Prohlídka ZUBu.
Mnoha lidem může nadpis nahánět nemalou hrůzu. Stejně tak by tomu bylo i u mě, kdybych nevěděl, že uvedená zkratka nemá s vždy obávanou návštěvou nic společného. Pokud ovšem nebude návštěvník tak „šikovný“, že by na ty zuby přišlo. Čánek píši po týdnu, navíc dnes má svátek Barborka a tak přeskakuji mnoho let skluzu nenapsaných příběhů ať už se jedná o hory, Tatry, dálkové pochody nebo zajímavé podzemí. Pokud si někdo dá dohromady svátek Barborky a podzemí, tak bude velice blízko pravdě. Ano článek, který předběhne mnoho ostatních o kterých mám v plánu napsat (bohužel nejsem žádný dobrý spisovatel a klávesnice počítače mi rozhodně neříká pane – často je sepsání článku pro mě mnohem více vyčerpávající než samotný výlet :-) ). Na druhou stranu nemohu se nepochlubit a hlavně nalákat ostatní k velmi nevšední a vzácné akci, která se neodmítá. Minimálně ne těmi, kteří jsou mírně nebo i více „postiženi“ nevšedními místy, které mají svou nepopsatelnou duši. Ať už se jedná o dech beroucí výstupy vysokohorské turistiky nebo dokonce akce horolezecké nebo i ty akce z opačného pohledu, tedy průzkum podzemí.
Pokud někdo hádá, že opět, zase budu psát o nějaké jeskyni, tak se nyní trefil do černého. Zkratka „ZUB“ totiž neznamená nic jiného než jiné označení místa s názvem „Závrt u borovice“. Pokud tento článek čte jeskyňář, tak není třeba dodávat asi nic dalšího, pokud ne, tak se může pozastavit nad označením závrt. Kdo se věnuje fotografování přírody a trochu i tomu podzemí, tak bude tento termín velmi dobře znát. Právě závrty jsou něco, co může s jeho fotografickou „ješitností“ pořádně zacloumat. Naprostou většinu plytkých závrtů se, podobně jako skály v hustším lese, velmi špatně fotí. To co na snímku vyjde, je často velice nevýrazné a velmi těžce se dosahuje záběru, který by jen trochu vyjádřil jeho mohutnost. Závrty nebo alespoň jim podobná místa lze nalézt i mimo nejznámější krasová či pseudokrasová území, ale nejlépe je možné vidět třeba právě v Moravském krasu (určitě i v tom Českém, ale ten je mi mnohem více „z ruky“ a bohužel o tak skvělých akcích, jaké se občas uskuteční i pro běžné smrtelníky v krasu Moravském, zde bohužel nevím – a to by mohly být jo lákavá místa). Jeden z nejkrásněji viditelných závrtů je například naproti jeskyně Balcarka a jmenuje se „Blažkův“. Zjednodušeně řečeno se jedná o povrchový krasový (může být i pseudokrasový) jev, útvar, jakási propadlina nebo „nálevka“, která může (ale častěji nemusí) pokračovat jeskynní chodbou nebo šachtou. Půdorys je oválný a většinou jsou spíš mělčí. Nic z toho ovšem nemusí být svaté a jen samotná PŘÍRODA určuje pravidla (naštěstí). Mnoho míst může být i velkým překvapením od toho, co by mohl návštěvník očekávat. Projít si všechny závrty Moravského krasu nebo alespoň jeho určité části může být velmi zajímavá záminka na nejeden výlet. Další „podmínka“, kterou mohou „ortodoxní“ krasoví znalci udávat je i to, že by se mělo jednat o jakousi propadlinu, která se po deštích může měnit. Může měnit v tom ohledu, že vydatnější deště mohou narušovat rozpustný materiál v okolí a měnit tím v dlouhém období tvar i velikost oné „nálevky“. Toto v případě pseudokrasu, jež vzniká především mechanickou silou rozrušující odolnější pískovec, nenastává. U něj má voda největší „sílu“ ne rozpouštěním jako u vápence, ale „pukáním“ ledu v zimě. Pomalu, ale jistě tak narušuje z dálky pevně se tvářící pískovec, který to nakonec často nevydrží a nalomí se nebo dokonce úplně rozlomí. Tenčí jílovité vrstvy flyše (zejména v Beskydech) pak při vhodné „konstelaci“ dílo dokonají a pískovcové bloky se pohnou. Tak vznikají, mění se a nakonec i zanikají jeskyně v pseudokrasu. Tedy, jak jsem tvrdil na začátku, že závrty mohou být i v pseudokrasu asi není nejpřesnější a bylo by lepší se držet výrazu „propadlina“. Vzhledově a na dálku ovšem mohou být v případě těch menších velice podobné.
