Litoměřice – jeho historie a procházka městem
Turistické cíle • Města, obce, vesnice • Město
Okresní město Litoměřice leží v severních Čechách, na jižním úpatí Českého středohoří, na pravém břehu Labe. Na druhé straně se do Labe vlévá řeka Ohře. Toto místo patří mezi nejteplejší oblasti u nás. Proto se na svazích Labe pěstuje vinná réva a ve městě jsou Klášterní vinné sklepy. Do města se můžete dostat vlakem, autobusem, a dokonce i lodí. Litoměřický přístav býval jedním z nejdůležitějších přístavů na Labi. Ve městě je městská autobusová Doprava.
Litoměřice patří mezi nejstarší česká města. Byly založeny jako město královské, někdy v letech 1219 – 1228. Bohužel přesnější datum není znám. Až do 17. století si udržely dominantní postavení mezi městy severní části Čech. Jako jedno z mála měst mělo právo skladu - to znamenalo, že každý obchodník, který plul po Labi, musel své zboží v Litoměřicích vyložit a tři dny na zdejších trzích nabízet. Právo mílové zase znamenalo, že v okruhu jedné české míle (přibližně 10,5 km) nesměla být provozována žádná výdělečná činnost – řemeslo, ale ani hospoda. V severních Čechách toto právo měl ještě Most.
Ve 13. století zde začalo i židovské osídlení. Židé žili v dnešní ulici Velká Dominikánská, kde měli i svou středověkou synagogu. Židovský hřbitov byl na břehu Labe na východ od města až do r. 1541. V r. 1546 byli Židé z města vypovězeni. Mezi 17. a 19. století zde mohli žít maximálně dvě židovské rodiny. Až ve druhé polovině 19. století se sem židovská komunita mohla začít opět stěhovat. Z židovských památek se do dnešní doby dochoval pouze nový židovský hřbitov (z r. 1876), který je součástí městského hřbitova u Žernosecké ulice. Je tam přibližně 50 náhrobních kamenů a jeho součástí je památník obětem holocaustu.
V Litoměřicích postupně začalo převažovat německé obyvatelstvo. Po vyhlášení čs. nezávislosti se připojily k nově vzniklému státnímu útvaru Německé Čechy. Proto nespadli pod Protektorát Čechy a Morava, ale patřili do Sudet a tím pádem do Velkoněmecké říše. Většina českého obyvatelstva se do města přistěhovala až po válce po vysídlení německého obyvatelstva.
Historické jádro města je od roku 1950 městskou památkovou rezervací, patří tam celkem 44 ulic a devět náměstí. Koncem 20. století byla řada objektů rekonstruována.
Právě toto historické jádro nás zajímalo a právě proto jsme se zde zastavili, když jsme směřovali do Krkonoš.
Samozřejmě jsme nejdřív vyrazili do infocentra na Mírovém náměstí. Již od středověku tvoří jádro města. Velký prostor téměř obdélníkový 75 - 90 metrů x 180 - 195 metrů sloužil jako tržiště a shromaždiště. Od r. 1859 je vydlážděn černou dlažbou z místního čediče. Na náměstí jsou tři skupinky malolistých lip. U prostřední skupinky je morový sloup z r. 1685, u krajních jsou kamenné kašny – západní je z r. 1715, kdy nahradila původní dřevěnou kašnu, východní je kopie původní kašny, která byla zničena během třicetileté války. V současné době je to obrovské parkoviště, před vánoci a o vinobraní se mění v tržiště.
Je zde řada architektonicky cenných domů. Převážná většina domů pochází ze středověku a má gotické jádro. Některé z těchto domů patří mezi nejstarší trvale obývané domy v rámci celé České republiky. Na řadě domů jsou informační tabulky, kde si přečtete něco z historie těchto domů. Velké množství domů zde postavil nebo barokně upravil Octavio Broggio, český architekt italského původu, přední tvůrce litoměřického baroka.
