Sněžné Domky a jejich historie

Sněžné Domky bývala skupina čtyř horských bud na Rýchorách, na severovýchodním svahu Dvorského vrchu (1.033 m n. m.). Na obdélníkové luční enklávě vymezené vrstevnicemi 945 m n. m., respektive 1.000 m n. m., se dodnes zachovaly pouze dvě soukromé chalupy. Ty katastrálně patří k osadě Rýchory, od které je odděluje pás lesa.

Na nevelkém území luční enklávy vyvěrají dva potoky. V jižní části louky je to Sněžný potok, pravostranný přítok Ličné, která se v Trutnově vlévá do Úpy. V severní části louky je potom z horní vrstevnicové cesty snadno dostupný Amortův pramen.

Současný název Sněžné Domky vznikl tak trochu uměle v roce 1953. První seriózní zmínka o luční enklávě, na které domky stály, se objevuje až v Josefínském katastru z roku 1785. Je zde zapsána doslovně jako „Hutwayde die Weiselt genant“. Později se enkláva nazývala Weiselt, Weiselt Hauser, Sněžné Boudy a Sněžné chalupy.

Weiselt se vyznačoval přesným pravoúhlým rozdělením parcel, které na žádných jiných lučních enklávách v povodí Úpy nebylo zaznamenáno. Dokládají to katastrální mapy z roku 1841. Po přidělení čísel chalupám v osadě Rýchory císařská komise pokračovala v číslování na Weiseltu. Chalupy dostaly čísla 37, 38, 39 a 40.

Luční enkláva leží v závětrném prostoru. Každoročně zde sníh vydrží dlouho, až do pozdního jara. Enkláva se tak stala pro generace našich předků ze Žacléře a okolí indikátorem jara. Říkávalo se: „Dokud je na Weiseltu sníh, zima ještě neskončila“.

Život na Weiseltu nebyl vzhledem k nadmořské výšce a drsným klimatickým podmínkám nikterak jednoduchý. Roční srážky zde dosahovaly až 900 mm při průměrné roční teplotě okolo 5 stupňů Celsia. Obyvatele živila louka a na ní se pasoucí dobytek, kozy, případně i čuník ve chlévě. Pracně obdělaná půda vydala jen pár brambor zasetých zjara do sotva rozmrzlé země a sklízených na podzim mnohdy po napadnutí prvního sněhu.

Místní se snažili přivydělat si na sezónních pracích v lese. Za první republiky měl po několik sezon zajímavější výdělek jen pan Franz Renner z chalupy č. 37, když získal místo nosiče na Sněžku. V 1. polovině 20. století se některým obyvatelům chalup naskytla příležitost pracovat v průmyslových závodech Žacléřska, konkrétně v porcelánce a později v dolu. Dnes si asi málokdo dokáže představit každodenní vstávání ve tři hodiny ráno, sestup a výstup po rýchorském svahu.

Je trochu paradoxní, že o historii krkonošských bud se dovídáme hodně z černých kronik. Neštěstí bývala zaznamenávána. Proto víme, že 8. srpna 1915 po úmyslně založeném požáru lehla popelem chalupa č. 37. O pět let později, 18. srpna 1920 uhodil blesk do sousední chalupy č. 38, patřící mladému Franzi Rennerovi. Zásoby sena rychle vzplály, podařilo se zachránit jen zvířectvo. Chalupa shořela do základů. Zatímco chalupa č. 37 byla obnovena, sousední č. 38 již nikoli.

O málo lépe dopadla chalupa č. 39 v roce 1911. Požár se podařilo uhasit. Zahynula při něm jedna kráva, kterou se nepodařilo z chléva vyvést. Tragédie se však opakovala 12. července 1924. Tehdejší obyvatelka Marie Zierisová, sestra Franze Rennera ze sousední chalupy, to neměla vůbec jednoduché. Po tom, co její manžel Johann padl v první světové válce, nyní přišla se svými jedenácti dětmi o střechu nad hlavou. Naštěstí pro rodinu Zierisovou se ve veřejné sbírce v tehdejších okresech Trutnov a Vrchlabí podařilo vybrat potřebnou částku na stavbu nové chalupy. Byla postavená v rekordním čase ještě téhož roku.

Zajímavá je událost z období druhé světové války. Dne 24. března 1941 přelétalo přes Rýchory 12 transportních letadel Ju-52 (přezdívaných Tante Ju). V prudké sněhové vánici se dezorientovaní piloti tří strojů rozhodli nouzově přistát na luční enklávě Weiselt. Při manévru naštěstí minuli chalupy, nepodařilo se jim však přistát na zasněžené louce. Letadla skončila v lese, kde způsobila hrozivé průseky. Jedno letadlo dokonce vybuchlo a čtyři členové posádky zahynuli. V souvislosti s tragédií došlo i ke kontaminaci půdy leteckým benzínem.

Záznamů událostí je více. Ale v tomto rozsahu, si myslím, že náhled do historie Weiseltu, dnešních Sněžných Domků, postačí.

Nad Sněžné Domky přijdete po žlutě značené cestě, která propojuje rozcestí Pod Dvorským lesem s rozcestím Rýchorský kříž. Vrstevnicová cesta kopíruje horní okraj luční enklávy a je jedinečným vyhlídkovým místem, které oceňují i mnozí fotografové. Uvidíte odtud přes Žacléřský hřbet Vraní hory, na ně navazující Krucze Góry, vlevo kus polského vnitrozemí.