Salcburk – Stará rezidence (Salzburg - Alte Residenz)

Salcburská Stará rezidence je vlastně komplexem budov arcibiskupského paláce, nacházejícím se mezi dnešními náměstími Domplatz, Residenzplatz a uličkou Sigmunda Haffnera. Tato prostorná rezidenční budova je sice poprvé písemně zmiňována již v roce 1120 nebo 1124, ale většina komplexu byla vybudována arcibiskupem Wolfem Ditrichem von Raitenau, tedy na přelomu 16. a 17. století (převážně v letech 1596 až 1667). Některé části rezidence jsou však ještě o století starší, jiné zase vznikly teprve na konci století osmnáctého. Přes to všechno se udává, že v podobě rezidence do jisté míry dodnes vévodí styl pozdní renesance. Nechybí zde ale v podstatě nic z období od gotiky po rokoko.

Na vzhledu tohoto komplexu se podílela mnohá věhlasná jména, např. Palladiův žák, architekt Vincenzo Scamozzi nebo jeho následovník Johann Lucas von Hildebrandt. Štukovou výzdobu měl na starosti Alberto Camesina a stropní malby Johann Michael Rottmayr s Martino Altomontem. A že tito umělci měli co dělat … vždyť rezidenci tvoří více než 180 sálů, hal a pokojů, včetně obrazové galerie, 15 reprezentačních sálů a krásné kaple.

Arcibiskup sídlil v salcburské Staré rezidenci až do roku 1803 a poté se tento objekt stal součástí rakouského císařského dvora a využívala jej zejména větev habsbursko – toskánská. Díky tomu se také jednomu z rezidenčních křídel začalo říkat Toskánské. A právě sem se koncem 20. století nastěhovalo policejní ředitelství a Právnická fakulta salcburské univerzity.

Dnes je Salcburská rezidence se svými čtyřmi nádvořími označována za jednu z nejvýznamnějších a nejhodnotnějších světských staveb zdejšího Starého Města. Část budovy je veřejnosti přístupná jako muzeum. Pokud bychom měli alespoň v rychlosti vyjmenovat nejvýznamnější části rezidenčního komplexu, museli bychom zmínit alespoň Hlavní nádvoří (Haupthof) se slavnou Herkulovou fontánou, Karabinierisaal (největší sál rezidence, pocházející z roku 1600, který zdobí monumentální Rottmayrova stropní freska), slavnostní Rytířský sál (další Rottmayrova freska a „průchod“ do salcburské katedrály), Audienční síň (úžasná místnost s pěticí Rottmayrových stropních fresek, obklopených zlacenými štuky), ložnici (opět Rottmayr a štukované medailony), čtvercovou kapli s Rottmayrovou freskou Boha Otce a oltářem Antonia Beduzziho z roku 1710, obrazovou galerii se zrcadlovou klenbou, Rottmayrovými freskami a sousední knihovnou nebo Trůní a Císařský sál (stropní Rottmayr a obrazy 14 habsburských císařů).

Samostatnou kapitolou je Toskánské křídlo (dnes součást Salzburské univerzity), zejména jeho Dietrichsruh (renesanční zahrada s množstvím vodních prvků a umělých jeskyní i kardinálskou kaplí) z roku 1609 a velkolepě zdobná Sala terrena i křídlo zvané Wallistrakt. Tento trakt byl v letech 1964 a 1965 většinově odbourán a. přestavěn. Zachovány v podstatě zůstaly jen obvodové zdi, krásné štukové stropy z 18. století byly naopak nenávratně ztraceny. Přitom právě tato část rezidence byla původní arcibiskupskou rezidencí, kterou postavili na samém počátku 17. století jako pokoje Wolfa Dietricha von Raitenau a jejíž součástí bylo arkádové nádvoří od benátského architekta Vincenza Scamozziho. 

Poznámka na závěr: vzhledem k tomu, že Turistika.cz nenabízí kategorii "Palác", zařadil autor článku salcburskou Starou rezidenci mezi zámky. Přišlo mu to vhodnější než nevznosný "Dům, budova"