Ondřejník a znovunalezení "Ztracené" (jeskyně).
Nyní konečně pokračování cesty pod Ondřejník, která mi nedala do dalšího víkendu spát. Od výletu k napsání článku již určitá doba uběhla, ale snad se mi ty podstatné okamžiky dost důkladně vryly do paměti a nyní se je pokusím převést do snad zajímavého článku. Už počasí bylo samo o sobě velice tajemné a tajemnou atmosférou byl prostoupen snad celý den. Inu výlet, který rozhodně stál za to! Je faktem, že mnoho lidí by asi ani psa ven nevstrčilo, ale já jsem si potřeboval „vyřídit účty“ s jedním geologickým útvarem, který jsem kdysik „našel“, ale protože to bylo skutečně už hodně dávno a gps-ka byla ještě věcí ne příliš běžnou, tak jsem si přesné souřadnice nezaznamenal. A to bylo chybou. V předešlém výletu po východním svahu Ondřejníku jsem si uvědomil jak velká to byla chyba. Cestu jsem chtěl uskutečnit již právě minule, ale protože jsem hledal, hledal, hledal a stále nenacházel, až jsem nakonec se šerem, zklamáním a o to větší únavou scházel do údolí na vlak, tak sem to musel odložit na někdy jindy. Jaképak scházel? V mnoha místech jsem se snažil i běžet protože to hledání jsem prováděl až do poslední chvíle. Inu ne každé výlety jsou korunované úspěchem a i s tím zklamáním se člověk musí umět vypořádat. :-) Jak později v článku uvedu právě až po západu slunce jsem se pohyboval nedaleko místa, které bylo správné. I tehdy mě ten pocit, něco „mezi řádky“ říkalo „tady to bude, asi tam kousek výš...“ Celý týden jsem na tím přemýšlel. Jestli to místo kde jsem bezúspěšně chodil nahoru a dolů, tam a zpátky, bylo správné? Bylo totiž opět „mezi řádky“ více věcí, které mi tak nějak neseděly. Ke konci týdne úvah, zkoumání map, reliéfu a podobně jsem byl již skoro přesvědčen, že jsem „na stopě“ správné cesty. Ještě jsem si to ale musel ověřit. Zvědavost byla tak velká, že mi bylo prakticky úplně jedno jaké bude počasí a byl jsem pevno pevně rozhodnut „že se jde...“.
Počasí skutečně nebylo nijak oslnivé. Navíc po několikadenních deštích i záplavách v některých místech byly i běžné lesní cesty spíš malými potůčky. Snahu vyhýbat se kalužím jsem po několika kilometrech nakonec vzdal. Počasí sychravé, mrholilo, ale mě hřál pocit, že vše vypadalo tak, že jdu správně a tak nějak jsem si v dávné paměti připomínal místa, která jsem tehdy ještě jel na kole z Ostravy. Respektive na kole jsem jel tam kam vedla asfaltka, tedy do Frýdlantu nad Ostravicí a pak ještě chvíli po lesní cestě. V jednom místě bylo již třeba stoupat mimo cestu do svahu a zde již jsem dojel. Terén byl takový, že jsem kolo ani nemohl moc dlouho vést vedle sebe, ale muselo jít „na ramena“ a já kličkoval mezi pařezy, kořeny a hustým porostem. Dlouho, velmi dlouho trvalo než jsem se dostal tímto svahem na výše umístěnou vrstevnicovou cestu. Tehdy bylo krásné počasí, slunce svítilo a bylo vcelku teploučko. Nyní ne. Na druhou stranu jsem šel pěšky. Místo hustým travním porostem jsem se rozhodl jít v prvním okamžiku snadnější částí lesa. Ta se pak zhoršila a tak jsem se asi ve větší polovině lesa poslušně opět vrátil na svah, který byl již dávno odlesněn, ale naštěstí to už k vrstevnicové cestě bylo vcelku blízko. Zde již byl zasloužený krátkodobý odpočinek, už jsem nemusel stoupat, ale poklidně jít a vydýchávat se na pohodlné nyní i mírně klesající lesní cestě. Věděl jsem totiž, že tento odpočinek nebude na dlouho a budu se muset za chvíli opět vrhnout do stoupání. Jsem vcelku naplněn optimizmem, protože vše vypadá tak, že to do sebe zapadá. Zdá se mi, že jdu správnou cestou. Bylo to dávno, ale asi ne tak moc aby se vše změnilo. Dokonce poznávám i to, že jsem ten minulý týden šel přesně po této cestě a tímto místem, ale díky pozdnímu času a únavě jsem se tehdy musel obrátit zpátky. Myslím si, že jsem dokonce poznal i vývrat do jehož propadliny jsem si kdysik schoval kolo, protože se mi jej už rozhodně nechtělo tahat výš s tím, že zde terén prozkoumám a pak se pro kolo vrátím. Tohle jsem naštěstí nyní už řešit nemusel, protože jsem byl pouhým turistou. :-) Prakticky jsem si už vychutnával úspěch. Trocha nervozity, ale přetrvávala. Ono spíš bych řekl, že „trocha“ to nebyla. Byl jsem vcelku dost nervózní. Jak se místo za tu dobu změnilo? Bude jeskyňáři zajištěno nebo to bude jako minule sice poněkud skrytá, ale i tak zející hluboká díra? Jak se to tu změnilo po všech těch deštích a podobném drsném počasí často panujícím v těchto horách? Mnohdy deště „pomáhají“ otevírání Nových jeskyní. Pokud toto místo po létech zase najdeš, je třeba nezapomínat v návalu radosti z „objevu“ také na to, že pokud se kdysik dávno objevila jedna, tak nemusí být vyloučené, že by se mohly objevit, případně dokonce pod vahou člověka propadnout nové. Kdo ví jaké skalní útvary asi existují pod běžným lesní pokryvem, pod touto půdou?
