Jánošíkovy diery a výstup na Malý Rozsutec, část první - diery.

    Po neskutečném zážitku z hřebene Roháčů [1]-[8] jsem přemýšlel kam vyrazit pro změnu jinam, ale aby výlet i tak stál za to. Soutěžit s laťku, kterou Západní Tatry nastavily mým turistickým plánům není nic jednoduchého. Hledat něco, co by mě „horsky uspokojilo“ se mi zdá, že nebude ani trochu snadné. Také jsem během týdne v práci nějak stále unavený (tato divná únava se táhla přes obě letošní návštěvy Roháčů, ale na víkend se mi daří poněkud více ožít a tak jsem rád alespoň za ten jeden, dva dny v týdnu na nějaký zajímavější výlet) a nechce se mi po pátku v práci hned tu noc kolem jedné vyjíždět ze Svinova vlakem buď do Liptovského Mikuláše nebo Štrby, abych se dostal do Tater. To cestování je pro mě poslední dobou hodně únavné. Pokud je člověk zvědavý jaký ten výlet bude, tak se dá dlouho tu únavu nevnímat. Ale ona se nakonec v ten den buď dřív (horší případ) nebo až později stejně projeví. Nyní si chci trochu déle pospat, neřešit místenky minimálně tři dny dopředu, ale i tak si zajet na místa, které by mohly být zajímavé a kam by také šlo vymyslet přijatelné spoje.

    Během procházení nejrůznějších průvodců o Vysokých, Západních nebo Nízkých Tatrách či v Malé nebo Velké Fatře a některých videí na internetu (když už mě začaly bolet ruce a nohy a točit se hlava při analyzování polské Orla Perc) jsem si z čistajasna vzpomněl na Jánošíkovy diery, kde jsem se už před nějakou dobou chtěl dostat, ale přišly „důležitější jednočlenné výpravy“. Nyní to vypadá jako krásná odpočinkovější vycházka. Je rozhodnuto.

   Začínám se podrobněji zaměřovat na tuto oblast mapy a vymýšlet tu svou trasu, aby stála za to. Vidím, že jen kousek od ní je Malý Rozsutec, který se považuje za mnohem náročnější než jeho o několik set metrů vyšší „bráška“. Je definitivně rozhodnuto a spoje jsou ze Žiliny vcelku časté, což je super. Největší problém bude nezaspat, protože bych skutečně radši vyrovnal spoustu nenaspaných hodin z celého týdne, než před pátou ráno vycházet na vlak.

   Kupodivu se kolem půl páté ráno v sobotu probudím, ale je to hrozné přemáhání se. Teď ještě ať ostravská hromadná doprava nejede úplně jinak, než o „velkých“ prázdninách – je 2.9.2023 a tedy velká změna jízdních řádů v Ostravě. Mezi Jablunkovem a Čadcou je také dlouhodobá výluka na železnici. Některé spoje ovšem jedou normálně a tak jsem zvědav, zda i ranní rychlík vyjíždějící z Ostravy kolem tři čtvrtě na šest pojede až do Žiliny. Nazpátek se již ale smiřuji s tím, že se bude muset přestupovat na autobusy. Kolem osmi ráno jede ze Žiliny spoj 177 až do Terchové (přes centrum až do Štefanové). Já vystupuji již v centru a necelé tři kilometry musím jít podél cesty. Naštěstí je zde chodník a tak je to v pohodě. Pochopitelně je to cesta zbytečná, lepší by bylo, kdyby autobus dojel až k parkovišti před Jánošíkovými dierami a ušetřil bych nemálo času, který by se o to lépe dal využít v kopcích.

