Lubenec

Turistické cíle • Města, obce, vesnice • Město

Lubenec A5 • Fotografie (13) • Foto: Martinkova

Vstoupit do fotogalerie (13 fotografií)

Lubenec A1

Lubenec A2

Vstoupit do fotogalerie (13 fotografií)

Městečko je usazeno mezi Doupovské a Tepelské vrchy v mírně zvlněné Jesenické pahorkatině na konci výběžku úrodné plošiny, táhnoucí se podél Ohře. Údolí, v kterém se rozléhá, nazval bývalý ředitel základní školy Josef Dušek dle Čapkovy povídky krajem modré chryzantémy. Mnozí na ní nevěří. Já ji však viděl a doporučuji všem procházky zdejší opravdu nádhernou přírodou - kdo hledá, ten najde. Údolím protéká malý potůček zvaný Blšanka (Březnice, nebo Zlatý potok). V okolí se zdvíhají malebné kopce jako Jánský vrch, Kapucín, Ruský kopec, Čertovka a Liščí skály. Na Ruském kopci roste vzácná , státem chráněná rostlina jménem koniklec luční, latinsky Pulestilea pratensis. Další chráněnou oblastí je za Lubencem netradiční pískovcový zlom. Pěstuje se zde chmel a řepka. Daří se však i pšenici a dalším obilovinám. Lubenec leží v oblasti silně suché ( srážkový stín) se srážkami 500-550 mm za rok a průměrnou roční teplotou nad 7°C. Lubenec je střediskovou obcí, sdružující vsi i velice starobylé: Řepany (s její tvrzí, ve které žil známý Zikmund Řepanský), Ležky (zde kdysi stávala též tvrz), Drahonice (s nedalekým židovským hřbitovem), Libyně ( s bývalým nádherným raně gotickým kostelem), Struhaře ( s bývalým sídlem hrabat Lažanských, Libkovice ( s kdysi nádherným renesančním zámečkem, ve kterém bývala unikátní sgrafita), Přibenice ( se zajímavým kostelem), Vítkovice, Horní Záhoří a Královské údolí. Prvopočátky obce sahají do počátku 10. století. První osídlenci se zřejmě usadili na zemské stezce, spojující Prahu se západním zahraničím. V Lese, mezi mokřinami, na potoce zvaném Březnice, začali žďářit les a zakládat políčka. Založené vsi začali říkat Luben nebo Lubno patrně podle obvyklé krytiny střech domů, jíž ve velké míře byla loupaná kůra ze stromů "lub". Ač se zdá, že je to téměř neuvěřitelné, ale obec je jmenovaná v každé učebnici historie literatury. V prvopočátcích naší země se totiž psalo pouze latinsky, německy nebo staroslověnsky. A právě v první doložené české větě z roku 1057 je obec jmenovaná. Jedná se o zakládající listinu litoměřické kapitoly, kdy český kníže Spytihněv tuto obec věnuje klášteru jako dar. Další zmínkou o vesnici Luben je z roku 1115, kdy ji král Vladislav získal od jakéhosi Gosky a daroval klášteru v Kladrubech. Mezi lety 1287-1289 byl nucen převor Milota po neúrodných letech celou ves zastavit pražskému občanu za 200 zlatých marek. Převor Předota r. 1302 obec opět vyplatil. Z let 1346 - 1360 zůstaly v Řepanech a Ležkách " pokutové kříže", jako zůstatek po prvním měření Čech. V letech 1352-1355 byl patrně postaven první kostel. V té době vznikla nedaleko další ves, jež byla menší a dostala zřejmě název Lubenec. Jméno Luben brzy zaniklo a jsou již pouze zmiňovány dvě části vsi Lubenec. Jedna část vsi obsahovala poplužní dvůr a druhá část pozdější městečko. V první čtvrtině 14. století platil Lubenec na daních vrchnosti 40-80 grošů, 3-8 kuřat a 50-150 