Peru (9): Huaraz, Národní park Huascarán
Peru (9): Huaraz, Národní park Huascarán (05/2023)
Z Huancaya vyrážíme směrem k našemu poslednímu cíli v Peru, a tím je Národní park Huascarán s výchozím bodem v Huarazu, což obnáší vzdálenost 650 km. Při nám už známých poměrech na peruánských silnicích rozdělujeme trasu na dva úseky. První den dojedeme po silnici 3S celkem nezajímavou krajinou přes město Tarma a kolem ornitologické rezervace jezera Lago Chinchaycocha (Lago de Junin) do města Huánuco (340 km).
V Huánuco se nám stala taková komická příhoda, kdy jsme se ubytovali v hotelu, který byl zároveň hodinovým, což jsme samozřejmě netušili. Ráno přichystali pouze jednu snídani, kterou servírovali před mého manžela. Když jsme se šli zeptat, co se děje, paní až po tom, co jsme ukázali klíček s číslem pokoje, vyvalila oči a začala chystat jídlo i pro mne…. pán si zaplatí a ráno má v ceně snídani, dáma nedostane nic.
Po snídani míníme pokračovat na Huaraz, ale jediná normální silnice (3N) tímto směrem je z nějakého důvodu kompletně uzavřena. Stráž v budce nás dále nepustí a ani nám nic nevysvětluje, musíme objížďkou. Tato tzv. objížďka byla asi tím nejhorším, co jsme v Peru zažili. Nakonec jsem ale i tomuto cestovnímu zážitku ráda. Viděli jsme takovou podobu peruánského venkova, kterou pravděpodobně žádný průvodce neukazuje.
Z Huánuca jsme jeli po rozbitých nezpevněných, místy silně rozblácených, cestách značených č. 110 a 109 až do městečka La Unión. Těch 114 km se zdálo být nekonečných. Nepotkali jsme jediné auto (co by tam taky kdo dělal s autem), pouze sem tam chatrč a psi nám skákali po kapotě. Vesnice, které byly po cestě, bylo to nejnuznější, co jsme v Peru viděli. Polorozpadlé domky a zablácená prostranství, na kterých si hrály ušmudlané děti. Dostali jsme se i do místa, kde cesta končila dírou v zemi, asi po velké vodě. Vesničani se na nás dívali, jak se posunky snažíme dopátrat, kudy jet dál, ale nikdo ani rukou nemávl. Přestali jsme nakonec mluvit i sami mezi sebou a jen mysleli na to, aby to vše naše auto vydrželo. Naštěstí jsme prozřetelně nabrali plnou nádrž už v Huánuco, protože na této cestě nebyla žádná možnost doplnění paliva.
Konečně najíždíme zpět na silnici 3N a dále pokračujeme už po normální silnici, sice plné náklaďáků, ale asfaltové a relativně kvalitní. Krásný úsek s výhledy vede přes sedlo Abra Yanashalla a kolem jižního cípu Národního parku Huascarán. Někde před Huarazem (možná Colcapampa) jsme znovu narazili na silnici plnou děr a na už nám známé živobytí "zasypávač", tj. člověk s lopatou a kolečky, který zasypává díry nějakým bincem a za tuto svoji "práci" vybírá peníze, jinak projíždějící auto nepustí dál.
V Huarazu jsme bydleli v pokoji pro dva v levnějším hostelu, jehož majitel seděl celé dny, a možná i noci, u vchodu a sledoval přicházející a odcházející hosty. Z posledního patra budovy, ve kterém se podávaly snídaně, byl pěkný výhled na hory, pokud si člověk odmyslí to věčné peruánské staveniště pod tím, kterým se vyznačují asi všechna zdejší sídla. Huaraz není příliš vzhledné ani historické město. Navštívili jsme zde pouze trh se vším možným, živými i zabitými slepicemi a morčaty, sýry, ovocem, zeleninou, pečivem a tak dále. Jinak špína, odpadky, toulaví psi a žádné kontejnery na odpad. Prostě peruánská klasika.
Národní park Huascarán pojmenovaný podle nejvyšší hory Nevado Huascarán (6768 m n.m.) zaujímá velkou část pohoří Cordillera Blanca v centrálních Andách a pokrývá horskou krajinu s 27 zasněženými vrcholy s nadmořskou výškou nad 6 000 m, ledovci a ledovcovými jezery. V roce 1985 byl zapsán na seznam Světového kulturního dědictví UNESCO.