Domy na jižní straně mají podloubí. Jedním z nich je i dům „Kalich“ (č. 15/7), kde sídlí městský úřad a kde je informační středisko. Je to symbol města. Původně mu říkali Dům pod Bání – na střeše má vyhlídkovou věžici ve tvaru Kalichu, ta má připomínat zdejší dlouholetou vinařskou tradici. Dva pozdně gotické domy z prvé poloviny 16. století si nechala místní honorace v letech 1570 – 1580 renesančně upravit, věžička jim sloužila k odpočinku, při kterém popíjeli víno. V přízemí i v patře jsou renesanční křížové klenby. Dům má nyní empírovou průčelní fasádu.
Na informacích nám doporučili vyrazit nejdřív na Dómské náměstí, kde je Katedrála sv. Štěpána s vyhlídkovou věží, kterou ještě stihneme navštívit. Rychle jsme opustili náměstí a vyrazili ke kostelu, který nás zaujal již při průjezdu městem. Původně zde na Dómském pahorku stál kamenný románský kostel z 11. století - přemyslovská bazilika sv. Štěpána, která byla ve 14. století přestavěna v gotickém stylu a v letech 1662 - 1664 zbořena, aby zde mohla být postavena tato barokní nádherná katedrála o délce 50 metrů, šířce 22 metry a výšce 20,5 metru. To zde ještě nestála věž, ta byla přistavěna až r. 1711 - 1720. To však měla jen 11 metrů vysoký kamenný základ s dřevěnou barokní zvoničkou. Do současné podoby ji dostavěli až v letech 1883 - 1889 na návrh litoměřického biskupa. Na oblouku, který věž spojuje s katedrálou, je proto znak 14. biskupa. Katedrála je chrám litoměřické diecéze a patří mezi nejvýznamnější Kulturní památky města.
V těsném sousedství je dvoupatrová biskupská rezidence s kaplí sv. Vavřince. Byla postavena v letech 1683 - 1701 na místě původních budov kapituly z 11. století. V přízemí je knihovna, vybudovaná koncem 18. století, v patře trůnní sál s nádhernou stropní malbou. Dnes zde sídlí litoměřický biskup. Proto je objekt veřejnosti nepřístupný.
Když jsme zahlédli náměstí a podívali se z věže, bylo nám jasné, že se ve městě zdržíme. Proto jsme se rozhodli zajít nejdřív na pivo. A kam jinam, než do zdejšího minipivovaru Labuť. Je nedaleko od centra - v Zítkově ulici. Stačí se jen se dostat na druhou stranu náměstí. Pak už je to kousek.
Cestou jsme minuli barokní Kostel sv. Jakuba. Kostel s klášterem si vybudovali františkáni v letech 1730 - 1740 Octaviem Borgiem, dokončen byl však až po jeho smrti r. 1758. Po zrušení řádu se sem r. 1788 přestěhovali dominikáni.
Minipivovar Labuť je první minipivovar v Litoměřicích, který navazuje na dávné pivovárečné právo. Pivo zde - v bývalém hotelu Labuť - vaří od r. 2011 a musíme říct, že se jim to vede.
Na Mírové náměstí jsme se vraceli trochu oklikou. Prošli jsme ulicí Na Valech podívat se na městské hradby v této části starého města. Hradební bašta byla součástí vnějšího pásu městského opevnění z doby okolo r. 1513. Původně byla otevřená, později upravená na kapli krajské věznice. V Dlouhé ulici jsou zbytky původní Dlouhé brány. Stála tady až do r. 1863. Zde končilo městské opevnění. Od r. 1723 – 6 až do r. 1961 zde byl špitál pro chudé, tzv Trojče.
V Dlouhé č. 6/221 byl původně renesanční měšťanský dům s barokním portálem z r. 1705. V letech 1844 – 1846 byl přestavěn pro školní účely. Nyní je v budově Střední škola hotelnictví, gastronomie a služeb.
Došli jsme na Kapucínské náměstí, kde je kostel sv. Ludmily, který si zde r. 1656 postavil řád kapucínů.
