Rudohorský potok – méně známý klenot Jeseníků

To, že ne všechny klenoty našich hor jsou všeobecně známé široké veřejnosti je vcelku známá věc. Vlastně je dobře, že turistické značky nevedou kolem každé díry, nakonec by to nebylo i z hlediska ochrany přírody ideální, aby se turistický dav pustil úplně do každého místa.

Důvodem nakonec nemusí být jen ochrana přírody, či klid zvěře, ale i prostý fakt, že je dané místo hůře dostupné třebas i v náhlé potřebě někoho zachraňovat. K takovým místům můžeme přirovnat i popisovanou atrakci, i když, jak se nakonec důvtipný čtenář dozví zas tak nedostupná není. Chce to jen důkladnější výbavu a i znalost jak se v horách pohybovat.

Už před nějakou dobou mě ohromila skalní rokle na jihovýchodním úbočí Keprníku zvaná Jelení stráň. Při podrobnějším zkoumání přilehlého terénu (na podrobnějších mapách) jsem objevil samozřejmě mimo těchto skal i řadu potůčků, na kterých by se měly nacházet nějaké vodopády. A jak už je dnes vcelku rozšířeným zvykem, kam někdo dnes trefí, dříve nebo později se najde zmínka i na internetu, díky „specializovaným“ serverům. Když už tak hledím na Keprník, nemůžu povšimnout i opačnou stranu hory tedy severní svahy. Odkazy na mapách směřují zvědavce na stránku o vodopádech. A když se v popisku dozvíte, že autor příspěvku považuje dané místo za rovnocenné takovým peřejím Bílé Opavy, je jasné, že to už musí být bomba.

Jeden z příspěvků, popisující lokalitu vodopádů nabízí přístup po lesní cestě směřující dejme tomu od lovecké chaty Výrovka, po serpentině stále rovně (v údolí Keprnického potoka), provtní směr značí červená cyklotrasa 6207, která pokračuje na Šerák. Když si ale lépe prostuduji mapu, zdá se mi zajímavější varianta prozkoumat, nebo vlastně projít projít celé údolí Rudohorského potoka, tedy toho, na kterém se nakonec celá atrakce odehrává. Nakonec i podle konfigurace terénu v mapě si říkám, že cestou bude k vidění nějaká ta peřejka. Nakonec prvotní úsek bych musel absolvovat i při doporučené variantě, takto nějaký kilometr ušetřím. Výchozím místem je zastávka autobusu Bělá ObÚ, neboli hostinec U Cimbury. Zelená TZ, souběžně s červenou cykloznačkou zhruba 2 km míří k severnímu úpatí nejvyšších částí Keprnické hornatiny, v rozcestí Keprnický potok stačí vyměnit na pár set metrů směr do souběhu s modrou TZ (cca 300 m). Pak už bez značení pokračujeme lesní silničkou již podle samotného Rudohorského potoka. Podle předpokladů již vlastně na samotném konci toku (vlévá se do toho významnějšího Keprnického) je k vidění pěkná bystřina (nakonec tady to ještě celkem dobře znám z běžek i procházek od Filipovic. Dál už ale jsem nikdy nešel.

Silnice vcelku důkladně stoupá, asi 2 km, ne vždy je těsně u potoka, ale kde se dá, slezu k focení. Samozřejmě, když se fotí horské potoky, používá se stativ, aby byly peřeje tak hezky kýčovitě máznuté, ale tady je toho tolik, že by člověk nic jiného neděla, než roztahoval (a zase balil) stojan, tak volím kompromis a něco doufám, že to udržím z ruky (za pomocí stabilizace). To je ovšem vynález, stabilizátor na aparátu, v dobách analogových měly stabilizátor nejdražší canonovské teleobjektivy, do „normálnějšího“ zboží se taková vymoženost dostala až s digitální érou.

