Polabí v srpnu 2018 pt. 4: v Kutné Hoře
Tipy na výlet • Rodina s dětmi • Vycházka - půldenní • Za kulturou
Kam a jak jedeme?
22.8.2018
Už jako cestopis se pokračování napsat nedá, když jedete autobusem. Inu závěr výletu do Poděbrad je tu, tak se musíme sbalit, naložit zavazadla a povětšinou i kola. Sice na předešlých zájezdech jsem nevynechal poslední jízdu do nějakého cílového východiště (východiště, protože se odjíždí definitivně k domovu). Tentokrát ale mám i nějakou práci,mám sebou totiž notebook, a musím poslat nějaká data, takže na cyklistiku není čas.
Za čím jedeme?
Samozřejmě už když jsme znali cíl zájezdu pro rok 2018, bylo mi jasné, že Kutnou Horu musíme navštívit. Z Poděbrad to je necelých 30 km, což by nebyl problém, ale horké počasí nás nakonec lákalo i k jiným činnostem. Naštěstí už v sobotu jsme věděli, že se odtud bude odjíždět, takže se daly konečné plány přehodnotit.
Na svou omluvu (ale i hanu musím oznámit, že jsem dosud toto historické, královské, okresní a unescové město za svůj krátký život nenavštívil. Sice jsem se tento trestuhodný prohřešek chtěl už několikrát napravit, nakonec z toho vždy nějak sešlo z důvodu jiných pozoruhodných míst.
Po půl desáté jsou tedy všichni v autobuse (tedy pár lidí jelo na kole), vlastně jsem poslední, protože wifina v internátu je děsně pomalá.
Směr z Poděbrad je celkem jednoduchý, spojkou přes náměstí, Labe a Kluk k silnici 38, ta je až k cíli. Raní doprava je poněkud přehuštěná, takže nějakou desítku minut trávíme v koloně u železničního přejezdu před Novou Vsí ještě před Kolínem, naštěstí za už to jede bez delších prodlev. Jak se blížíme k vystupujícímu kopci, poznáváme, že je to Kaňk, tedy kopec, kde se kutala stříbrná ruda (samozřejmě nejen tam). Kutná Hora je vlastně za kopcem a ten se celý objíždí, ono by to možná šlo i nějakou okreskou přes něj, ale když máte ještě přívěs na kola tak už je to horší.
Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?
V podstatě kdo líčil nějaký zájezd do Kutných Hor, vykládal, že autobus stál v Sedleci. Neprobíhalo to jinak. Ono asi jinde parkoviště na autobusy jen tak nenajdeme. První kroky (po nezbytných informacích) ovšem vedou do hostince U Zlatého lva, který má strategickou polohu přímo před komplexem cisterciáckého kláštera. Zdejší chloubou je samozřejmě velkolepý klášterní kostel Nanebevzetí Panny Marie a sv. Jana Křtitele. Jde o stavbu katedrálního typu (ne katedrálu). Pětilodní bazilika vznikla ve 13. století na místě starší stavby u roku 1142. Chrám o délce 87 m byl poničen husity a svou dnešní podobu získal koncem 17. století. Na této úpravě se podílel věhlasný Jan Blažej Santini, který gotický základ spojil s barokními prvky. Kostel byl značně opraven v poslední době, takže se skví takřka v plné kráse.
Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?
Samozřejmě první kroky naší skupinky vedou právě do klášterní baziliky. Zde ale jen nakoukneme za vchod, zas tolik času nebude. Vstup do celého objektu je jinak za peníze, tak jen nahlédneme do poloprázdného interiéru. Ano, kostel je tak obrovský, že lavice jsou jen v části u oltáře, zbytek je užíván jako výstavní prostor.
Takřka za rohem je íčko a opodál hřbitov s proslulou kostnicí. Tam se samozřejmě taky platí, navíc je tu celkem nával a navíc skoro všichni se shodujeme, že zrovna nápad vystavovat kosti mrtvých a stavět z nich dekorace je poněkud silně morbidní.
Ono totiž do městského centra je to do centra něco kolem 2,5 km, takže když je přeci jen čas omezený, musíme si pospíšit a něco odpustit. Do centra míříme sídlištěm více méně ulicí Benešovou, která nás zavede pod kruháč na Štefánikově ulici. Za ní paneláky nepokračují takže jsme u historické zástavby.
Stříbro se kolem Kutné Hory dolovalo zřejmě od 10. století a ložiska tu byla tak vydatná, že koncem 13. století se zdejší produkce odhaduje na třetinu evropských výnosů.
Rozvoj města nastal za panování Václava II., který vydal královské privilegia a mj. povolal italské mincmistry, po kterých se zdejší hrad nazýval Vlašským dvorem.