Nyní se vrátím zpět do míst, kde hlavní roli hraje vápenec a voda. Voda je v těchto oblastech především hluboko pod zemí, ale na povrchu je velice vzácná. To jsem si velice dobře připomněl v Českém krasu, když jsem od Karlštejna mířil do Svatého Jana a pak zpět do Srbska. Nejvydatnější místní pramen zpod kláštera měl v tom okamžiku hodnotu zlata. Více je v článku, který tuto táhlou, ale krásnou procházku popisuje.
https://www.turistika.cz/mista/jeskyne-svateho-ivana/detail
https://www.turistika.cz/mista/seznameni-se-s-ceskym-krasem-cesta-ke-skale-nad-sv-janem/detail
Podle některých zdrojů [1] se snad mohla voda nacházet i někde v jeskyni „ZUB“, ale poslední doba to zatím nepotvrdila.
Z Ostravy - Svinova vyjíždím v přijatelný čas 6h47 a tak jsem si mohl i o něco déle pospat (do práce jezdím o dost dřív) a ve Vyškově bych měl být kolem 8h17. To se vcelku zvládá a tak v klidu přicházím na asi čtvrt kilometru vzdálené autobusové nádraží, kde již tuším, že bych měl vyjíždět z nástupiště číslo 9. To se potvrzuje a k odjezdu mám více než čtvrt hodiny času. Odjezd spoje číslo 157 je přesně v 8h40. Linka jede mě již známou cestou do Křtin. Poprvé jsem ji jel při velice kostrbaté a akční cestě, abych po mnoha přestupech a ještě chůzí ze Křtin do Rudic stihl „Rudické propadání“. Na akci na kterou jsem se těšil, ale měl i nemalé obavy.
https://www.turistika.cz/mista/rudicke-propadani-mala-velka-jeskynarska-maturita-cast-prvni/detail
https://www.turistika.cz/mista/rudicke-propadani-mala-velka-jeskynarska-maturita-dokonceni/detail
Tehdy jsem musel vyjíždět velmi, velmi brzo a tak teď to byla pohodička. Ne až tak z pohledu toho co mě čeká. Říkat si, že bych se jen podíval a nelezl dolů, by byla jen malá útěcha a nechtěl bych prohrát hned na startu. Profil jeskyně ovšem mnoho důvodů k optimismu a klidu nedával. Představa, že ty obrázky nejsou tak kolmé, jak jsou zakresleny, by bylo jen lhaní si sám sobě. Nervozita stoupala a v některých okamžicích jsem snad tam ani nechtěl jet. Možná se lidé v autobuse bavili, ale já jsem byl „hrobové ticho“. Psychicky jsem se připravoval na to co přijde. Bylo by jen iluzí namlouvat si, že to budou lehké chodbičky. Pochopitelně pokoušel jsem se získat i další informace od jeskyňářů, které na jednu stranu uvádí, že se jedná o jeskyni, kterou v pohodě zvládají i děcka (to ovšem nemusí být pro nás dospělé úplně uklidňující, protože ony jsou často mrštnější a odvážnější než my). Na druhou stranu také uvedli, že se některé místa dají lehce zvládnout rozporem. Jenže je „zvládání rozporem“ a „zvládání rozporem“! Vím, že síla není mou silnou stránkou a představa, že bych musel vysoké komíny sestupovat, ale především vylézat jen pomocí rozporu na hladkých vápencových stěnách, kde vše může ujet, mi klidu ani trochu nedodává. O to spíš při vzpomínkách na „Netopýrku“. Nejedu až do Křtin, ale vystupuji na zastávce „Bukovina, rozcestí“. Čekání na navazující spoj je nekonečné, ač se má jednat jen o „pár“ minut. Už, už chci být na místě ať vím zač je toho loket. Autobus přijíždí o něco později, ale za zhruba čtvrt hodiny zase vystupuji. Ovšem nějak jsem si špatně zapamatoval zastávku a tak se musím trochu projít do centra Ochozu u Brna. Vzal jsem si ofocenou mapu jeskyně z jednoho jeskyňářského časopisu, ale realita je trochu jiná. Nakonec se dostávám na tu správnou cestu a pokračuji doleva. Říkám si, že bych třeba mohl zahlédnou jeskyňáře, podobně jako u stejně nevšední a ne příliš často veřejnosti otevírané jeskyni Holštejnské, kteří by mě svým pohybem napověděli správnou cestu. Cílem je zahlédnout bývalý lom nad nimž se má plošina s jeskyněmi nacházet. Žádné jeskyňáře nevidím, ale vidím kamenný kříž a křižovatku cest, což je orientační bod.
