První seznámení se Západními Tatrami (cesta k Roháčům), díl první.
Zhruba před půl rokem jsem se rozhodl vypravit se poprvé do Západních Tater. Do míst, které již v představách vytvářely nemalý respektu. Inu hory s velkým „H“. Ono píši to tak jen proto, abych v článku vypadal jako „SILÁK“. Jak už to tak bývá, pravidla určují jen a pouze HORY. Co si myslím já nebo kdokoliv jiný je zcela nepodstatné.
Inu, ve skutečnosti bych měl po pravdě napsat, že se Roháčů bojím. Ale stejně tak mě nějakou neskutečnou silou přitahují. Možná to není pravda a jen STRACH má velké oči…, nicméně jen sám sobě bych si nalhával, že ten pocit, když studuji videa, turistické průvodce nebo zjišťuji informace od jiných, je cokoliv menšího než ryzí STRACH! A to už proběhla nemalá část „letního“ období ve Vysokých Tatrách, kde jsem se do „seznamování“ víc než s vervou pustil. Jednodenní výlety „na otočku“ z Ostravy vypadají jako velice solidní časová výzva, ale také asi to co je pro mě ideální. Nedokáži si představit, že bych se třeba ubytoval někde v Tatrách a dělal si „vycházky“. Možná bych to tak zvládal dva, tři dny, ale pak ba přišla krize a považoval bych tyto dny za promarněné. Je pro mě lepší „vystartovat“ z Ostravy v noci kolem jedné v sobotu, přečkat a trochu „zrelaxovat“ po práci ve vlaku (což ne vždy je snadné) a pak relativně v pohodě vyrazit do hor. Začátek se většinou jde bezpečnějšími místy a když už je nutné se soustředit, tak jsem již „probuzen“… :-)
Nicméně i cestování vlakem má své rizika a nepředvídatelnosti, které mohou být pro dlouhé a těžké pochody ve VELKÝCH horách velkým omezením a zdrojem značné nervozity až nasr…, když k tomu dojde…
Mým cílem není nic jiného než „zkouknout“ cestu pod Ostrý Roháč, případně se jej dokonce pokusit přejít. Pohled na „Slovenský Matterhorn“ od jezera níž by byla už jen pověstnou třešničkou na dortu. Pokud bych tam byl ještě živý, tak by bylo jasné, že jsem jej úspěšně přešel a zbytek cesty zpět by už nemusel být až tak těžký.
O náročnosti místa nepochybně svědčí i poznámka kamarádky „Že ji pohled na Ostrý Roháč stačí a že nemusí být všude“. Kdyby se jednalo o běžnou turistku, které chodí o hor občas nemuselo by to mít na mé „obavy“, mírně řečeno, takový vliv, jako když to řekne skutečná znalkyně hor českých i těch slovenských! Jednodenními akcemi prošla úspěšně obrovskou spoustu i tatranských turistických „lahůdek“ a její slovo má tedy při mých turistických nápadech nemalou hodnotu. To, že turistický průvodce Západními Tatrami označuje naprostou většinu těchto turisticky přístupných tras jako náročné, velmi náročné případně dokonce extrémně náročné se spoustou míst značně exponovaných nenechává člověka ani trochu v klidu.
Kdo se bojí nesmí do lesa, proto i já jsem se rozhodl, že se podívám skutečnosti „přímo do očí“. V pátek jsem si v práci vzal půl dne dovolené a snažil jsem se pak doma pospat co to jen šlo. V mezičasech jsem opět procházel turistické průvodce, které již mám minimálně stokrát přečtené. Často se zde píše, že méně zkušení turisté nebo skupiny by si měli zajistit na tyto trasy horského vůdce. Tak jsem tedy zvědav jak to dopadne. Pár zajímavých míst ve Vysokých Tatrách mám již za sebou a tak doufám, že budu mít i zde dost štěstí odhadnout situaci, abych se včas otočil, když to již bude nebezpečné. Pár zajímavých okamžiků ve východněji umístěné části nejmenších velehor jsem si již zažil ať už to bylo třeba ztracení cesty v mlze, nyní bych již řekl spíš snadnější cesty přes „Bystrou lávku“, kdy mi v určitých okamžicích úplně do smíchu nebylo, stejně tak jako opět ztracení cesty v mlze na Rysech, kde to ovšem bylo spíš, že jsme se se „spoluturisty“ příliš rozpovídali a nedostatečně se věnovali správnému směru značené cesty a sešli z ní. Pak se z nás neplánovaně museli stát lezci, sice nyní s odstupem času v terénu lehkém (ač bylo nutné se držet všemi čtyřmi a volit velmi opatrné kroky), ale v daném čase to bylo velmi psychicky náročné. Nedával jsem velké šance tomu, že to ve zdraví přejdu. Věděl jsem, že pokud zde udělám chybu, tak bude velice bolet. Popsal jsem to v předešlých článcích:
https://www.turistika.cz/mista/pouceni-ze-spatneho-vystupu-ztraceni-cesty-na-rysy/detail
To vše se mi honilo hlavou až tak, že jsem tu polovinu dne ve formě dovolené příliš moc nepospal. Za prvé právě z neustálého probírání těchto problémů a později také proto, abych nezaspal a vlak mi ve Svinově neujel. Když už je kolem desáté, jedenácté v noci, tak bych i rád už usnul, ale nesmím. Chvíli před půlnocí již musím vyrazit (nechce se mi čekat na spoje, raději půjdu pěšky). Asi s dvacetiminutovou rezervou jsem na nádraží. Jízdenky na Slovensko je nutné kupovat minimálně tři dny dopředu, jinak již nebude místo. Stejně tak je nutné si hodně dopředu zajistit i jízdenky zpět. Optimální pro návrat je Pendolino, které vyjíždí ze Štrby zhruba 16h24. Pak je ještě možnost jet dalším zhruba za hodinu a pokud se toto nestihne, tak člověka čeká (pokud si zajistil „nouzové místenky“ i na tento čas) „nocování“ v Žilině, protože vlaky do ČR jedou až kolem půlnoci. Pokud nebude mít místenku, tak s největší pravděpodobností bude muset čekat až do rána, kdy jede vlak nemístenkový – inu zaručené utrpení.
Ve Svinově na žádné ceduli nesvítí žádné zpoždění, ani není hlášeno. Ovšem vím, že bez zpoždění vlaky na Slovensko nejezdí skoro nikdy. Velikosti zpoždění navíc kraluje jedna soukromá společnost, zrovna ta kterou mám jet. Jiná než tato a české dráhy tím směrem totiž nejezdí. A pochopitelně se nemýlím. Jen chvíli před pravidelným odjezdem, slyším něco co je pro mě skutečně šokem. Žádná „bezvýznamná“ půlhodinka zpoždění, ale hned neskutečných 110 minut (před pár dny jsem jel do práce vlakem a slyšel jsem zpoždění vlaku ze Slovenska stejného dopravce, krásných 295 minut!!! - toto je realita cestování vlakem a tato soukromá společnost jezdící žlutými vlaky se již raději za tato OBROVSKÁ zpoždění ani neomlouvá). Tato časová ztráta je pro mě synonymem zcela zbytečného výletu, vše se mi bortí před očima. Zkusím si za nekřesťanské peníze koupit i jízdenku Českých drah a doufám, že žlutý vlak s výmluvou „Zpoždění z důvodu technické závady“ předjede. Nevím už ani jak velkou ztrátu mám a nasedám do alespoň zaběhaného dopravce se zpožděními menšími. Nicméně v Bohumíně se asi půl hodiny posunuje tam a zpátky, připojuje nebo odpojuje kdo ví jaké vagony a čas běží. Už ani nemám sílu být naštvaný. Konečně se rozjíždíme správným směrem. Na Slovensku někde v Žilině nebo Vrútkách se od dalších cestujících dovídám, že nás právě „žlutý vlak“ předjel. Nemám vystupovat ve Štrbě, ale o něco dřív v Liptovském Mikuláši. Ještě, že vím jak to nádraží vypadá. Fičím ven k autobusovému nádraží, ale spoj, který by mě měl dovést do Žiarské doliny zrovna před čtvrt hodinou nebo deseti minutami odjel.
S největší pravděpodobností, pokud bych jel tím původním vlakem, tak bych tento spoj stihl. Inu nedaří se. Další spoj má jet za hodinu nebo dvě (to už si nyní nepamatuji). Vzdávám se rozumných časů a smiřuji se s tím, že si udělám jen takovou procházku. Konečně čas doběhl i do okamžiku, kdy vyjíždí BUS a já mířím vstříc dobrodružství… Ani netuším, jak zajímavá tato cesta bude. Sice v určitém ohledu prohraji, ale naopak prožiji něco, co jsem v horách ještě nezažil. Ale postupně od začátku. Na konečné zastávce autobusu „Žiarská dolina“ jsem hrozně pozdě. Slunce již výrazně svítí, je teplo (to mi zatím vůbec nevadí) a čas myslím něco po deváté ráno. Čas, kdy bych již v Tatrách měl být před cílem výletu a pomalu a jistě přemýšlet nad návratem.
