Utajené lomy u Jilešovic, T.O. "Silverádo".

      Jako trénink po jakési velmi divné viróze (popis pod čarou) již před více než rokem, už si přesně nepamatuji kdy, byla cesta do „Pohádky“. Pod tímto velmi zajímavým názvem si může člověk představit ledasco. V tomto případě se jedná o velmi zajímavé ukončení (hranici) Nízkého Jeseníku. Pokud jde o hranice některých pohoří, hornatin a podobně, často může být zpestřeno skalami nebo jinými skalními či kamennými útvary. Zde tomu není jinak a lom z něhož se vytěžený materiál používal kdysi i ke stavbě významné železniční tepny mezi Ostravou a Opavu a je nejznámějším z lomů, jež má právě toto poetické pojmenování. Ač je na většině míst dráha jednokolejná, tak po dlouhou dobu patřila mezi nejlépe zabezpečenou trať v naší zemi. Zavádění ETCS do vlaků je ovšem stále problém, především finanční.

     Lom „Pohádka“ jsem již popsal v jednom z příspěvků a považuji jej jako první díl seriálu o „utajených“ lomech u Jilešovic.

https://www.turistika.cz/mista/peklo-nebo-pohadka/detail

      Jedinou informaci o tom, že by se nemělo jednat o jediný lom v oblasti jsem se dočetl buď v nějakém časopisu, novinách nebo v příspěvku na internetu. Zde bylo pár řádek s tím, že by se zde mělo nacházet asi sedm dalších menších lomů. Ale kde přesně? Neuvedeno. Ani mapy mi mnoho nepomohly, dokonce ani mapa „lidarová“. Zde bylo naznačeno jen několik jakýchsi propadlin nebo spíš kaňonů, ale nic co by se z výšky podobalo lomům. Nezbylo nic jiného než začít hledat sám. Zvědavost po objevování neznámého byla velkou silou. Využil jsem tak relativně pěkného počasí a velepráva od „vrchnosti“ jezdit do práce a z práce dokonce i mimo obec, tedy za hranici Ostravy. Do práce jezdím do Opavy a nikde ve vyhláškách jsem nenašel povinnost, že smím jezdit pouze z bodu A (Ostravy) do bodu B (Opavy) a nic mezi tím. Nikde jsem nenašel ani povinnost jezdit nejkratší cestou, případně volit nejpřímější spoje. Do Opavy a zpět jezdí nejčastěji buď rychlíky nebo spěšné vlaky. Rychlíky na trati nikde nezastavují, ale ostatní ano a tak jsem na cestě z práce vystoupil již v Jilešovicích. Odtud jsem začal prohledávat nejprve hraniční severozápadní sektor. Od vlakové zastávky Jilešovice jsem se kolem kaple sv. Jana Nepomuckého vydal směrem na „Podhůří“ ale nepodcházel pod železniční tratí, ale po kraji pole vydal k severozápadnímu cípu lesa. Hrana lesa svým způsobem kopíruje koryto menšího potůčku a tak jsem musel opatrně sestoupit a na opačném „břehu“ zase vystoupat nahoru. Protože jsem byl v „civilním“, tak jsem musel vážit každý krok, ale vše nakonec vyšlo a bylo předehrou k dalším pěkným stoupáním.

     Na místo v blízkosti Ostravy mě velmi příjemně překvapila nezvykle zvlněná krajina. Musím říct, že se mi toto místo velice zalíbilo a to jsem ještě netušil co mě čeká dále. Došel jsem ke konci potůčku (i to je poněkud přehnané označení) a čekalo mě vystoupání menšího kopečku pokrytého spadaným listím a menší sutí. Odtud je krásný pohled lesem dolů, který je krásným oceněním za stoupání. Čeká mě ještě jedna menší terénní vlnka a dostávám se na lesní cestu. Ta je zaslouženou odměnou a odměňuji se i vydýcháním. Po chvíli se ohlížím i na to kde jsem se dostal. Vidím další větší kopečky, které přede mnou vytváří jakousi kotlinu s cestou, která mě láká abych vstoupil. Pak spatřím něco, co už jsem dlouho neviděl, naposledy snad na nějakém z pionýrských táborů. Dřevěný nápis nad osadou, trampským tábořištěm. Luštil jsem nápis a až doma ve spolupráci s všeználkem „Googlem“ zjišťuji, že se jedná o osadu, „flek“ „Silverádo“ (T.O. „Černý Mustang“ z Hlučína).