   Podle některých videí, například od Patrika Paulinyiho, významného fotografa a kameramana slovenské krajiny a především hor (nejen) [9]-[16] ve videu [9] doporučuje cestu pře „Nové diery“, které mají být těžší, ale mnohem zajímavější. Já osobně si myslím, že ještě krásnější jsou vyhlídky z několik desítek metrů výš vedené žluté turistické trasy (zajímavost, ale i náročnost cesty se bude s přibližováním k Malému Rozsutci, především v „Horních dierách“ stupňovat). Upozorňuji na změnu barevného značení z odbočky na „Nové diery“, není tato odbočka značená žlutou značkou, ale zelenou. Na horní „vrstevnici“ je to již zase „žlutá“. To co mě zaujalo (inu postiženost jeskyněmi se nezapře) hned na první, možná druhé :-) vyhlídce je to, že na protější straně v horní části skály vidím temnou díru a nemohu si ji spojit s ničím jiným než menší (?) portálovou jeskyní. Kdo ví jak to v ní vypadá dále. Doma při zkoumání mapy jsem žádné další informace o ni nenašel. Bohužel ani neznám žádnou knihu, která by se věnovala jeskyním na Slovensku do takové hloubky a především komplexnosti jako CHRÁNĚNÁ ÚZEMÍ ČR – JESKYNĚ [17], jedině snad Jeskyně a propasti v Československu [18]. Ještě tuším, že v nějakém časopisu o cyklistice na Slovensku byla jednou příloha mapa, která měla zaznačenu spoustu jeskyní, ale netuším jestli zabírala i toto území Malé Fatry. Snad se mi někdy podaří sehnat nějaké bližší informace o tomto nevšedním zpestřením. Když už se území nazývá “dierami“, tak by se dalo čekat, že nějaké menší jeskyně by zde snad mohly být. První, ale maličká, spíš jen jako nouzový úkryt před deštěm pro pár (skoro doslovně) lidí, se nachází kousek za vstupem do „kaňonu“ v první skalní stěně na levé straně na opačném břehu „Hlbokého potoka“. Je zde dokonce i lavička, ale vstup do jeskyňky nebude z pohledu ochranářů úplně košér. Jedná se o NPR a tedy „vstupné“ do ní může stát tisíce eur a „zavolání na kobereček“!

    Cesta „Novými dierami“ je zajímavá, ale ve skutečnosti je jen předehrou toho, co bude následovat později. Je jednocestná, se směrem zdola nahoru. Občas se objevili někteří, kteří šli naopak. Jednosměrnost není z důvodu technické náročnosti úseků (kdo dokáže vylézt po žebříku na střechu, tak bez problémů zvládne i „Nové diery“), ale protože soutěska je v některých místech skutečně hodně úzká, že se i jeden člověk musí více sklonit nebo vyklonit na stranu aby prošel. Když se dva mají vyminout, tak je možností buď zpátečka nebo v některých zalomeních žebříků a kovových lávek ne úplně jisté stoupnutí na jekl nosníku, ten je široký tak na čtvrtinu, maximálně třetinu pohory. Mostíky a žebříky nevedou v extrémní výšce, z tohoto ohledu patrně nemusí být problém. To co mi nevyhovovalo, byly především vzdálenosti příček žebříků, které jsou spíš pro děti než pro dospělé. Za celou délku Janošíkových dier (části Dolních dier, celého úseku Nových dier a zbývajícího (nejdelšího, nejnáročnějšího, ale i nejkrásnějšího) úseku s názvem Horní diery) jsem si na tento divný rozestup příček nemohl zvyknout. Ob dvě, ob tři, ani jedna z variant není taková, že bych nemusel nad kroky myslet.

    Na to, o jak slavné místo se jedná (ve srovnání s jinými oblastmi dobře zajištěnými poctivým materiálem) je mi zde trochu smutno, že se jedná o jakýsi spojenec nejrůznějších zámečnických postupů nejjednoduššího kalibru. Nevím jak v zimě a ledu nebo sněhu, ale využití „obrácených L-profilů“ nepovažuji za vůbec vhodné. Nikde jinde jsem takto extrémní a nevhodné zjednodušení neviděl. Pokud dole, před vstupem má organizace starající se o chod a stav Jánošíkových dier automat na vybírání dobrovolného vstupného, tak by mohli alespoň uvést na co toto vstupné chtějí použít. Pokud by se nejednalo o elektronický přístroj a třeba jen obyčejnou kovovou kasičku nebo větší bedýnku, tak by možná taky dostali mnohem větší příspěvky než tímto automatem. Než někdo najde odpovídající drobné (nevím jestli lze použít kartu), tak se radši na příspěvek vykašlou. Jako první by za změnu stála oprava těchto částí a to zejména v úseku, kde se pohybuje nejvíc lidí, tedy v nejjednodušší části Dolních dier. Chápu, že přišroubovat L-profil na dva souběžné jekly je to nejjednodušší, ale neřekl bych, že pro „uživatele“ žebříků nejvhodnější a nejbezpečnější. Určitě by stálo za to změnit tyto „trvale provizorní“ L-profily za mnohem bezpečnější trubky standardního tvaru. Ve Flascharově dole [19], [19A] bezpečnost dovedli skoro k dokonalosti tím, že povrch trubek vhodným nátěrem „zdrsnili“ a tím velmi výrazně zvýšili bezpečnost a jistotu pohybu na těchto žebřících. Chápu, že peněz není mnoho, ale nečekal bych, že právě Jánošíkovy diery jsou na úplném okraji zájmu.

