Lubrza, rekreační oblast v západním Polsku

Městečko Lubrza je sídlem gminy. Gmina je nejnižší správní celek administrativního dělení Polska a odpovídá zhruba našemu území obce s rozšířenou působností. Gmina Lubrza je významným polským turistickým centrem s příznivým klimatem, jezery, lesy a zalesněnými morénovými pahorky o nadmořské výšce až 100 m. Největší jezero Niesłysz má plochu 563 ha. Na území gminy je 12 památných stromů, v okolních obcích jsou zachovalé zámecké parky.

Do gminy zasahuje Meziříčský (Międzyrzecki) opevněný rajón vybudovaný nacistickým Německem v letech 1925 – 1941. Je to nejvýznamnější a nejzachovalejší součást východní opevněné linie známé též jako Ostwall, ale po většinu druhé světové války neměl valný vojenský význam. Do roku 1945 byla část jeho podzemí využita pro zbrojní výrobu. Pracovalo zde asi 1500 totálně nasazených dělníků z celé okupované Evropy. Dnes je část objektů zpřístupněna pro turisty.

V severním podzemí je netopýří rezervace "Nietoperek", kde pravidelně zimuje 12 druhů netopýrů.

V rezervaci "Pniewski Ług" u jezera Pień, východně od Nowej Wioski je chráněné rašeliniště, porostlé borovými a březovými lesy.

V Lubrze a okolí se od počátku XIX. do počátku XX. století dobývalo hnědé uhlí.

V Lubrze je turistické informační středisko, kde jsem chtěl nakoupit podrobné mapy na další cestu. Přinesl jsem je k pultu a tahám peněženku. Jaké však bylo moje překvapení, když mi slečna s úsměvem sdělila, že si zde váží těch, kterým se tu líbí, a mapy jsou zdarma!!

Nejstarší historie města je spjata s cisterciáckým opatstvím v Paradyźu (asi 10 km severně od Świebodzina), k němuž Lubrza náležela od roku 1246. Mniši paradyźského opatství v Lubrze a okolních vesnicích po několik staletí prováděli pastorační péči a šířili duchovní i materiální kulturu.

Kolem roku 1670 zde cisterciáci založili první kostel, o čemž se zmiňuje publikace „Geschichte des Bismus Breslau“ (Dějiny Wroclawi), vydaná v roce 1929. V ní je následující zmínka o Lubrze: „Roku 1319 Waldemar, poslední braniborský markrabě z rodu Askánců ovládl při vypořádání s knížaty Głogowskými levý břeh Obrzyce (pravostranný přítok Odry) a území na sever od ní. Lubrza, Świebodzin a Sulechów patřily v té době k Markrabství Braniborskému“. Autor knihy dále uvádí, že město Lubrza s osmi okolními vesnicemi náleželo od roku 1246 do roku 1810 cisterciáckému opatství v Paradyźu.

Farní záznamy, vedené od roku 1654 se, bohužel, za druhé světové války ztratily.

Kostel z roku 1670 pravděpodobně zanikl, neboť z roku 1776 jsou záznamy o vysvěcení nového, zděného kostela sv. Jana Křtitele, postaveného v barokním slohu. V roce 1945, během válečných událostí byl kostel vypálen. Posledního německého faráře rozstříleli sovětští vojáci a je pochován na starém hřbitově.

Po válce se farní život odehrával přechodně v modlitebně bývalého protestantského sboru založené roku 1884, která byla nově vysvěcena a přeměněna na katolický kostel.

Vysvěcení provedl v roce 1945 kněz Stanisław Krzyworączka – salezián, pastor farnosti Jordanowo, který se současně stal prvním poválečným duchovním pastýřem v Lubrze.

Druhým farářem lubrzanské farnosti byl jmenován salesián Stanisław Pływaczyk, který žil v Paradyźu. Následně se 13. září 1946 stal farářem v Lubrze kněz Michał Kubacki, který zde i bydlel. Lubrza se tak stala samostatnou farností, k níž v té době patřily obce s kostely: Sieniawa, Nowa Wioska, Mostki a Przełazy a vesnice bez kostelů: Staropole, Buczyna, Zagaje, Bucze a Zagórze.

V roce 1948 byl farní kostel v Lubrze vybaven novým dřevěným oltářem v gotickém stylu a kazatelnou. V témže roce bylo instalováno elektrické osvětlení.

V roce 1949 byl na oltář umístěn obraz sv. Jana Křtitele, dílo akademické malířky Gogolewské z Poznaně.

Dnes lubrzanští salesiáni pečují formou nejrůznějších skupin a kroužků o děti, mládež i starší občany. K farnosti patří kostely v Mostkach, Nowej Wiosce, Przełazach a Staropolu. Navíc pak kapličky v Bucze a Zagajach.