Nečekaně dobrodružná výprava na ostravskou "sopku".

     Je to už zhruba měsíc od naražení nohy pod Gírovou (7.1.2023), ve čtvrtek a pátek (2. a 3.2.2023) se mi po dlouhé době podařilo „kulhoběžet“ a to mi dodalo sil do hříšné myšlenky „co tak nechodit jen po rovinkách, ale zkusit i nějaký kopec, nejlépe i s nějakými kameny. Nejvíce mě totiž bolelo právě našlápnutí. Po chvilce přemýšlení padla jasná odpověď – vystoupat na pověstnou ostravskou sopku. Tedy pro neznalé, haldu „Ema“. Je to zajímavý kopeček a nejzajímavější je to, že vůbec nevznikl přirozenou cestou. Jedná se, vedle například přívozské nebo petřkovské haldy „jen“ o hromadu vytěžené hlušiny. Ale hromádku to notně mohutnou. Tak významnou, že se na ni pořádají i pravidelné výstupy.

      Od hřbitova „Na Slezské“ se vydávám po asfaltové cestě „Na Najmanské“ mírným stoupáním o něco výš. Důležité místo se nachází nedaleko odboček doleva k jízdárně a o malý kousek dále doprava dolů. Za touto křižovatkou po chvíli uvidím komín a historické budovy z červených cihel u bývalého dolu „Michálka“. Po tomto orientačním bodu hledám po levici závoru a betonové desky. Závoru obejdu přes tyto desky a dostávám se na žlutou turistickou trasu, která jediná zpřístupňuje toto území. Ne vždy se to úplně dodržuje a když by se to vzalo do extrému, tak by se určitě daly zpřístupnit i ty cesty lesní. Oficiální cesta je jen jedna, umožňující výstup na vrchol východním svahem a po něm zase zpět dolů. Na vyhlídkové místo kvůli němuž se na vrchol chodí je ve skutečnosti také nepřístupné a jediné místo kam se oficiálně smí je malá „plošina“ mezi křížem a vrcholovou cedulí.

      Nejkrásnější a nejzajímavější část ostravské haldy „Ema“, ideální úsek pro trénink „běhu do vrchu“ je taktéž nepřístupný. Nejznámější a nejvýraznější „výduchy“ plynů vznikajících v hloubkách haldy jsou vidět právě zde. Blízko povrchu jsou i značně teplé – člověk tam neudrží ruku. Halda „Ema“ nepochybně stále pracuje a v hloubkách – je otázkou jakých přesně, doutná. Patrně se i trochu „scvrkává“, tvrdí se, že kdysi měla výšku asi o deset metrů větší. Určitě je to „kopec“ pro lidi hledající nevšednosti velice zajímavý. V článku se pokusím dokonce uvést i informace, které byly pro mě ještě předevčírem neznámé. To, že si halda „Ema“ mezi kopci vydobyla velmi výrazné postavení není třeba připomínat. Dokonce se nejedná o kopeček, který by byl pro návštěvníka „úplně zadarmo“. Netušil jsem, že může jeho „syrovost“ ještě více stoupat. Myslel jsem si, že už mě asi mnohým nepřekvapí. Opak je ovšem po včerejšku pravda.

      To, že si stejně tak zasloužil a jistě i nadále zaslouží spoustu zajímavých vědeckých prací, také není sporu. Vzhledem k tomu, že se jedná o „staré důlní dílo“ podle zákona 44/1988Sb, lidově označovaného jako „Horní zákon“ platí i na haldy určitá pravidla a ustanovení. Jako spousta zákonů u nás se dá vykládat různými způsoby a skoro vždy je jistota, že si jsou i protichůdné. Pokud chce někdo postupovat „striktně podle litery zákona“, má skoro vždy jistotu, že ať udělá nebo neudělá nic nebo všechno, vždy to bude protizákonné. Je to následek velice nekvalitně vytvářených zákonů dob minulých a hlavně současných. Inu některé myšlenky mají „patu a hlavu“, některé ovšem nemají nic.