vajec ročně, k tomu se odváděla robotní práce o žních. Mezi majiteli vsi jsou i tak významná jména jako např. Petr z Vrby nebo Petr z Janovic ( zakladatel hradu Petrohrad a blízký přítel krále Karla IV). Král Karel IV. často tudy jezdíval do nově založených Karlových Varů a na cestě navštěvoval nedaleko stojící hrad, kde podle pověstí mu byla vždy připravena komnata k okamžitému použití. Janovicové byli velmi významný český rod a zastávali vždy ty nejvýznamější úřady v českém království. R.1413 vyhlásili bratři Janovicové s bratry Švamberkovými a Hynkem Krušinou z Lichtenburka válku králi Zikmundovi. R. 1405 zřídila při Kostele sv. Vavřince v Lubenci Zdena z Řepan se svým synem Zikmundem nadaci. Zikmund Řepanský se uvádí v učebnicích dějepisu jako jeden z významných kazatelů husitského hnutí. V únoru r.1411 přichází na lubeneckou faru Václav ze Žlutic a v dubnu 1415 Mikuláš z Okoře. Dalším majitelem Lubence je Jenec z Janovic a Petršpurku. Ten zastupoval jako nejvyšší purkrabí po 7 let v zemi krále. 13.3.1498 předsedal soudu jenž odsoudil k trestu smrti Dalibora z Kozojed za scizení statku Ploskovice Adamovi z Ploskovic a za podněcování vzpoury poddaných z 13.7.1496. Části Lubence vlastnili i Heršík z Brlože, město Žlutice a Jan Chotek z Chotkova, který r. 1474 kupuje rybník a louku zvanou Lubno pod kop- cem stejně zvaným. R. 1483 kupuje Lubenec Burian II. z Gutštejna (nejbohatší velmož Čech). R. 1415 je Lubenec již uváděn jako městečko a dostal i svůj erb. Znakové privilégium se však v původní podobě nezachovalo. Rozhodně v něm byly dvě věže v červeném provedení na stříbrném štítě, které patrně symbolizovaly rozdělení Lubence na dvě části. Zda mezi nimi byla již rozkřídlená orlice se jistě neví, až r. 1589 buď orlice přibyla, nebo změnila barvu z červené na černou podle znamení vrchnosti. Rychtář tím obdržel právo výčepní, právo lovu, příslušeli mu příjmy z pokut a soudil lehčí přečiny proti právu. K povýšení patřila také možnost obce pořádat jarmarky a trhy. R. 1566 sňatkem Anežky z Gutštejna přešel Lubenec do rukou Mikuláše z Lobkovic, který přestavěl chýšský vodní hrad na renesanční zámek. R. 1587 koupila Chýše Grizelda Švamberková z Lobkovic, která potvrdila Lubenci svobody a zanechala po sobě dvě pečetidla o průměru 40 a 22 mm s opisem "SIGILUM OPIDULLI LUB ANNO: 1589" v překladu: Pečeť městečka Lubence roku 1589. V pečetidlech je vyrytá rozkřídlená orlice mezi dvěma věžemi. Jsou schodná s dnešním Lubeneckým erbem. Lubenec prožíval druhé " zlaté období".Syn Anežky, Bohuchval Berka se zúčastnil 23.5.1618 defenestrace dvou místodržících, dva dny po té se stává jedním z třiceti stavovských direktorů, později byl jmenován nejvyšším pražským purkrabím. Před bitvou na Bílé hoře začaly stavy a falcký král najímat vojsko, které v červnu 1620 táhlo přes Loketsko, Lubenec a Křivoklátsko ku Praze. " Počínali si jako nepřátelé království, plenili, loupili a pálili." Sedláci se v těchto oblastech vzbouřili a po stížnostech dostali povolení loupeživé vojáky buď pobít, nebo je zajmout a odvézt do Prahy. V této době v Lubenci fungoval farní kostel, několik krčem a řemeslníků. Nad