v polední pauze na Slánskou horu

Ve středu, 28. prosince jsem byl seznámen s tím, že je z ordinace třeba odvézt odpad. Přes poledne. A k tomu Pavlína dodala:“Už se tam nebudu vracet, nikdo není objednaný a ani mimi objednání nikdo nechodí. Chci do lesa.“ Ten den byla inverze nejhrubšího zrna. Nicméně jsem neodmítl, věc řádně promyslel a nakonec jsem našel řešení. Posledně, někdy, když jsme objížděli okolní zvířátka, se zmínila o Slánské hoře. I sdělil jsem jí, že pokud bude vidět víc než na půl kilometr, může se na výlet těšit. Jen jsem jí neprozradil na jaký. Odpad odvezeme každopádně, budu u ní před dvanáctou. Mezi jedenáctou a druhou má ve čtvrtek pauzu, takže vlastně měla končit v jedenáct.

A ráno nebylo po inverzi ani stopy. Ve čtvrt na dvanáct jsem sbalil fujinku a z auta jsem jí zavolal, že vyrážím. Byla nejistá, do odpadářské firmy se jí nepovedlo dovolat, nebyla si jistá, jestli tam při tomto datu vůbec jsou. Ujistil jsem jí, že v případě, že tam nebudou, bude odpadkům stejně dobře v kufru auta jako na lodžii ordinace. Jen ať tu krabici přinese na parkoviště. To nejbližší je placené a já neměl žádné drobné. Klaplo to přesně. Ledva jsem dorazil, vycházela ze zadního vchodu. A vzápětí mi prozradila, že se musí vrátit, objednal se jí po druhé hodině nějaký člověk. Když jsem zabručel:“To stihneme.“ Podívala se poněkud udiveně.

Zbavení se odpadů proběhlo naprosto v pohodě. Když jsme ze dvora vyjížděli, dal jsem se na opačnou stranu než obvykle. Pavlína začala hádat, kam vlastně jedeme. Jednu chvíli dokonce vyvinula teorii, že jedeme na lanýže. Jak na to přišla? Četla prý nějakou povídku o pejskovi, který je uměl hledat, ale ocitl se v Anglii, kde žádné nebyly. Konec jsem se naštěstí nedozvěděl. Pod Slánskou horou jsem našel jediné volné místo na zaparkování. Kolem značky upozorňující na Naučnou stezku jsme jeli, takže už jsem i věděl, kudy nahoru. Naučná stezka se vine jako užovka v podnapilém stavu, ale aspoň to není takové stoupání. A hned na úbočí byl čas na první obrázek. Už z tohoto místa byly k zahlédnutí pěkně vyskládané zídky, které se vyskytovaly výš v kopci.

Při bližším ohledání ale zjistíme, že tomu možná lidská ruka trochu pomohla, ale jedná se o sloupovou odlučnost čedičových hornin. Taková Panská skála naležato.

Stoupalo se mírně, ale pořád. Ve změti pěšinek jsme občas hledali značku a občas taky pěkný pohled.

Pod vrcholem zase navozovaly smuteční atmosféru stromy obrostlé břečťanem. Tohle je pod třemi kříži, které se tu vlastně bojí nad hranou lomu. Ještě že tu mají zábradlí.

Pavlína se, jako obvykle držela vepředu. Já se těmi obrázky strašně zdržuju. Teď zrovna obcházela náhorní rovinu, která se tu vyskytuje, a já dělal další obrázek.

Tomuhle stromku prostě uhnily kořeny. Došli jsme k místu, kde pěšina začala klesat. Dole, na dně lomu jsme viděli další informační tabuli Naučné stezky. Vybavil jsem si tu první, na začátku, a vzpomněl jsem si, že by měla pojednávat o motýlech. Ty bychom dneska asi nepotkali. A taky čas se nachyloval, blížila se třináctá hodina a ve dvě měla být Pavlína o dvacet kilometrů jinde. Do lomu jsme se nespouštěli, ale trochu jsme si užili výhledů ze severní a severozápadní části plošiny.

Pravda, některé ty výhledy jsou skoro na jih.

Začalo se zatahovat a nepříjemně foukat, vrchol Slánské hory jsme opustili poněkud zrychleným pochodem. U auta jsme byli za chvíli. A za chvíli v něm bylo pěkně teploučko. Tedy alespoň mně. Když už jsme dojeli do Kladna, zeptal jsem se Pavlíny, jestli jí není v tom kabátě a rukavicích není trochu horko. Svlékla rukavici a sáhla na mně. Netušil jsem, že evidentně živý člověk může mít tak studené ruce.