Andy jsou nejdelším pohořím světa a nejvyšším světovým tropickým horským pásmem. Vytváří hradbu vlhkému a teplému vzduchu, který stoupá z vlhkých lesů Amazonie. Východní, návětrné svahy hor jsou proto bohatě zásobovány srážkami a mohou se zde vyvíjet horské deštné lesy. Západní svahy, které leží ve srážkovém stínu, mají polopouštní až pouštní charakter. Období sucha, zhruba od května do října, je sice charakteristické velkými teplotními rozdíly mezi dnem a nocí, ale vzhledem k absenci trvalých dešťů, nejvhodnějším obdobím pro turistiku. Ale ani období sucha nemusí být v těchto nadmořských výškách zárukou počasí bez mráčku. A tak se stalo i nám, že na konci května bylo sice pod horami teplo a slunečno, ale na horách tzv. seděla mračna.
Plán na poslední tři dny pobytu v Peru byl následující: túra k Laguně Churup, horská silnice Pastoruri a pěšky k ledovci, a túra k Laguně 69. Bohužel jsme z toho zvládli pouze Churup a následující dva výšlapy jsme museli nahradit projížďkami autem po placených horských cestách. Manžela sejmula bakterie campylobacter, která číhala v některém z místních jídel, a která u člověka vyvolává horečnaté stavy s urputnými průjmy. To není nic, při čem by se dala provozovat turistika. Avšak díky antibiotikům na střevní bakterie, které jsme si vezli s sebou z ČR, jsme mohli fungovat alespoň v omezeném režimu. Pokud bychom neměli antibiotika, museli bychom do některého místního zdravotnického zařízení. Dle informací z internetu není pak úplně jednoduché se s Peruánci domluvit na platbě hospitalizace přes pojišťovnu, zvláště když neumíte španělsky.
První den jsme tedy vyrazili k laguně Churup (čti: Čurup), která je nejblíže k městu Huaraz. Bohužel jsme už od rána viděli, že na horách visí mraky. Klikatou, ale asfaltovou silnicí, jsme přijeli na parkoviště Pitec ve výšce 3 850 m n.m., odkud začíná pěší stezka k laguně dlouhá cca 3 km a s převýšením 650 m. Mapa trasy: Mapa trasy k laguně Churup
Počáteční úsek je zpevněn schody, dál je ohraničen kameny a je značně vyšlapaný, takže nelze zabloudit. Jde se těžce, je znát nadmořská výška, přestože jsme aklimatizovaní. Po cca 1,5 km chůze do kopce hnědozelenou krajinou, ve které převažují pastviny, narazíte na stanici výběrčího poplatku. Zde kupujeme vstup do národního parku za 60 Solů na osobu, který má platnost 3 dny. Vyšlapaným chodníkem pokračujeme dále směrem k laguně a po dalších cca 700 m se stezka rozdvojí. Vpravo jde o něco kratší varianta, na které se však musí pod lagunou překonat skalnatý úsek lezením za pomoci lana. Nemám odvahu v této nadmořské výšce lézt někde po skále, a tak jdeme vlevo po klasické stezce. Po dalších cca 850 m dosáhneme vyhlídky na lagunu a následně sejdeme dolů k laguně. Výstup nám trval pomalou chůzí 3 hodiny.
Laguna Churup se nachází v nadmořské výšce 4 450 m pod stejnojmennou horou Churup. Oblačnost nám nedovolila vidět místo v celé své kráse, ale chvílemi se přece jen mraky posunuly a ukázala se i hora se zasněženou čepicí a její odraz ve vodě. Z ledovce, který kdysi splýval až k hladině jezera, o čemž svědčí typicky vyhloubená roklina, zůstal jen malý zbytek pod vrcholem hory. Místo je opravdu krásné a za slunného dne přibude efekt modré oblohy a probarvenější hladiny v laguně.
Zpět jsme se pak vraceli stejnou cestou. Nedoporučuje se jít zpět dolů stezkou s lany. Večer už se u manžela objevila teplota, a tak jsme nejprve použili ibuprofen v domnění, že jsou to nějaké viry a vše přejde. Ráno už bylo jasné, že na další dny bude o zábavu postaráno a že musíme změnit program. Ale přece nebudeme celé dny ležet na posteli v tom nevlídném pokoji. Obdivuji jej, že se v takovém stavu vůbec na nějaký výlet vydal a vše zvládl.