       Určitě je faktem, že důlní díla, ať už ty činné nebo historické mohou mít spoustu rizik. Z nich vyplývá, že určité omezení pohybu je zcela na místě. Určitě není bezpečné vstupovat do nezajištěných štol, jam (tak jsou důlní díla označována především u nás v OKR – Ostravsko-karvinském revíru) nebo šachet. V případě štol se jedná o chodby, tedy především vodorovné či v určité míře klesající. Jámy a šachty by naopak měly být především značně svislého až vertikálního profilu. V přírodním vydání se obdobně vypadající objekty nazývají propasti. Důlní díla jsou povrchová a hlubinná. Nejčastější formou hlubinného důlního díla je kombinace vertikál a chodeb (štol) „schůdnějších“. Ty jsou umístěny různě nad sebou v jednotlivých „patrech“, jindy označovaných třeba jako „etáže“. Některé štoly jsou těženy, ale nejprve je nutné alespoň v některých směrech udělat štoly „průzkumné“, které určí „výtěžnost“ toho kterého kovu nebo na Ostravsku černého uhlí. Místní doly mají značnou, mnoha set metrovou hloubku a po ukončení činnosti musí být „zajištěny“ - zasypány, zalité betonem a podobně. Tak to nařizuje zákon. Stejně tak nařizuje, že musí být zajištěno okolí před nepovolným vstupem. Jak přesně a na jak velkém území se má vstup zakázat je ovšem otázkou druhou. Z hlediska turisty by měl majitel pozemku (objektu) na všech nejfrekventovanějších místech umístit dostatečnou informaci o možnostech pohybu. U haldy „Ema“ je to jen pár cedulek na místech pochopitelných, ale zdaleka ne všech, kde by být měli. Ani není zobrazena mapa území. Pokud se jedná o hranice přírodních objektů (PR, PP, NPR,NPP, atd) je toto v mapě dobře znázorněno. Dokonce i v přírodě, pokud tuto mapu nemám, tak se mohu lehce orientovat podle známých červených nebo žlutých pásů na stromech. U starých důlních děl v podobě lomů nebo odvalů (hald) mohu jen hádat kde začínají a kde končí. Jediné co mohu udělat, je před každým výletem zkoumat nejnovější katastrální mapy a co komu patří. A nebo učinit dobrodružný výlet a doufat, že mě nikdo nechytne.

       V podstatě dnešní vývoj světa je ten, že člověk bude moci postupovat jen směrem přesně určeným a chovat se podle přesně nalajnovaných pravidel. Zatím si můžeme občas dovolit ne úplně „košér“ pohyb, ale během pár let již bude každý náš krok zaznamenán a podobně jako dnes jsou již v provozu mnohá zařízení proti motoristům fotografující značku i tváře řidičů i spolucestujících, analyzujících rychlost pohybu po dálnicích i méně významných cestách, jestli náhodou nejedou příliš rychle nebo pomalu a to o desetinky kilometrů za hodinu. Technicky není žádný problém, aby skripty v určitých případech automaticky odčítali pokuty jakékoliv výšky z osobních účtů majitelů vozidla. No nic, na chvíli tomuto komplexnímu sledování unikneme, ale je jen otázkou času, kdy k tomu skutečně dojde. Přáním jakéhokoliv státu je totiž plné ovládání poddaných.

     Zatím si můžeme dovolit alespoň „nahlédnutí“ do míst tajemných nebo majících nějakou duši.

     Nenapadlo by mě, že procházka, která by měla být jen zkouškou, zda jsem schopen jít do kopce, se stane neplánovaně cestou vcelku dobrodružnou.

      Po žluté turistické trase chvíli obcházím haldu z větší vzdálenosti. Překvapením je křupající led pod nohami. Boty občas podklouznou. To se mi příliš moc nelíbí a tak postupuji hooodně pomalu. Nešikovně zde švihnout na zem by mohlo znamenat opětovný „klid“ pro nohy místo pomalého nasazování tréninkového režimu. Pomalu, ale přece jen se dostávám k rozcestí, kde žlutá turistická trasa bude pomaličku cik-cak východním svahem stoupat k vrcholu haldy. Pokud na okružní cestě byl led, tak na kratší rovince k patě svahu již tolik ne. To se ovšem změnilo v času „nástupu“. Už na začátku cestičky byl led, který hrozil každým okamžikem v proklouznutí. Nahoru jdu pomalu a promýšlím každý krok. Nikdy jsem zde led nezažil, snad jen trochu sněhu. V některých místech je naštěstí jen mokrá zem a tak pár kroků zase udělám v klidu. Dostávám se do místa kde se cestička ostře stáčí doprava. Pokud doteď se dalo jít pomalu, ale vcelku ano, tak zde se, jindy zcela schůdná, cestička proměnila v náročný zledovatělý „traverz“. Ovšem ani trochu se nechci otáčet – vzdávat se. Na druhou stranu, kdybych tady sklouzl, tak mohu začít s „léčbou“ nohy znovu. Spíš takovou léčbu – neléčbu. :-)

