Kréta - Knossos

Poslední den našeho putování po ostrově Kréta jedeme autobusem č. 2 přes celý Heraklion směr Knossos. Pozůstatky Mínojské civilizace, nejstarší evropské kultury jsme si nemohli nechat ujít. Přijíždíme sem za půl hodiny. Na lavičce před vchodem rozbalujeme svačinu, otvíráme pivo a v klidu obědváme. Pouze do té chvíle, než zjistíme, že dnes je areál otevřen pouze do 15,00 hodin. Rychle balíme věci, kupujeme vstupenky, batohy dáváme do úschovy a prohlídka může začít. Velkou výhodou je malý počet návštěvníků. Často jsme v některých částech úplně sami, můžeme si proto lépe vychutnat jejich genia loci. Rozhlížíme se, fotografujeme a studujeme informace z knížky i informačních panelů. Z bádání nás vyrušuje až upozornění hlídačů, že je čas prohlídku ukončit a areál opustit.

Obyvatelé Kréty byli krásní lidé a obklopovali se i krásnými uměleckými díly a stavbami. Jedním z nejnádhernějších paláců je právě ten v Knóssu. Jedná se o památku na nejstarší evropskou civilizaci, která se zrodila na Krétě 4.000 let před naším letopočtem. Tehdejší obyvatelé palácového města, kterých bylo asi 60.000, byli velmi vyspělí a krásní lidé, obklopovali se uměleckými díly a stavbami.

Moudrý a spravedlivý krétský vladař Mínós, údajně syn Dia (pokud Mínos neznamená, jak se někteří vědci domnívají, pouze titul krále jako třeba faraón), vládl z města Knóssu Kréťanům zřejmě v polovině 20.stol. př.n.l. Slovo Knóssos se rozkládal na ploše22.000 m2. První výzkumy prováděl anglický archeolog Evans. Dlouho se tvrdilo, že řecké mýty jsou pouhé legendy. Stejně jako Heinrich Schliemann, který roku 1871 objevil starověkou Tróju, i Arthur Evans věřil, že staré legendy západního světa jsou založené na skutečných lidech a místech. Na přelomu devatenáctého a dvacátého století koupil pahorek na Kefalu neboli pozemky na místě, kde předpokládal, že se nachází Knóssos. Začal kopat a našel zbytky prvního evropského města. Ředitel oxfordského muzea sir Arthur Evans se rozhodl zbytky Mínóova paláce nejen odhalit, ale také dobudovat. Na pětapůlhektarové ploše nechal pracovat svoji fantazii a trosky proměnil v romantické ruiny. Kuželovité sloupy nahradil rekonstrukcemi, ovlivněnými stylem art deco, přestože se nikde žádné dřevěné originály nenašly. K paláci přistavěl horní patro, přebudoval centrální nádvoří. Z úlomků nástěnných maleb rekonstruoval úžasné fresky s delfíny, ptáky a s dámou, kterou si představoval jako vířící Tanečnici. Evans objevil původní svět, který dle obrazu svého učinil skutečným. Díky tomu měl také již v té době mnoho kritiků. Někteří z nich říkali, že těžko lze posoudit hodnotu mínojských maleb a fresek, protože jen několik čtverečných centimetrů z obrovské plochy, kterou si může člověk prohlédnout, je starší dvaceti let.

Celý areál působí velkolepě. Otázkou však je, na kolik dnešní podoba odpovídá historickým pramenům a na kolik Evansově fantazii. Není mnoho lidí, kteří objevili staré civilizace. Ale určitě je ještě méně těch, kteří je znovu vymysleli. Kritiků Evansovy práce bylo a je hodně, ale nebýt jeho energie, odhodlání a bohatství, tak by „palác bez rekonstrukce byl jen zříceninou. Archeologické výzkumy dnes stále ještě pokračují.  I když v někom může Knóssos vyvolávat spíše negativní představy, myslím si, že návštěvou tohoto místa se určitě nic nezkazí. Zajímavé je třeba to, že se zde našli tři druhy potrubí – na pitnou vodu, na dešťovou vodu a odpadní potrubí. Patrně už v té době měli splachovací záchody. O necelé čtyři tisíce let později je kanalizace v Řecku v takovém stavu a na takové úrovni, že toaletní papír se nemá odhazovat do mísy ale do koše.