Lubencem, směrem ke Struhařím, byla kaskáda rybníků. Mimo sedlačení se zdejší obyvatelé živily pěstováním ovoce, chmelu a chovem včel. V Lubenci na toku potoka od Libkovic byl mlýn. Ve Struhařích stály ovčíny,v Ležkách tvrz s poplužním dvorem a ovčínem. Po bitvě na Bílé hoře byl Bohuchval odsouzen ke ztrátě majetku a trestu smrti oběšením. Před tímto trestem unikl ze země s falckým králem. Z pražského purkrabského domu mu vyvezli při konfiskaci na vozech za 70 000 kop grošů zlata. Celou konfiskaci získal za směšný peníz Jiří Vilém Michna z Vacínova. Ten v Chýši znovu postavil kostel panny Marie, jenž začal opět sloužit jako klášter. Začala třicetiletá válka. R. 1644 odsud odesílají Vratislav Welli a Neslinger dopis generálu Gallasovi do Chebu. Několikrát se v Lubenci objevila plenící švédská jízdní hlídka, patrně patřící k vojsku generála Banéra. Plenění během této války nakonec doplnila živelná pohroma r. 1654 ve formě krupobití, v únoru 1655 veliká povodeň. Po třicetileté válce byl Lubenec velmi zpustošený. Michnové se však postarali o obnovu. Začalo se přecházet na střídavé hospodaření. V rámci toho, aby se dosáhlo co největšího množství orné půdy, nechali lubenečtí protrhnout jednotlivé hráze rybníků na toku potoka ke Struhařím. Počal prudký rozvoj pěstování chmele.K tomu se v Lubenci a nedalekých Mukodělích vyráběly chmelniční tyče. Tehdy chmelnice byly stavěny zcela jinak a chmelniční tyče se vztyčovaly ke každé rostlině. R. 1672,1678 a 1682 zachvátily Lubenec obrovské požáry. R. 1678 shořely dvě třetiny obce včetně jedné hospody a kostela. R. 1708 si Karel Jiří Václav Michna z Vacínova nechal postavit nedaleko Lubence Lovecký zámeček. Kolem něho pak vyrostla z podzámčí osada, zvaná Jeleny (dnes část Lubence). R. 1718 získal městečko Maxmilián Václav Josef hr. Lažanský z Bukové. K r. 1807 bylo v Lubenci 117 domů, mlýn, cihelna, lihovar, zámek, několik hospod, farní kostel, hřbitov, vrchnostencký dvůr a ovčín. R. 1839 byla založena na náměstí jednotřídní farní škola se 75 školáky stálými a 40 příležitostnými. Škola při faře dle Tereziánského katastru fungovala již před rokem 1757. R. 1757 byli ve fasi Tereziánského katastru uvedeni tito řemeslníci : 1 bednář, 1 obecní kovář, 1 panský mlynář, 6 nádeníků ve mlýně, 2 kameničtí tovaryši, 2 ševci, 2 krejčí, 1 tesařský tovaryš, 1 chudý zedník, 2 obchodníci s kořením a plátnem, 1 obchodník s kořením a peřím, 1 podomní obchodník s hřebeny, lžícemi a šňůrami, 1 lazebník, 1 nevyučený krejčí, 1 pekař a soukeník. V Lubenci je 18 velkých statků, 12 menších / gruntů / a 1 statek vrchnostenský, mlýn o 1 kole na nestálé vodě, chovný obecní rybník, rybník Masných krámů, Černý rybník, bažantnice a 2 hospody. Lubenci patří lesy zvané: Od Vostravy k Lubenci, Hájek, U chýšské silnice, Luční, Malý a Velký luh, Liščí vrchy, Obecní vrch a ještě další. V polovině 18. století vznikla mezi Strunaři a Libkovicemi na území katastru Lubenec samota, patrně z ovčárny, zvaná Hájek r. 1772 měla již 2 čísla popisná 60 a 61. Do konce století čp. 60 vlastnily Ondřej a Terezie Kuncovi a poté Jan a Kateřina Tichých. Čp. 61 pak Josef Švarc poté Václav Matěj s