Skály Skleného vrchu

Fotografie (47) • Foto: Franta

S nadcházejícími svátky a volnem jsem zapřemýšlel o průzkumném „skalním výletě“ do míst, která neznám. Při courání prstem po zvětšených mapách.cz mne zaujala větší kocentrace objektů neživé přírody poblíž Rudy nad Moravou, nacházejících se na kopcích jménem Blýskač, Sklený vrch a Klapuše. To první kopčisko, jehož témě zdobí telekomunikační stožár, jsem z plánů rovnou vypustil a soustředil se jen na zbývající dvě místa. Při návštěvě stránek IDOSu se mi dostalo ujištění, že mám po železnici ze Zlína do Rudy velmi dobré spojení, takže nebylo co řešit a ještě za svítání, jímž ohlašovala svůj příchod Bílá sobota, se vydal na cestu.

Na místě jsem byl kupodivu už před osmou hodinou ranní, po vyběhnutí ven z nádraží na dálku pozdravil tu známou skalní krásku nad hlavní silnicí, a pak už pod viaduktem zamířil na okraj Hrabenova. Odtud vedla klikatící se polní cesta přes pastviny do lesů, v němž se schovává množství bizarního kamení. Prvním zkoumaným objektem se měla stát skála v lesíku hned nad obcí, ale protože byla pastvina ohrazena elektrickým ohradníkem (který se starému kozlovi nechtělo přelézat), zůstala pro mne dál jen ikonkou na mapě. Stejně jak ty další, nacházející se o necelého 1.5 km dál v lese už nad lesní silničkou – bývalá paseka už zarostla tak vysokou a neprostupnou mlazinou, že by v ní něco mohl hledat leda blázen. Tak vysokým stupněm postižení zatím, díky bohu, netrpím, takže dál!

Po lesní silničce na její vyústění s „horní“ lesní asfaltkou, která vede po vrstevnici k jihu a nabízí několik velice hezkých výhledových míst. V jedné zatáčce na mne z lesa vykoukl i první vzorek zdejšího kameniva. Ten mi prozradil, že tak jako jeho vzdálenější kolegové v této oblasti, patří i on do skupiny jemnozrnných břidličnatých šedých rul, doplněných kvarcity, fylonity a vápenci. Kromě nich se tady na tektonickém rozhraní vyskytují i keprnické ortoruly a rula dvojslídná s křemenem, muskovitem a biotitem. Což všechno možná potěší odborníky na slovo vzaté, ale nás – tuláky, spíše zajímá romantická podoba skal. Do tvarů kterými se může pochlubit pískovec sice mají hodně daleko, ale i tak se tady najde spousta zajímavých kousků. A co jim chybí na „kvalitě“, to zase dohánějí kvantitou. V oblasti Skleného vrchu (609 m) jsem svou návštěvu směřoval jen do těch dvou nejdůležitějších míst.

První se nacházelo u již zmiňované silničky, která zde pod jižním podvrcholem protínala paseku a vytvářela velký oblouk... a jako orientační bod pro případné následovníky mohu uvést krmelec, stojící u cesty v nejvyšším bodě zákruty. Od něj stačilo vystoupat na konec paseky do řídkého lesa a já se ocitl v jakémsi obřím skalním amfiteátru. Na první pohled se zdálo, že svah o převýšení až 100 m tvoří jednolitá skalní stěna. Jak jsem pak při vlastním průzkumu zjistil, jedná se o tři až čtyři dlouhé skalní pásy mohutných mrazových srubů, seřazených ve svahu nad sebou.

Za ten neurčitý počet se omlouvám. Není to tím, že bych snad neuměl do pěti počítat, ale po oblezení stěny toho nejbližšího mrazového srubu o výšce stěny až 12 m, jsem postupoval ve stylu cik cak mezi skalními stěnami a napravo od té další musel řešit jisté dilema. Stěna totiž nepřecházela volně na lesní půdu, ale tvořila schod asi dva metry vysoký a lesní svah tu byl poněkud strmější. Takže jsem po výpočtu úhlu dopadu ten skok „hlubokodaleký“ prozíravě zavrhl a raději ze skály sestoupil horolezecky.

No a díky zvýšenému adrenalinu se mi ten přesný počet prostě vykouřil z hlavy a já se při dalším pinožení na podvrchol raději věnoval tomu, kam šlapu, a matematiku naprosto vypustil z hlavy.

Ale musím přiznat, že ve mně všechny tyhle skály zanechaly dost velký dojem, protože jsem tady tak velké a vysoké skalní výchozy vůbec nečekal...

Za zarostlým předvrcholem jsem v úžlabině proťal lesní cestu a šplhal se k vlastnímu vrcholovému temeni Skleného vrchu, vzdáleného asi půl kilometru. Ten byl kousek pod ním ozdoben působivou bělostnou skalkou s částečným výhledem do krajiny. Zajímavým „šutrem“ byl i ten, nacházející se na jeho východní straně. Moje další cesta ale vedla lesem přímo k severu, neboť podle mého náčrtku se o padesát metrů dál měl nacházet asi 200 m dlouhý skalnatý pás, směřující též k půlnoční straně. Byl tam! A já už můžu prozradit, že se tady pro mne jednalo i o největší zážitek z návštěvy Skleného vrchu, neboť ani tady se nejednalo o žádné „drobečky.“ Nejvyšší bloky bělostných mrazových srubů, vystupujících z vrcholového hřebene, dosahovaly více jak desetimetrové výše (ne-li daleko vyšší, ale to se od strmého skalního úpatí nedalo přesně odhadnout).

A navíc jsem přibližně v polovině délky skalnatého pásu narazil na místo jako z pohádky. Místo, kde ze strmého suťového svahu vyrůstalo několik pokřivených stromů a všechna ta suť měla podobu jakýchsi břidličnatých dlaždic...

Poslední aktualizace: 25.4.2019

Skály Skleného vrchu na mapě