Zde je třeba se vydat doleva a pokračovat určitým směrem do lesa, v němž bych se měl pohybovat přibližně východním směrem. Za chvíli proti mně jde skupinka turistů s mobilem v ruce. Ani se nestačím zeptat sám a už se mě ptají jestli nevím, kde je jeskyně „Závrt u borovice“? Kdybych měl vousy, tak bych se pod nimi smál. Odpovídám, že sám nevím, ale jdu tam také… :-))
Chytrý mobil jim přímo v mapě ukazuje jeskyni a u ni nápis „Závrt u borovice“. Co víc by si mohli přát? Já, jako nepřítel chytrých telefonů (nenechám se jimi přeci zotročit…) se raději držím svého „šestého smyslu“ a vedu tuto nově vzniklou skupinu k cíli. Nakonec i oni použijí jeden lidský smysl na hony vzdálený technice – tím je „obyčejný“ sluch. Když mezi břízkami matně vidím větší skupinku a něco málo i slyším, vydávám se cestou necestou, ale zato přímou, přesně k nim. Je mi jasné, že jednu důležitou část dobrodružství mám za sebou. Když vidím jeskyňářské oblečení a přilby, tak už se jen popousmívám. Vy si na mě s chytrými telefony nepřijdete – nenechám se zotročit… :-)))
Pokud jsem cestou skoro úplně zapomenul na to, že by jeskyně mohla být i nebezpečná, tak zde se mi tato otázka zase začíná vkrádat do mysli. Všichni podepisujeme prohlášení, tak jak už to bývá i u jiných jeskyní tohoto typu, že dolů lezeme na vlastní nebezpečí…
Převlékám se do oblečení, které mám pro tyto účely ve vaku – z takovýchto jeskyní člověk čistý rozhodně nevyleze. Maskáče měním za kalhoty a bundu o kterých vím, že se nad jejich, nyní ještě čistotou, smráká. Sundávám lehčí pohory a nasazuji gumáky.
V jednom okamžiku využívám volnosti okolo skruží a nahlédnu dovnitř. To co vidím mi klidu ani trochu nedodává. Velmi rychle si vzpomenu na pohled do skruží Ostrovské propasti nedaleko Balcarky. Ty se mi, pravda, před zhruba půlrokem zdály trochu větší. To je ovšem, jediná, trochu zlehčující okolnost. Po chvíli nahoru velice mrštně stoupá zástupkyně té „jemnější“ poloviny lidstva. V jednom okamžiku využívá i možnosti opření se zády o vnitřní část skruže, aniž by se musela čehokoliv držet, jen nohy nechává na stupačkách. Toto je oblíbený způsob odpočívání v užších vertikálách. Jen málokdo, kdo není každý víkend pod zemí, má ovšem tu možnost si to nacvičit.
Náhoda tomu chtěla, že postupuji právě s tou skupinkou, která se mnou k jeskyni přišla. Pán, nevím, patrně děda kluka, který asi odvahu lézt dolů hledal trochu déle než já, byl už o dost níž. Na dotaz, jestli ještě někdo nechce jít dolů, jsem neodolal a akčně se vydal ke skružím, vstupní bráně úplně jiného světa než je ten obyčejný tady nahoře, na zemi. Jít za mladým děvčetem, beru jako čest a neotálím. Stejně mrštně jak lezla nahoru, se během mžiku dostala pod úroveň všech vstupních skruží, tedy do hloubky více než šesti metrů. Nechci se nechat zahanbit a tak také sestupuji svižně dolů.