    Nechtěl bych, aby se tento odstaveček bral jako kritika nebo důvod se Jánošíkovým dierám vyhnout – to určitě ne! Jen, že mě to překvapilo a trochu (možná trochu více) zklamalo. Rytmus jsem nenašel a určitě jeho hledání může dělat problém i ostatním. Strukturovanější profil podrážky nebo dokonce různé protiskluzové verze mohou nečekaně dělat problém.

    Pokud s klidným svědomím tvrdím, že přechod Jánošíkových dier by neměl být problém skoro pro nikoho, tak přece jen „Nové diery“ a hlavně „Horné diery“ jsou už trochu jiný kalibr a určitě se každý při snaze o svižnější průchod pořádně zapotí a zadýchá (já jsem zvolnil prakticky až na louce „Pod Tanečnicou“)... Dokonce jsou zde i úseky techničtější, kde se každý trochu více protáhne a dobrodružnější povaha přece jen pookřeje. Někteří lidé se zde otáčejí a mohou mít problémy. S tím by měli mít „horskými větry ošlehaní matadoři“ strpení a trochu ubrat ze svého „standardního“ tempa. Přece jen se zde nevydávají jen horalové, ale často i lidi, kteří jdou soutěskou poprvé a ač zdejší výšky (kromě vyhlídek) mohu považovat za malé, tak to tak nemusí cítit každý. I jim je třeba dopřát klid, aby si místo vychutnali, případně překonali svůj strach.

    To, že místo má určité rizika, ač se to tak nemusí každému zdát, je vidět i na občasných záchranných akcích horské služby v Jánošíkových dierách [20]-[22].

    Ze žluté turistické trasy od „Nových dier“ se přes nejisté kořeny (když jsou mokré, tak velice rády kloužou) a kameny na často nakloněné cestičce nakonec dojdeme k závěru Dolních dier a k rozcestníku „Podžiar“. Zde by bylo velkou chybou nepokračovat na chvíli pár desítek metrů po žluté značce ke kolibám. K odbočení mě „donutila“ cedule s nevšedním upozorněním “První horský pivovar Vršky“ [23]. Neodolal jsem a musel jsem vyzkoušet. Nebýt této cedule, tak zde asi ani nezahnu. Abych byl upřimný, tak zde mířily i mé dvě „sousedky“, také z Ostravy, ale poznali jsme se až na odbočce z Dolních na Nové diery. Jedna z nich mě zaujala hlavně svým vzezřením – dračice gotic metalu nebo jeho nějaké jiné „odnože“, jak v práci trochu (spíš trochu více) s posměškem označují kolegové výrazem „chroptiči“. Ne nepodobná metalové krásce s drsným, ale někdy i jemným hlasem z Kanady se jménem Alissa White-Gluz [24]. Takové dračici, se kterou by asi většina chlapů byla ochotná jít až do samotného pekla… Pokud Vám jméno nic neříká, tak uvedu, že v současnosti je zpěvačkou metalové skupiny Arch Enemy… [28]-[32].