     Vlastně nejsem úplně přesný, v době již vcelku vzdálené pionýrským táborům si vzpomínám na úchvatnou osadu „Woodcraft“ v PR Čerňava v Hostýnských vrších se „základnou“ zcela přirozeně přilepenou k ještě úchvatnější skále s úzkými puklinami lákajícími k nahlédnutí i ověření svých možností proplazení se (přesněji spíš „komínového“ lezení). O kus dál za malou terénní vlnkou je další skrytá minidutina ze které případného návštěvníka vyhánějí stovky malých „ochranářů“ - komárů. Místa které mají svou nezaměnitelnou duši, i když zde zrovna nikdo další není. Ale zpět k osadě v Jilešovicích, která má jednu podstatnou výhodu oproti té „čerňavské“, nenachází se v žádném maloplošném chráněném území a přístup zde je tedy trochu více košér než v případě rezervace v Hostýnských vrších. Ale zas ne až tak úplně. Jednak je na jednom stromě nevýrazná, skoro již nečitelná tabulka „soukromý majetek“ a taktéž (a především) se jedná o staré důlní dílo – lom. Do nich také není vstup vždy bez rizika ani přímého, ani právního, ale v tomto případě si myslím, že pokud se člověk bude chovat rozumně a s úctou k tomu co zde lidé vybudovali, tak by nemusel být hned vyháněn…

    Musím uznat, že trampská osada byla pro mě překvapením se kterým jsem v žádném případě nepočítal. Lomové stěny mají relativně úctyhodnou výšku a určitě se mohou s klidným svědomím postavit na „startovní čáru“ i s těmi v „Pohádce“. Je zde i místo jakožto vzpomínka na ty, kteří zde už nejsou s velice krásným textem. Kdo bude jen trochu chtít, tak si zde určitě najde i zajímavé pohledy pro snímky z fotoaparátu. T.O. Černý Mustang vznikla v roce 1974. A ač zde jsem sám, až tak úplně vlastně ne, sleduje mě pohled „totemu“. Krásně se zde ukazuje změna krajinného rázu a já jsem prakticky přesně na hranici mezi kopečky o rovinou severně odtud. Rovina začíná dědinami se jmény: Jilešovice, Hlučín, částečně i severní část Děhylova, Ludgeřovice, Háj ve Slezsku, Mokré Lazce, Sedlice a končí někde u Raduně a Hradce nad Moravicí. Všude jižně od těchto obcí se nachází velmi zajímavá místa severní hranice Nízkého Jeseníku. Ať už jsou to prakticky neznámé lomy mezi Jilešovicemi a Děhylovem, které popíši v následujících několika dílech „seriálu“ o „Utajených jilešovických lomech“, tak i velmi hezky zvlněná krajina v okolí vršku Padařov s významnou, stále aktivní posádkou o jejíž síti podzemních chodeb mezi vojenskými pevnostmi (bunkry) může civilista jen mlhavě tušit jak vypadá, tak stojí za zhlédnutí. Zda-li pověstná jeskyně nad rybníkem u bývalého „Dračího mlýna“ existuje nebo ne, je také možným důvodem k výletu.

     Kdo se chce ponořit do tajemna, tak ještě uvedu, že se jedná oblast označovanou „Na Valše“. Jeskyně se snad nachází západně od rybníku na východním svahu kopce Padařov nedaleko značené turistické trasy. To co jsem zahlédl ovšem ke jménu jeskyně má hodně daleko. Možná, kdyby se někdo rozhodl kopat. Možná by něco hlubšího objevil. Jak z dálky místo vypadalo nadějně, tak po bližším prozkoumání si myslím, že mnoho společného s jeskyní mít nebude a že se opět zařadí mezi vcelku nevýznamné dutiny, jakých bývá na spoustě kopců hodně. Zajímavější místo je o několik desítek metrů zešikma a výše. Jakási několikametrová propadlina o průměru možná pět až sedm metrů. Kdyby se toto místo dostatečně propadlo, tak by zde již mohla naděj na něco podobného jeskyni být. Bohužel zase vše vypadá zasypané, případně (čehož se nejvíce obávám) v tomto místě nikdy žádná jeskyně ani nebyla. Vůbec netuším zda je místo vytvořeno lidskou rukou, přírodními silami nebo například pozůstatkem po nějakém sestřeleném letadlu z druhé světové války. Památník jedné z leteckých příhod je jen kousek východněji od „sektoru“, který popisuji v tomto dílu. Spoustu zajímavých míst najdu i v okolí Hrabyně a dále. S tím, i s jeskyní pod Padařovem jsem se hodně vzdálil od místa, které chci zde popsat.

