Park Vinice v Pardubicích

Tyto opukové stráně, nejmírnější v místech dnešního parku a nejprudší pod kostelem sv. Jiljí, na pravém břehu Chrudimky obdržely svoje pojmenování podle toho, že zde Vojtěch z Pernštejna založil v roce 1523 vinici, sestávající z pětice dílů, jež byly dále pronajímány místnímu měšťanstvu. Kdy tato vinice zanikla, tak to přesně nevíme. Většina autorů spojuje její zánik s událostmi třicetileté války, ale ještě roku 1644 držel zdejší vinici důchodní písař Jan Pikhart z Zeleného Oudolu. Stejný osud jako vinice měly též šlejferny, které byly umístěny pod jižní strání Vinice.

Na dlouhá léta zmizela tato lokalita z povědomí i z dobových zmínek, i když zdejší osídlení bylo doloženo řadou nálezů, např. při regulaci Chrudimky pod Vinicí v letech 1907-1911 byl objeven gotický kachel s erbem, nejspíše Opršalů ze Žher, v roce 1915 byl na zahradě vily Ludmila vykopán mosazný klíč z roku 1727 a v roce 1927 došlo k nálezu zbytků mlýna (zčernalé piloty, rozpůlený mlýnský kámen, sekyra a tuří roh). Teprve počátkem 19. století se o ní začalo opět více hovořit. V roce 1843 měla být na Vinici vybudována budova, jež posléze získala šenkovní právo. Jako o hostinci se o ní poprvé hovoří až roku 1867. V té době se na Vinici konaly různé slavnosti. Zmiňme např. zábavu ve prospěch osiřelé dcery Karla Havlíčka Borovského Zdeňky, kterou uspořádal zpěvácký spolek Pernštýn v roce 1861 a slavnost všech místních spolků ve prospěch Národního divadla v Praze roku 1880. V letech 1868-1904 zde existovala i střelnice Spolku svobodných střelců, jehož prvním předsedou byl městský radní Václav Morávek. V té době se přišlo s pojmenovním tohoto místa jako Vinice Hohenwartova, což můžeme zjistit z následující citace z knihy Josefa Sakaře "Dějiny Pardubic nad Labem. Dílu IV. část 4. Soupis domů předměstí Malého-Bílého", v níž se píše:

"Čp. 166. Vinice.

"Léta 1523 pan Vojtěch z Pernšteina ráčil jest rozdávati skrze úředníky své vrch ten, kterýž jest u Pardubiček hned od samé řeky až do zahrady, kterúž drží Černý z Pardubiček: Jiříkovi lékaři 1 jitro, Kroupovi zámišníku 1 1/2 jitra, Šnayderovi 1 1/2 j., mlynáři Němci 1 1/2 j., Janovi krajčímu 1 jitro. A na ta všecka jitra dána jest lhůta za 3 léta pořád zběhlá od tohoto sv. Havla nayprv příštího až do leth svrchu psaných. A po těch třech letech též při sv. Havle má se platiti úrok s těch jiter s každého 3 groše české jednú v roce při sv. Havle.

Ti držitelé těch jiter, kteří je ujímali, mají je klučiti, vinice a zahrady dělati a hrázemi ohrazovati slušnými okolo nich všudy. A mezi nimi po mezech též mají hráze dělati, vše dva spolu jednu hráz na každé mezi vypletanú trním stavmo mezi latmi. A když by jeden počal hráz dělati, aby druhý hned svou polovici také dělal podle svolení toho, kteréž jsú mezi sebú učinili. Léta 1524 před sv. Janem aby ty hráze zdělány byly do sv. Ducha pod pokuthú, kdož by koli toho nedělal, aby dal 1/2 kopy gr. českých pánuom na rathúz. A na těch vinicích má sobě každý boudu udělati, jakúž by kto mohl a dvéře, aby nechodil přes cizí."1)

Válka třicetiletá založení pernšteinské valně podlomila; počátek století devatenáctého zcela je rozvrátil.2) Při r. 1843 zdvihlo se na zpustlé "Vinici" hospodářské stavení dřevěné, šindelem kryté a záhy šenkem nadané.3) Nenáhle stalo se oblíbeným místem výletním, zvláště když od r. 1868 stála pod strání střelnice, pravovárečným výborem střeleckému spolku upravená.4) Na pamět pardubského jednání "O české vyrovnání" (1871) nazvala městská rada místo toto: "Vinicí Hohenvartovou."5) Brzy však přízeň veřejnosti k viničnému výletišti mizela a držitelé hostince, záhy zanedbaného, rychle se střídali: Jan Finger? -†1866,6) František Bradna -1881, Karel Jaroslav Krátký, stavitel, 1881-89, Václav Horák 1889-93, Antonie Horáková 1893- měla stavení r. 1901 vypálené -1903.7)

V únoru l. 1903 koupila obec Pardubská sešlou "Vinici" za 22.500 korun a Okrašlovací spolek, ujav se tam sadovních prací hned v roce následujícím podle Thomajerova plánu, zvláště z příspěvků Občanské záložny, ukázal již na jaře r. 1905 veřejnosti obraz sadu, do r. 1908 zcela dokonaného.8) Pro lepší přístup zřídila se na místě bývalého převozu dřevěná lávka a r. 1910 nahradila se i ta pevným mostem.

1) Knihy Rudee fol. 16.