    Dal jsem si jen jedno pivo, i když chuť byla určitě na dvě, tři, ale tolik času jsem neměl. Chvíli trvalo, než jsem si uvědomil, že je třeba se trochu vrátit k rozcestníku s modrou turistickou trasou a odbočit doprava mírně nahoru ve směru Horních dier. Zalesněný hřeben krásně viditelný od salaše Podžiar byl skutečně „nástup“ na hřeben Bobot [33], který jsem chtěl při návratu projít také (pokud by byl čas). Nakonec osud (náhoda) chtěl(a), že jsem se vydal úplně jinou cestou, aniž bych to chtěl. Při sestupu z Malého Rozsutce jsem se nechal jinými svést na falešnou myšlenku, že „zde je to kratší a dole se cesty spojují“. Už na začátku sestupu se mi to zdálo divné, ale nakonec jsem sešel (spíš slezl po kramlích a ocelovém lanu) příliš nízko, že už se mi nechtělo vracet zpět na vrchol. O tom ale později až v části pojednávající o menším, ale výrazně obtížnějším bráškovi známějšího a častěji navštěvovaného Velkého Rozsutce.

    Chvíli jdu podél potoka lesem, než se dostanu k úvodní části Horních dier. Do oblasti mnohem výraznější a na mě silněji působící. Co mě zaujme jako první, je mezi stromy se umě schovávající skalní věžička, která později z jiného úhlu pohledu již tak výraznou věží není. Ani se nesnažím ji fotit, protože skály mezi stromy mi vůbec nejdou. Obejdu pár větších balvanů až se dostanu k zajímavějšímu místu zajištěnému „ferratovým“ ocelovým lanem. Jeho úkolem je převést turistu přes bachratější balvan jednoduchým obloučkem, který není až tak obtížný. Kdyby nebyl kámen mokrý, tak zde lano ani být nemusí. Jeho délka je jen pár metrů a nalevo ode mě se vytváří malý vodopádek. Postupuji dál přes místa zajímavější, ale i trošinku techničtější. Nepamatuji si již přesně posloupnost míst, ale opět zde byly zajímavé úseky, kde se jištění „zdvojovalo“. V jednom místě, jestli se dobře pamatuji, byl jak žebřík, tak nalevo i „ferratové“ kramle a tak jsem se vydal pochopitelně po nich (pod heslem – zvol si to těžší…). Tím jsem získal i lepší výhled na další vodopád a neodolal jsem mu a opět vytahuji foťák. Pokračuji dál do místa, kde je nový řetěz následován starým, na němž již čas změnil jeho barvu do silně hnědočervené.

   Následuje menší žebřík, jenž má dokonce i zábradlí, ale zpestřením je, že se v horní části hodně viklá a tak se jej skoro nedržím, aby mi nezůstal kus železa v ruce.

   Pokud v některých místech je železa až příliš, tak u mohutnějšího vodopádu s padlým stromem naopak žádný řetěz, kramle ani jiná pomůcka není a přitom by si ji úsek určitě zasloužil. Každý se to snaží překonat po svém. Dobrodruh přede mnou se snaží stoupat přímo po levé části velkého balvanu nebo dokonce části skalky a trochu mu to klouže. Nakonec je ovšem vítězem a pokračuje dále. Já na to jdu jinak a „středně širokým“ rozporem místo překonávám o něco elegantněji a bez jediného „prokluzu“ jsem na opačné straně. Bohužel tento úsek se mi nepodařilo nahrát kamerkou, protože se jako naschvál vybila baterka. :-(

    Cesta dále je zajímavá, ale je jen pouhou předehrou před tím, co bude následovat. A tím bude stoupání na Malý Rozsutec. S přechodem centrální části roháčského hřebene jsem nasadil laťku hodně vysoko a konečně dosáhl spokojenosti a klidu. Představa „že vše ostatní bude již snadné – pokud se nezblázním do horolezectví“ je na okamžik krásná, ale vcelku nebezpečná a silně zavání NAMYŠLENOSTÍ. Takový přístup je v jakýchkoliv horách velice nebezpečný. Je třeba si uvědomit, že mnohá hodnocení jsou silně subjektivní a to dokonce i u stejného člověka.

    Malý Rozsutec mě vrátí k pokoře, což je dobře. Vše ale postupně a až v dalším druhém dílu, který se bude věnovat přímo výstupu na něj a následnému sestupu trochu jinou cestou. Cesta není nezvládnutelná, ale na některých místech je třeba obezřetnost a radši klidnější krok. Je to tak, že když poprvé stojím na vrcholu, tak představa sestupu budí respekt. Tedy necítím se na něm úplně „nejjistěji“, protože tuším, že při sestupu ještě může být potřeba větší opatrnosti (a nemýlím se).