Prokličkovali jsme to úzkými uličkami až do Jezuitské ulice, kde je barokní kostel Zvěstování Panny Marie. Začal ho stavět Broggia starší v r. 1701, ale dostavěl jeho syn Octavia r. 1731. Původně ho vlastnili jezuité. Po zrušení řádu tam měl městský pivovar sklady. Nyní se tam pořádají koncerty, jinak je pro veřejnost uzavřen. Pod kostelem se nachází jezuitská hrobka.
Naproti je č. 1/22 – již před r. 1219 zde stával dům šlechtice Hroznaty. Od r. 1257 byl majetkem křížovníků, kteří zde r. 1327 zřídili špitál. Po r. 1631 zde sídlili jezuité, budovu spojili se sousedními měšťanskými domy a vybudovali zde kolej. Kolej byla nově postavena v letech 1768 – 1773. V roce 1818 byla s protějším kostelem spojena podklenutou krytou chodbou. Po zrušení řádu zde byla kasárna, později diecézní seminář.
Jezuitská ulice vede z Mírového náměstí a je zakončena Jezuitskými schody. Je to monumentální kamenné schodiště z r. 1820, které navazovalo na tehdejší most přes Labe. Když se po schodech sejde, dojde se k další části městských hradeb. Tam se nám moc líbilo. Terasy, hradby, výhledy.
Tam někde jsme také objevili pravděpodobně druhý vchod do divadla Karla Hynka Máchy s mramorovou bustou hudebního skladatele V. J. Veita. Hlavní vchod je v ulici Máchovy schody č. 276/3. Je to empírová budova z r. 1822. Patří mezi naše první kamenná divadla. Až do konce války se tam hrálo pouze německy a patřilo k nejvýznamnějším německým scénám v Čechách. Od r. 1945 bylo pojmenováváno právě po tomto básníkovi, který zde od konce září 1836 žil. Také zde krátce pracoval jako advokátní koncipient. Dne 6. listopadu téhož roku zde zemřel. V letech 1970 až 1991 proběhla obrovská rekonstrukce. Na rohu divadla byla r. 1936 – ke stému výročí básníkovy smrti odhalena jeho socha. Během války byla ukryta, ale r. 1946 se na své místo opět vrátila.
Courali jsme po hradbách, motali se uličkami, až jsme najednou objevili unikátní dům „Gotické dvojče“. Je to nejstarší zachovalý měšťanský dům z 2. poloviny 15. století. Pozdně gotický dům má dvojitý štít. V patře je zachována původní rozlehlá renesanční srubová místnost. Dům byl r. 1984 opraven. Dnes je tam soukromá galerie "Ve dvoře".
Dokonce jsme objevili uličku, kterou jsme se z tohoto vnitrobloku dostali zpátky do Jezuitské ulice – k domu č. 4/12 „U hroznu“. Renesanční dům z r. okolo 1556 má soudobý portál saského typu a nad ním je plastika hroznu. Po barokní úpravě přibyla kartuš s namalovanou Matkou Boží. Štít a střecha je až z r. 1896.
Konečně jsme se vrátili na Mírové náměstí. Na rohu náměstí - na rohu Dlouhé a Jezuitské ulice je bílý kostel Všech svatých s velkou věží. U kostela stojí zachovaná gotická městská věž 54 metrů vysoká s Ochozem a hodinami. Původně románská stavba z první poloviny 12. století prošla řadou přestaveb. Byl součástí raně středověkého městského opevnění. Gotická přestavba byl v r. 1480, hodiny na věží jsou od r. 1554, Ochoz s věžičkami od r. 1584. Od r. 1570 má kostel renesanční stanovou střechu. Barokní podobu získal v letech 1718 – 1719.
