Mrtvý v obřanské rokli. Obřany u Brna.

Přece tady někde musí být! Ovšem, malý kamenný pomníček je ... snadné přehlédnout. ... jsem přestával věřit. Není to poprvé, co se ho snažím v této divočině nalézt. Zatím pořád marně. A dneska? Tři hodiny tu bloudím podivuhodným labyrintem, roklemi, které by snad patřily do scény z westernu a ne pár stovek metrů za poslední paneláky, tři hodiny se prodírám změtí padlých stromů, nahoru, dolů, ze stráně na stráň.

První stopou se mi před léty stala turistická mapa. ... značka, ... zanesená, byla nepřesná, anonymní. A taky můj první pokus o vypátrání neznámého pomníku skončil neúspěšně. ... byl v těch místech nepřehledný, hluboký, snadno odolal mé touze spatřit nespatřené.

Druhým impulsem mi byla přesnější mapa vojenská. A ta mi prozradila i název: „pomník Jana Mašaráka“. Ale ani druhý pokus mě k němu nepřivedl. Usoudil jsem, že pomník neexistuje, pomníky snadno pomíjí, jaká slovní hříčka. A pustil jsem ho z hlavy.

Před pár měsíci se mi do ruky dostaly spisy z archivu lesnické školy ve Křtinách. A v nich jeden řádek: „Jan Mašarák - zavražděn od pytláků 31.X.1952“. A tak jsem tady potřetí.

Tentokrát jsem expedici zorganizoval důkladněji. Starosta obecního úřadu v Maloměřicích se sice divil, nicméně potvrdil, že nějaký pomník tam v té džungli asi stojí. A co víc - poslal mě do Obřan k rodině Mašarákově...

Nevím. Je dovoleno tímto způsobem jitřit staré rány? Ano, je to už skoro šedesát let, co se Jan Mašarák nevrátil z lesa, ale dá se něco takového zapomenout? Kolik ran dokáže čas vyléčit za půl století?

Nebylo mi nejlíp, když jsem tiskl zvonek u dveří. Vyšla mladá slečna, moje žádost ji nesmírně překvapila. A potěšila, domnívala se, že tento příběh už nikdo nezná (a v tom má vlastně pravdu). Ukázalo se, že je vnučkou nešťastného Jana. Dědečka samozřejmě nepamatuje, ale pomník viděla. Prý ale dávno. Říká, že má čas a že mi pomůže s hledáním. Autem vyjíždíme nad Obřany.

A teď tu stojím, v labyrintu se otevírají nové a nové strže, rokle hluboké, široké na rozpažení rukou. Strmé hliněné stěny, změť keřů a padlých stromů. Věčné šero, těžký vzduch a žluté listí pod nohama...

Vnučka Jana Mašaráka už dávno odjela domů. Marně tady hodinu bloudila. Pomalu se stmívá. Došel jsem na konec nejdelší rokle. Končí kolmou stěnou. Nic. Tak to vzdávám. Za chvíli je tma. Vracím se zpátky, celý poškrábaný od větví. Ještě vcházím do poslední boční rokle, nejužší, nejnepřístupnější. Končí barikádou větví a zřícených stromů. Zkouším projít, po čtyřech se sunu vlhkým listím. Za kmenem se narovnávám - a stojím před pomníkem. Hrubý kámen, nápisová deska, vše zarostlé v křoví. Úzký pruh oblohy nahoře rychle tmavne. „Jan Mašarák ... rukou vraha ... 31.X.1952 “.

Co se tady před víc než půl stoletím stalo, přesně se neví. Bylo tu nalezeno mrtvé tělo Jana Mašaráka, zde ukryté. Osudný výstřel padl asi nahoře na loukách, ale kdo tenkrát zmáčkl spoušť? Prý to byli pytláci, báli se lesníků, stříleli po nich často, je mnoho takových pomníčků po naších horách. Ale šeptalo se po Obřanech, že Mašarákova smrt leckomu vyhovovala, doba byla tehdy zjitřená, lesník měl v Obřanech autoritu a vystupoval proti tehdejší kolektivizaci. Ostatně i pohřeb Jana Mašaráka se pro stovky lidí stal veřejnou demonstrací jejich antikomunistického smýšlení.

Píšu tyto články taky proto, aby i jiný poutník mohl navštívit místa neznámá, místa obtěžkaná dávným příběhem, kam by ho jinak ani nenapadlo jít. Ale tentokrát, tentokrát cestu nepopíšu. A ani to nelze. A stejně byste pomník nikdy nenašli v tom bludišti strží roklí a zmol. Bude tam stát navždy sám, v rokli až strach temné a úzké, v rokli, k smrti určené. Bude tam stát ještě pár set let, drolící se, v křovinách zarostlý, všemi zapomenutý. Až do chvíle, kdy ho země pohltí. A s ním i vzpomínku, o několik staletí starší, než jí bylo původně souzeno.

(článek byl napsán v roce 1999)