Radobýl

Kdo by neznal legendární vrch s čedičovými sloupy kenozoické éry z malebného horského řetězu Českého Středohoří, který byl spojen s častými pobyty našeho romantického básníka Karla Hynka Máchy a později byl z větší části zničen lomy, ten jako kdyby nebyl. I když vyloučit se to nedá, pokud je někdo z opačného kusu naší země, ale přinejmenším o něm musel někdy slyšet nebo kdesi číst. Především známou to pověst o tom, jak vrch přišel ke svému názvu od jména jednoho z dvořanů knížete Bořivoje, který byl zarytým pohanem a nemohl se smířit s tím, že jeho dcera Jarena přijala tajně křesťanskou víru a zamilovala se navíc do křesťana Bohuše, takže raději doběhl na samý vrch Radobýlu a modlil se k Perunovi, aby zničil tuto "od víry předků odpadlou" dvojici svým ohnivým šípem, což se následně stalo, ale ne tak, jak si jen přál, nýbrž hromy a blesky sršely přímo na Radobýla a jeho zdejší stavení, aby z obého nezůstalo vůbec nic a i zbytky popela byly přikryty kamením, když se temeno hory sesunulo dolů.

Na paměť této události měl výše jmenovaný Bohuš zhotovit velký dřevěný kříž, který pak se svou milou Jarenou vztyčil na vrcholu hory, aby hlásal vítězství křesťanské víry nad pohanstvím a pro všechny byl znamením míru, lásky a odpuštění. Oficiálně je však místní krucifix doložen až v 17. století (k jeho vztyčení mělo dojít 3. května 1622), aby byl několikrát vyměněn (první kříž měl na kopci vydržet do roku 1658, druhý sem byl zasazen v roce 1660 a vydržel tu do roku 1702, třetí kříž tu stál v letech 1702-1731, čtvrtý kříž z roku 1731 byl nahrazen v roce 1822 již pátým křížem v řadě a šestý dubový kříž na Radobýlu stál v letech 1846-1862), přičemž ten současný pochází z roku 1991 (o vznik nového osmého kříže v řadě se postarali Jaromír Hájek, společník ústecké firmy Ekos, Zdislav Novotný, pracovník Technických služeb města Litoměřic, a památkář Vlastimil Hauf z Litoměřic; dokumentace vznikla v roce 1990; výroba byla zadána ve VHS Žalhostice a náklady ve výši zhruba 80 000 Kčs uhradil referát kultury Okresního úřadu v Litoměřicích; na své místo byl ocelový krucifix usazen 29. října 1991 pomocí vrtulníku Mi-17 z vojenského útvaru 5621 Plzeň-Líně a k jeho posvěcení litoměřickým biskupem Mons. ThDr. Josefem Kouklem došlo 8. května 1992; viz https://www.denik.cz/ustecky-kraj-cjnd/radobyl-vrch-s-modernim-zeleznym-krizem-navstivil-i-macha-20120723.html), neboť jeho litinový předchůdce z kladenských sléváren z 8. září 1862, na nějž bylo v dobročinné sbírce vybráno 965 zlatých, byl zničen vichřicí, jež se těmito místy prohnala v noci z 23. na 24. listopad 1984. Od té doby se tu tedy vypíná zdáli viditelný kříž o hmotnosti 1 100 kg, výšce 7 m, o průměru 0,5 m a rozpětí téměř 3,8 m.

Ale vraťme se ještě k původu názvu kopce! První zmínku o pojmenování této hory u Litoměřic nalezneme v roce 1358, a to již v současné podobě. Soudí se, že souvisí se staroslovanským slovem radъ nebo s bájným bohem Radegastem, přičemž prvně jmenovaný výraz má znamenat cosi jako ostrý hrot. Sám prof. Antonín Profous ve svém díle "Místní jména v Čechách. Jejich vznik, původní význam a změny. III. díl. M-Ř" se k tomu vyjadřuje takto:

"Radobýl, hora 398 m vysoká 2 1/2 km záp. od Litoměřic, pod níž byla založena před r. 1358 kaple sv. Mikuláše: 1358 ad pres. . . civium in Luthomericz ad capellam S. Nicolai prope montem Radbul, exec. pleb. in Luthomericz, LC. I, 63; 1363 cap. S. Nicolai sub monte Radobyl, LEr. I, 22; 1377 a 1418 ad cap. S. Nicolai sitam sub monte Radobil prope Luthomericz, LC. III, 76 a VII, 257; 1468 hrad Kamyk . . ve vsi Hlynne . . ve vsi Babinne což k hradu přísluší i se všemi vinicemi . . pod horú Radobylem, DD. 61/558; 1543 oznámil Kamayku hradu . . Zernosek hradu . . desátky viničné s 1/2 hory Radobayle, DZ. 250 E 9; 1628 vinička pod Radobejlem, Sedl. Sn. 194 z DZ. 143 C 27.