Barborou Švarcovi a nakonec Kateřina Tichá. Na těchto samotách bydleli lidé ještě po II sv. válce, dnes jsou pusté. R. 1786 byla postavena dnešní budova fary. Svůj ráz téměř vůbec nezměnila. Byla vklíněna do v té době volného prostoru mezi dvěma objekty dnes už neexistujícími. Zbytek stavby na severu dodnes slouží faře jako štítová zeď. Rok na to lubenečtí koupili část kláštera v Chýši. K uctění památky uhašení velkého požáru z r. 1733 se konalo od té doby vždy 20. ledna slavnostní procesí na počest ochránců sv. Fabiána (Řehoře) a sv. Šebestiána. Toho roku vztyčili lubenečtí sochy s jejich podobiznami před kostelem. Vždy 10. června se konala také pouť, v létě pak tržnice a každou středu před svatým Václavem a druhé pondělí po hromnicích trhy. Lubenec byl přepřahací stanicí na cestě Karlovy Vary - Praha. Domy č.26 a 27 byly proto postaveny jako zájezdní hostince s velkými stájemi spolu s prostory pro úschovu kočárů (dnes již neexistují). 1.5. 1844 byla přeložena z Libkovic do Lubence stanice listovní a jízdní pošty, v jejíchž konírnách pak stálo i 40 koní (čp. 102).V pozdějších letech pak byl postupně zřízen i poštovní úřad ve Žluticích, v Teplé, ve Valči, v Chýších a Štědré. Do té doby byla zmíněná města závislá na poštovním úřadě v Libkovicích a v Lubenci. R. 1846 začala vyrábět v místním zámečku továrna na porcelán. Lubenec měl 127 domů, poštu, telegraf, četnickou stanici, spořitelnu a záložní spolek. R. 1862 byla v obecním domě zřízena nová třída, r. 1872 třetí a r. 1886 pak čtvrtá třída církevní školy. Židovská komunita, která byla v okolí dost výrazná, přeložila z Libyně do Lubence soukromou židovskou školu (1878), která však byla r. 1886 zrušena. R. 1870 se začala stavět Synagoga. Tato Synagoga byla menší než v Libyni. Sloužila jen pro 80 lidí. Později se k synagoze přistavěl i byt pro Rabína (rabinát). Do Synagogy se chodilo vchodem přilehlého domu a na něj navazující dlouhou chodbou. Poslední rabín se jmenoval Franz Estl. 11.11.1938 večer zapálili lubenečtí fašisté synagogu. Nábytek ze Synagogy shromáždili uprostřed modlitebny, na něj dali slámu a zapálili. Potom ozbrojení nacisté stáli v kruhu kolem synagogy a nikomu nedovolili hasit. To byla první veřejná akce nacistů v Lubenci. R. 1872 byl založen první hasičský sbor a r. 1882 byl zhotoven pro lubenecký kostel hodinový stroj Leopoldem Plesnivým. ( Dnes je tento unikát vystaven v prostorách základní školy). R. 1897 byla zprovozněna železniční trať Rakovník - Lubenec - Bečov nad Teplou a r. 1925 byla zestátněna. Začátkem dvacátého století bychom v Lubenci našli elektrické družstvo, továrnu na porcelán, výrobnu zvěrolékařských přípravků, spořitelnu a záložnu. Po první světové válce byl na Ruském kopci postaven obětem války netradiční a velký pomník. Během druhé světové války, při osvobozování, byl ruskou armádou špatně pochopen (domnívali se, že se jedná o pomník nacistů), a tak byl rozstřílen. Jeho zbytky lze dodnes nalézt pod kopcem. 16.10. 