Mount Whitney - nejvyšší hora centrálních US

Turistické cíle • Příroda • Hora

Pod Mount Whitney se rozednívá • Fotografie (6) • Foto: Cabadaj

Vstoupit do fotogalerie (6 fotografií)

Pohled z Whitney

Vrcholek Mount Whitney

Vstoupit do fotogalerie (6 fotografií)

Mount Whitney čeká. Tak jak jsme řekli, vstáváme už v 5,30. Naproti ve skalní stěně sem tam probliknou světýlka, to začínají chodit první horalové na vrchol a vůbec netuší co je čeká. My to taky nevíme, takže rychle snídáme (dávám si konzervu špaget) a kolem 6 už vyrážíme vstříc nejvyššímu vrcholu centrálních USA. Zatímco začíná svítat, my pomalu stoupáme. Přestávku děláme asi po hodině a půl chůze. Soukám do sebe snickers a hodně piju, protože jsem ráno tenhle chod vynechal. Celkem mně to dodalo energii, takže dál se šlape o hodně líp. Přecházíme po kládách menší říčku a za chvíli míjíme ceduli s nápísem „bez povolení vstup zakázán", což samozřejmě ignoruju. Stoupáme už nad pásmem lesa, objevují se holé skály, jezírka a taky sníh a led. Po čtyřech mílích narážíme na řečiště. Stojí zde několik stanů, z některých vylízají rozespalí horalové, někteří nás mohutně zdraví. Na 6. míli je další bivakovací tábor, je zde i dřevěná budka s hajzlíkama, čehož někteří členové naší squadry využívají. Čeká nás ještě výstup přes obrovské suťovisko, jsme teď ve výšce něco kolem 3000 m n.m. Nicméně stále se mě jde dobře, v půlce suťoviska do sebe cpu další čokoládku a piju. Slunko už solidně pálí. Těsně před sedlem oblíkám větrovku a nasazuju čepicu a rukavice, nadmořská výška se projevuje nízkou teplotou. V sedle jsme stanuli v 11,30. Pche, zbývá nám nějakých 200 výškových metrů na 1,5 míle, to už v pohodě dám. No a to jsem se šeredně mýlil. Právě od téhle chvíle jsem začal pociťovat hroznej nedostatek kyslíku a hlava se mně motala jako na kolotoči. Poslední sněhové pole a zbývá 100 metrů k vrcholu, ale to už jsem nešel, spíš se jen plazil. Odměřoval jsem každej krok, opíral se o hůlky. Ale dali jsme to! Chvilka aklimatizace na vrcholu, snickers, konzerva ananasu a jeden zpěněnej plechovkátor mě postavili zpět na nohy. 1,5 míle a šli jsme to hodinu. Udělali jsme několik vrcholových fotek, potom ještě nezbytný zápis do vrcholové knihy a zpět. 17 km na vrchol, takže musí být 17 i zpátky. Dolů to šlo samozřejmě o hodně lépe, ikdyž už byl člověk unavenej z předchozího výstupu. Přestávky na odpočinek se stávaly delšími a častějšími. Do kempu jsem dorazili až při setmění. Kdyby mně znovu netlačily boty, proběhla by cesta naprosto vklidu. Pohorky mě tlačily, takže jsem byl nucenej jít v nízkých botech a při sestupu jsem již začal cítit podrážku na svým chodidle. Zjistil jsem, že jsem asi chytl úžeh. Hlava mě pekelně bolela, bylo mi špatně a střídaly se u mě stavy zimnice s vedrem. Šel jsem se umýt do nedalekého potoka, což účinkovalo na tělo jako balzám. I hlava trošku povolila. Následovala večeře, co jiného než polívka a plechovka broskví a po těle se rozhostil příjemnej pocit. Nejen z plnýho žaludku, ale i z úspěchu, kterého jsme právě dosáhli.