Radobyle, dvůr u Brziny 11 km záp. od Sedlčan: 1490 Radobyle (k Hluboké), AČ. 17/348; 1562 vesnice ke Kameyku náležící, t. Lhota, Radobyle, Welika, Zhorz, DZ. 87 G 7; 1569 zámek pustej Kameyk . . ves Radobyle, držitel té vsi Radobyle, ves Welkau, ve vsi Zhorzy, DZ. 16 M 30; 1597 děd. svého, t. tvrze Kosowy Hory . . vsi Radobyle, DZ. 292 A 1; 1614 w Skreyssowie ves, vísku Radobyli nad Drazkowem, DZ. 136 Q 5; 1630 tvrz Skreyssow . . ves Gedle celou, vísku Radobile prodal, DZ. 143 M 3.

Tato dvě jména mají základem os. jm. Radobýl, významem příbuzné se srbským os. jm. Radobud (Mikl. PN. s. 305), a vznikla z něho přivlastň. příponou -jь v rodě muž. (Radobýl = Radobylův, t. vrch, srov. Jeleč a Lovoš jména blízkých hor) a -ja > jě v r. žen. (Radobyle = Radobylova, t. ves). Os. jm. (Rado)býl bylo l-partic. slovesa bý-ti jako příjm. Rejl, Spal, Kvapil a p. V těchto partic. bývá různá kvantita, zejména bývá v některých dial. samohl. prodloužena, na př. domažl. mejl, krejl (Geb. HM. III, 2, 95)."

Nejvíce je však tento vrch, jak již bylo výše zmíněno, spojován s Karlem Hynkem Máchou, který sem často stoupal za inspirací a klidem k tvorbě, když žil v nedalekých Litoměřicích. I jeho poslední životní pouť byla s ním svázána, neboť vyšplhal na Radobýl k večeru 23. října 1836 a odtud zpozoroval v Litoměřicích velký požár k němuž okamžitě s vypětím všech sil spěchal. Celý uřícený po třičtvrtěhodinové spěšné cestě se vrhl mezi prvními do hašení, aby si při něm uhnal zápal plic, na který po čtrnáctidenním trápení zemřel.

Škoda toho, že byla tato hora tak dokonale zničena těžbou kamene, proti které protestovali svého času mnozí lidé, ale nadarmo. Nepomohly ani jejich stesky, natož protesty. Jako příklad citujme z "Věstníku sokolského" z 25. května 1912, kde se píše: "V rozkošné rovině, proti vtoku Oharky do Labe rozkládá se starobylé město kalicha - Litoměřice. Ještě se nad náměstím zvedá zajímavá věž v podobě husitského kalicha, ještě nad městem tyčí se starý Radobýl - dlouho-li ještě? Čedič jeho výborným štěrkem a tak vrch pomalu již z polovice rozvezen po silnicích dalekého okolí, k radosti nejen těch, jimž to kapsy plní, ale snad i nejednoho z oněch, kteří staroslovanské jméno Radobýl (srovnej Radebeul u Drážďan) potvořili v Rothebeul. Třeba »červená boule«, jen když to nezní česky! Proto také poloha »Na Hradě« překřtěna ve »Hradahof« a »Na Kocandě« v »Gottsande« (Boží písek). Bože milý, jaký to písek v oči věřících! Prastarou osadu českou, sídlo župy Ljutomiriců, vyhlédl král Přemysl Otakar I. vzácným bystrozrakem za budoucí město, do něhož povolal kolonisty saské. Ti se hrnuli proudem, a jak by ne, když král český rozdával takové výsady, že by jich byli nenalezli kraj světa! I vlastní právo - magdeburské - jim ponechal a Magdeburk rozhodoval ve přích jejich jako stolice nejvyšší. Pěkné to byly poměry v Litoměřicích, jejichž obyvatelstvo české vypuzeno do předměstí."

Člověk by podle rozsahu čekal, že toto zkázonosné dílo trvalo dlouhá staletí. Ale to je omyl, bohužel. Protože kámen se zde začal těžit až ve 2. polovině 19. století, což je snadné dokázat pohledem do indikační skici stabilního katastru obce Žalhostice z roku 1843 (viz https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=skicic&idrastru=LIT055018430) a jeho reambulace z roku 1871 (viz https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=omc&idrastru=B2_a_4C_1087_2), kdy se zde nacházely pouhé pastviny a na všech úbočích kopce bychom našli vinohrady. Stejně tak se dělo i na litoměřické straně Radobýla, přičemž sám kříž byl de facto hranicí katastrů obou obcí, což nám předkládá indikační skica stabilního katastru města Litoměřice z roku 1843 (viz https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=skicic&idrastru=LIT257018430). K tomu nutno dodat, že původně byl vrch královským majetkem, ale král Karel I. (spíše známý jako císař Karel IV.) ho 7. května 1359 věnoval městu Litoměřicím, aby na jeho svazích byly založeny vinice, jejichž existence nebyla jednoduchá, protože docházelo k častým sesuvům půdy. O jednom takovém máme zprávy z roku 1531, avšak o rozsahu a původním položení vinohradů se přou odborníci dodnes, zejména jde o to, zda byl obděláván též vrcholový kužel. Druhá část kopce pak patřila ke kamýckému zboží, což zase víme ze zápisu z 16. srpna 1543, provedeného po požáru zemských desek roku 1541. K dalšímu rozdělení zdejších pozemků pak došlo v souvislosti s tereziánsko-josefinskou raabizační snahou a sama horní hrana stěny lomu se přiblížila k vrcholu až během meziválečného období.