      Pokračuji dál, ale nesmírně opatrně. Východní strmý svah se nějak v mých očích stává ještě strmější. Nejsem jediný, kdo je podmínkami překvapen a jednoznačně by si cesta zasloužila nesmeky. Malými krůčky s centimetrovou přesností došlapů stoupám pomalu, ale jistě. V mnoha okamžicích mě napadá hříšná myšlenka výstupu „přímou cestou“. V tom, směru totiž led není. Bylo by to ovšem určité zjednodušení cesty a trochu i prohra. Proto postupuji opatrně po ledové cestičce. Místo je jen velmi málo osvětlováno sluncem a tak se zde tyto nevýhodné podmínky udrží ještě dlouho. Jsem už skoro pod vrcholem a na nižší cestičce vidím další lidi jak se trápí na ledu. Jsem zvědav jaký bude sestupový hřebínek. Ano ten, který není povoleno scházet, ale každý jim sestupuje. Skoro by si člověk myslel, že je jen chyba v mapě. Určitě není tato cestička nebo spíš CESTA z pohledu bezpečnostního problematická. Na pár místech je psáno, že přístup na haldu je povolen pouze po žluté turistické trase. V posledních letech není jakýmsi „správcem bezpečnosti“ nikdo jiný než samotné DIAMO. Má na starosti, mezi jiným, správu a zajištění spousty historických důlních děl u nás.

       Za nějakou dobu se dostávám dolů k další informační tabuli, jež mě nasměruje k „Burni“. Oblast velice významná, ač to většina lidí a to ani Ostraváků neví. V roce 1763 zde bylo poprvé nalezeno uhlí. Za dva roky později došlo k zahájení dobývání, ale jen povrchovou formou. Trvalo dva roky.

      U tabule si již myslím, že veškeré dobrodružství skončilo sestupem z haldy a nic zajímavého mě již potkat nemůže. Jak už to tak bývá, netušil jsem, že to nejzajímavější teprve přijde. Inu jeden pohled při sestupu na něco co vypadlo jako rondel. Ale proč zde? A proč jsou kolem něj jen rozblácené lesní cesty. Zvědavost byla silnější než já a dokonce jsem i zapomněl, že by mě nohy bolely. Musím tomu přijít na kloub, tím tuplem, když tam vede promrzlá, blátivá, ale široká cesta. Když se tam dostanu, tak vidím obrovskou betonovou desku s kruhovým půdorysem. A v jednom místě vidím „odvětrávací“ potrubí na metan. Takových vrtů jsou na Ostravsku i v oblasti celého OKR (Ostravsko-Karvinského Revíru) stovky. Ale tak obrovský betonový „špunt“ jsem ještě v životě neviděl. U významnějších „důlních památek“ jsou umístěny betonové desky s popisem. Takový popis je stejně důležitý jako místo samotné. Při přečtení textu mi trochu běhá mráz po zádech. Ani ne tak z parametrů, které jsou více než úctyhodné, ale z historického významu. Poprvé v životě stojím před něčím o čem jsem tušil, že existuje, někde snad četl v odborných článcích, ale nakonec to vyšumělo skoro do ztracena. Až teprve teď si vzpomínám, že se někdy hodně dávno zmiňovali o jámě „Emma“. Teď ji vidím na vlastní oči! Halda Emma s úctyhodnou hloubkou necelého půl kilometru. Bohužel podle všech informací jsou veškeré jámy nebo i štoly, které byly kdysi sice ne úplně „košér“, ale přece jen přístupné. Někteří šťastlivci v nich dokonce prý i byli (tím zrovna nemyslím ty, co dole „rubali“).

      Je to jedno z místo, které by měl každý Ostravák znát. Jak už to tak v životě bývá, chlap je ovládán tou slabší „polovičkou“, ač si to určitě sám sobě nechce přiznat… :-)