1920 začalo vyučování v české škole v Lubenci (28 žáků). Prvním učitelem byl V. Švarc, sportovec, který společně s A. Nachlingerem založili v Lubenci Jednotu sokolskou. V zimě se přestěhovala do č.p. 125, kde byla stodola upravená a zadaptovaná architektem Krásným na sál, který sloužil jako tělocvična, a kde se pořádaly zábavy, besídky a hrálo divadlo. Začátkem r. 1925 byl v sokolovně otevřen biograf. V r. 1957 bylo kino zřízeno v dnešních prostorách, tak jak jej známe dodnes. R. 1926 vznikla továrna na dřevěnou drť - dnešní LUTOS. Po čtyřech letech pak byla přestavěna na papírnu a r. 1940 v ní němci zavedli výrobu brusných vřeten. Po osvobození byly stroje demontovány a odvezeny. V letech 1945 až 1947 se zaměstnanci pokoušeli o výrobu dřevěných hraček. Až od následujícího roku natrvalo v závodě zakotvila strojírenská výroba. 23.6. 1929 byl položen základní kámen nové české školy. Měli v ní být čtyři třídy obecné a čtyři třídy měsťanské školy, nákladem dva milióny korun. 31. května 1931 byla slavnostně otevřena a nesla název Masarykova měšťanská a obená škola. Po mnichovské zradě bylo vyučování zrušeno, do školní budovy byla přeložena škola německá a v měšťanské škole později zřízena okresní učňovská škola. Po osvobození byla na krátkou dobu přeměněna na ruský lazaret. Prvním poválečným učitelem, který zde vyučoval, byl bývalý koncentrační vězeň - Josef Heida. R. 1953 byl úřední název školy: Osmiletá střední škola v Lubenci. Dá se říci, že velkého uznání se škole dostávalo za ředitelování pana Josefa Duška a pana Eduarda Krause. R. 1929 obchodník s obuví, Glaser, nechal vybudovat Koupaliště (dnešní menší rybník). R. 1937 počala v okolí výstavba vojenských bunkrů. Ke každému byla určena posádka na jeho ochranu. Lubenec prožil hrůzy války především procházejícími pochody smrti. První tudy procházel 12.2.1945 s 8000 ruskými zajatci. Po té od začátku března do začátku dubna tu v mohutném proudu prošlo 50.000 zajatců od Kadaně na Bečov a Mariánské Lázně. 80% zajatců těchto pochodů tvořili rusové. Během dubna prošel další o 2000 osobách. 16.4. 1945 vyjel z Johanngeorgenstadtu do Terezína další. Dojeli do Karlových Varů odkud šli pěšky. Do Lubence dorazili 28. dubna navečer. Vedoucí transportu dal zástupci lubeneckého starosty rozkaz, aby se postaral o jídlo, ubytování pro vězně a místo pro hromadný hrob. V noci se podařilo uprchnout francouzi Bertletu Josephovi a zachránit se. 29.4. pak nedaleko v akátovém háji bylo popraveno 45 věznů. Z 822 věznů do Terezína dorazilo 28 osob. Další pochod procházel prvního nebo druhého května 1945 od Žatce k Žihli. Čítal asi 250 osob. Příslušníci SS hladem vysílené odvedli za Lubenec, a tam je ranami do týla postříleli. Obětem všech pochodů smrti, jenž tudy procházely, byl po válce na místním hřbitově postaven pomník. Dodnes do Lubence přijíždějí pozůstalí a pamětníci, aby uctili jejich památku. Na základě Benešových dekretů probíhal po válce odsun Němců. Do prázných domů byly nastěhováni zejména volyňští češi. Nějakou dobu po válce zde existovaly i tzv. rudé gardy. 26.5. 