Ale i zdejší obcí původně zřízený vícepatrový kamenolom, z něhož se kámen dopravoval visutou dráhou do drtiče na nádraží, neměl pouze stinné stránky. Díky těžbě kamene se zde přišlo na řadu nálezů. První z nich byly objeveny v 70. letech 19. století při budování cesty na vrchol a na další došlo před 1. světovou válkou. Jedalo se jak o kamenné nástroje, tak o zbytky keramiky z pozdně hradištní doby. Jiné věci pak byly zjištěny při podrobném průzkumu kopce v roce 1968. Jejich interpretace je však dosti sporná. Mnozí hovoří o přímém osídlení hory, další tvrdí, že měla pouze jakousi obětně-náboženskou funkci. Jak tomu bylo doopravdy, tak to se jistojistě již nikdy nedozvíme, vše zůstane pouze v mnoha teoriích, jež využívají místních nálezů podle své potřeby.

Od poloviny 19. století se však do těchto končin začali vedle archeologů a historiků vypravovat rovněž botanici a zoologové (zmiňme kněze cisterciáckého řádu v Oseku a profesora chomutovského gymnázia P. Dominika Thiela, zkoumajícího horu v roce 1857), kteří si všímali unikátnosti zdejší fauny a zejména pak flóry. První jejich ochrana však přišla až 14. října 1966, kdy Rada ONV v Litoměřicích prohlásila Radobýl v žalhostickém katastru za chráněný přírodní výtvor, resp. šlo pouze o odkryv v lomové stěně, jenž měl podávat doklad vnitřního složení čedičového vrchu. Výnosem ministerstva kultury ČSR z 20. ledna 1969 s účinností od 17. dubna téhož roku pak bylo v obou katastrálních územích zřízeno chráněné naleziště k ochraně divizny fialové. Ještě větší ochrany se pak Radobýlu dostalo se zřízením CHKO České středohoří, jehož správa zde 17. prosince 2014 zřídila stejnojmennou přírodní památku, jejíž účinnost nastala 6. ledna 2015. Důvodem tohoto kroku se stala ochrana této geomorfologicky významné dominanty neovulkanického původu s dochovanou ukázkou sloupcovité odlučnosti čedičové horniny a její společenstva skal, skalních stepí, sutí a trávníků s mnoha vzácnými sucho- a teplomilnými rostlinnými druhy (divizna fialová, pískavice thesalská, kavyl Ivanův, koniklec luční český, kozinec bezlodyžný, kozinec rakouský, bělozářka liliovitá, modřenec tenkokvětý, záraza hořčíková, mordovka nachová pravá, mordovka písečná, záraza šupinatá) a na ně navázanými živočichy, z nichž třeba zmínit: saranče skalní, okáče metlicového, přástevníka kostivalového, modráska kozincového, modráska východního, lišaje svízelového a mnohé další (viz https://drusop.nature.cz/ost/chrobjekty/zchru/index.php?SHOW_ONE=1&ID=356).

Avšak jak to tak bývá, tak i tato lokalita neušla mnohým politickým událostem. O Radobýl nastalo soupeření mezi místním českým a německým obyvatelstvem. Vyrážely sem na túty mnohé spolky a každý si nárokoval Radobýl pro sebe. Na úpatích hory jsme mohli potkat jak skauty, tak posléze i henlainovu mládež, jež se cvičila v bojové přípravě. Během 30. let 20. století bylo rozhodnuto i o tom, že zde bude vybudováno železobetonové vojenské opevnění, protože by bylo chybou nevyužít tohoto strategického místa, z něhož se dala kontroloval okolní krajina. Události však šly kupředu a natření velkého bílého hákového kříže na kameny počátkem května 1938 bylo jen smutným vyústěním všech předchozích událostí a předzvěstí toho, co mělo následovat, protože v letech 1938-1945 byl Radobýl součástí Třetí říše. Zpět se nám tento památný vrch, z něhož pocházejí základní kameny jak v pražském Národním divadle, tak v Masarykových chlapeckých a dívčích obecných školách v Litoměřicích a pod tamním pomníkem Karla Hynka Máchy od sochaře Václava Blažka z roku 1936, dostal až osvobozením od německých okupantů, i když zprvu jsme si ho až tak mnoho nevážili, neboť jsme ho dále ničili těžbou kamene. Dnes je však již situace jiná a doufejme, že již nikdy nedojde k tomu kroku, jak bylo dříve plánováno, že bude vrch nenávratně vytěžen a zmizí jednou provždy z kartografických děl. Snad i naši potomci se budou moci z něho kochat krásnými výhledy a mít radost z toho, že byla zachována v co nejpůvodnějším stavu též jeho přírodní skladba. Opak toho by byl velmi velkým a nenávratným omylem!