Ústí nad Orlicí - návštěva parku Kociánky
Před návštěvou Ústí nad Orlicí jsem si pochopitelně do paměti podrobně nastudoval i mapu města, na které mne mimo jiné zaujal i ten novější originální park Kociánka. Pohled na výseč virtuálního kartografického listu sliboval vstup do Království menších i větších obručí, vyplněných různou zelení a já se spolu s ženou těšil, až je uvidíme i na vlastní oči.
Když se tak konečně stalo, byli jsme oba překvapeni, každý ale asi trochu jinak. Zatímco choť okolo těch asi padesáti betonovo-žulových skruží - v nichž byly uvězněny nejen kmeny stromků a tráva, ale dokonce i jedna kašna – kroužila tu zleva a tu zase zprava s výrazem nesmírné blaženosti ve tváři, mé čelo se zakabonilo vráskami nevole.
Asi jsem příliš velký staromil, protože si pod pojmem městský park představuju plochu se stromy, keři a záhony plné barevných květů. A také jako prostor, kde je milo pobývati jak lidem, tak i všelikým těm cvrlikavým opeřeným tvorům... a kde člověk může spočinout na lavičce, kochat se všudypřítomnou zelení a odevzdat se blaženému nicnedělání.
Proto se tímto panu architektu Přemyslu Kokešovi z Lanškrouna, který je autorem tohoto parku - neparku převelice omlouvám, že „ruším jeho kruhy.“
Oceňuji sice jeho originální nápad, ale to je asi tak všechno. Možná to tu za pár let - až zeleň povyroste, místní si zvyknou a na zkružích přibude laviček – bude vypadat líp, ale nyní mi to tady připadá, jako by se na podobě Kociánky vyřádili hlavně betonáři!