Loading...
Turistické cíle • Výletní místa a parky • Vyhlídka
„Dále od hradu, dále!“ ozývalo se kdysi od hlavní brány Hradu Sovince. To nevrlí strážní (důrazně a hodně nahlas) odkazovali do patřičných mezí všechny nevítané a hlavně nezvané návštěvníky.
V dnešní osvícené době nastala situace přesně opačná. Každý návštěvník je naopak vřele vítán, samozřejmě za předpokladu, že je na prohlídku hradu vybaven platnou vstupenkou a činí tak v čase, kdy je veřejnosti otevřen.
Sovinec patří mezi naše nejrozsáhlejší moravské hrady a na pomyslném stupni vítězů by v klání mezi dalšími rivaly - Helfštýnem a Hukvaldy obdžel krásnou bronzovou medaili. Leč z pohledu návštěvníka je situace jiná.
A tak každý, kdo tu ještě nikdy nebyl a zamíří k němu z centra obce po přístupové cestě, bude tím omezeným prvním pohledem naň maličko zaskočen: „Tohle že má být třetí největší hrad? Vždyť je z něj vidět jen brána, příkop, kus hradby, jeden palác a vysoká věž! A o Sovinci se přitom ve všech průvodcích píše, že se jedná o rozsáhlý komplex paláců, věží, budov a hradeb, lemujících pět hradních nádvoří a spojených sedmi branami. Kde je, safra, potom ten zbytek?!?“
Vážený návštěvníče: od viděného tady skutečně chybí odstup a pokud chceš siluetu středověké pevnosti spatřit daleko kompexněji, musíš si připomenout ten výhružný pokřik dávných strážných a zamířit od hradu opravdu o kus dále. Za nejkrásnějším výhledem na Sovinec přitom nemusíš nijak daleko. Stačí se vrátit k turistickému rozcestníku do středu obce a okolo Památníku padlým kráčet po silnici k jižnímu okraji maličké obce, vzdáleném sotva dvě sta metrů. Odtud po silnici směrem k Pasece pokračovat dalších 200 m až do ohybu zákruty, odkud se ti na kulisu hradu, dominující tentokrát celému okolí, otevře vskutku neotřelý a impozantní pohled.
Dalším tipem je pohled na Sovinec z částečné ptačí perspektivy. K němu ale musíš vyrazit přesně opačným směrem: od středu obce tentokrát směrem na její severní konec. Po 150 m se vlevo u cesty objeví prázdná Boží muka a přesně naproti nim stoupá do hvozdu lesní cesta. Po kratičkém výstupu lesem cesta vyústí na okraj rozsáhlých pastvin. Už odtud se na hrad z mírného nadhledu otevírá zajímavý zor, ale je rušen vysokým pletivem zahradních plotů. Stačí ale, abys po cestě, vedoucí nyní na rozmezí lesíka a Pastviny, vystoupal ještě asi dvě sta metrů východním směrem.
A když se pak otočíš, uvidíš pod sebou hrad zrakem nízko letícího ptáčete. Bohužel ani tento pohled ještě není dokonalý – překáží v něm dráty elektrického vedení, protínajícího napříč celou pastvinu. Stačí ale podlézt el.ohradník Pastviny, sestupovat a kličkovat mezi kravinci až na jakékoli místo, kde dráty elektrického vedení přestanou vadit při výhledu. A pak už stačí jen se posadit do trávy a viděným se libovolně dlouho kochat.
Pokud jsi zvídavý (a nenosíš na rameni hlavu jen proto, abys na nich něco měl), možná tě napadne, že něco takového nešlo postavit za rok, dva, deset a ani padesát let... a já tě ujistím, že máš naprostou pravdu. Jen musíš těch let ještě pár přidat.
Hrad s velkým bergfritem zde na samém vrcholku skalnatého návrší vystavěli bratři Pavel a Vok z Húzové už před rokem 1333. A založili tak rod, který se začal psát jako páni ze Sovince. I když to byl hrad velmi skromný a krom věže, maličkého paláce a hradeb sestával už jen z předhradí s hospodářskými staveními, přesto brzy začal hrát významnou roli v moravských dějinách.
Když odcházelo patnácté století na zasloužený odpočinek a symbolicky moc předalo tomu následujícímu - šestnáctému, dočkal se hrad gotické přestavby a obytná část byla přesunuta do severního podhradí. Tehdy byla také vybudována pozdně gotická vstupní brána s erbem pánů ze Sovince, která je v současnosti šestou hradní bránou. Další přestavba pokračovala i za Ješka Pňovského ze Sovince.
V roce 1541 získali hrad do držení páni z Boskovic, kteří nechali napřed renesančně přestavit východní palác a poté se pustili v předhradí do stavby dalšího velkého paláce. I oni nám nechali památku v podobě svého kamenného erbu.
Když se začal psát rok 1578, získala hrad uherská rodina Ederů ze Šiavnice, kteří byli báňskými podnikateli. Tím pádem měli také dost peněz a mohli si dovolit rozšířit hradní areál dalšími přístavbami, dokončit interiéry západního paláce a změnit opevnění hradu na téměř nedobytnou pevnost.
Vidím, milý příteli, že se ti nad takovým přívalem historických faktů začínají zavírat zraky, a tak, abych tě svým vyprávěním neuspal, dodám už jen to nejdůležitější:
V roce 1623 získal Sovinec od dalšího majitele - Kobylky z Kobylího – řád německých rytířů. A ten hrad přestavil do podoby, kterou můžeš z velké části spatřit i dnes. To jest – všechny ty paláce, věže, dělové bašty, hradby, příkopy předsunuté barokní bastiony a další. Řádu německých rytířů Sovinec patřil až do roku 1939, kdy ho Hitler zrušil a hrad zabral Wermacht. Krátce sloužil jako zajatecký tábor pro francouzské důstojníky a na samém konci války celý vyhořel.
(Kdo založil požár se neví, neboť vítězové to svalují na poražené a ti zase tvrdí opak.)
V každém případě došlo k nenapravitelné škodě, a když se v padesátých letech stal Sovinec majetkem státu, začalo se s opravami, které i po změně režimu trvají dodnes. A jak to vypadá, jejich konce nevidět...
A jestli v tobě, milý návštěvníče, vězí alespoň kousek romantické duše, můžeš teď oči zase otevřít a představit si dobývání hradu švédskými vojsky, které se tady odehrálo v roce 1643.
Proti Švédům v počtu 8000 vojáků, v jejichž čele stál sám slavný jenerál Torstenson, stálo pouhých 200 obránců pevnosti. Přesto dokázali nepřátelské palbě z těžkých děl a hmoždířů (a výbuchům náloží, které ničily předsunuté bastiony) odolávat plné tři týdny. Pak se vzdali a z hradu jim byl umožněn čestný odchod.
Švédi Sovinec okupovali až do roku 1650 a po jejich odchodu řád německých rytířů časem hrad znovu celý opravil. Ale některé části, totálně zdevastované dobýváním (jako třeba nejhořejší starý palác), už navždy zmizely z povrchu zemského...