1945 byla zřízena nová pošta / v domě, kde je dodnes/ , založena místní lidová knihovna, mateřská škola a Spartak. R. 1946 lubenečtí odhalili padlým ve druhé světové válce památník (na náměstí) a r. 1950 byl napuštěn Velký rybník. Po II. svět válce starostovali v obci tito představitelé:p. Rosamová, p. Heida, p. Vopat, p. Vyčítal, p. Zábranský, p. Medlen, p. Hájek, p. Potužník, p. Pewinský, p. Roušar, p. Klukan a p. Bohumil Peterka. V r. 1947 vznikl převzetím národních správ Černínského velkostatku v Petrohradě, Lažanského velkostatku v Chýších a některých dalších dvorů pozemkového fondu státní statek Lubenec. Ředitelství bylo původně v Mlýncích a od r. 1950 v Lubenci. V sedmdesátých letech měl st. statek 1000 zaměstnanců, kteří pracovali na výměře 7.500 ha. Obhospodařoval katastry Lubenec, Vroutek, Mlýnce a Petrohrad včetně přilehlých obcí. Byl zaměřen na chov dojnic, mladého dobytka, prasat a ovcí. Rostlinnou výrobu představovalo pěstování chmele, pšenice, ječmene, cukrové řepy, vojtěžky, jetele, řepky olejky a ovoce. Jeho nástupci po privatizaci se staly Lukra , Agroekochmel a několik dalších soukromých zemědělců. SD jednota r.1955 převzala č.p. 46 (Včelín), vybudovala tam automat a kanceláře a r. 1957 kavárnu. V r. 1965 byl postaven motorest, který byl ve své době velmi vyhlášený. Jeho vedoucí p. Králíček jej tak proslavil, že Lubenec po celé republice znali právě ve spojitosti s ním. V r. 1974 Jednota postavila velké nákupní středisko pro potraviny, masné výrobky, průmyslové zboží a textil. Po sametové revoluci s nástupem malých živnostníků, začaly služby Jednoty upadat. V současnosti vlastní obchodní dům manželé Trochovi, přičemž se využívají pouze spodní prostory, ve kterých p. M"ullerová prodává potraviny. Velkou výhodou je, že si můžete nakoupit i v neděli dopoledne. Od r. 1966 pracuje v Lubenci meteorologická stanice. V r. 1953 byl založen svaz chovatelů, který má dnes 21 členů a patří sem chovatelé z Chýše, Věrušiček a Těšetic. V této době též vzniká zahrádkářský svaz. Význačnou zájmovou organizací jsou též včelaři, kteří dosáhli nemalého ocenění (několikrát dokázali dodat nejvíce medu v republice na státní nákup) a rybáři. R. 1971 postihla Blšanku velká otrava ryb a dodnes se s ní, přes velkou snahu rybářů, nepodařilo tomuto potoku vyrovnat. R. 2000 byl Luční / Struhařský/ potok vyhlášen jako významný krajinný prvek. V r. 1971 byl do obce zaveden veřejný vodovod a proveden místní rozvod vody. A v r. 1977 byl postaven nový kulturní dům (starý shořel), při něm bylo zřízeno Společenské a kulturní zařízení, pod kterým existovalo několik velmi zajímavých kroužků - výtvarný, fotografický, filmařský, divadelní aj. Členové vyhrávali ve své době různé soutěže a získávali různá ocenění (rodina Folprechtů, Roušarů, manželé Ptáčkovi, p. Vopatová, p. Petřík a mnoho jiných nadšenců). Vyvrcholením výtvarných akcí bylo pořádání kursu evropským teoretikem výtvarného umění a myšlení Dr. Igorem Zhořem a následně r. 1988 výstava extravagantního umění, která vzbudila ohromný rozruch jak po stránce výtvarné, tak i politické a navždy se zapsala do celosvětových dějin výtvarného umění. Opravdu skvěle fungující organizací je Sbor dobrovolných hasičů, v jejímž čele stojí rodina Hadačů, a která se nemalou měrou podílela na různých záchranných akcích např. hašení požáru panelového domu č.p. 7 v r. 1997. Od r. 1994 je provozována skládka