Vyrazili jsme z Huarazu směrem na jih a v místě Pachacoto jsme odbočili do národního parku na silnici AN-1251 Pastoruri (délka celé silnice 54 km). Hned za chatrčemi od nás paní u závory zinkasovala 10 Solů za auto, přestože jsme jí ukazovali, že máme platnou třídenní vstupenku do národního parku. Podle údajů na lístku, který nám dala, to vypadalo, že jde o peníze pro obec Catac. Silnice je nezpevněná a ve velmi špatném stavu. Až po odbočku k ledovci Pastoruri se to dalo, jezdí sem výlety z Huarazu, ale zbytek cesty až po nájezd na hlavní silnici pod sedlem Yanashalla byl jedna velká hrůza.
Věděli jsme, že k ledovci nepůjdeme, přestože je to z této silnice pouhé 2 km pěší chůze a s malým převýšením, ale zdravotní stav chůzi nedovoloval. Co jsme ale tady chtěli hlavně vidět, byla rostlina Puya Raimondii. Roste kolem této silnice v jejím počátečním úseku, první rostliny se objeví vpravo od cesty cca 2 km od budovy infocentra, ve kterém si můžete zakoupit vstupenku do národního parku, pokud ji ještě nemáte. Puya Raimondii, česky Puja Raimondova, je rostlina z čeledi broméliovitých, která je endemitem And, roste pouze v Andách na území Peru a Bolívie v nadmořských výškách kolem 4 000 m. Jedná se o největší druh bromélie, jejíž obrovský květ může dosahovat až 8 m a celá rostlina včetně květu až 15 m. Kvete jednou za život po dobu 3 měsíců, květy opylují kolibříci. My jsme na konci května už měli všechny květy ve fázi odkvetení, ale i tak byly tyto rostliny prostě úchvatné.
Z údolí pak silnice začne stoupat a narazíme zde na skálu s kresbami původních obyvatel Rock Paintings (Pinturas rupestres). Kresby nejsou příliš viditelné a tabule s informacemi je povalená na zemi a téměř nečitelná. Z tohoto místa je pěkný výhled na hory, jen kdyby bylo trochu lepší počasí. I další část trasy vede v pěkné krajině s výhledy a v jednom místě jsme i úplně blízko ledovci (Cajap). Silnice je plná děr a kaluží, projíždíme krokem. Po najetí zpět na hlavní asfaltovou silnici už jedeme zpět po nám již známém úseku silnice č. 3N a míříme zpět do Huarazu.
Třetí den se místo výletu k Laguně 69 rozhodneme projet další horskou silnici v Národním parku Huascarán. Ve městě Carhuaz odbočíme směrem na východ na silnici č. AN 107 Punta Olimpica, která prochází národním parkem a velký výškový rozdíl mezi údolím a nejvyšším místem překonává efektními serpentinami. Ze silnice je přímý výhled na nejvyšší hory Peru a na rozdíl od cesty Pastoruri je celá asfaltová a kvalitní.
Stavba této sinice byla zahájena již v roce 1920 a zprovoznění se dočkala až v roce 1984. Asfalt byl položen mnohem později a tunel v nejvyšším místě byl dokončen v roce 2013. Tunel Punta Olimpica o délce 1,3 km, ležící v nadmořské výšce 4 732 m n. m., je považován za nejvýše položený tunel na světě. Tuto silnici doporučuji projet všem, kdo nechtějí nebo nemohou jít na túru do hor, a přitom chtějí vidět zaledněné hory Peru včetně nejvyššího Huascaránu.
Při vjezdu do národního parku se nachází kontrolní stanoviště, kde ukazujeme naši třídenní vstupenku a cestovní pas, a následně pokračujeme krásným hlubokým údolím řeky Quebrada Ulta. Silnice postupně stoupá a otvírají se výhledy na meandry řeky v zeleném trávníku pastvin obklopených příkrými svahy hor. Za mostem přes řeku se silnice začíná zvedat a při každé otočce serpetiny na další vrstevnici se výhledy stávají lepšími a lepšími až na naprosto dokonalé. Vršky velehor jsou sice schované v mracích, ale chvílemi se nám i odkryjí, abychom zahlédli hlavní hřeben Huascaránu (6768 m), špičku vedlejšího Chopicalqui (6354 m) a vrcholový ledovec Glaciar del Nevado Huascarán.
