Kanarské ostrovy tvoří 7 hlavních ostrovů a několik menších ostrůvků. Jsou autonomním společenstvím Španělska. Kanárské ostrovy patří k nejvíce biologicky rozmanitých oblastem na světě. Najdete zde tisíce různých krajin: písečné duny, lesy, sopky a především pláže. Sopka Pico de Teide na ostrově Tenerife je nejvyšším vrcholem Španělska.
Při putování po ostrově Lanzarote jsme navštívili také jednu velmi zajímavou oblast. Jedeme přes Městečko Yuco a Tinajo do vesnice Tinquatón, až nakonec dojíždíme do návštěvnického střediska, které se oficiálně jmenuje Centrode Visitantes e Interpretasión de Macha Blanca. Zde si prohlížíme výstavu o vulkanologické činnosti na ostrově Lanzarote i o vlastním národním parku, do kterého se chystáme a který se jmenuje Parque Nacionál de Timanfaya. Poté, co na informacích vyžebráme mapku oblasti, odjíždíme směrem El Diablo. Po cestě, u vjezdu do parku, platíme vstupné, které je určeno na údržbu parku a je v něm zahrnuta i cena okružní jízdy autobusem. Následně zastavujeme na parkovišti u Restaurace Islote de Hilario (architekt César Manrique), jelikož dále je vjezd pro automobily zakázán. Za pět minut nasedáme do autobusu a vydáváme se na projížďku po národním parku. Po cestě Ruta de los Volcánes jezdí pouze autobusy parku, cesta trvá asi 40 minut s komentářem v několika jazycích (španělština, angličtina a němčina). Cesta se vine jako had, hned nahoru, hned dolu takovým stylem, že slabší povahy mohou mít problémy se žaludkem. Mezi krátery, zbytky skal či pozůstatků horských masivů si člověk připadá jak na jiné planetě. Jediným mínusem je to, že z autobusu se nikde nevystupuje a fotit lze jen přes zavřená okna. I přesto se jedná o famózní podívanou, během níž obdivujeme "umění lávy", pozorujeme kraj, kde snad opravdu vládlo peklo. Celkem s námi autobus projede asi14 kilometrůpustiny.
Následuje prohlídka vyhlídky s restaurací a okolí. Nejprve každý hrst lávových kamínků obdrží, avšak v dlani je pro jejich teplotu ne každý udrží. To, že teplota šest metrů pod zemí dosahuje kolem 300, až400 stupňů Celsiaje demonstrováno na zapalování větví a „umělých gejzírech“. Místní zřízenec vhodí vidlemi suché roští do díry a to během několika sekund vzplane. Hned vedle dokazuje sílu země zase tím, že nalije kýbl vody do umělého vrtu a rychle uteče. Voda se okamžitě změní v páru, vyletí do několikametrové výše a zkropí některé přihlížející. Místy je také vidět, jak se geotermálním horkem tetelí vzduch. Občas také naše smysly zjitří zápach síry. Poté vstupujeme dovnitř objektu. Zdejší restaurace s otevřeným grilem využívá teplo z podzemí k přípravě jídel.
Oblast, která je stále ještě mírně aktivní, je považována za největší přírodní pozoruhodnost ostrova, ale také za jedinečný jev i v celosvětovém měřítku. Až do začátku 18. století šlo o nejúrodnější část ostrova, s řadou osad a intenzivním zemědělstvím. Jeho území je tvořeno výlevy lávy, které se vylily ze sopečných kuželů v třicátých letech osmnáctého století. Necelých šest roků bylo území o rozloze přibližně 200 čtverečních kilometrů (území velké skoro jako půlka Prahy) zaléváno lávou. Láva se spadem pokryla 11 vesnic a zpustošila skoro čtvrtinu ostrova. Jednalo se o jeden z největších výbuchů, které lidmi zaznamenávaná historie pamatuje. Řádění pokračovalo a země chrlila novou a novou lávu. Erupce trvaly mnoho let (další erupce ještě v roce 1824), desítky kráterů a láva o mocnosti až přes10 metrůpokryly území několika desítek čtverečních kilometrů, které je až dodnes téměř bez rostlin a připomíná měsíční krajinu (také zde trénovali kosmonauti v rámci projektu Apollo).
Je to místo, kde je možno na vlastní oči vidět, jaká síla dřímá v nitru této planety. Obvykle příroda formuje krajinu milióny let, tady stačilo pouhých roků šest. Dnes je tu národní park, ale peklo stále dřímá. Srdcem oblasti jsou hory s příznačným jménem Montaňas del Fuego, tedy Hory ohně. Území parku je vyznačeno obrázky stylizovaných čertů, jejichž autorem je na ostrově všudypřítomný César Manrique.