Od autobusové zastávky mířím přes parkoviště k začátku Žiarské doliny. Napravo do prudce stoupající asfaltky míří žlutá turistická trasa na Baranec a dále až do místa kde mířím i já, ale přes údolí. Cesta po žluté je podle mapy výrazně časově náročnější. Volím tedy cestu rychlejší, jak už jsem si to doma naplánoval. Kéž bych měl zhruba dvě až tři hodiny k dobru. Jdu po modré turistické trase a za chvíli po své pravici míjím portál vstupu do Medvědí štoly. Kdybych měl čas navíc, tak zde určitě zavítám. Ostatní jdou v klidu, ale neloudají se. Někteří už před chvílí odbočili svižnou chůzí na pravé horské „monstrum“ z jehož výšky mě bolí nohy již nyní. Netuším, že toto zdaleka nebude jediná věc, která mi naznačí mou malost, ale nebudu předbíhat. V jednom místě mohu jít buď po asfaltce, nebo mohu odbočit doleva do lesa. Jednak nechci být stále na slunci a také nechci jít po asfaltce, které bývají často dosti nudné. Nejprve je cesta lesem klidná, ale po chvíli začínám zprudka nabírat výšku. „Řežu“ to, jak jen to jde. Snažím se zbytečně nezakopávat o kameny a kořeny. Je jasné, že se nesmím příliš unavit, v závěru očekávám velmi náročný a nebezpečný technický terén. Nesmím to přepálit, ale ani se příliš loudat. Zjišťuji, že slunce pořádně pálí a nejen sluneční brýle jsou nutností. Ač neplánuji žádné opalování a jsem vcelku nepřítelem této nudné činnosti, tak je nutné všechny odkryté místa natřít opalovacím krémem nebo se se zlou potáži. Ztrácím drahocenné sekundy. Běžet některé místa asi nemá cenu, je jich jen pár, ale snažím se jít tak rychle jak jen to jde a udržovat bolest nohou v jakési přijatelné úrovni. Asi tu časovou ztrátu moc nesrazím, ale musím se o to alespoň pokoušet.
Procházím tak krásnou krajinou a výhledy do okolí jsou již nyní takové, že i kdybych měl dojít jen sem, tak to za cestu z Ostravy určitě stálo. Protější hřeben je úctyhodný a z představy, že bych se měl škrábat po jeho svahu, se mi točí hlava. Nic co by na mě zapůsobilo takto mohutně jsem zatím neviděl. Netuším, že se dostanu do ještě krásnější a náročnější krajiny, což poznají především mé nohy. Už jsem „pár“ zajímavých míst, kdy nohy hodně bolely, prošel, ale tady je to opět špička.
Z nadmořské výšky zhruba 950 metrů v údolí se jakýmsi krásným stoupajícím „traverzem“ po úpatí hory „Solisko“ 1530 m.n.m. dostávám do výšek poctivých beskydských kopců ovšem v úplně jiném terénu. Žiarská dolina je také známá nejrozměrnější lavinou jejíž „pozůstatky“ roztávaly skoro celé dva roky. [1]
Asfaltka zásobující Žiarskou chatu je už velice hluboko pode mnou. V průhledu mezi hřebeny vidím už i špičaté legendy „Roháčské hřebenovky“. Všechny jsou pěkně rohaté, ale mohu jen hádat, který vrchol je který. Impozantní pohled, který mě nikterak neuklidňuje. Vím, že tam někde bych se měl za nějakou dobu pohybovat a nepochybně na hranicích svých možností, ale nebudu předbíhat.
Hádal bych, že mohu vidět (nechť mi tuto informaci upraví znalci místa) některé z těchto vrcholů Baníkov, Prielom, Hrubá Kopa, Tri Kopy, Plačlivé a Ostrý Roháč asi ne, hádal bych, že bude schován za Plačlivým.
Vše jsou to vrcholy, které v mých očích vzbuzují velký respekt – STRACH. Na mnoha videích to vypadá, že se zde nacházejí místa velmi exponovaná, nebezpečná a nejistá. Možná to bude jen tím, že „Strach má velké oči“, ale nějak tak tuším, že tím to až tak nebude. Že místa budou skutečně náročná. Pomohlo by mě srovnání s některými trasami ve Vysokých Tatrách, ale to zde zatím nemám. Srovnáním může být možná vrchol Kotouč ve Štramberku na hraně lomové stěny, která vypadá také tak, že chybu neodpustí.