      Pokud uvádím trampské osady, tak v souvislosti s druhou světovou válkou a nakonec i současnou nepříliš dobrou dobou musím připomenout i jakýsi skautský památník nedaleko vrcholu „Těškovice“. Toto místo na člověka dýchne slavnými, ale i velmi těžkými časy, kdy SLOVO znamenalo víc než než cokoliv jiného a podaná ruka ještě víc. Nebylo nutné žádných smluv o smlouvě budoucí jako dnes, kdy podvod je zcela běžný a jen málokdo se nad tím nepozastavuje – zejména v politice. O vrcholu Těškovice mám v plánu napsat také něco více, tak se uvidí…

    Od „Silveráda“ vystoupám nad lomové stěny a pohled dolů k ohništi budí úctu. Odtud se již příliš výš nedostanu, ale budu spíše klesat. To ovšem neznamená, že bych se ještě nedostal do zajímavých míst. Naopak, je jich zde poměrně hodně a na jejich objevování bude třeba ještě dost výletů, které jsem si systematicky rozdělil do několika „polí“. Pokud bych pokračoval přibližně jižním směrem dostal bych se k zajímavé aleji relativně mladých stromků u kterých je často napsáno věnování tomu kterému stromku. Po asfaltové silnici by mi tím směrem zbývalo již jen pár set metrů do obce Dobroslavice a pokud bych pokračoval dále, tak po několika kilometrech dojdu do Plesné a z ní je to už jenom kousek do Ostravy – Poruby. Pokud bych na první křižovatce po aleji odbočil doprava (západním směrem), dostal bych se do lesa s bezejmenným vrcholem o kótě 345 m.n.m., jež je prakticky přesně východním směrem od „skautského“ vrcholu Těškovice. Na konci lesa se asfaltová cesta stáčí doprava dolů a začíná krásný dlouhý sjezd pro kolo. Na zpáteční cestě již tento kopec tak oblíbený není. :-) Když jsem kdysik každý den jezdil do práce do Opavy na kole, tak jsem postupoval právě tímto směrem a když jsem jel domů, tak byl „kopeček“ více než skvělým testem mé formy. :-)) A právě kousek od této ostré zatáčky ve svahu dolů (severním směrem) se v korytu malého potůčku skrývá něco jako dávný bunkr. (?)

    To jsem jen uvedl blízké zajímavosti, ale já se od lomů „Silveráda“ vydám opačným, východním směrem. Po chvíli nacházím patrně „černý“ - nepovolený singletrail, ale jeho výhodou společně se sledováním reliéfu krajiny (hledám přece další lomy, tedy místa, které dávají naděj na pořádnou „škarpu“) se dostávám k menším, ale i tak krásným skalkám. Dělám nějaké fotky, přičemž na „poslední chvíli“ uskakuji nějakému cyklistovi, který ani nepozdraví. Uznávám, nestál jsem ani já na úplně ideálním místě a i on mě patrně zahlédl až na poslední chvíli. Takže ani nenadávám. Fotím dále, ale vidím i něco jako propadlinu. V hlavě se okamžitě spouští podprogram „hledání jeskyně“ a tak pomalu sestupuji níž. Bohužel, jako ve většině případů se jedná o falešný poplach, ale malé skalky jsou i tak krásné. Začíná se již více šeřit a tak pokračuji zase o něco dál východním směrem. Tuším, že bych se postupně měl dostat k menšímu potůčku jehož drsně vypadající konec koryta v jednom krátkém okamžiku při cestě vlakem mezi Jilešovicemi a Děhylovem zahlédnu. Za chvíli se dostávám k jeho horní části a jsem překvapen její drsností i zde. Líbí se mi to tady. Na místo jen nedaleko od Ostravy zde vidím relativně strmé a hluboké koryta bezejmenného malého potůčku, sem tam padlý mohutný strom. Opatrně sestupuji do koryta (maskáče nemám, jsem v „civilním“, jel jsem zde rovnou z práce) a uklouznout bych určitě nechtěl. Po chvíli vidím i zajímavou výzvu. Kmen stromu padlý přesně přes toto koryto potůčku. Kdybych měl tu odvahu, tak bych se po něm dostal na druhou stranu. Uprostřed, prakticky v nejvyšším místě je ale překážka, velký suk, zbytek po významné větvi. Většina délky stromu je navíc pokryta velmi kluzkým mechem. Největší hloubka zhruba uprostřed dosahuje určitě více metrů a uklouznutí by tedy bolelo, navíc bych zaručeně nevypadal na cestu autobusem domů. :-))

    Po více krocích i několika metrech ke středu uznávám, že je to trochu „nerozum“ a tak se vracím, sejdu do míst, kde kdysi tekl potůček a po sestupu se zase škrábu na opačnou stranu. Za prozkoumání by stálo sejít i níž, ale už se poměrně hodně zešeřilo a chtěl bych se ještě podívat do „Pohádky“.