   Takový ten zvláštní, smíšený pocit, kdy mám na jednu stranu radost a ani bych se nikam dál nehnal a jen kochal okolím a ten druhý, kdy vím, že zdaleka nemám ještě vše těžké za sebou a radši bych už byl dole v údolí, v jakési iluzi bezpečí (určitě ve větším klidu než nahoře).

   Abych mohl „zaútočit“ na Malý Rozsutec musím se ještě pod něj dostat. Z vrchní části Horních dier ještě chvíli stoupám lesem. Když už jsem jen kousek od louky s rozcestím „Pod Tanečnicou“, někde v místech kde na chvíli opouštím národní přírodní rezervaci „Rozsutec“ zjišťuji, že trochu mrholí. No… Spíš „mží“. Po chvíli to již nevnímám a je pohoda. Zhruba za čtvrt hodiny jsem na louce a poprvé jasně vidím stěnu Malého Rozsutce. Vůbec zde nevypadá malá a já si myslím jestli náhodou nevidím úplně jinou skálu turisticky (běžným smrtelníkům) zcela nedostupnou. Nebo naopak samotného Velkého Rozsutce, který by odtud neměl být až tak daleko.

   Přiznám se, že jsem uchvácen krásnou, ale zároveň i drsnou (tento pocit je u mě přece jen silnější) scenérií mohutně podporovanou šedými až šedočernými mraky, které „hrozí“. I tak je zde spousta lidí, kteří mají v plánu pokračovat dále. Další čtvrthodina je třeba k „Sedlu Medzirozsutce“ a ještě chvíli k „nástupu“ u paty tohoto ctihodného velikána s výškou o dvacet metrů větší než má Lysá hora u nás, v Moravskoslezských Beskydech. Je zhruba o dvě stě metrů nižší než jeho „velký bratříček“, ale lidi jej hodnotí jako mnohem náročnější. Na Velkém Rozsutci jsem již byl a cesta byla pohodová, ale i tak vyžadovala v některých místech nemalé soustředění a pocit výšky tam byl také silně cítit. Až později jej překonaly pohledy a hlavně „dolnohledy“ například na tatranském Kriváni [36].

   To co vidím na úctyhodné východní „stěně“ mě fascinuje a pohled na malinký pohybující se bílý bod doslova šokuje! Je to turista mířící strmě zešikma vzhůru po něčem, co vypadá nesmírně úzké! Nevím jestli se mi to nezdá nebo nemám halucinace.

„Tímhle směrem mám jít?“

„Zbláznili se?“

    Pokud bych doteď mohl říci, že jsem byl vcelku v klidu, tak teď nervozita stoupá a vůbec si nejsem jistý jestli se někdo nespletl… Ideální okamžik tento díl ukončit a v následujícím se „opřít“ do stoupání...

POUŽITÁ A DOPORUČENÁ LITERATURA A ZDROJE:

 

[1] https://www.turistika.cz/vylety/opatrne-seznameni-se-s-rohacskou-hrebenovkou-cast-i/detail

[2] https://www.turistika.cz/vylety/opatrne-seznameni-se-s-rohacskou-hrebenovkou-cast-ii-vystup-na-placlive-a-sestup-k-rohacskemu-sedlu/detail

[3] https://www.turistika.cz/vylety/opatrne-seznameni-se-s-rohacskou-hrebenovkou-cast-iii-prechod-ostreho-rohace/detail

[4] https://www.turistika.cz/vylety/opatrne-seznameni-se-s-rohacskou-hrebenovkou-cast-iv-prudke-klesani-do-jamnickeho-udoli-a-prudky-vystup-na-ziarske-sedlo/detail

[5] https://www.turistika.cz/vylety/opatrne-seznameni-se-s-rohacskou-hrebenovkou-zaverecny-dil-sestup-do-udoli-s-velice-prijemnou-spolecnosti-a-tesne-stihani-odjezdu-vlaku/detail

[6] https://www.turistika.cz/vylety/nejkrasnejsi-ale-i-nejtezsi-cast-rohacske-hrebenovky-pohledem-bezneho-smrtelnika-na-vykonnostnim-chvostu-cast-i-cesta-do-smutneho-sedla/detail

