Kostel sv. Františka Serafinského ve Starém Místě u Jičína

Tato lokalita bývá označována za původní místo jičínského osídlení, nevíme však, proč se samo město později přestěhovalo právě do nynější polohy, co přesně bylo důvodem tohoto kroku. Od tohoto byla ves původně nazývána jako Starý Jičín, teprve později se začíná objevovat pojem Staré Místo.

Současný chrám by měl pocházet ze 4. čtvrti 13. století, ale soudí se, že tato raně gotická stavba vznikla na místě staršího kostela, který mohl být v románském slohu. Tato teorie je odvozována od toho, že se v okolí kostela nalézalo již od dávných dob velké množství kamenných kvádrů. Jedna z prvních zmínek o zdejším kostele pochází z roku 1406, kdy generální vikář nařídil Zikmundovi, kaplanu Petra na Veliši, aby jičínskému plebánovi Mikoláši neuchvacoval kostel ve Starém Jičíně a aby mu ho hned vrátil i se všemi věcmi k němu náležejícími. Knězi Mikoláši byl kostel navrácen, ale podle všeho tu nikdy nesídlil, takže se již tehdy jednalo o pouhou filiálku, což dokazuje také to, že již v roce 1384 nebyl kostel uvozován. Nesrovnalostí je však mnohem více, různí autoři se nemohou shodnout ani na tom, zda tu někdy existovala fara. Její existenci předpokládá např. Ferdinand Menčík, jenž sepsal dějiny města Jičína. Podle prof. Augusta Sedláčka měl být tento chrám Páně založen až kolem roku 1396. Původně měl být navíc zasvěcen sv. Janu Křtiteli. V letech 1375-1395 zde měl být plebánem i kaplanem kněz Mánek, který již prvního roku ve svém úřadu dal celý svůj statek ve prospěch zdejšího kostela. Pouze požitek z něho si vymínil až do své smrti. Na stavbu kostela roku 1396 poručil Hanlík Kůl (snad Kule) ze Starého Místa 8 kop grošů a po jeho smrti se měl za tento obnos pořídit ornát a kalich. V roce 1384 odkázal Jan Řehákův 1 kopu grošů ke kostelu. Poté následoval již výše zmíněný spor, který byl 23. srpna 1406 konsistoří rozsouzen tak, že se Zikmund musel vzdát svého nároku, jinak mu bylo vyhrožováno žalářem a klatbou. Následně musel vydat kostel i s jeho veškerým náčiním. Za husitských válek muselo zdejší obyvatelstvo docházet do kostela jinam. Poslední faráři zde pravidelně sloužili mše až do 16. století. V následujícím století došlo ke změně jeho zasvěcení, protože roku 1654 se jednalo již o svatostánek založení sv. Františka. Tehdy k němu náležely vsi Staré Místo a Čejkovice, z nichž se odvádělo podle pražské míry: 22 strychů, 3 věrtele a 2 čtvrtce žita, 22 strychů, 3 věrtele a 2 čtvrtce ovsa a 45 strychů a 3 věrtele, celkem 45 strychů a 3 věrtele. Každý obyvatel pak odváděl navíc letníky nebo místo nich 1 krejcar a 1 denár. K jeho až strohé barokní úpravě došlo v letech 1694-1695, přičemž zejména šlo o horní patro věže. V roce 1866 byla věž v horní části klasicistně přestavěna a ukončena plechovou kónickou střechou. Téhož času posloužil kostel jako vojenský lazaret. 18. února 1964 byl objekt zapsán do státního seznamu kulturních památek. Téhož roku došlo k jeho opravě. V roce 1987 byla střecha kostela pokryta alukrytem. Předtím byla pokryta pálenými taškami. Další oprava kostela proběhla roku 1996. Zejména šlo o novou opravu fasády a novou krytinu věže. Dříve býval filiálním ke Staré Veliši, poté k Ostružnu (od roku 1928) a dnes patří k Jičínu, přičemž tamního děkana zde ještě před válkou zastupoval kooperátor. Nyní se zde však žádné pravidelné bohoslužby nekonají.