Stále poměrně prudce stoupám až nakonec před sebou v dáli vidím jediný „záchytný bod“ široko daleko, se stanicí horské služby – Žiarskou chatu. V jednom místě u potůčku či jakési přirozené studánky se stoupání zmírňuje a k chatě již jdu pohodlnou cestou. U ní se na chvíli zastavím, napiji a doplním energii tyčinkou. Začíná být chladněji a tak se nezdržuji. Mám před sebou ještě náročnou cestu. Čekám, že údolím to bude nyní zhruba podobné jako doteď, kdy držím na můj vkus velice dobrý čas výstupu. To mi trochu dodává síly do postupu. Za chatou se mi opět otevírají nádherné výhledy jakýmkoliv směrem. Netušil jsem, jak bych se mýlil, pokud bych čekal, že následující stoupání bude obdobné jako doteď. I stoupání nabere za chvíli zcela jinou dimenzi. Z oblasti s kosodřevinou se na chvíli dostávám do oblasti lesa, kde ovšem začínám značně prudce stoupat. Chci „řezat čas“, ale zde již to možné není. Jdu do bolesti nohou co to jde a co jsem schopen udýchat. Jsem vcelku v klidu (v určité míře mě nyní znervozňuje jen představa jak asi bude Roháč vypadat a v jakém stavu k němu dojdu. Podle mapy bych čekal, že už by to k němu nemělo být až tak daleko. Ale opět se hluboce mýlím. Cesta k rozcestí „Pod Homolkou“ o délce zhruba kilometru se hrozně táhne. Jak by ne, na tuto vzdálenost je třeba překonat výškový rozdíl dobrých 250 metrů. Z nadmořské výšky zhruba 1400 metrů, kde prudké stoupání začalo až do výšky 1650 m.n.m. Z člověka chvílemi leje, ale musí to mírnit menším množstvím oblečení na sobě (raději v chladu, než se pak drkotat zimou po zpocení). Pod Závraty ještě čeká nenáviděné suťové pole, tak běžné ve Vysokých Tatrách, s nejistými viklajícími se balvany. Naštěstí za chvíli tato oblast končí a zase se jde pohodlnější pěšinkou. Když stoupám nahoru, tak ani netuším, že později shora budu těmito nejistými místy běžet dolů!!!
Po chvíli se potkávám s dalšími turisty, kteří mi jen potvrzují, že stoupám hrozně pozdě (a já to přitom ženu co to jde). Sám bych si nalhával, kdybych tvrdil, že nemám spoustu hodin po rozumném času. Ovšem pořád bych chtěl se na onu „šílenou“ cestičku „Roháčskou hřebenovkou“ alespoň podívat a doufám, že zjistím, že bude „zvládnutelná“ a vracet se tedy budu již klidnější. Před závěrem prvního dílu mohu jen naznačit, že nejsem o nic klidnější, dokonce bych řekl, že jsem mnohem neklidnější… Rozhodně nemohu říci, že bych si odpověděl, že cesta bude jednodušší.
Stále stoupám, ale otevírají se přede mnou krásné výhledy do okolí a do údolí. Kochám se pohledem na malé, ale krásné „Pliesko pod Žiarským sedlom“. S turisty mířícími stejným směrem ale nemající stejné cíl jako já, místa neznalý – Ostrý Roháč. Tvrdí mi že budou rádi, když dojdou do sedla. Snažím se je nalanařit ať jsou se mnou i na Roháč. Nějak se jim do toho moc nechce - ASI VÍ… :-) Rozpovídáváme se o ferratách a nevíme kterou popsat jako krásnější. I mým štěstím zatím je že Ostrý Roháč ještě nevidím a je skrytý za hranou sedla. Protože právě za chvíli dojde k okamžiku, který jsem ještě za svého turistického „života“ nezažil, možná ani žádného jiného :-) , tak si zaslouží být na začátku druhého dílu. Něco, co zalomcuje mou psychickou odolností i plány tohoto dne.
DOPORUČENÁ LITERATURA A ZDROJE: ( VIDEA, KTERÁ STÁLE DÁVAJÍ DĚSIVOU OTÁZKU „DÁM TO A NEZAHYNU?“)
[3] https://www.youtube.com/watch?v=9xCHf1wBkxE
[4] https://www.youtube.com/watch?v=gKwEvFaHbJE
[5] https://www.youtube.com/watch?v=T1QKAiWJ0-8
[6] https://www.youtube.com/watch?v=E8V6GmJOReU
[7] https://www.youtube.com/watch?v=TBL6uGWkULE
[8] https://www.youtube.com/watch?v=e98eDRXiN2c
[9] https://www.youtube.com/watch?v=ZEV__goBAjs
[10] https://www.youtube.com/watch?v=tVShmzewzqg
[11] https://www.youtube.com/watch?v=JwQzXGeD3C4
[12] https://www.youtube.com/watch?v=9VAItJNTVBI
[13] https://www.youtube.com/watch?v=qoxXGUsLkXY
[14] https://www.youtube.com/watch?v=qxU-WIncwN4
[15] https://www.youtube.com/watch?v=ifA35nEwfsc
[16] https://www.youtube.com/watch?v=WB7bGhF1CwE
Přidat do oblibených uživatelů
Mapa
Ubytování
PočasíPříspěvky z okolí První seznámení se Západními Tatrami (cesta k Roháčům), díl první.