Při silnici je několik vyhlídkových míst, kde je možné zastavit autem. Samotná klikatící se silnice vypadá na fotografiích velmi efektně a z horních partií silnice je také pěkný pohled na další zaledněný masív hory Contrahierbas (6036 m). Silnice pak v nejvyšším místě trasy vjíždí do tunelu Punta Olímpica. Za tunelem serpentiny míří na druhou stranu dolů do údolí řeky Rio Chacapata. Ty už nejsou tak efektní, ale je z nich také krásný pohled do údolí, a především na modrou vodu Laguny Yanarraju. Dole u mostu přes řeku se otáčíme a jedeme zpět stejnou trasou k výjezdu z národního parku a zpět do Huarazu.
Poslední den v Peru máme na přesun z Huarazu do Limy na letiště. Cesta ubíhá celkem rychle, a tak přijedeme k pobřeží poměrně brzy. Pozor pak na pobřežní úsek od Chacra y Mar po Ancón s názvem Serpentin, na který je vjezd povolen pouze nákladním vozidlům. Na začátku silnice sice hlásí cedule "PROHIBIDO EL TRANSITO DE VEHICULOS LIGEROS", ale my jsme si jí jaksi nevšimli. Po pár kilometrech už nám začalo být divné, že jedeme jako jediný osobák mezi kamiony, ale pokračovali jsme dál, co jsme také měli dělat. Samozřejmě nás zastavila policie, která asi v půli tohoto úseku čekala na někoho takového jako jsme my. Začali nám vysvětlovat, že tam nemáme co dělat, silnice je pouze pro náklaďáky a měli jsme v Chacra y Mar pokračovat po silnici PE-1N, zatímco my jsme jeli po PE-1NA. Po nějaké době komunikace přes překladač, protože u dopravní policie v Peru neumí nikdo anglicky ani slovo, nad námi mávli rukou, ale nedovolili nám pokračovat a otočili nás zpět. Proč už jsme tu silnici nemohli projet až do konce, nevíme přesně, ale pochopili jsme, že snad na jejím konci je nějaká brána nebo platidlo.
Nálada na nějaké výlety už moc není, a tak se zastavujeme pouze v městečku Ancón těsně před Limou. Tady se projdeme kolem pobřeží a já si dávám rybu, bohužel mají pouze smaženou ve friťáku a to jsme schválně vybrali rybí restauraci. Manžel nejí nic a nechutenství u něj bude pokračovat ještě i poměrně dlouhou dobu po příletu domů, kde se laboratorním rozborem potvrdí přítomnost campylobacter v organizmu.
Ještě necháváme umýt auto v "ruční" myčce, kde přímo na ulici u silnice celá rodina pomocí vody, kterou berou z protékající řeky, myje zájemcům vozidla. Přece jen bylo chudák po tom, co s námi zažilo, z těch blátivých cest dost špinavé na to, abychom jej takto vrátili zpět do autopůjčovny. Tím naše cesta po Peru končí a jsme rádi, že už letíme domů. Ještě přežít tu dlouhou cestu letadly zpět do Evropy, což s průjmovým onemocněním je samozřejmě trochu problém...
Text: Alexandra Prejdová
Fotografie: Jan Prejda
Další články z naší cesty po Peru:
- Peru (1): Autem po Peru
- Peru (2): Paracas - Islas Ballestas, Nazka
- Peru (3): Arequipa, Salinas y Aguada Blanca, Chivay, Colca kaňon
- Peru (4): Sillustani, Puno, jezero Titicaca, plovoucí ostrovy Uros
- Peru (5): Vinicunca – Rainbow Mountain (Duhová hora)
- Peru (6): Cuzco a Posvátné údolí - Sacsayhuaman, Pisac, Chinchero, Maras, Moray, Ollantaytambo
- Peru (7): Machu Picchu
- Peru (8): Pohoří Huaytapallana
- Peru (9): Huaraz, Národní park Huascarán - tento článek
Přidat do oblibených uživatelů
Žádné příspěvky v diskusi, buďte první!
Mapa
Ubytování
Počasí
Letenky Unchus
Půjčovna autPříspěvky z okolí Peru (9): Huaraz, Národní park Huascarán