Naproti na náměstí č. 17/40 je velká budova radnice - koncem 14. století byla postavena na místě dvou gotických domů. Památkou na ně je gotické podloubí. Po požáru byla v letech 1537 – 1539 nově postavena tato reprezentační budova, která je nejstarší stavbou české renesance v měšťanském prostředí. Tehdy budova měla červenobílá sgrafita. Na rohu budovy jsou zbytky pranýře. Radnice zde měla své sídlo až do r. 1839, pak zde sídlil soud. Nyní je zde vlastivědné muzeum.
Pomalu jdeme k infocentru a konečně si prohlížíme nádherné domy. Ještě před uličkou Máchovy schody je úžasný renesanční dům „Černý orel“ (č. 12/4). Byl postaven před r. 1564. Později jej získal královský rychtář, kterému jej císař r. 1628 osvobodil od daně a zapsal do zemských desek. Od r. 1650 se dům nazýval Královým hrádkem. Roku 1726 jej koupilo město, zřídilo zde kasárna, později zde byl i městský úřad a hostinec Černý orel. Po válce hrozilo, že se dům zřítí. Dům byl zachráněn, uchoval si i původní vzhled s nádhernými sgrafity. Uvnitř jsou zachovány klenby – vzadu gotické, vpředu renesanční. Dnes je zde hotel a galerie.
Vedle informačního střediska (č. 16/8) je dům „U severní hvězdy“. Původně gotický dům má pozdně renesanční štítové průčelí z konce 16. století a rozeklaný volutový štít. Vnitřek byl v 19. století přestavěn.
Měšťanský dům na Mírovém náměstí č. 18/10 má v průjezdu kamenný záklenek bosovaného barokního portálu ze 17. století. V r. 1671 se majitelem domu stal Giulio Broggio, který se o dva roky později stal litoměřickým měšťanem. Právě on a jeho syn zde postavili většinu barokních domů. Dnes je v domě Pizzerie.
Měšťanský dům na Mírovém náměstí č. 20/12 má renesanční průčelí z konce 16. století a původní ostění oken a okenní římsy. Původní atika má završení již barokní. Interiér byl přestavěn kolem pol. 19. století.
Měšťanský dům na Mírovém náměstí č. 21/13 je původně renesanční dům s barokním vrstveným volutovým štítem. Na přelomu 17. a 18. století byl barokně přestavěn. Dnes je zde Radniční sklípek. Od r. 1975 se odtud vchází do podzemí, do zdejších středověkých sklepů a katakomb, které se používaly jako skladiště potravin, ale také se tam chodili schovávat při požáru nebo v době války. Sklepy mají celkem tři podlaží, které jsou propojeny chodbami. Zdejší podzemní chodby patří k nejrozsáhlejším v Čechách. Ve středověku byly dlouhé několik desítek kilometrů. Zpřístupněno je 366 metrů. Tam jsme bohužel nebyly.
Dům „U zlatého bažanta“ č.22/14 je renesanční měšťanský dům s gotickými sklepy a pozdně empírovým pilastrovým průčelím. Až v r. 1992 bylo odkryto loubí.
Měšťanský dům na Mírovém náměstí č. 24/16 má na průčelí štítek s letopočtem 1513. Na raně gotických základech stojí pozdně gotický dům s původně profilovanými okny, římsami a vrstveným stupňovitým štítem. V loubí je částečně zachován pozdně gotický portál. V r. 1894 byly sejmuty gotické chrliče vody ve tvaru dračích hlav – dnes jsou k vidění v muzeu. V domě je Galerie a muzeum litoměřické diecéze.
Renesanční měšťanský dům na Mírovém náměstí č. 25/17 je z doby okolo r. 1580 má slepé atikové patro a členité štíty. V loubí má jednoduchý půlkruhový portál, v mázhausu má střední kamenný pilíř a v prvním patře křížové hřebínkové klenby.
Na krátké straně náměstí č. 42/20 je dům „U pěti panen“ zhruba z doby okolo r. 1725. Na průčelí je vyobrazeno pět dívčích obličejů, podle kterých byl dům pojmenován. Dnešní úprava je z let 1951-52, kdy bylo obnoveno i podloubí. Dům patří mezi naše nejkrásnější barokní měšťanské domy.