Sestupuji s valu dolů a právě „čistě náhodou“ Aleš Brichta v jedné písničce od Arakainu zpívá o „depresi“. Ani netuší jak přesně to měl načasované. Teď nemyslím stav mysli, ale geologický či chcete-li krajinotvorný jev. MP3 vypínám, je třeba se více soustředit na to kam se šlape. Nejprve vidím pletivo, to mě trochu uklidňuje. A těsně za ním respektive pod ním ona „ďábelská díra“. Ta, kterou jsem minule přejmenoval na „zákeřnou“. Jedná se o propast podle jednoho článku ve speleologickém časopisu hlubokou kolem sedmi až osmi metrů. Z významné části překrytá napadanými větvemi. Právě toho jsem se nejvíce obával, když jsem ji hledal jednak minule na špatném místě i nyní zde. Že právě bude zapadaná větvemi a já si toho nevšimnu včas. Jedná se o vertikálu v pravém slova smyslu. Zahučet do ní, tak už se nahoru nedostanu. Z hora to tehdy nevypadalo ani tak, že by zde bylo mnoho chytů nebo stupů, snad jen jeden vystupující kámen v hloubce cca jedem metr od pomyslné roviny terénu. Na dno, které shora není vidět, nepochybně zbývá ještě hodně „výšek člověka“. Kousek od této propasti je i „flyšová stěna“ a pod ní propadlina. Do ní po vydatných deštích nemám vůbec odvahu vstoupit. Pohybuji se jen po vystouplých kamenech v okolí a to ještě se značným respektem. Pokud je možná jen několik metrů odtud „děsivý jícen“, tak kdo ví jestli není i pod „zídkou“ v propadlině pod nánosem listí, štěrku i dalšího materiálu není další šikmá případně i kolmá vertikála spadající někam pod zem. Nemohu neudělat několik fotek a hlavně si již na blízké lesní cestě v „bezpečí“ uložit souřadnice místa, jakožto hlavní cíl tohoto výletu. O kus dál je val a propadlina, kde se nachází několik pískovcových, respektive flyšových výchozů. Zjednodušeně by se dalo říct, že flyš je základní stavební jednotkou beskydských pseudokrasových jeskyní i jiných objektů – vrstevní kombinace, rytmicky se střídající, pevnějších pískovců a méně odolných jílovců. Díky nestabilitě a nejistotě těchto “spojů“ vznikají nejrůznější objekty a jevy – například sesuvy a jeskyně. Pokud boční síla na těchto nejistých dosedajících plochách překoná určitou na první pohled ne příliš přesně určitelnou hodnotu, tak se třecí síly překonají a dojde ke smykovému pohybu se všemi možnými nebezpečnými situacemi – například k závalu, propadu stropů nebo zásadní změně rozměrů. Pokud zde nikdo není, tak se to ohodnotí jenom jako „zajímavý přírodní jev“, pokud by se zde někdo nacházel, tak je zle… Proto jsou tyto jeskyně VŽDY nebezpečné a nepředvidatelné. A nezáleží jestli jsou velké nebo malé, „snadné“ nebo obtížné. A tato nepochybně patří k velmi obtížným a tak je zcela na místě ji přenechat těm kteří tomu rozumí a mají spoustu zkušeností – tedy jeskyňářům. Ti na to navíc mají i povolení.
