečekaně přichází v místě odbočky k Vítkovickému nádraží pěkná krize. Kousek to mám ke stoupání nad železniční trať, ale tady už zase jdu. Slzičky se pomalu hrnou z očí, až teprve tady si začínám uvědomovat, že bych mohl tento maraton uběhnut. Byl by to druhý závodní v mém životě. Už zbývá jen kousek, hlavně někde nezakopnout. Přede mnou se pomyslně otevírá SLAVOBRÁNA. Policisté na křižovatce ulic Závodní a té hlavní, „Rudné“, mi vytváří volnou cestu. Vidím, že podruhé se mi plní sen. Podruhé se blížím k cíli maratónského běhu. Dokonce zde zbyli lidi, kteří mi fandí. To co slyším je v mých uších hřmící aréna, celý stadion. Branou vbíhám do areálu a ještě se musím ostatními ujistit o správnosti cesty na slavný okruh. Už mě nic nebolí, běžím zcela lehce. Dostávám se klesáním k okruhu a jen si dávám pozor, abych nezakopl o vlastní nohy. Objemovky, které již mají určitě přes tisícovku naběhaných kilometrů se opět po 42 kilometrech dotýkají slavného červeného okruhu, kde se odehrávaly a určitě ještě budou odehrávat i příště velké sportovní výkony. Všechny displeje vypnuté, ale já si běžím SVÉ JASNÉ VÍTĚZSTVÍ. Běžím tak lehce, že snad zatáčku ani nevyberu. Okruh, který byl pro mě na základce i na střední pořádně dlouhý, je nyní úplné nic.
ZDÁ SE MI, ŽE BĚŽÍM ZCELA ZADARMO.
Teprve zde to mohu vypálit naplno. Nebojím se, že by mi došly síly. Možná bych mohl běhat okruhy donekonečna. Nevím jak vypadá můj běh z dálky, ale já si myslím, že až teprve tady a teď nemá žádné omezení, limity. Tuším, že jsem zcela omámen „zdravými opiáty“ a tak si to vychutnávám. Nyní už se sebou nebojuji. Nevnímám nic, jen to, že stadion je skoro prázdný, jen v cílové rovince skupinka. Snažím se uvěřit tomu, že jsem to dokázal. Pokud by se závěrečná část okruhu měřila, možná bych dosáhl i svého sprinterského rekordu. Cítím, že běžím tak lehce jako Keňan nebo Etipan. Vlastně ne. Běžím jako „Emil“. Při pohledu na cílový čas jsem neskutečně spokojen. Sice jsem si myslel, že poslední úsek bude rychlejší, ale i tak jsem poprvé zvládl maraton v limitu. Teď už zase jen trénovat na ty další. Toto jsou okamžiky pro které se maraton běhá. Nedá se to popsat, nahrát, natočit ani vyfotit.
MUSÍ SE TO NA VLASTNÍ KŮŽI PROŽÍT! A URČITĚ TO STOJÍ ZA TO.
Dostávám krásnou a poctivě vážící medaili. Nikdy jsem to nedělal, ale na před startem jsem si řekl, že pokud doběhnu, tak bude třeba pokleknout na slavnou červenou trať a poděkovat. Také poděkovat Emilovi (před stadionem je jeho socha) i dalším, že se mi tento sen již podruhé poštěstil a dokonce jsem si zase výrazně zlepšil čas. Co více si přát? Jakmile ale člověk a tělo trochu vychladne, zastaví se a přejde do chůze, tak se najednou ta ladnost způsobená endorfiny velmi rychle začne vytrácet a nejenom nohy začnou zase a ještě více bolet.
INU, MARATON CÍLOVOU ROVINKOU NEKONČÍ, ALE MOŽNÁ TEPRVE ZAČÍNÁ.
Netušil jsem do jakého stavu se dostanu příští týden a jak těžce budu regenerovat. Ale i tak se získává láska k něčemu co je nádherné i děsivé zároveň.
DOPORUČENÁ A POUŽITÁ LITERATURA A ZDROJE:
[1] https://www.turistika.cz/mista/jak-jsem-bezel-svuj-prvni-soukromy-nezavodni-maraton-ve-svem-zivote/detail … Můj první (nezávodní) maraton v životě v lednu 2024.
[2] https://www.facebook.com/ostravacitymarathon/ … Ostrava City Marathon 2024.
[3] https://www.youtube.com/@ostravacitymarathon136/videos
[4] https://cs.wikipedia.org/wiki/Wilson_Kipketer
[5] https://www.idnes.cz/sport/atletika/atletika-maraton-zatopek-ostrava.A240418_142323_atletika_jsl
[7] https://www.youtube.com/watch?v=S3l21ew5Dx0
[8] https://www.youtube.com/watch?v=XIG9JIOyXgY
[9] https://www.youtube.com/watch?v=oGoDr3WkAl0
[10] https://www.youtube.com/watch?v=KHzXWpWckNE
[14] https://www.boris-bubenici.cz/about.html
[15] https://www.youtube.com/@ivosamiec9035/videos
[16] https://www.kondice.cz/pohyb-a-sport/eva-seidlova-maraton-beh.html
[17] https://www.youtube.com/@ostravske_muzeum/videos
[18] https://www.youtube.com/watch?v=xKWLDUeHTUU … Jaklovecká dědičná štola.
[19] https://sportnet.sme.sk/spravy/rozhovor-eva-seidlova-beh-maratony-rekorderka-podcast-vykroc/
[20] https://www.ceskatelevize.cz/porady/10151523196-atletika/424232401012101/ ... Reportáž z maratonu.
Přidat do oblibených uživatelů
Ostrava
Mapa
Ubytování
Počasí
Chaty a ChalupyPříspěvky z okolí Jak jsem u svého druhého maratonského závodu málem "stál na bedně".
