Siřem

SIŘEMSKÉ MEDITACE

Pokud jste cestovatel či turista po památkách na první pohled omračujících a vaším gustem je Karlův most, Karlštejn a podobné velkoleposti, nebude patrně Siřem na Podbořansku nic pro vás. Zchátralý kostel a sýpka a pár obyčejných domů kolem rybníka ztracených kdesi mezi kopci moc velkoryse nepůsobí. Také místní lidé na vás budou hledět s nedůvěrou, jako na prvního turistu, který z neznámých důvodů hledá něco tam, kde podle jejich soudu nic není. Jestliže jste ale cestovatel jiného, jemnějšího druhu, jestliže hledáte místa turistickým byznysem nepoznamenaná a víc než hmotné památky na vás působí nehmotný genius loci, a jestliže máte navíc povědomí o moderní evropské literatuře, potom si lepší místo než je Siřem lze těžko představit.

OD ZÁMKU K PROLETÁŘSKÝM MYŠÍM

"Bylo už pozdě večer, když K. dorazil na místo,“ píše Franz Kafka ve svém nejznámějším díle. „Vesnice ležela pod Hlubokým sněhem. Zámecké Návrší nebylo vidět, obklopovala je mlha a tma, ani nepatrný záblesk světla nepřipomínal velký zámek." Každý čtenář Kafky ví, že Zámek se odehrává v jakémsi nehmotném světě na pomezí snu a skutečnosti, ale důležité pro tuto chvíli je, že to, co je tam ze skutečnosti, má bezpochyby svůj obraz právě tady – v Siřemi. Připomeňme si fakta: V noci z 12. na 13. srpna 1917 dostal Kafka první záchvat chrlení krve. Počátkem září konstatoval lékař prof. Pick podezření na plicní tuberkulózu. Kafka se bránil tlaku některých příbuzných a přátel, aby se léčil v plicním Sanatoriu a přijal pozvání své nejmladší sestry Ottly, aby s ní bydlel v Siřemi. I tehdy to byla zapadlá vesnice, dokonce bez elektřiny, pošty a vlakové Zastávky. Na jednu stranu se tu prý Kafkovi, který se dostal poprvé na delší dobu na vesnici, velmi líbilo, dokonce jeho přítel Max Brod v něm viděl „muže, jemuž je dobře ve velmi prostém venkovském prostředí a nerad by se už vracel do města". Na straně druhé si do svého pověstného deníku poznamenal: "Vlastně se v jejich přítomnosti (sedláků)cítím stísněný jako mezi zvířaty ve stáji, když je k něčemu vyzvu a ona kupodivu poslechnou." V Siřemi ale Kafka bydlel do 30. dubna 1918, tedy osm měsíců, a později několikrát označil dobu, prožitou v této zapadlé vesnici na Podbořansku, za jedno z nejhezčích období svého života. Možná právě tady vznikalo cosi jako utvrzení pocitu odcizení, později lidově nazývané „kafkárnou“. Když tak stojíte před onou polorozpadlou budovou sýpky, která jediná by mohla připomínat cosi jako zámek, cítíte docela palčivě ten Kafkův pocit, že budovy nejsou jenom budovy, že jsou to i symboly všeho k čemu se upíná vaše snění a touhy, o kterých víte, že nebudou nikdy naplněny. Spekulovat, z jakých podnětů se skládal Kafkův mnohovrstevnatý vnitřní svět, je ale vachrlaté a ponechme to badatelům, kteří tomuto tématu zasvětí celý život. Co v Siřemi můžeme poměrně jistě, je připomenout si ještě jednu Kafkovu zde se zrodivší metaforu - povídku Zpěvačka Josefína aneb Myší národ. V jednom ze svých siřemských dopisů totiž Kafka píše: "... první velká vada Siřemi: myší noc, strašný zážitek ... Jaký je to strašný, němý, rámusící národ… křížem krážem obíhání pokojem, kroužení, hlodání dřeva, tiché pištění a přitom stále pocit ticha, domácí práce utištěného proletářského národa, jemuž patří noc."

KLOKTÁNÍ DEHTU

Kafkovská stránka Siřemi je již poměrně známá, také proto, že se tu čas od času konají akce, které Kafkův pobyt připomínají. Takové kafkovské odpoledne znamená, že v sýpce proběhne výstava fotografií, nějaký hudební program, recitace, případně promítání filmu a na improvizovaném pódiu vedle kostela Neposkvrněného Početí Panny Marie se odehrává několikahodinový zábavný program pro všechny věkové skupiny. Silnici protínající Siřem lemuje řada stánků, ve kterých se prodávají nafukovací balónky, cukrovinky a samozřejmě také kafkovské suvenýry a dokonce i jeho knihy. Kdo zná tradici venkovských poutí, jistě ví, že jsou většinou zasvěceny nějakému svatému a jelikož se ty poutě nijak neliší od kafkovských slavností v Siřemi, logicky lze vydedukovat, že i Franz Kafka povýšil mezi svaté. Ostatně literární kritici a kafkologové by proti tomuto tvrzení asi nijak výrazně neprotestovali. Tím by snad mohl krátký vhled do siřemských tajností končit, ale z historie víme, že každý svatý má své následovníky, a teprve poté, kdy je základní pocit a příběh vytyčen, objevuje se prostor pro ony meditace, které stojí v titulu tohoto článku. A tak rukavici, kterou po zážitku z místní KRAJINY hodil do tváře Boha, přírody, nebo něčeho dosud neobjeveného Kafka, po letech zdvihl jiný český spisovatel – Jáchym Topol. Napsal román Kloktat dehet, který v Siřemi začíná i končí, který ale spíš než šedivou nezajímavou vesnici, jíž Siřem ve skutečnosti je, chápe tuto obec možná jako symbol všeho kafkovského – ve smyslu čistého, původního a vzácného. Neznám lepší návod, jak číst Topolovu knihu, než si někdy za trochu podmračeného dne lehnout poblíž sýpky-Zámku, shlížet z nadhledu na vesnici a začíst se do příběhu o podivném chlapci Iljovi, který z dětského domova právě tady v Siřemi utíká do podivného světa roku 1968, ve kterém se stateční Češi (mají dějiny podobné spíš těm balkánským) osamoceně a hrdinně postaví na odpor Sovětským vojskům. Denodenně dochází k úporným bojům o každý metr půdy na území nazvaném Siřemská autonomní zóna, ze kterého vysílá pravdivé informace vysílačka Svobodná Siřem a vás, lenivě meditujícího nad Siřemí, možná napadne, že celá ta kniha není jenom o české (ne)statečnosti, ale taky (samozřejmě symbolickým) příspěvkem na ochranu té prapůvodní kafkovské čistoty a křehkosti, pomalu planýrované buldozery mediálních a PR agentur. Jestliže k takovýmto topolovským meditacím nemáte vlohy, ale přesto chcete podobný životní pocit prožít, nezbývá patrně než si někde najít kus dehtu, rozehřát jej a vykloktat. (To je ale samozřejmě vyhrocené kvůli pointě, ve skutečnosti, pokud se dobře pamatuji, znamená kloktání dehtu slangový výraz pro medicínu proti nachlazení – něco jako asi hašlerky).