Dle plánku připomíná Knóssos pro někoho labyrint, pro jiného Bludiště. Kdo do něj vejde, je zmatený ve spleti komnat, zásobáren, schodišť a chodeb, které zahýbají vždy jen do pravého úhlu. Návštěvník bloudí nahoru dolů a nemůže ven. Slovo labyrint má údajně původ právě na Krétě. Labyrint totiž znamená původně "Dům dvojbřité sekery". Labrys znamená minojská kultovní dvojbřitá sekera. Asi se jednalo o kultovní nástroj, který byl symbolem mínójských vládců. Dnes se za Labyrint - dům dvojbřité sekery - běžně považuje celý královský palác v Knóssu. Obsahuje takové množství složitých místností v několika patrech, že současníkům z mladší doby kamenné musel připadat divotvorně složitý. Podle vykopávek ovšem víme, že palác nebyl postaven najednou.  V Knossosu byly zrekonstruovány některé paláce. Jejich stropy z betonu však nepůsobí dojmem několik tisíc let starých budov.

Býk jako ploditel byl uctíván už v paleolitu. Kresby býka měly magický charakter. Stylizované býčí rohy jsou symbolem i paláce v Knóssu. Na Krétě se býk rovněž těšil zbožnému uctívání a při kultovních obřadech se nosily i býčí masky. Masky nosili všichni zúčastnění a král - kněz předváděl posvátnou svatbu s kněžkou, která byla celá převlečená za krávu, aby mohla představovat bohyni plodnosti. Pokud se tedy nezaměňují důsledky za Příčiny a Příčiny za důsledky, vznikl Mínótaurus a celý jeho příběh nánosem fantazie na kultovní obřady, prováděné v Labyrinthu. Ale co inspirovalo je?!

Král Mínos měl podle pověsti nepovedeného syna Minotaura, který vyžadoval lidské oběti. Byl to člověk s býčí hlavou. Mínotaurus požíral lidi, a tak jej Mínos nechal uvěznit v bájném Labyrintu, který mu pro ten účel měl postavit slovutný vynálezce a stavitel Daidalos. Aby nevyzradil tajemství, král Mínos jej i s jeho synem Ikarem uvěznil. Daidalos se rozhodl z Kréty uprchnout pomocí křídel slepených z ptačího peří a vosku. Udělal druhý pár křídel pro syna Ikara a letěli na Sicílii. Ikaros zkoušel, jak vysoko může vyletět, vosk se mu od slunce rozlepil a Ikaros se zabil. Daidalos přistál na Sicílii.

Vládce Athén měl povinnost každých devět let posílat Mínotaurovi sedm mladíků a sedm panen, aby je Mínotaurus sežral. Jednou se mezi sedm vybraných přihlásil i athénský princ Theseus, syn Aegeův, aby to vyřešil nadobro. Na Krétě se do Thesea zamilovala krétská princezna Ariadna. Dala Theseovi dlouhou cívku nití, aby v knóssosském Labyrintu nezabloudil a mohl se dostat ven. Dále dostal od Ariadny kouzelný meč. Theseus skutečně Labyrintem prošel, Mínotaura zabil a pomocí Ariadniny nitě našel zpět cestu ven. Vzhledem k tomu, že zabil Mínotaura (syna krále), musel Theseus rychle pryč. Dostal se k moři a nalodil se i s Ariadnou a její sestrou Faidrou. Cestou kolem ostrova Naksos Theseus mimochodem Ariadnu vysadil na břeh a oženil se s Faidrou. Prý to tak chtěl bůh Dionýsos. Když se Theseus šťastně vracel, zapomněl vyměnit černé smuteční plachty za bílé. Jeho otec Aegeus ze skály vyhlížel návrat syna a vida lodě vracet se s černými plachtami, pozbyl naděje a zabil se skokem ze skály do moře. Od té doby se východní řecké moře nazývá mořem Egejským podle Aegea. Totéž moře omývá i severní břehy Kréty, ačkoli jej místní také nazývají moře Krétské nebo Jižní Egejské.

Výraz „Ariadnina nit“ není sice až tak známý, ale používá se v situacích, kdy sledujeme určité vodítko nebo stopu, které nás přivedou k cíli. Na výše uvedeném mi však něco nesouhlasí. Pokud by Daidalos postavil skutečně labyrint, tak by Theseus nepotřeboval žádnou nit. Labyrintem totiž vede pouze jedna cesta od vchodu až k cíli. I když je nepřehledná a všelijak složitá, nelze z ní sejít. Naproti tomu Bludiště je plné slepých uliček, ve kterých se člověk snadno ztratí. V bludišti by nit byla velice potřebnou věcí.