Můžeme říci, že výnosy ze zdejších dolů měly svůj podíl na královském majetku, takže i další panovníci (Lucemburkové) si Kutné Hory hleděli. Nic není ale na věčné časy. Po husitských bouřích se poměry sice uklidnili, stabilizoval se i těžba, ale zhruba od poloviny 16. století začala těžba upadat (ubylo rudy, přibyla konkurence z Ameriky). Ke konečnému zastavení těžby ale došlo až roku 1726.
Naštěstí se tím ale zcela neuzavřela historie města a tak vlastně vnitřní město není nijak středověké, ale spíš barokní.
Dokladem toho může být hned zastávka u bývalého kláštera Voršilek, dnes hudební školy s kostelem Nejsvětějšího srdce Páně.
Až na jedno, nemáme zas tak jasný cíl, tak se tak klikatíme k morovému Mariánskému sloupu, který je zpola v lešení, o pár metrů výše je další barokní kostel sv. Jana Nepomuckého a na Rejskově náměstí kamenná kašna, nazvaná podle svého tvůrce Matěje Rejska. Sice gotická, ale již z koce 15. století, kdy se i u nás začala objevovat renesance. Defakto vystupujeme k hranici městského centra a Kremnickou ulicí jej obcházíme, už nás totiž lákají stany. Tím nemyslím nějaké kempinkové ubytovny, ale typická střech zdejší památky číslo 1.
Kostel sv. Barbory si vlastně museli kutnohorští vyvzdorovat, protože byli vlastně pod správou sedleckého kláštera a navíc už měli i normální městský kostel. „Barbora“ se začala stavět v roce 1384. Stavbu z velké části financovali měšťané, a bylo to tak trošku furianství. Inu chtěli se předvést, že na to mají. Však původně byla stavba uzavřena nedokončeně provizorní zdí v roce 1558. Pak se stavělo, když byly peníze. Stavbu započala firma (tehdy se říkalo huť) Petra Parléře, výrazně se na stavbě podílel Matěj Rejsek (přelom 15. a 16. století).
O celé stavbě by se asi dal napsat obsáhlá stať, ale dál nebudu unavovat. Protože spoluvýletníci raději toužili po tělesných požitcích (kávičky, pivo, limo), do filiálního kostela (ano Barbora není žádná katedrála) vydám sám. Vstup není laciný, ale tady těch 120,- Kč nelituju. Vlastně i přes „nedokončení“ jen můžu zírat. Kostel se dá prolézt skoro celý, včetně postranních balkónů, kde jsou rlzné vysvětlující expozice. Výzdoba je samozřejmě taky dobová, tedy od středověku do 19. století (skoro 20., poslední úpravy 1905).
No minimálně půlhodina na to padla. Takže další město už zrychleně. Hned od kostela se vracím po gelerii lemované barokními sousošími v sousedství další památky, jezuitské koleje. Terasa je navíc skvělou vyhlídkou na městské jádro. V Hrádku tak jen nakouknu do pokladny muzea stříbra (prý stojí za to).
Vysoká věž měl neomylně vede k městskému kostelu sv. Jakuba Staršího. Ten se začal stavět v roce 1330. I na něm se podíleli Parléřovi pracovníci. A taky vlastně zůstal nedokončen (chybí severní věž). Tady se dá rovněž navštívit interiér. Aspoň něco je tu zadarmo, ale dobrovolně dvacku do kasičky přihodím. Kostel je samozřejmě skromnější, ale gotiky je tu dost, ač mobiliář už převážně barokní.
Vlastně skoro vedle je objekt hradu, neboli Vlašského dvora. Samozřejmě dnes už tu žádný těžební dozor nesídlí, ale úředníci zůstali. Je to vlastně radnice.
Socha Karla Havlíčka mi připomene fakt, že žurnalista po té co byl vypuzen v roce 1850 z Prahy tu asi rok vydával časopis Slovan. Pobyl tu ale jen krátce, na nějakou dobu přesídlil do Německého Brodu (dnes Havlíčkova). Pak ho odvezli do Brixenu…
Ostatní informace
Něco jsem samozřejmě v Kutné Hoře musel vynechat, ale doufám, že to nebylo naposledy. Kromě nějakého piva, kofoly, turistických vizitek apod. byla asi největší investicí vstupenka do chrámu patronky horníků (120,-), neodolal jsem a pořídil i brožuru (60,-). Celkově by to chtělo tak o den až dva víc, ale odjezd byl ve 3 odpoledne, což je další půlhodina zpět do Sedlece. No ještě jsem stihnul jedno před odjezdem.
Pt. 1
Pt. 2
Pt. 3