Kaple sv. Víta u Sinutce
Sinutec je malá vesnička ležící v Českém středohoří, asi 12 kilometrů jihovýchodně od Mostu. Na jejím severním okraji vpravo od silnice vedoucí do obce Kozly leží v zeleni schovaná kaplička sv. Víta. U kaple je památná lípa. Když projdeme asi 100 metrů vzhůru lesíkem, dojdeme okolo malého rybníčka k zázračné studánce. Léčivá studánka, tam stojí počátek zrodu zdejšího poutního místa. Prameny a studánky byly uctívány už našimi dávnými předky a tak tomu mohlo být i tady. Zrod zdejšího malého poutního areálu spadá do doby barokní. Kaplička byla postavena okolo roku 1700 a snad už tehdy u ní byla vysazena lípa. Má zajímavý půdorys, zvenku je to obdélná stavba v polygonálním závěrem. Vnitřní půdorys má ale tvar čtverce se zkosenými nárožími a nikami. Velice zajímavá je taky jakási ohražená předzahrádka před vstupem do kaple. Můžeme si jen domýšlet k čemu sloužila. Vnitřek kaple ale skrýval to nejcennější . Tím nebyl bohatě zdobený oltář sv. Víta, ale tzv. pacifikál (pozn.1), tj. zlacený kříž s relikvií (kůstkou) sv. Víta. Ten stál ve středu kaple. Poutní provoz pomalu během času utichal. Po konci 2. světové války a odsunu německých obyvatel začala definitivně chátrat, až se z ní stala téměř ruina. Lepší časy nastaly až po roce 2009, to se pomalu začala probouzet k životu. Má novou střechu s barokní vížkou a novou čelní fasádu. Zděné ohrazení před vstupem do kaple je také opraveno. Vnitřek kaple je ale bohužel ještě neopraven.
Důležitá je tady léčivá studánka. Ta uzdravovala oční neduhy. Dnešní podoba studánky je cihlovo – betonová. Tedy nic přírodního. Víra, že zdejší voda má moc uzdravovat oči, vychází ze svatovítské legendy. Chlapec Vít se narodil na Sicílii pohanskému otci, v římské rodině. Jeho vychovatelé ale byli křesťané a v tomto duchu ho vychovávali. Když si jeho otec, zapřísáhlý pohan, všiml, že se jeho syn nechová moc pohansky, snažil se ho k tomuto donutit. Protože nic nepomáhalo, zamkl malého chlapce v přepychovém pokoji, aby tam o své víře mohl přemýšlet. Vítek se však začal modlit a z pokoje začala vycházet neobvyklá záře a vůně, která přivábila otce. Ta záře ho oslepila. Vítkovi na pomoc přispěchali svatí andělé. Otec se chtěl vyléčit. Obětování pohanským bůžkům však nepomohlo. To zaslepeného otce nevyléčilo. Nezbylo tedy nic jiného než se obrátit na jeho syna Víta. Vítek se začal modlit za otce, Bůh jeho prosbu vyslyšel a otci zrak vrátil. Přesto otec křesťanskému zázraku nevěřil a syna udal jako tajného křesťana. Proto musel malý Vít se svým vychovatelem a chůvou uprchnout do jižní Itálie. V Římě pak vyléčil syna císaře Diokleciána od posedlosti zlým duchem. Tím se však císaři nezavděčil a odmítl odvolat křesťanskou víru. Byl tedy se svými společníky uvržen do žaláře a mučen žízní. A protože tohle Vítek přežil, byla mu připravena „lázeň“ v kotli s rozžhavenou smůlou, olejem a olovem nebo je někdy uváděno, že byl ponořen do kotle s vroucí vodou. To se ho nedotklo, tak byl předhozen lvům. Lvi mu ale jen jako znamení pokory olizovali nohy. Nakonec přeci jenom byli Vítek a jeho společníci umučeni. Vítkovi bylo pouhých 12 let, podle některých pramenů teprve 7 let. A tak se malý Vít stal patronem osob trpících epilepsií, tzv. tancem sv. Víta a přeneseně i patronem tanečníků, herců a komiků. Je vzýván pro pomoc před napadením zvířaty a i před bleskem, proti nečasu a nebezpečí ohně. A jak už bylo zmíněno, je ochráncem proti očním chorobám. Studánky jemu zasvěcené léčí oči. Jeho svátek je slaven na den jeho umučení, a to 15. června. Je zpodobován jako jinoch, jako starší chlapec než by odpovídalo jeho věku v době svého umučení. Je přepychově oblečen, v ruce drží palmovou ratolest jako výraz svého mučednictví. Zpodobován je s kotlem, se lvy, kteří mu olizují nohy nebo je zobrazen s kohoutem. Atribut kohouta je velice zajímavý, neboť sahá až do předkřesťanských dob. Kult sv. Víta se začal šířit z Říma po roce 600, po sepsání jeho životopisné legendy. Dále se šířil přes Paříž, tam konkrétně jsou jeho ostatky uloženy v bazilice Saint Denis. Pak od 9. století se kult šířil přes germánské území, v Sasku, na slovanských územích nahradil uctívání pohanského boha Svantovíta. Kult sv. Víta šířili i císaři Svaté říše římské. Od vévody saského a východofranského krále Jindřicha I. Ptáčníka dostal ostatek – rámě (tj. část ramenní kosti) náš kníže Václav. Ten postavil na Pražském hradě svatovítskou rotundu. Politicky se tím Čechy odklonily od orientace na Bavorsko a začali se orientovat na Sasko, jehož patronem byl svatý Vít. Později kníže Spytihněv přestavěl rotundu na baziliku, ale zasvěcení chrámu zůstalo stejné. Ještě později byla do Prahy získána za panování Karla IV. Vítova hlava a další ostatky. Vrátím se ke sv. Václavovi, který dostal rámě sv. Víta. Při tomto jeho uvedení saského kultu sv. Víta byla na Pražském hradě vyvrácena víra v pohanského Svantovíta, kterému pohané obětovali kohouta. A na památku tohoto činu je sv. Vít zpodobován s kohoutem. Dostali jsem se tedy ke slovanskému bohu Svantovítovi.