[7] https://www.turistika.cz/vylety/nejkrasnejsi-ale-i-nejtezsi-cast-rohacske-hrebenovky-pohledem-obycejneho-smrtelnika-na-uplnem-vykonostnim-chvostu-cast-ii-cesta-ze-smutneho-sedla-pres-tri-kopy/detail

[8] https://www.turistika.cz/vylety/nejkrasnejsi-ale-i-nejtezsi-cast-rohacske-hrebenovky-pohledem-obycejneho-smrtelnika-na-uplnem-vykonnostnim-chvostu-cast-iii-usek-od-hrube-kopy-k-banikovu/detail

[9] https://www.youtube.com/watch?v=HZAOsDMFZH8

[10] https://www.youtube.com/watch?v=ZM991V1_FAI

[11] https://www.youtube.com/watch?v=ULa4TxNPAeI

[12] https://www.youtube.com/watch?v=vNgtBRNA-GY

[13] https://www.youtube.com/watch?v=UizHrllGnxE

[14] https://www.youtube.com/watch?v=fbkEmW6PlXs

[15] https://www.youtube.com/watch?v=nQ2l8EoU5vA

[16] https://www.youtube.com/watch?v=rF_RzN9KK0g

[17] Chráněná území ČR – JESKYNĚ. AOPK ČR, svazek XIV.

[18] Jeskyně a propasti v Československu … B.Kučera, J. Hromas, F. Skřivánek

[19] https://www.turistika.cz/mista/flascharuv-dul-u-mesta-odry/detail

[19A] https://www.flascharuvdul.cz/

[20] https://hzs.sk/

[21] https://hzs.sk/vyjazd-zachranarov-hzs-v-malej-fatre-2/

[22] https://hzs.sk/?s=jano%C5%A1%C3%ADkovy

[23] https://www.pivovarvrsky.sk/

[24] https://www.spark-rockmagazine.cz/alissa-white-gluz-je-morska-panna

[25] https://www.instagram.com/alissawhitegluz/?hl=cs

[26] https://www.casopismuzikus.cz/clanky/alissa-white-gluz-desiva-kraska

[27] https://cz.pinterest.com/ursullaursulla95/alissa-white-gluz/

[28] https://www.youtube.com/watch?v=mjF1rmSV1dM

[29] https://www.youtube.com/watch?v=h5nDeMvPJZE

[30] https://www.youtube.com/watch?v=zEVdu6cX7xc

[31] https://www.youtube.com/watch?v=NAVXgv7N6Ew

[32] https://www.youtube.com/watch?v=SlRNxNyAYrk

[33] https://www.treking.cz/treky/boboty.htm

[34] https://www.vrcholovka.cz/tomas-nejedly/vylety/29777-cesta-z-terchove-pres-janosikovy-diery-na-maly-rozsutec-a-navrat-zpet-okruhem-do-terchove/ … záznam mé trasy z GPSky.

[35] http://www.cbpmr.cz/deniky/35025.htm … deník z vysílání z Malého Rozsutce.

[36] https://www.turistika.cz/mista/opatrne-seznameni-se-s-tatrami-vystup-na-krivan/detail

MÉ POKUSY O VIDEA Z JÁNOŠÍKOVÝCH DIER:

(Bohužel nahoru se valily davy a tak nebylo moc času na klidný pohyb kamerkou, což by k „čitelnosti“ videí silně přispělo. Tedy jakási omluva za nepříliš vysokou kvalitu videí – asi to bude chtít nějaký stabilizátor ke kameře, nejen ten její a hlavně ten klid, zastavit se a nespěchat :-) )

[37] https://www.youtube.com/watch?v=IOVdMCbOGI4

[38] https://www.youtube.com/watch?v=uXremJVdP7w

[39] https://www.youtube.com/watch?v=3dej4iM4KPk

   Pozn.: když dopisuji tento článek, tak už vím, že „stabilizátor“ je užitečná věc a umí udržet jednak záběr udržet přibližně vodorovně a poměrně dobře odstranit i chvění. Včera jsem jej vyzkoušel při velmi občasném (nejsem žádný běžec a nohy bolí… :-) ) výběhu a seběhu na Muřinkový vrch v Beskydech a vypadá to, že funguje. Na druhou stranu stále jej držet v ruce není to pravé ořechové, někdy by je měl člověk rád i volné - to promyslím s postupem času...