Kutná Hora – kamenné chrliče na chrámu sv. Barbory

Kutnohorský chrám sv. Barbory patří mezi naše nejkrásnější a nejcennější památky gotického katedrálního slohu. Dnešní podoba již ovšem odpovídá regotizačním úpravám z přelomu 19. a 20. století. Dnes je katedrála sv. Barbory zapsána mezi NKP i na seznamu kulturního dědictví UNESCO (od roku 1995).

Na stavbě chrámu, zahájené v roce 1388, se podíleli nejznámější, v Čechách působící, stavitelé té doby. S jistotou lze konstatovat, že na stavbě pracoval Jan Parléř, ale je pravděpodobné, že na prvních projektech chrámu se podílel i jeho otec Petr. Síťová klenba, dokončení triforia a opěrný systém je již dílem Matěje Rejska.

Ke změnám ve stylu pozdní gotiky dochází až v průběhu I. třetiny 16. století, kdy dochází - pod vedením uznávaného stavitele Benedikta Rejta - k výstavbě „horního“ síňového trojlodí s pozoruhodnou hvězdicovou klenbou.

Barokizace stavby v 17. století je z dnešního pohledu nedůležitá, výrazných úprav se chrám sv. Barbory dočkal teprve v letech 1884 – 1905, kdy dochází k regotizaci stavby pod vedením Josefa Mockera a Ludvíka Láblera. Součástí této iniciativy bylo i restaurování opěrného systému a všech Kamenných prvků, včetně pozdně gotických chrličů. V rámci rekonstrukce byla většina opěrných oblouků, zhotovených původně z kutnohorského vápence, nahrazena novými, z pískovce hořického. Celá sochařská výzdoba presbyteria se stala kopiemi z téhož materiálu. Současně bylo dostavěno jedno klenební pole a celá stavba byla ukončena západním průčelím s portálem. Chrám byl také opět opatřen stanovými střechami.

U všech staveb podobného typu poutají velkou pozornost turistů Kamenné chrliče na odvod dešťové vody. Bývají, na rozdíl od jiných architektonických prvků "horních pater" katedrál, viditelné „ze země“ i pro běžného pozorovatele, který nemá přístup do věže nebo na střešní Ochoz příslušné stavby. Ve většině případů mají chrliče podobu nestvůr nebo pitvorných lidských či zvířecích postav. Vzhledem k tomu, že často představují neřesti, zůstávají venku mimo katedrálu.

Koncem 20. století bylo zahájeno další restaurování sochařských prvků, zejména silně poškozených chrličů. Bylo zjištěno, že – Mockerem použitý - hořický pískovec nebyl zřejmě ideálním materiálem. Chrliče byly za jedno století opět značně poškozeny, a to přes další zjištěnou skutečnost: na přelomu 19. a 20. století byly všechny chrliče na katedrále vyměněny, s výjimkou jediného. Tou výjimkou byl kamenný chrlič nad bočním vchodem, zobrazující dva anděly nesoucí znak Horníků. Chrlič pochází z přelomu 15. a 16. století a byl v dezolátním stavu již při regotizaci chrámu na konci 19. století. Z finančních důvodů však tehdy již vyměněn nebyl a kopie se na jeho místě nachází až od posledních úprav chrámu.

Zajímavou myšlenku v souvislosti s poslední úpravou katedrály pronesl jeden z odborníků, kteří ji vedli, tedy BcA. Ďoubal. Při restaurování silně poškozených chrličů se dostal k jejich „bratříčkům“ z pražské svatovítské katedrály a zjistil, že jsou takřka totožné. Domnívá se proto, že dnešní chrliče, pravděpodobně nejsou – ve většině případů - přesnou kopií svých pozdně gotických předchůdců, ale jen – v nadsázce řečeno - v 19. století vytvořeným sériovým výrobkem pro oblíbené regotizace katedrál a větších kostelů. Dokládalo by to i puristický přístup tvůrců jednotného neogotického stylu 19. století.

Ty nejúžasnější výjevy „horních sfér“ Chrámu Sv. Barbory tedy zůstávají běžným návštěvníkům skryty. Ale i tak se turista, vybavený silnější „přibližovací“ optikou, může obdivovat fantaskní, takřka „Boschovské“ fauně, tvořené chimérami, netopýry, démony, harpyjemi, žábami nebo okřídlenými berany.

Unikátem kutnohorské katedrály je skutečnost, že na jednom z jižních pilířů naleznete - anatomicky poměrně věrně zachycenou - opici s pomerančem v ruce (viz. snímek ve fotogalerii. Jedná se o historicky první plastické vyobrazení tohoto ovoce u nás a zřejmě i ve střední Evropě.