Jedná se o jednolodní orientovanou stavbu o obdélném půdorysu se čtvercovým, polygonálně uzavřeným presbytářem s čtvercovou sakristií po severní straně a s hranolovou věží o obdélném půdorysu, jež je předložena západnímu průčelí. Střecha kostela je pak sedlová. Na východních nárožích presbytáře jsou opěráky, zdobené na římse kamennými maskami, ve východní stěně presbytáře se nalézá úzké obdélné okénko v hluboké, půlkruhově uzavřené špaletě. Stěny lizénovými rámy členěné lodi byly upraveny a proraženy půlkruhově zakončenými okny v barokním období. Presbytář je zaklenut jedním polem klášterní klenby s mohutnými téměř čtvercovými žebry, které spočívají na konzolách ve tvaru lidských masek. Vlevo se nachází čtyřhranný sanktuář a na opačné straně dveře do sakristie, která je sklenuta valenou klenbou s lunetami, okénka má pouze na na sever a východ, protože západní okénko bylo již dávno zazděno. Triumfální oblouk je téměř půlkruhový a nepatrně lomený. Plochostropá loď je spojena s presbytářem půlkruhově uzavřeným portálem. V podlaze pod triumfálním obloukem se nachází jako takový prah náhrobní kámen Kateřiny Anny Rudovské, manželky Jana Jiříka Rudovského z Lukovan, jež zemřela 2. dubna 1665. Vypouklá a volně nesená kruchta pochází z 18. století a je otevřena obloukem do prostory v 1. patře věže. Jehlanovou střechou zakončená věž je členěna na 2 části - 1. patro ve výši kostela a 2. patro o polovinu vyšší. Podvěží je sklenuto křížově s hřebínkovými žebry.

Většina zařízení pochází z období baroka, a to zejména z poloviny 18. století. Hlavní oltář je ozdoben obrazem sv. Františka Serafinského od vedoucího malířské přípravky Akademie výtvarných umění v Praze Emanuela Roma z roku 1868. Kazatelna z 1. poloviny 17. století bývá označována jako pozdně renesanční i barokní. Šestiboké řečniště na kamenném sloupu sem bylo přeneseno z kostela v Bradě. Varhany postavil v roce 1890 Josef Kobrle z Lomnice nad Popelkou za 481 zlatých, i když povolení k pořízení nového malého nástroje pochází již z roku 1887. Ten nahradil původní varhany z 18. století od neznámého varhanáře. Za 1. světové války byly zrekvírovány jejich píšťaly a jejich náhrada byla pořízena krátce po vzniku ČSR.

Ve věži, datované k roku 1694, byla již od dávných dob umístěna trojice zvonů z roku 1459, později přelitých. Největší byl obdařen nápisem: "slyt jest ke czty a chwale boha od waczlawa w HRAD LETA PANIE MDXXXXV." Ke zdejšímu hřbitovu se vztahuje pověst "O Mejvalech čarodějnicích", podle níž byla ze zdejší kostnice odcizena lidská lebka, jež měla být použita při kouzlech, aby čejkovický sedlák Voves zjistil, kam se mu ztratily jeho peníze. Údajní čarodějníci ji mezi dvojicí hořících svící nejprve zakleli a poté sešlehali jednoletými pruty šípku, načež se hlava dala do křiku: "Já jsem hospodyně, šestinedělka" a tato slova neustále volala, takže muselo být posláno pro faráře, jenž hlavu pokropil svěcenou vodou a následně ji řádně pochoval na svěcené půdě, čímž nastal pokoj. Sám hospodář se však nikdy nedozvěděl, že jeho peníze si přikrádal jeho syn. Více informací o tomto objektu se dá nalézt např. na stránkách Národního památkového ústavu: https://www.pamatkovykatalog.cz/kostel-sv-frantiska-serafinskeho-13424868.