Vrbička, 1995 byl podstaven dům s pečovatelskou službou pro naše starší občany. O dva roky později je v Lubenci zřízena STK. V této době byl vyčištěn a zrekonstruován Velký rybník. V letech 1995 - 2001 probíhala plynofikace obce. Velkými akcemi školy se staly oslavy 50. a 70. výročí položení základního kamene školy. Byly to dvě obrovské a velmi úspěšné akce školy, které se mohly zorganizovat jen díky obětavosti mnohých lidí a učitelů. Počet žáků na zdejší škole již po několik let klesá. Po revoluci r. 1989 i Lubenec prošel mnohými změnami. Některé firmy zanikly (státní statek 1995) a vznikly nové( Grama p. Čecha - vyrábí laminátové díly k autům, Trima - zabývá se elektroerozivním řezáním, Mauz konfektion s. r.o.(šití), Kovošrot p. Jungmajera, Stannum pana Nejedlého (cínařství), Antik p. Černého (starožitnosti), Krejčovství Milady Městkové, Kadeřnictví Dity Krabcové. Velmi netradičním uměleckým řemeslem se zabývá firma Skloart manželů Kantových. Vyrábí a opravuje vitráže do hradů a zámků (Křivoklát, Točník a zámeček Doubí v Karlových Varech),do státních úřadů a do bank, ( Česká spořitelna v Praze a Kutné Hoře) nebo i např. do casina v České. Své vitráže vyváží zejména do Holanska a Německa. V Praze provozují svou speciální prodejnu. Motorest Oasa je též jedna z firem, které vznikly nedávno. Navazuje na tradici dobrého lubeneckého motorestu. Nachází se u silnice Praha - Karlovy Vary nad továrnou Lutos. V příjemném interiéru se tu lze velmi chutně a za přijatelný peníz dobře najíst. Hostům je k dispozici devadesát míst v restauraci, pivnice a samostatný salónek. Motorest zajišťuje závodní stravování. Před zařízením je malé parkoviště. Kromě motorestu se můžete rychle a levně najíst v rychlém občerstvení (Lubik) pod kostelem, dále pak v restauraci K+K, případně v pohostinství Bungr či v tradičním pohostinství Včelín, jenž provozuje p. Kadlec ( organizátor vyhlášeného lubeneckého podnikatelského bálu). V lesích nad Lubencem poskytuje ubytovací služby k rekreaci firma: Ravia, spol. s. r. o. Chomutov. V chatkách, v bungalovech a v budovách je schopna ubytovat až 273 osob. V areálu lze nalézt krytý bazén, saunu, minigolf, kulečník, halu na florbal, různá hřiště (kočíková, fotbal, volejbal) , přírodní kuželkovou dráhu, plážové hřiště a ohniště. Za Lubencem, směrem na Karlovy Vary, stojí při hlavní silnici nová čerpací stanice Medos Agro. Dá se zde v příjemném prostředí chutně poobědvat, nakoupit si i netradiční zboží a zároveň načerpat benzin. K pohodlí je dispozici i dostatečně velké parkoviště. TOS Lubenec brzy po revoluci zprivatizoval p. Svoboda a vznikl tak známý LUTOS - Lubenecké továrny Svoboda a.s.. V současnosti zaměstnává 144 lidí. Firma se zabývá výrobou a prodejem rootsových dmýchadel (zařízeními pro čistírny odpadních vod , zařízeními pro odsiřování elektráren, speciálním zařízením pro jaderné elektrárny, chemický průmysl aj..) a elektromagnety. Mezi současné pravidelné akce obecního úřadu patří: Jarní Pochod okolím Lubence ( první sobota v květnu), Staročeské máje (druhá sobota v květnu), stavění májky (30.4.), Vavřinecká pouť (víkend před nebo po svátku sv. Vavřince - polovina srpna), Obecní bál (v polovině ledna). Duší těchto akcí je paní místostarostka Jitka Holá a její obětaví přátelé. V současnosti v Lubenci žijí dvě básnířky: Marcela Chmarová a Jana Michalcová, cestovatel a spisovatel Michal Michalec, výtvarnice Kristina Folprechtová. O Lubenci a jeho zajímavostech by se dala napsat celá kniha. Čím více člověk hledá, tím větší a větší poklady nachází. Za jednoduchou větou lze číst velmi zajímavé lidské osudy, příběhy a niť děje by se dala rozplétat jak pavučina. Doufáme, že se nám, ač ve velké stručnosti, podařilo vytvořit ucelený obraz historie a současnosti této obce. Kostel sv. Vavřince První stavba dřevěného už farního kostela byla provedena v letech 1352-1355. R. 1384 platil kostel 9 kop českých grošů půlročního desátku. R. 1623 obnovením karmelitánského konventu v Chýších zanikla v Lubenci fara, která byla po několika letech znovu obnovena.R. 1678 zachvátil veliký požár i kostel. Za 500 zlatých, půjčených od solné banky, byla postavena tentokráte kamenná věž a opraveno obvodové zdivo. Opravy byly dokončeny r. 1680. Další opravy se datují do roku 1775 ( zvýšení kostelní věže), o deset let později se přestalo pohřbívat u kostela a hřbitov byl přemístěn do luk (dnes na dně velkého rybníka). R. 1794 byl hřbitov přeložen do dnešních míst (1857 a r. 1889 byl rozšířen). Kostel sv. Vavřinece s kaplí Všech svatých ve Struhaři a kaplí sv. Petra a Pavla v Přibenicích, měl r. 1757 505 a r. 1717 418 duší. Do jeho obvodu patřili vsi Lubenec, Ležky, Přibenice, Mukoděly, Žďárek, Vítkovice, Strunaře a Ovčárna. R.1789 byla opět zřízena nedávno zaniklá fara a povýšena na samostatnou. V této době byl kostel 25 m dlouhý, 6,5 m široký a stejně vysoký, zděný, pokrytý šindelem, s vydlážděnou podlahou a jakýmysi parketami. Měl prkenný strop. Na věži byl umístěn velký španělský kříž a zavěšeny čtyři zvony (velký, střední, malý a umíráček). Hlavní oltář byl zdoben motivem sv. Vavřince, výjev ukřižovaného byl v dřevěné řezbě, plátno s výjevem sv. Prokopa na oltář maloval P. Brandl.V kostele byla hrobka, kde bylo pohřbeno několik šlechtických rodů, později byla zasypána. Mimo kostel stála kostnice. Okolo kostela byla 2,5 m vysoká zeď, dlouhá 103m s východní dřevěnou brankou. R. 1847 byla Prokopem Lažanským a věřícími postavena dnešní stavba kostela. Hlavní a boční oltáře jsou dary hraběnky Lažanské. Kostel byl vystaven v pseudogotickém slohu s polygonovou západní věží a pětiboce uzavřeným presbytářem. Nástěnné malby pocházejí od P. Majora a představují: - Vysvěcení Diakona v katakombách Říma - Zachránění svěcených církevních hodnot před Židy - Jeho martyrium na rozžhaveném roštu před soudci Za zmínku stojí též nádherně malovaná a tvarovaná štíhlá okna se jmény donátorů z přelomu století. Staré původní zvony byly za první světové války sňaty a r. 1926 byly zavěšeny čtyři nové zvony. r. 1943 byly odvezeny do Německa, a tam byly roztaveny. V padesátých letech byl zavěšen malý a k němu z Nahořetic přivezen i zvon velký. 16.12. 1993 byly na věži opraveny velmi vzácné hodiny. R. 2001 při velkém úklidu kostela po bílení, byl nalezen krásný, ve dřevě vyřezaný betlém.