Stránské – kostel sv. Kateřiny

Kdo někdy projížděl okolím Bruntálu, Rýmařova, Vrbna pod Pradědem, Krnova, ale i Jeseníku, Javorníku, Hanušovic nebo Králík (a to jsem jmenoval jen to naše okolí na pomezí severozápadní Moravy a Slezska), nemohl si nevšimnout, kolik vcelku velkých kostelů stojí v jinak skoro liduprázdných vesnicích.

Ony ty vesnice byl daleko obydlenější hlavně do roku 1945. To už asi každý čtenář tuší, že vesnice se vylidnily v důsledku válečných a poválečných událostí.

Je sice faktem, že do uvolněných oblastí se dostavili noví osadníci, leckdy v naději, že začnou hospodařit na vlastním majetku a domohou se lepšího postavení. Ono vydat se k nám do podhůří a hor chtělo i notnou dávku odvahy. Jenže než se noví obyvatelé sžili s nabytým hospodářstvím, přišel rok 1948 a začala kolektivizace. Noví majitelé leckdy nevybíravým způsobem byli nucenu svůj čerstvě nabytý majetek zase odevzdat ve prospěch vyššího dobra. Není divu, že mnoho dosídlenců zase kraj opustilo.

Bruntálsko a Rýmařovsko jsou svým způsobem esencí takových dějin. Ono už hospodaření v kopcích Nízkého Jeseníku nebylo nikdy žádný med, i když je tu (občas) krásně.

Jednou z takových postižených vsí je např. Stránské, dnes administrativní součást Rýmařova. Ještě v polovině 19. století měla ves přes 500 obyvatel, v roce 1950 se uvádí 234, v současnosti sotva 50.

Dokladem o poměrně veliké obci je i zdejší kostel zasvěcený sv. Kateřině. Stavba je datována do roku 1616, kdy kostel nechal postavit Jan Kobylí z Kobylí a Sovince. Původně se jednalo o luteránský svatostánek. Již v roce 1623 stavbu koupil Řád německých rytířů (ten tu měl na pomezí Moravy a Slezska rozsáhlé državy, takový Sovinec je celkem nedaleko).

Původní stavba byla poznamenána ještě renesančním slohem, v roce 1749 se kostel dočkal barokní přestavby. Stavbu poškodil požár v roce 1768 a opraven byl až r. 1780 za přispění místních rodáků bratří Schieblů. Do roku 1795 byl kostel farní, po zrušení j kostel filiální, farnost byla v Albrechticích, dnes je v Rýmařově.

Kostel je jednolodní s částečně předsunutou hranolovou věží. Ustupující presbytář je zakončen mírně zaoblenou stěnou a zaklenut valenou klenbou. Klenba je i v hlavní kostelní lodi s velkou nástropní freskou v ozdobné kartuši. Další nástěnné malby jsou nadokenních lunetách a na závěru presbyteria malby andělů. Vnitřní omítky jsou hladké, meziokenní prostory jsou členěny hranolovými polosloupy, pod základy kleneb probíhá zvýrazněná římsa.

Hlavní oltář zdobí obraz sv. Kateřiny, klanící se Panně Marii a Jezulátku, pobočný oltář je zdoben Pannou Marií Lurdskou, další oltářní prostor je vyzdoben motivem Kalvárie.

Autor hlavního oltáře si asi trošku zašpásoval. Sv. Kateřina (Alexandrisjká) žila na přelomu 3. a 4. stol. n. l., tedy už značnou dobu od biblických událostí. Je to takový výjev na nebesích (podle andílků), světici identifikuje kus kola, na kterém byla mučena. To se rozpadlo, takže byla popravena mečem.

Vnější omítky kostela jsou hladké, za pozornost stojí kamenný portál s letopočtem 1771. Vedle vchodu je přístavek s výjevem Getsemantské zahrady. Památkové ochrany se dočkala i kamenná ohradní zeď s bránou i sousoší kalvárie před kostelem.