https://www.turistika.cz/mista/peklo-nebo-pohadka/detail

    Nakonec se lesem dostávám k cestě, která mě dovede až nad pomník ruským letcům bojujícím na konci druhé světové války v Ostravsko-opavské operaci. Odtud to již znám a tak sbíhám dolů k železničnímu přejezdu od nějž se již během chvíle dostanu k dalšímu, jež už vede k lomům v „Pohádce“. Pak již jen běžím k autobusové zastávce v Děhylově na autobus. Když jej vidím, tak jsem asi 300 metrů od zastávky, tak už spěchat nemusím... Další by měl jet asi za půl hodiny. Tak se projdu ještě kousek dál, až nakonec přicházím v pravý čas na zastávku „Plesná – Žižkov“, kde mi za pár minut jede autobus. :-)

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

     Nebýt našich NEJSKVĚLEJŠÍCH machrů na „řízení“ kovidové pandemie, kteří v jedné době rozhodli, že například občané Vítkova mohou bez jakýchkoliv zábran navštěvovat poměrně velikou oblast Severní Moravy, tak občané například Ostravy mají dovolen pouze pohyb po Ostravě a když už mají práci mimo město, tak jim uctivě při zavření všech očí budou tolerovat cestu do práce a z ní. Mnoho let již vidíme špičkové výsledky tohoto „řízení“ politiky a že se viry politiků SKUTEČNĚ bojí!

     Jediným výsledkem bylo, že jsem se v té době mohl na Beskydy jen dívat ze Svinova a „žasnout“ nad tím, jak lehce se dá omezit svoboda lidí pod záminkou „ochrany obyvatelstva“. Přitom vstup do supermarketů byl zcela volný, protože patrně neznamenal ŽÁDNÝ problém z hlediska šíření nákazy, i když zde bylo nejvíce lidí na plochu než kdekoliv jinde. Ale chápu, že nadnárodním řetězcům odporovat není snadné.

    Podstatné je, že MANAŽEŘI KOVIDU měli a stále mají opratě pevně v rukou! Zatímco my, kteří jsme se na základní škole věnovali fyzice nebo matematice a alespoň tušili, že existuje něco jako teorie chaosu, gausova křivka a statistika a že ovládání pandemie není možné. Ale evidentně jsou takoví, kteří to dokáží.

     Zkrátka a jednoduše zbytečné mluvit a psát. Výsledkem je jen naštvanost lidí a upřimně řečeno ve většině případů nic co by pandemii jakkoliv pozitivně ovlivnilo. Navíc, na co se dává v poslední době důraz (respirátory) nemá žádný praktický význam, protože vzduch proudí mimo. O účinnosti očkování můžeme silně pochybovat, i když se tvrdí přesný opak. Zapomíná se říkat, že se stále jedná o experimentální a nouzové látky. Ale to asi není pro někoho vhodné téma, proto se radši „problémoví lidé“ (ti, kteří si opovážili myslet) zařadí mezi „odmítače“.

     Zvláštní je také, že i testy jsou „velice“ spolehlivé. Když jsem byl doma a na kovid vybral prakticky celou svou dovolenou a byl rád, když jsem někam po bytě došel a pak zase zalehnul, tak slavné testy ukázaly pochopitelně NEGATIVNÍ. A to jsem nezkoušel jeden jediný. Později, když už jsem byl zdravý, tak se v práci také testovalo každý týden a všechny testy všech byly také NEGATIVNÍ. Zvláštní…

     Je smutné, že jako člověk který jsem naočkován na kde co, kdysik jsem se pohyboval kolem sanitek a očkování beru jako velmi užitečnou věc, tak v případě „veleexperimentu“ s „očkováním“ na kovid jsem zcela proti. Tím tuplem, když vím, že jsem si jím prošel a mám tedy za sebou nejlepší a nejbezpečnější očkování ze všech – když jsem přežil. Je zvláštní, že když je to očkování tak bezpečné, bezproblémové a NESMÍRNĚ důležité, tak proč ještě není zařazeno mezi ty „standardní“, které jsou povinné? Dá se čekat, že důvodem je, že daná látka nesplnila veškeré nutné podmínky a normy. Jinak by se asi tak krkolomně lidem nenutila a byla zařazena mezi ty POVINNÉ! Když se má jednat o takovou metlu lidstva

      Zkrátka a jednoduše tyto přístupy a ULTRAZÁKAZY způsobily, že jsem se zaměřil na zajímavosti v mém blízkém okolí, jinam se nesmělo a zdaleka není vyloučené, že další zákazy po volbách přijdou (v rámci „dobrovolné“ motivace lidí k očkování). Jednoduše pro očkované se bude rozvolňovat a pro neočkované se bude VELMI VÝRAZNĚ přitvrzovat. Snad se budu mýlit, ale silně o tom pochybuji.