Bůh Svantovít byl bohem válečným a bohem hospodářským, s jeho pomocí se věštilo. Jeho jméno se dalo vyložit jako „mocný pán či vítěz“. Jiná varianta je, že slovo svanto znamená svatý, světlý. Druhá část jména je ze staroslovanského vid, tedy jako ten, kdo hodně vidí a tedy i ví. Ctěn byl hlavně na ostrově Rujána v Baltském moři, který byl dříve z pevniny přístupný jen po vodě, tedy lodí či v zimě po ledě. Na severu je ostrov zakončen poloostrovem Witttov (Vítov), Nejvýchodnější část polostrova tvoří výběžek zvaný mys Arkona (cap Arcona). Tam dříve leželo náboženské centrum kmene Ránů. Díky postupující erozi křídových útesů mysu dnes toto místo leží z větší části na dně moře. Ránové byli polabský slovanský kmen, který sídlil na ostrově Rujána a k němu přiléhající pevnině, což je na území dnešního severovýchodního Německa. Tuto oblast osídlili v 9. století. Jejich náboženským centrem byl Svantovítův chrám v Arkoně. Byla to dřevěná budova uvnitř rozdělená závěsy. Na stěnách visely Svantovítovy atributy jako uzda, sedlo a meč. Do truhel se ukládaly poklady a kořist získaná při válečných výpravách a i dary. Okolo budovy byla dřevěná ohrada ozdobená malbami a řezbami.
Podobu Svantovítovy svatyně a sochy popisuje v díle Dějiny Dánů Saxo Grammaticus, dánský kronikář a duchovní. Modla v nadživotní velikosti měla čtyři hlavy na stejném počtu krků. Dvě hlavy se dívaly dopředu a dvě dozadu. A jedna hlava z obou těchto dvojic pohlížela vlevo a druhá vpravo. V pravé ruce držela modla roh, který kněz naplňoval vínem a podle stavu zbylého vína věštil úrodu na příští rok. Jeho posvátným koněm, na kterém jezdil, byl bělouš.
Svantovít měl čtyři hlavy, které viděly na všechny strany. Nic mu neuniklo, viděl vše. Tady lze vidět spojitost se studánkou u Sinutce, která mohla být uctívána jako léčivá na oční choroby odedávna. Poutník tady mohl začít lépe vidět. Nebo tady na výjimečném místě mohl prozřít, myšleno tím duchovně prozřít. A po opakovaných návštěvách začal i lépe vidět očima na svém fyzickém těle. To je princip psychosomatický. Nejdříve je třeba se zorientovat ve své mysli, emocích a duši. A teprve, když je vše v harmonii, může přijít fyzické uzdravení. K udravení je třeba víry a tu tohle místo určitě podporovalo. A když je dnes voda ve studánce znečištěná a kaplička není v nejlepším stavu, bylo by moc fajn věřit, že je to místo zázračné, že nám může pomoct. A bylo by moc fajn sem chodit s láskou a vírou, tak místu nejvíc prospějeme a ono se odvděčí...:-)
Pozn.1 Pacifikál je ozdobný kříž nebo zdobená destička (lat. Tabula Pacis nebo Lapis Pacis – odtud je odvozen název) s motivem kříže (někdy s ostaky světce), která byla až do liturgické reformy provedené po druhém vatikánském koncilu podávána věřícím při mši k políbení pokoje. (z wikipedie)
Zdroje : http://www.sinutec.cz/files/VodaZiva.pdf, http://rodnavira.cz/slovane/bohove/svantovit/
Přidat do oblibených uživatelů
Žádné příspěvky v diskusi, buďte první!
Libčeves
Mapa
Ubytování
Počasí
Chaty a ChalupyPříspěvky z okolí Kaple sv. Víta u Sinutce