2) Podle pověsti uchovává se původní réva, z "Vinice" vzatá, dosud v Ostřešanech.

3) Roku 1867 znamená se šenk již v protokolu radním.

4) Roku 1904 zakázala městská rada střelbu v střelnici. (Protokol radní.)

5) Dílu I. str. 236, 244.

6) Matrika mrtvých.

7) Protokol radní; Neodvislé Listy; Časopis Pernštein z r. 1901; Kn. pozemková. Roku 1883 kupoval "Vinici" hr. Larisch "za souhlasu veřejného mínění". (Čsps. Pernštein z r. 1883.)

8) Protokol jednací.

Občanská záložna věnovala úpravě sadu 3000 K. Spolkovým zahradníkem byl Antonín Jiran.

K jubilejním stromům sluší lípa, sázená u vodovodu r. 1912 Okrašlovacím spolkem na paměť 25. výročí spolku a lípa Husova, zasazená r. 1915 při 500. výročí smrti Mistrovy týmž spolkem."

Z předchozích řádků vidíme, že tato místa byla v letech 1903-1908 upravena na park. Veřejná soutěž na nejvhodnější plán zahradnické úpravy byla uskutečněna roku 1903, kdy byla odměna za 1. místo stanovena na 200 K a 2. cena na 100 K. V rámci toho byl zdejší hostinec rozšířen o hudební pavilon. Nebyla to však jediná změna, neboť již v letech 1900-1903 byla nad Vinicí vybudována nová okresní nemocnice se 3 pavilony (chirurgickým, vnitřním a infekčním) s 80 lůžky, administrativní budovou, hospodářským objektem a umrlčí komorou. Ta byla v roce 1917 rozšířena o tzv. válečný pavilon s 20 lůžky. Dalším výrazným objektem se roku 1906 stal vodojem o obsahu 864 m3, jenž byl vybudován nákladem přes 100 000 K podle projektu Dr. Ing. Karla Skorkovského firmou Hrůza a Rosenberg. Některé objekty naopak zanikly. 30. listopadu 1908 někdo zapálil pavilon Národní jednoty severočeské v Pardubicích, z něhož nic nezůstalo. V roce 1926 zde Spolek pro pěstování her mládeže v Pardubicích zřídil sáňkovací dráhu, přičemž dopoledne se sáňkovalo za dohledu učitelů tělocviku a odpoledne již samostatně či s rodiči. Celé okolí bývalo rovněž rájem přírodovědců, kteří zde nacházeli množství vzácné flóry a fauny. Již před 1. světovou válkou bylo tamní jezírko plné labutí. Právě tam a na Matiční jezero je chodili lidé obdivovat. Dnes však tato podívaná již není žádnou vzácností, protože labutě se dostaly i tam, kde nikdy nebývaly a můžeme je vidět prakticky všude. Obdobně tomu bylo s několika druhy rákosníků.

Pod Vinicí bývala též již zmíněná lávka a později převoz, na který vzpomíná Josef Pithardt ve své stati "Přespolní studenti", jež vyšla ve sborníku "Krajem Pernštýnův" 1. května 1937, takto: "Malí přespolní trávili svá poledne na Olšinkách, hrajíce tehdejší nejmodernější hru »panáka«, podnikavější pronikli dále proti proudu neregulované Chrudimky, až za železniční most. Co půvabů tam na ně čekalo! Široký pás při břehu řeky byl osázen vrbovými keři, na nichž se pnul a bílými květy svítil svlačec. Někde bylo houští až neproniknutelné. Byla to pravá, záhadná džungle. Hra na schovávanou a na všelijaké lovy neměla tu konce. A což, když pronikli dále, pod Vinici! Tam byl pro obyvatele Vinice - tehdáž samoty - jedinečný, jinde nevídaný dopravní prostředek. Na vodě maličný prámek, právě tak pro jednu osobu, ve výši rukou přes řeku napiatý silný drát. Nevím už, jak bylo provedeno spojení mezi drátem a prámem, vím jen, když jsme stoupli na prám a tahali silně za drát, že jsme se přeplavili na druhý břeh. Bylo to pro nás něco nového, lákavého, často jsme to provedli a vždycky tak, že na nás nikdo nepřišel."

K úpravě parku, jenž byl zmenšen rozšířením nemocničního areálu, došlo až o mnoho let později, protože teprve v roce 1973 vznikla její studie a postupná realizace probíhala v letech 1975-1979. Roku 1992 vznikla u Vinice lávka, která byla opravena v letech 2002 a 2018 (viz https://pardubice.rozhlas.cz/lavka-pres-chrudimku-v-pardubicich-uz-je-opravena-nove-unese-i-sanitky-7697448). Další rekonstrukce parku proběhla v letech 2001-2002. Jako bylo dříve našim předkům velkým dobrodružstvím objevovat Vinici, tak dnes se můžeme vydat dále proti proudu Chrudimky k Nemošicím, protože tam je putování kolikrát skutečným zážitkem a jak upozorňují tabule - na vlastní nebezpečí, ale i sám park stojí minimálně za procházku, natož když se projdeme podél toku již zmíněné řeky, např. v jarním období, kdy vše začíná kvést nebo alespoň zelenat. Zajímavé jsou rovněž pozůstatky cvičných mostů z 20. let 20. století (viz https://cs.wikipedia.org/wiki/Pardubické_cvičné_mosty).