Travertinová kaskáda u Tiché.

     Travertinová kaskáda u obce Tichá je nenápadné, ale o to zajímavější místo. Kdo ji ještě neviděl a jede kolem, například do Frenštátu, na Hukvaldy nebo do Kopřivnice, tak by bylo hříchem zde nezavítat. Navíc se jedná o vydatný zdroj vody, u kterého jsem nikdy neviděl, že by ji byl nedostatek a to ani v parných letních dnech. Cyklista by si jej měl také zaznamenat jako jeden z „nouzových bodů“ - díky němu totiž nemusí s sebou vozit tolik vody nebo když už jí tolik nezbývá, tak není nic jednoduššího než odbočit. Místo je skryté v lese a pražící slunce tedy není tak úporné.

     Větším problémem je, že se odtud člověku ani moc nechce. Místo má zvláštní atmosféru. Informace o jejím umístění nejsou až tak výrazné. Pod loukou, nad níž se nachází les s kaskádou, je nebo alespoň před mnoha lety, kdy jsem zde na kole jel (jinam mám Tichou mimo své trasy „zájmu“ - nyní již spíše přesuny autobusy nebo vlaky, následované pěší turistikou, ne do všech míst je optimální jet na kole), byla informační tabule o této nevšední hře přírody.

     Na kole jsem zde přijížděl nejčastěji z Ostravy přes Hukvaldy a serpentinami z nich sjížděl do Mniší a dále se připojil na hlavní cestu číslo 58. Za obcí Vlčovice přejíždím most přes řeku Lubina a hledám odbočku doleva. Jsou zde dvě, ta první se odpojuje méně ostře a následující je již ostřejší, více - méně kolmá odbočka. Je jedno, kterou si vybereme, do cíle se dostaneme v obou případech. Po své levici totiž máme kopec Tichavská hůrka se dvěma vrcholy. Výraznějším s nadmořskou výškou 542 metrů a druhý o dobrou stovku metrů nižší, umístěný asi půl kilometru jižně. Ten by měl být snad součástí nějakého skalního útvaru nebo alespoň výchozu. Alespoň tak mluví mapa – další inspirace k výletu. Pokud si chceme prohlédnout kaskádu, tak nás zajímá západní pata tohoto výrazného krajinného prvku – kopce Tichavská hůrka.

    Přibližně po kilometru od odboček přejedeme most přes řeku Tichávku a zde zpozorníme. Přesně za ní je louka nad níž se tato přírodní památka nachází.

    K místu se pochopitelně taktéž váže i pověst.

    Apolenka byla krásné děvče a její vyvolený pracoval v lese a stahoval dříví, tak jako už mnohokrát. Taktéž v ten osudný den mu nesla svačinu. Poznala ho již mezi stromy a tak na něj již z dálky zvolala. Jenže koně se polekali, zabrali a stejně tak se uvolnily i klády, které asi nebyly dobře svázané a milého zasypaly. Již mu nebylo pomoci…

     Od té doby zde, z mechového jezírka stále tečou Apolenčiny slzy, ale slané nejsou.

     Stejně tak i malý potůček s vysokými vápencovými (travertinovými) valy je jemným mechem porostlý až se „Apolenčiny slzy“ dostanou do údolí.