"Ovečko ztracená...". Mladkov, Orlické hory.
„ovečko ztracená,
celá zarmoucená.
Sem ke mně pospíchej,
nic se neostýchej…“ Jaroslav Hutka
Propast je hluboká, přehluboká. Dýchá z ní smrt a zatracení. Černé, špičaté skály všude kolem. A ti vlci! Hladoví, zuřiví, naježení. Bez slitování. Konec je s ovečkou…
Běžného turistu východočeského by ta kaplička asi nikterak nezaujala. Nevelká, nenápadná, nezdobená. Zasazena ve stráni, jen spoře vyšlapaná stezka k ní. Mimo turistické značky. Mnoho větších, výstavnějších a na první pohled zajímavějších sakrálních památek zdobí tuto krajinu. Ovšem poutník, stejně jako já vyrostlý v ateistických lesích Valašska si těch pár kroků ke kapličce stejně neodpustí. I když je už předem smířen se zdánlivou fádností této stavbičky. Ale už dávno jsem si zvykl, že překvapení lze nalézt kdekoliv. Pohled do výklenku mi údivem vyrazil dech. Stěny, strop i rohy pokryty naivistickou a barevnou výmalbou. Podobenství o ztracené ovečce…
Devadesát devět oveček se choulí v bezpečném rohu kaple. Devadesát devět. Bude jedna jediná ztracená ovečka stát pastýři za namáhavou cestu zpět, nebezpečný šplh po skalách, riskování nad propastí a boj s rozzuřenou vlčí smečkou?
Strachem o ovečku se až tají dech...
Náhoda mě zavedla do půvabného údolí Tiché Orlice mezi Lichkovem a Mladkovem. Před železničním přejezdem už na kraji Mladkova nenápadná dřevěná šipka na stromě. K mladkovské kapličce.
Stačí jediný pohled do modře lemované niky kapličky a kámen padé ze srdce. Dobře to s ovečkou dopadne. Pastýř už je zpět. Je zde. Pevný, vysoký, odhodlaný. Dlouhý plášť, pastýřská hůl v ruce. Vlci ještě cení zuby. Ale už vědí. Zpátky do děr budou dneska zahnání, s kručícím břichem budou muset hledat jinou ovečku. Takovou, pro niž se pastýř nevrátí.
Doma jsem otevřel Nový zákon. A nalistoval evangelium podle Lukáše, samotný začátek patnácté kapitoly.
Kristus věnoval svůj čas, energii a námahu i hříšníkům. Ale mnozí příznivci ho chtěli mít jen pro sebe. Nač marnit s hříšníky čas, když pravověrní čekají? A Kristus odpověděl právě tímto příběhem. Pro každou ovečku je potřeba se vrátit, Spouštět se do propastí a bít se pro ni s vlky. Těm devětadevadesáti by přece už navždy chyběla.
Zavřel jsem knihu. Jak je to s námi dneska? V běhu stále kupředu, umíme se ještě zastavit? A když zastavit, umíme se i ohlédnout? A hlavně, umíme se i vrátit pro ty, kteří nám nestačí?
A nebo už v našich myslích kraluje Darwin se svojí evolucí a přirozeným výběrem? Ten by se pro ovečku nevracel. Vždyť ztráty jsou povoleny, ztráty lze kvantifikovat, devadesát devět stačí…
Otevřel jsem noviny, pustil televizi i rádio. Všichni ti mladí, dynamičtí, perspektivní proroci se přece nemůžou mýlit. Vždyť mají tolik racionálních argumentů. Všechny ty jejich mladé, dynamické a perspektivní vize… Devadesát devět stačí. Nebo nestačí?
Vypnul jsem televizi i rádio, zavřel noviny. Vrátím se ještě jednou do lesů nad Mladkovem. A ještě jednou se nad tím zamyslím. U jedné nenápadné kapličky s modře lemovanou nikou…