Mor a kukuřice. Kameničná, Žamberk.

Fotografie (5) • Foto: Vitold

fotografie dnes již zaniklého kříže mezi Žamberkem a Kameničnou

Zabrzdil jsem kolo na kraji silnice, opřel jej o břízu. Rozhlédl se. A polkl překvapením. Lány kukuřice. Tři metry výšky, husté listy. Rozbahněné hlína po nočním dešti. No to bude hledání…

Vnořil jsem se do kukuřice a po pěti metrech ztratil směr. Mokrý jsem byl od hlavy k patě, na botách závaží z bláta. Rozhrnoval jsem kukuřičné lodyhy se zralými palicemi, ty se za mnou hned zavíraly. Jako v hororu o kukuřičných dětech…

A tady někde má být ten kříž… Místo naděje, strachu a solidarity.

Mor byla strašidelná nemoc. A to nejen takřka neodvratnou smrtí. Taky svojí nevyzpytatelností. Mor se vyskytoval ostrůvkovitě, tu jeden kraj zcela vylidnil a druhému se vyhnul. A za pár let zase naopak. Kdo měl prostředky, mohl mezi tím kličkovat. Kdo si to nemohl dovolit, čekal. Doufal. Modlil se. Nebyla známá příčina, prevence, léčba. A proto tolik místa na dohady a fámy. A hledání a trestání domnělých viníků.

Ta fotografie je sto let stará. A asi jen náhodou se ve farním archívu zachovala. Černobílá, zežloutlá. Je na ní vidět železný kříž s tělem ukřižovaného Krista. Mohutný kamenný podstavec, na schodech dvě děti v kabátcích.

Dnes, po sto letech už dávno není ani ten fotograf, nejsou už ani ty děti. A není dnes ani ten kříž…

Jedna z velkých vln morové epidemie zasáhla Evropu na konci 70. let 17 století. Tentokrát byla postižena hlavně Evropa střední. A na útěk před morem se roku 1679 dal dokonce i jinak velmi pohodlný císař Leopold I. Habsburský. A azyl našel zpočátku v Praze.

Ani Praze se ale mor nevyhnul. Jaro roku 1680 bylo apokalyptické. Historikové a demografové mluví o třetině všech obyvatel. A nejen Praha. V Kutné Hoře zemřel na mor básník Bedřich Bridel. Sám se nakazil při ošetřování nemocných, ostatně jako tehdy mnoho jezuitů. Leopold I. prchl tentokrát do Pardubic a historie nadstandardně znalí tuší něco o robotním patentu, který zde císař slavnostně vydal.

Rok 1680. Mor řádil. Lidé umírali. A v místech, která měla zatím štěstí, vládla nervozita. Strach. Jak dlouho to štěstí budeme ještě mít?

Těžko říct, jak mohlo k takové neopatrnosti vůbec dojít. Jistý soused z Kameničné se vydal na cesty. Na Moravu. Už to je v morové době vrcholný risk. Ale přivézt si s sebou šaty? Navíc zděděné po mrtvém příbuzném?

Za pár dní se to stalo. Černé skvrny na kůži, černé boule v podpaží a tříslech. Vytékající hnis, kašel, vykašlávaná krev. A v Kameničné první mrtví… Mor udeřil.

Kameničná byla odsouzena k smrti. Kameničtí už to věděli. A možná, možná jim tato jistota, kombinovaná s vypjatou barokní zbožností přinesla klid. Ale co okolní vesnice? Co město Žamberk, od Kameničné na dohled? Co když nemoc přeskočí, přifoukne ji vítr, přiteče s vodou?

Jediný známý účinný prostředek v boji s morem byla izolace nemocných. Sanitární kordon se tomu říká. Okolní vesnice vytvořily domobranu. Chlapi, ozbrojení sukovicemi hlídali směr od Kameničné. Pokud se někdo objevil, zdálky ho zahnali zpět.

A ten kámen u cesty mezi Žamberkem a Kameničnou? Každý den sem žamberští přinášeli jídlo, pití, snad i sanitní materiál, léky, svaté obrázky a náboženské relikvie. A Kameničtí si vše navečer odnesli.