       Stejně tak je to i s jámou Emma. Je pojmenována po manželce hraběte Wilczka, žijícího v první polovině devatenáctého století až do první poloviny století dvacátého. Celým jménem Johann Nepomuk Maria Joseph hrabě Wilczek zde jámu (hlubinný důl) založil v roce 1861. Jméno manželky je stejně „jednoduše“ zapamatovatelné – hraběnka Emma Maria Emo Capodilista (1833 až 1924). Abych v popisu nepředbíhal děj, tak zatím neuvedu technické detaily, které se k místu váží. Uvedu jen, že se jednalo o velice významné území celého OKR a pro člověka schopného „vnímat duši místa“ velice přitažlivé. Pár desítek metrů západně se nachází jakési „jednovaječné dvojče“ - jáma Lucie. Lucie vždy patřily a patří k největším kráskám chodícím po povrchu zemském. Nevšednost místa podtrhávají mechem a travou porostlé kameny (možná také třeba rozlámané betonové bloky) kdo ví čeho hodně dávného. Přepínám se na opatrný „jeskyňářsko-horalský“ způsob vnímání okolí a každý krok volím opatrně. Co kdyby se pode mnou něco propadlo? Celkové hloubky kolem půl kilometru jistě vzbuzují úctu a co kdyby se něco zasypalo špatně?

      Místo mě úplně pohlcuje. Nyní přemýšlím jak se rozumně dostat níž, někde na autobus, do „civilizace“. Ovšem není všemu tajemnému konec. Vidím totiž něco, co se tváří jako terénní vlna. Takové místa mě přitahují naprosto magickou silou a musím prostě se jít podívat co je pod onou hranou. Vůbec netuším kam až zasahuje „oblast“ haldy Ema. Od její paty jsem již ovšem značně daleko. Jsem přibližně zorientován, kterými směry se co nachází, ale úplně přesně „šipku“ do mapy již nezapíchnu. Začíná to pravé dobrodružství. Ani v nejmenším netuším co zde „objevím“. Vidím spoustu terénních vln, propadlin a podobně. Hádám, že se mohu nacházet někde v blízkosti, možná ale i „dalekosti“ od údolí „Burni“. Onoho slavného ostravského údolí, kde poprvé bylo objeveno černé uhlí. Vidím jakési sloupy, myslím si snad pozůstatky po stavbě nějakého mostu. Když se přiblížím více zjišťuji, že se nejedná o pilíř mostu, ale menší pozůstatek komínu z oblíbených červených cihel známějších především z dělnických kolonií nebo přímo Mírového náměstí a okolí ve Vítkovicích. Procházím se dále, zvědavost určuje mé kroky. Po většinu času zapomínám na opatrnost na nohy a jen v náročnějších místech mi připomenu, že bolí. Cítím se jako bych objevoval nějaké staré hradisko. Protože to hlavní co mě zaujalo nebyl cihlový komín, ale jakási mechem již notně porostlá stěna dostávající známý šedozelený nádech. Něco co si chce příroda již opět vzít zpátky. Většinu úsilí již vynaložila, ale stopa člověka je zde přece jen ještě pořád dobře vidět. V údolíčku, kdybych chtěl vidět ony historické polozřícené budovy velmi starých časů, tak by nebyl velký problém představit si jakési obranné valy. Nic z tohoto snu, ale asi nebude pravda. Ostrava jako město je velice mladé a určitě zde nějaké historické hradiska nebudou příliš pravděpodobná.

      Až později doma při zjišťování dalších informací o místě, které mě nečekaně velice překvapilo, zjišťuji, že ona několikametrová kamenná hradba je z doby mnohem bližší a mělo by se snad jednat o pozůstatky jakýchsi „správních“ budov u jam Emma a Lucie. Jam velice podobných a dokonce prý měly i společné chodby.

       Jáma Emma byla určena na těžbu a jáma Lucie (Lucia), pojmenovaná podle dcery hraběnky Emmy a hraběte Wilczka, byla jámou větrní. Větrní, větřní nebo také dnes častěji používané označení „výdušná“. V podzemních objektech, ať už přírodních (jeskyně) nebo vytvořených lidskou rukou (doly, štoly a tunely) jsou velkým problémem pronikání spodních vod do šachet nebo štol a nedostatečné množství kyslíku, respektive nebezpečně se zvyšujícího obsahu nebezpečných bezbarvých plynů bez jakéhokoliv zápachu a tím jsou oxid uhličitý (vydýchané prostory), oxid uhelnatý (vznikající například při tlení biologického materiálu) a plyny výbušné, z nichž je nejznámější asi právě metan. Ten je lehce výbušný ve velmi širokém rozsahu koncentrací. Doly tady musí být (měly by být, i když realita často tak ideální nebyla) dobře větrány. K pohybu vzduchu pomáhají vedle vzduchotechniky i tyto „pomocné“ jámy.