Abych teď lidi kteří mají Ondřejník rádi a jeskyní se bojí neodradil a pokud se budou pohybovat po značených cestách, tak mohou být v klidu, jeskyně je od těchto cest vcelku daleko. Rozloučím se s tímto respekt budícím místem (v době kdy nebyl ještě oplocen a bylo vidět dovnitř, působil ještě mnohem děsivěji) a pokračuji do kopce, později již po turistické značené trase. Míjím i místa, které jsem minule prošel křížem krážem a stále stoupám směrem k vrcholu Ondřejníku. Před vrcholovou částí je krásně vidět jak se ve větru rychle pohybuje pás mlhy. Údolí je chvílemi osvětlováno sluncem. Výstup na vrchol Ondřejníku mám jako odměnu za znovuobjevení „Ztracené“. :-) Dosud jsem na skutečný vrchol Ondřejníku ještě nezavítal. Z po hřebenu se táhnoucí kamenné cesty, jejíž okolí je již prakticky zcela odlesněno se nabízí výhledy jak na východ, tedy směrem na Lysou Horu, Ostrou Horu, Kyčeru, Smrčinu a Čupel. Na opačné straně je výhled do údolí a na nižší, ale i tak krásné kopce Palkovických hůrek, kam také má cesta pokračovala. Pokud se otočíme za sebe, tak vidíme v údolí Frýdek – Místek s nádrží Olešná a dále i například Paskov.
Nyní zpět do kopce do místa, které vypadá jako malý lesík okolo vrcholu. V této části nás čeká překvapení. Kamenitá cesta se stane ještě kamenitější a strmější. Jedná se o ještě trochu drsnější krajinku než níže. V některých místech dokonce vidím první letošní sníh. Vítr začíná foukat silněji a počasí se stává vlezlejší. Zaujímá mě hned vedle cesty menší oválná propadlina. Nemohu se nepodívat blíž. V její jižní části vidím odkryté vrstvy karpatského flyše s mocností v desítkách centimetrů. Stoupám dále a vidím více takových propadlin. Pro mě zajímavé překvapení. Méně příjemné překvapení je, že i zde asi došla móda singletrailů a nejsem si úplně jistý jestli jsou zde až tak úplně schválené. Nikde jsem nezaznamenal, že by existovaly tyto jednosměrné cyklistické trasy pro sjezd z Ondřejníku. Pokud se v některých místech nelíbí ochranářům „sešlap“ půdy a uznávám, že v prudkých svazích nemusí být úplně snadné se mu při sestupu ani výstupu vyhnout, tak zde je to koly rozjezděno prakticky v celé své délce (v té kterou jsem viděl). Stoupám k vrcholu a přímo pod vrcholem vidím ještě několik dalších propadlin z vrchu zakrytých větvemi. Dostávám se do poslední zatáčky před vrcholem a k severní části mírně stoupající širší cesty k samotnému vrcholu Ondřejníku. Počasí je takové, že chvílemi skoro sněží, chvílemi se mlha odfouká a slunce se přes mraky snaží trochu prosvitnout, to se mu ale moc nedaří. Chvílemi jsou alespoň trochu vidět protější svahy o něco vyššího kopce ondřejnického masívu – Stanovce od nějž na západ klesá jeho severní svah k nižšímu vrcholu se jménem „Suché úbočí“, chvílemi vůbec. V těch okamžicích co je alespoň něco vidět se mi zdá, že na tomto svahu je i poprašek sněhu. Podmínky dohlednosti se mění z minuty na minutu. Někdy není vidět nic, někdy naopak údolí ozářené sluncem. Jediná jistota zde je ta, že stále fouká silný a mrazivý vítr. Snažím se natočit nějaké videa, ale prsty na rukou už prosí o odpočinek a ať se mohou schovat do kapes. Za nějakou dobu se už ani já nebráním a „velím“ k sestupu. Každým pohybem třeba jen o deset výškových metrů se počasí výrazně zlepšuje a je příjemněji. Poslední pohled na na západ se táhnoucí svah Stanovce, který mi spíš připomíná některé scenérie ve slovenských horách, hluboký pohled do údolí, který bych z Ondřejníku nečekal, pohled na propadliny a sestupuji zpátky do údolí směrem k rozcestníku „Kubalánky“ a zde se vydávám doleva po zelené turistické trase směrem na Lhotku a až do Kozlovic kolem krásně upraveného „Areálu Na Mlýně“ s malými dřevěnými stavbami až k třešničce tohoto výletu, poutnímu místu Myslíkovské Lurdy. Vzhledem k tomu, že už se nejedná příliš o popis místa, ale spíše cesty, tak se ji pokusím popsat v některém z následujících článků.