Chci věřit, že šlo o nezištnou solidaritu, že motivací bylo ulehčit bližnímu, který umírá a již brzy se setká s Bohem Stvořitelem. Psal se konec sedmnáctého století a barokní zbožnost vedla k obětování až sebeobětování, vzpomeňme jen na Bedřicha Bridela v Kutné Hoře. To jen dnešní cynická doba přemýšlí, že dary žamberských měly udržet kamenické sousedy v jejich morové jámě a zabránit, aby zoufale vyráželi za jídlem do okolních vesnic.

Prý z celé vesnice přežila jen jediná žena.

Mrtvé z Kameničné pohřbili na poli za kostelem do společného hrobu. Prostý sloup s obrázkem Panny Marie. Letopočet 1682. Nevím, zda mělo tohle pohřebiště v 17. století ještě nějaké další pietní úpravy. Ale zajímavá věc – prošla víc než tři staletí a i dnes působí toto místo opuštěně. Velká volná plocha uprostřed vesnické zástavby. Jako by se tomuto prostranství přes tři sta let stavitelé či developeři vyhýbali. Dvě fotbalové branky, několik dětí, jezdících na kole nahoru a dolů po travnaté mezi. Uprostřed malý parčík. V zemi zapuštěné obrubníky, několik parkových a hodně přerostlých parkových dřevin. A když se proderete tisovým houštím, vztyčí se před vámi kamenný sloup. Obrázek Panny Marie. Letopočet 1681.

Mor se z Kameničné nerozšířil. A vděční sousedé žamberští poděkovali. Hrabě František Adam z Bubna a Litic sponzoroval stavbu kaple sv. Rozálie. Stojí na kopci nad městem a je zasvěcena pěti patronům, ochráncům před morem. Kaple je ukrytá ve vzrostlých stromech, na podzim se halí do závěje žlutých listů. A podobně jako hrob v Kameničné jakoby ani nepatřila k okolnímu městu. Jako by stála mezi naším a jiným světem, jakoby hlídala otevřenou cestu, po níž kdysi přišli ochránci před nákazou.

Podíváte-li se pozorně nad vstupní dveře, spatříte letopočet. 1682.

Ten kámen u cesty mezi Žamberkem a Kameničnou prý později otesali do podoby podstavce a osadili železným křížem. Zůstal pak po staletí stát na místě, kde se v roce 1680 setkával svět živých se světem mrtvých. Kříž, na jehož starou fotografii se právě dívám. Kříž, který přemohla napřed rez a pak potřeba místních mít pořádný kámen do základů svého stavení. Kříž, který už není.

Ta informace se mi donesla náhodou. Na místě bývalého kamenného kříže byl prý postaven nový. A tak jsem tady.

Už jsem myslel, že z té kukuřice nikdy nevyjdu. Svět se smrskl na zelené listy a žlutohnědé střapce. Bloudím v kruhu a asi to tak zůstane, dokud mě tady nesežerou divočáci nebo nepřejedou kombajny. A tu jsem do něj málem vrazil. Dřevěný kříž, na plechu malovaný Kristus. Malý ostrůvek v nekonečné kukuřici.

Doufal jsem tu najít průběh staré cesty, při troše štěstí třeba i místo, kde stával starý kamenný kříž, často se najdou i zbytky podezdívky, když víte kam rukou hrábnout. Tady nenajdu nic. Pole, kam až oko dohlédne. Tedy, v tomto případě kam až mysl domyslí, protože přes vzrostlou kukuřici oko nedohlédne nikam. Všechno už stokrát přeorané.

Jen malou chvilku jsem u kříže postál a pokusil se vzpomenout těch, kteří sem kdysi ke kameni přicházeli. Z polední strany živí, z půlnoční strany mrtví. Nikdy se nepotkali, ale až příliš dobře o sobě věděli. Jedny čekala kaple sv. Rozálie, druhé hrob za kostelem.

Oceánem kukuřice jsem se prodíral zpátky ke svému kolu. Za chvilku mám schůzku v žambereckém muzeu, musím šlápnout do pedálů…

Poslední aktualizace: 2.10.2019

Mor a kukuřice. Kameničná, Žamberk. na mapě