      K odvodňování se používají štoly „dědičné“. „Dědičné“ proto, že měly velmi zásadní význam pro všechny majitele dolů. Nadměrný přítok vody do dolu jej během krátkého okamžiku dokáže velmi rychle zlikvidovat. Proto na jejím odvádění měli všichni velký zájem a jedna ze tří významných dědičných štol v kopci „Jaklovec“, právě v tom co se vypíná nad veleznámém fotbalovém stadionu „Bazaly“ světoznámého fotbalového klubu „Baník“. Vrchol kopce už moc ani jako „klasický“kopec nevypadá, je zastavěn a zajímavostí je například již desítky let chátrající vodárenská věž s rozhlednou a nevšední architekturou, bohužel dnes zcela nepřístupnou.

       Dalším zajímavým objektem připomínající dělnickou historii je důl „Petr Bezruč“, kdysi také „Terezie“. A právě důl (nebo jáma) „Terezie“ by měla mít podle všeho s Jakloveckou dědičnou štolou mnoho společného. „Pátrání“ po skutečné historii této oblasti je i pro mě dobrodružstvím a budu muset získat (snad vědecká knihovna pomůže) bližší informace, ale nejlepší by bylo přímo historické důlní mapy. Pak se i já, v pokračování článku, rád pochlubím jak to dopadlo a kudy přesně pro mě, nyní tak tajemná Jaklovecká štola vedla. Podle informací, které jsem nyní „objevil“, by měla mít délku přes tři kilometry, procházet pod Burňanským údolím ve hloubce přibližně tří desítek metrů, pod kopci o další tři desítky metrů více. Dokonce se někde zmiňuje i důl Jindřich, ale ten se mi zdá až příliš daleko. Na jedné fotce je vidět odvětrávací vrt v odlesněném šikmém svahu. Nic víc na fotce není, co by mě jen trochu napovědělo její skutečné umístění.

       Nechám průběh dědičné štoly na jindy (až na něj přijdu) a raději budu pokračovat v popisu malého výletu, který se díky mé špatné vlastnosti (zvědavosti) prodloužil až do šera, prakticky až do úplné tmy. Od jam Emma a Lucie (Lucía) pomalu postupuji směrem k centru Ostravy, tedy přibližně západním směrem. Zaujala mě totiž terénní hrana a čím více jsem se k ní přibližoval, tím více mě lákala. Protože s každým dalším krokem jsem neviděl „co je pod ní“. Na to, že mě bolí nohy a že (asi) natržené svaly se budou ještě dlouho vzpamatovávat (snad do turistické sezóny ve Vysokých i Západních Tatrách již bude pohyb jistější i na nejistých kamenech) nějak úplně zapomínám. Představa „co je dole, co je níž, teď zatěžuje moji hlavu naplno. Konečně vidím údolí pod sebou a velké terénní „schody“. Slunce před nějakou chvílí zapadlo. Možná deset metrů, možná dvacet, před sebou vidím železnou tyčku a na ni tabulku. Přicházím k tabulce a jsem zvědavý co na ni bude.

      Výstražná tabulka něco mi zakazující? Přicházím k označení a pojmenování místa „Štola číslo 1“. Automaticky se dívám kolem sebe jestli neuvidím nějaký náznak „povrchových vlivů“ nebo snad dokonce zamřížované „ústí“. Možná to bude něco tak mohutného, že by mříž byla málo. Nějaké obrovské kovové vrata nebo železný poklop. Nic z toho nevidím. Jdu tím směrem, kterým by štola v délce asi 80 metrů měla vést. Nenacházím nic zajímavého. Nic co by v sebemenším náznaku ukazovalo na možnou štolu. Ani mírně propadlý povrch. Opatrnost ale neponechávám na vedlejší koleji – co kdyby? Kdybych někam zahučel, navíc pak asi jen s pomocí jedné nohy a rukou bych se asi nechtěl škrábat zpět na povrch. Opatrně volím každý krok a dobře se rozhlížím po okolí.