Jak už to tak bývá, někdy nastávají situace, které člověk neočekává. Při pohledu dolů, když vidím její čelovku a pod ní o dost hlouběji další nenápadný kužel světla, tak se mi začínají z ničeho nic rozklepávat nohy jako „šicí stroj“. Kdo tuto situaci v horách nikdy nezažil? Velmi rychle a to skoro automaticky, využívám techniku opření se zády o skruže také. Stejně tak rychle jak klepání nohou přišlo, tak i odešlo a já mohu relativně v klidu pokračovat dále. Sestup skružemi je to nejjednodušší co zde je, ale i tak jej není radno podceňovat. Podle staré knížky [12] jež bere základy jeskyňářství jen „zlehka“ (v dnešní době ji patrně již překonala tlustá kniha věnující se horolezectví, jisté dobrodružnější formě vodáctví i samotné speleologii se jménem „Horolezecká abeceda, jež se pro mnoho horolezců i vyznavačů aktivních forem „odpočinku“ nepochybně stala skutečnou BIBLÍ teorie) bývá postup po žebřících (zejména těch lanových) mnohem nebezpečnější než postup po laně! Postup po lanových žebřících chce také určitý cvik, než člověk určí, kdo je tady pánem… Naštěstí v této jeskyni se po lanových žebřících chodit nemusí. Je třeba uvést, že stupačky ve skružích jsou poměrně úzké a tak je třeba nohy směrovat vcelku přesně. V jednom místě, kde je vedena hadice vzduchotechniky je třeba našlapovat opatrněji a později i opatrně pokládat ruce.
Za chvíli jsem v místě, kde již žebřík končí a z místa, kde mi na nohy zbývá na šířku tak maximálně deset a na délku asi dvacet „čísel“, je třeba se dostat na vrchní šprušli dalšího žebříku. Ten je ovšem poměrně daleko. Pode mnou kolmá propast a v ní hluboko opět světla čelovek. Vypadá to skutečně hluboko! Pokud bych tu spadl, tak se určitě pěkně pomlátím. Začíná mi mrznout úsměv na tváři. Je mi jasné, že jde do tuhého. Jsem teď víc než rád za rady průvodkyně, které se nějakým záhadným způsobem dostala na nějaké výstupky na opačné straně naproti žebříku. Ze stěny mezi žebříky čouhají dvě „stupačky“ z armovacího železa. Po nich je třeba se dostat dál na nižší na boku umístěný žebřík. Bohužel chtělo by to i nějaké místa, kde bych se mohl „zajistit“ rukami. Přemýšlím jak pokládat nohy. Není to až tak jednoduché, jak by to mohlo vypadat. Ani není moc místa. Na jeden umělý stup se vleze maximálně tak část šířky podrážky holínky. Postup rukami také není úplně jistý a ani v nejmenším si nemyslím, zdali jsem ve všech okamžicích dodržel pravidlo „tří jistých bodů“. Snad jo, ale jedná se o úsek ani ne trochu jednoduchý. Kluk, který jde za mnou má v tomto místě nemalé potíže. Je to vidět na videu a nechal jsem v něm tuto část, aby bylo vidět, co je zde kritické.
Po překonání tohoto místa se mi zdá vše ostatní již o dost jednodušší. Ač to na videu nevypadá na tak dlouhý okamžik, tak ve skutečnosti se mi zdálo, že je to skoro věčnost. Nechtěl jsem se nechat zahanbit a tak jsem nakonec ten správný krok udělal a dál již to bylo snadnější. Jeden menší žebřík jsem slezl bezpečněji s využitím opření opět o záda. Dál již to bylo prolézání spletitými chodbami a menšími šikmými stupni v obtížnějších místech podpořených opět jednoduchými železnými stupačkami.
Jako menší poznámku pro ty, kteří by snad, čistě náhodou, z předešlých odstavečků dostali ne příliš příjemný mrazivý pocit, ještě uvedu, že všichni sem lezli jako „mazáci“, tedy bez jakéhokoliv jištění. Stejným stylem je to i v Rudickém propadání a asi i jinde v krasu. Podobně jako ve vysokých horách, například v Tatrách, je třeba si zvyknout na to, že průchod některými místy nebude mít člověk na sto procent pod svou kontrolou, tak ani zde, v jeskyních, se těžko může úplně vše zajišťovat, spoléhá se na určitou mrštnost a zkušenosti těch, kteří sem lezou. Kdo se na to necítí, tak je víc než dobré, podobně jako v těch horách, se vrátit. Nakonec se vracím k zajímavé dlouhé skluzavce, kterou by se mělo dát vystoupat zpět sem rozporem nebo snad dole pokračující plazivkou dostat do míst ve kterých jsme byli před pár okamžiky. Místo dalšího popisu cesty je asi lepší se podívat na mé dvě videa uvedené v použitých zdrojích na konci článku.