V severozápadní části náměstí je na domě č. 152/25 busta Felixe Holzmanna s malou pamětní deskou. Je to dům jeho rodiny, kde prožil tento náš známý komik své dětství. Dnes je tam restaurace Portál.
Hned vedle č. 153/26 je Knihovna Karla Hynka Máchy.
Kousek jsme se vrátili na roh a náměstí opustili Lidickou ulicí. Zahnuli do Velké Krajské ulice a pak do Krajské ulice. Ta nás dovedla až k hradu. Cestou nás zaujal dům č. 48/1, kde je Státní oblastní archiv s gotickým nádvořím z r. 1236 – původně zde byl klášter řádu dominikánů. Klenba byla v 17. století barokizována. Od r. 1806 zde v kněžském semináři vyučoval Josef Jungmann český jazyk a literaturu. Od 19. století má dům klasicistní průčelí. Na severní straně nádvoří je zazděný barokní portál z r. 1730.
Bývalý gotický hrad je perlou královského města Litoměřice. Vznikl pravděpodobně ve druhé polovině 13. století za vlády Přemysla Otakara II. Je to vlastně bývalý královský hrad – za vlády císaře Karla IV. byl prvně přestavěn a rozšířen. Bohužel za husitských válek byl značně poničen. Proto ho Vladislav Jagelonský daroval městu, které ho využívalo k hospodářským účelům. V r. 1767 byl z větší části přebudován na pivovar. Od r. 1958 je chráněn jako kulturní památka. Od 80. let 20. století až do poč. 21. století byly zbytky hradu (část věže a hradní palác) rekonstruovány. Dnes je v prostorách hradu moderní kongresové centrum se zachovanými gotickými prvky. Atraktivní prostory nabízí i salonek propojený s historickou kaplí ze 14. století, ve které se dle dochovaných historických pramenů modlil i Karel IV.
Další prostory jsou využity pro expozici vína. Zájemci mohou navštívit i degustační prostory s původní kamennou dlažbou a klenutými stropy navazujícími na sklepní prostory, v nichž se nachází archiv vín. Samotná prodejna je prakticky u vchodu. Nabízí nejen litoměřická vína, ale i roudnická, žernosecká a pod. Nabídka je úžasná. Samozřejmě jsme neodolali a nakoupili. Tím naše prohlídka města končila.
Součástí hradu je i stylová Hradní vinárna se vstupem z ulice Na Valech. Šli jsme okolo, samozřejmě jsem neodolala a nakoukla. Zela však prázdnotou, nebyl tam ani číšník.
Na náměstí jsme se vraceli Lidickou ulicí. V č. 59/15 jsme najednou objevili pravděpodobně původní budovu starého pivovaru. Možná právě tady vařili pivo od r. 1720 až do r. 2002. Každopádně tam je pamětní deska na čestný přípitek císaře Františka Josefa I. zdejší pivovárečné společnosti a další deska Marie Terezie.
Starou část města jsme snad prošli celou. Jen jsme se už nebyly podívat u kostela sv. Vojtěcha z r. 1363, který byl v letech 1703 až 1708 barokně přestavěn Octaviem Broggiem podle návrhu jeho otce Giulia. Barokní kostel sv. Václava jsme zahlédli z věže. Byl postaven také Octaviem v letech 1714 - 1716 jako dík za odvrácení moru. V průčelí se nachází socha sv.Václava, českého knížete a patrona českého národa. Nad sochou je štukový městský znak. Kostel je majetkem města a od roku 1945 užívá pravoslavná církev.
Litoměřice nás zaujaly nejen nádhernými stavbami, ale i tím, jak na řadě domů mají popisky se zajímavými informacemi. Je znát, že si váží své historie a nechtějí si ji nechat jen pro sebe.
Ještě snad stojí za zmínku, že se každoročně v září tady koná výstava Zahrada Čech. Ale to už je jiná kapitola.