Silnička končí u krásné lovecké chaty, která se nakonec jmenuje stejně – Rudohorská. Pěkné místo kde nebývá přelidněno. Rozhodnutí jít tudy se zdá šťastné. Ač žádná mapa přímo nenaznačuje přítomnost nějaké cesty nebo pěšiny, nad levým břehem proti proudu tedy zprava potoka je vcelku zřetelná pěšina, při bližším zkoumání jde o pozůstatky zcela regulérní cesty vybudované z na sebe skládaných kamenů, zřejmě ještě po původních německých obyvatelích. Než přišly současné strije, horské cesty se stavěly z šutrů (těch je kolem dost) a ač neudržované, dají se úspěšně používat i dnes. Cesta sice vede spíše nad potokem, ale když objevím jedu vcelku přístupnou kaskádu, musím i blíže ke korytu tu parádu zachytit. Nakonec tím doplním i horní úsek vodopádů, který je na internetu jaksi zdokumentovanější. Takže ač měl člověk v plánu tuto pasáž jen tak minout, kilometr trvá skoro hodinu.

Hlavní úsek vodopádů začíná tedy po přechodu asfaltky (té zmíněné v úvodu). V podstatě potok, který je předmětem průzkumu už vlastně není ten Rudohorský, jde o kratší, severnější zdrojnici, ale naštěstí jsou pramínky dosti vydatné, takže až na skutečné sucho tu zurčí (až burácí) daleko více vody než v takovém Vysokém vodopádu, kterému soustava kaskád může skoro směle konkurovat, jestli ho nakonec nepřekoná. Vysoký vodopád, nejvyšší jesenický vodopád, má tu smůlu, moc neteče. Pokud se sem člověk nedostaví po velkém dešti nebo po zimě bohaté na sníh, většinou tam vidí takové vodní stroužky a vodopád si musí domýšlet.

Přístup k vodnímu divadlu je stále po levém břehu, loveckým chodníkem. Ovšem výstup je to značně prudký, občas je snažší vzpomenout si na naše primátské prapředky a zapojit i horní končetiny. Asi po 150 m dorazíme k první skutečně velké vodní parádě. Z technického hlediska sice asi nejde o regulérní vodopád, ale potok zde padá z výšky snad 10 metrů (i více) po skalní skluzavce, které ke kolmosti snad chybí nějakých 20, možná třicet stupňů. Že tu musí mít voda občas pořádnou sílu nakonec dokazuje fakt, že pod vodopádem je i malá přehrážka (z dřevěné klády), která má zřejmě zamezit tříštění proudu. Hned nad první velkým stupněm následují další, jeden snad ne metr, pak další možná 4–5 rozdělený do dvou proudů. Už vlastně ten začátek by mohl výletníka uspokojit, ale ještě přijde pokračování.

Člověk urazí lesem snad dvacet metrů a pak ho zahlédne. Už od cesty je jasné, že je tu k vidění ne tedy nejvyšší, ale jeden z nejkrásnějších vodopádů, jaký lze v Jeseníkách potkat. Kdyby tu byl jen ten, už tak by to stálo za to. Výška stupně je snad 7–8 m, vrcholek je tvořen opět takovou skluzavkovou částí, asi 2 m, ale členěnou na stupínky, pak voda naráží na jakoby římsu, padá zase o nějaké dva metry a zbytek zase klouže po skále do tůně pod vodopádem. Peřejka pod vlastně není nijak podstatná. A to ještě není konec, další 20 metrů stále obtížným výstupem ještě další stupeň možná 4 metry (1 metr malý + 3 m vyšší) v podstatě zase skluzavky, ale do vodopádů to nemá daleko. A ještě podle všeho by se daly najít už nějaké metrové stupně. Tady už ale potok pomalu ztrácí svůj jednolitý tok, nakonec i stezka se ztrácí v jedné z větví potoka, když ale objevím schody, je jasné, že stezka jde správným směrem. Pokračovat kolem potoka už je beztak téměř nemožné, ale závěr výstupu je alespoň zpestřen i drobným skalním výchozem, pod kterým můžeme pozorovat ještě nějaké vodní skoky.

Když už jsem vylezl tak nahoru, původní záměr byl vylézt na Keprník a pokračovat na „naší“ jižní stranu (do Koutů), ale shora se valící mraky naznačovaly, že nahoře bude hnusně, tak si ještě trošku užít sluníčka na Jesenické straně hor. U konce vodopádů totiž končí běžná lesní cesta, vlastně se vrací ke zmíněné červené cyklotrase, a dolů ke Keprnickému potoku, tak z toho byl takový skoro okruh, k Cimburovi…