Pokud sestup dolů byl náročný, tak nahoru jsem to již skoro bez problémů „vyletěl“. Jedná se o menší, ale krásnou jeskyni na hony vzdálenou těm s nudnými betonovými chodníčky. Určitě bych, ale pro „nejeskyňáře“ doporučil dřív získávat zkušenosti na těch jednodušších a bezpečnějších, tedy ne tolik vertikálních. O některých jsem již napsal zde na turistice a o dalších snad i napíši ještě někdy jindy. Také si zde mohou návštěvníci napravit zkreslenou představu o výzkumu jeskyní podle těch známých veřejnosti běžně přístupných. Pochopit, že přístup do jeskyní není zadarmo a vyžaduje nemalou dávku energie, odvahy a také štěstí. Odměnou jsou zážitky na které se nezapomíná a často se stávají závislostí, které se jen těžko dá vzdát. Pak pochopí i nevšední druh humoru i úsměv na tváři, když vycházejí na povrch uondaní, unavení, ne úplně čistí a později dokonce poznají, že jejich průzkumné cesty přidaly nemálo modřin, aniž by tušili, kde k nim přesně přišli. Přesto a nebo právě přesně proto se zde budou znovu a znovu vracet, i když je většina okolní společnosti vůbec nebude chápat – mírně řečeno. Každý komu tato „droga“ alespoň na chvíli zachutnala, ví o čem mluvím.
Po této jeskyni jsem si ještě potřeboval odpovědět na několik otázek z Ochozského krasu a tak jsem si přidal ještě pěknou procházku. Procházku při niž jsem byl víc než rád za vak na špinavé oblečení a gumáky. Nakonec ani ten vak, ani maskáče nebyly nejčistější, protože se mi na blátivé značené cestičce, respektive při sestupu zajímavým místům, kde se Říčka propadá (někdy i naopak vyvěrá) podařilo „krásně“ sklouznout dolů. Už jsem alespoň nemusel přemýšlet jak dolů… Toto ovšem bylo drobností vůči tomu, na co jsem potřeboval odpověď. Podívat se na jiná úchvatná místa této části Moravského krasu. Nakonec jsem na zastávku autobusu v Ochozu nad skautskou základnou Kaprálův mlýn přicházel hodně unavený již s náznaky zapadajícího slunce. Uondaný, ale nadmíru spokojený. Na všechny otázky na které jsem si chtěl odpovědět jsem si odpověděl…
Pokud někdo viděl nenápadnou postavičku s menším batohem a vakem se špinavým oblečením na zemi (ten vak byl mnohem čistější než jeho obsah) :-))), jak čeká mezi čtvrt a tři čtvrtě na čtyři odpoledne na zastávce v nepřehledné zatáčce ve směru do Brna vedle větší skupinky jakéhosi dětského výletu (kdy se byli, nečekaně, podívat také na jeskyni a to na „Pekárnu“), tak jsem to byl já… :-)) Z Brna mi pak jel vlak po 5 hodině do Svinova, kde jsem byl něco po dvou hodinách pohodlné jízdy. Suma sumárum to bylo možná šest hodin na nohách. No, někdy i plazením se po břiše… :-))
POUŽITÁ LITERATURA A ZDROJE:
-------------------------------------------------
[1] https://gyaneshwarpuri.cz/clanky/sovi_komin.pdf
[2] http://www.shkb.cz/?p=2134 … mapa jeskyně z roku 2015.
[3] http://www.shkb.cz/?page_id=684
[4] http://www.shkb.cz/?p=5223 … Lákadlo na akci „Den otevřený skruží 2022“ - nebylo možno odolat.
[5] http://gyaneshwarpuri.cz/speleohistorica/skalka_acta_speleohistorica_2005.pdf
[6] http://mapygarmin.wz.cz/akce_shkb.php
[7] https://dave-duna.rajce.idnes.cz/Jeskyne_Zavrt_u_borovice/
[8] https://www.youtube.com/watch?v=RqEgeLVogEI … můj malý příspěvek, část I.
[9] https://www.youtube.com/watch?v=h27xGVeqKiY … část II, dokončení.
[10] http://www.etf.cuni.cz/~moravec/fotky/texty/Riceny-dom-Vintoky-SF2018.pdf
[11] https://www.youtube.com/watch?v=h_LDLFXlmfg
[12] Jeskyňářství v teorii a praxi - Pavel Bosák a kolektiv
Přidat do oblibených uživatelů
Žádné příspěvky v diskusi, buďte první!
Ochoz u Brna
Mapa
Ubytování
Počasí
Chaty a ChalupyPříspěvky z okolí Prohlídka ZUBu.