      Až se dostanu prakticky k cestě vedoucí kolem hřbitova „Na Slezské“a až teprve tam zahlédnu propadlinu či jakousi poněkud hlubší strouhu. Chová se jako správné tajemné místo. Až do konce ve mně nechává na plné obrátky pracovat fantazii. Bude zde ta hledaná mříž nebo vrata otevírající nebo spíše uzavírající cestu do ještě tajemnějšího podzemí? Musím „strouhu“ obejít, vejít do ní a dojít až na její konec. Přecházení přes kameny se nohám příliš nelíbí. Při vší té zvědavosti se zase začínají pomalu ozývat. Nakonec zjišťuji, že se jedná o falešný poplach a trochu, ale jen trochu, zklamaně odcházím. Myšlenku najít alespoň něco co by se mohlo štole podobat ovšem z hlavy vypudit nemohu. Vracím se tedy pod svahem zpět – třeba uvidím něco právě na něm při pohledu zdola. Začíná být už hodně šero a při překračování padlých větších nebo menších kmenů bývalých stromů již musím dost zatínat zuby a překonávat bolest o které jsem si už před měsícem myslel, že během pár dnů odezní – asi ne. Zvědavost je ale silnější. Nakonec mi další cestu přemostí již skutečně velké padlé kmeny s hustými větvemi. Svah, jež označuji jako velice nejistý – nebylo by v tomto stavu bezpečné tudy jít. Kdybych zde nešikovně sklouzl, tak bych si ty nohy mohl léčit zase od úplného začátku. Sejít dolů po mokrém svahu nerozum. „Traverzovat“ po vrstevnici obtížné a dostal bych se do místa, které vypadá ještě strměji. Nejjednodušší cesta je po kamenech a snad i zbytcích cihel a betonových kvádrů stoupat výš. To se mi kupodivu daří, i když musím využívat již opěry i rukou. Konečně jsem nahoře a rozhlížím se kolem.

       Uvědomuji si, že je již i poměrně šero a je už určitě nejvyšší čas „dobrodružnou výpravu“ ukončit a vydat se směr „civilizace“. Vracím se tedy severozápadně od jámy „Lucie“ ke značené cestičce z haldy Ema. V mapách se halda zapisuje s jedním písmenem m, ale jáma se dvěma - „Emma“. Správně by asi měla být i halda označena dvěma písmeny podle manželky hraběte Wilczka. Teprve zde vidím náznak terénní propadliny – že by zde vedla ona tajemná a nenalezená štola číslo 1? Nevím…

      Čas již pokročil a tak se vydávám na ulici „Na Burni“ jež v jednom směru spadá do údolí. Tam někde by měla vést dávná odvodňovací Jaklovecká dědičná štola. Asi. Přesně ale vůbec netuším…

      Nevadí, některá tajemství mají zůstat uzavřená. I pro to, aby místo stále mělo svou duši. Neodcházím zklamán. Naopak! Během tohoto večera jsem viděl spoustu míst o kterých bych ani netušil, že vůbec existují. Monotónním krokem klesám do centra Ostravy po ulici „Na Baranovci“. Je už hluboká tma, ale za dne bych odtud měl vidět bývalý důl „Důl Trojice“. Procházím kolem hospody „Stará Kuželna“ a tak nějak si vzpomínám, že dole, nad rondelem, je cedulka označující další zaniklou ostravskou jámu. Ve svahu jsem neviděl nic co by připomínalo charakteristický odvětrávací vrt. V budově jakési firmy je tma (je sobota) na parkovišti nestojí žádné auto a není zde ani závora. Jediná cedule zde zakazuje jen parkování. Nic co by mě zakazovalo vstup. Už mnoho let ve mně zraje zvědavost jak to vypadá ve svahu nahoře. Pochopitelně zvědavost vyhrává a tak se jdu alespoň mrknout jak to dál vypadá. Ve tmě vidím jen náznaky, ale zajímavé. Vypadá to jako nějaké suťové pole v horách. Moc toho nevidím a tak dělám jen opatrné kroky, ať někam nezahučím. Nikdo mě odtud nevyhání a tak mě láká kopeček nalevo. „Názory nohou“ opět musí jít stranou a kopec se nyní stává i skutečným testem jestli „nohy hory dají“. Stoupání je poměrně prudké a nejisté. Musím se chytat i různých podpůrných „pomůcek“ například větví. Vše nepodstatné jde stranou, podstatné je pouze to, že si musím odpovědět na svou otázku – co tam je?

      Čekám nějakou propadlinu, díru, škarpu, prostě něco mohutného. Ono něco takového zde patrně kdysi také bylo, ale i tak pro bezpečí podobných „bláznů“ jako jsem já – normální člověk by sem nelezl – bylo místo radši zasypáno v úhledný kopeček. Ani nedostávám čas na přemýšlení a vidím klasický odvětrávací vrt. Oproti tomu spodnímu je nečekaně označen jako „Vrchní“. Tedy Vrchní a Dolní Trahovinská štola. Kdysi měly délku několika desítek metrů.