Velice nevšední jeskyně "Na Turoldu".

    Jeskyně jenž nemá, mezi těmi které jsem již viděl, obdoby. Někteří tvrdí, že nemá obdoby s žádnou naší jeskyní. Při letmém pohledu bych si ani nebyl moc jistý kam ji zařadit, jestli mezi kras nebo pseudokras. Jen nevýrazná část je zpřístupněna, ale díky i za ty „dary“. Krátkost krasy kolem tří set metrů je bohatě vynahrazena velmi pestrým výškovým profilem jeskyně. Při troše štěstí si zde najde každý co chce. Krása jeskyně je především v její jakési nepřístupnosti. Do některých jeskyní je možné se dostat i na vozíku, zde bohužel ne. V prvním menším „vstupním“ dómu pojmenovaném „Stará síň“ je vystaveno pár přenesených malých krápníčků. Žádné jiné již nebudou na široké veřejnosti zpřístupněné trase vidět. Pokud něco, tak maximálně jen menší „brčka“ možná ani je ne. Ovšem krápníky nejsou to nejzajímavější na této jeskyni, ale kalcitové útvary místními označované jako „květáky“.

 

    Krásné je na této jeskyni i její členitost. Jen nepatrná část jeskyně je zpřístupněná. Dá se ovšem předpokládat, že v ostatních v mnohonásobně rozsáhlejších, ale především spletilejších chodbách, komínech, puklinách, plazivkách, propastech nebo jiných vertikálách se mohou jeskyňáři skutečně vyřádit.

 

    Najít cestu k jeskyním není z počátku úplně nejjednodušší, ale pokud se člověk zeptá, tak ho lidi navedou. Na protější straně cestičky k jeskyním se nachází i jakési miniparkoviště. To jsem já řešit nemusel, já jsem se zde vypravil rychlíkem jedoucím z Ostravy kolem 5h44 do Brna – hl. nádraží. Na odjezd dalšího rychlíku z Brna přes Břeclav a zpět „nahoru“ až do Olomouce jsem měl dost času. Tak daleko jsem pochopitelně nejel, ale vystoupil jsem na zastávce „Zaječí“. Vlak zde přijel s více než sedmiminutovým zpožděním a autobus zde již správně minimálně dvě minuty neměl být. Výlet jsem si vymyslel tak rychle, že jsem si ani moc neuvědomil, že by to byl vcelku problém, čekání na další spoj by znamenalo značnou časovou ztrátu. To jsem si uvědomil až při hledání zastávky při odjezdu, kde do „Zaječí“ byly jen dva spoje po dvanácté hodině a to ve 12h16 a pak poslední po čtvrté hodině večer. Pak by nezbývalo než jít pěšky a doufat, že se stihne vlak. Říkal jsem si, že pokud bude čas, tak by bylo zajímavé si projít další hrdě se tyčící vápencové kopce v NPR „Tabulová“ s výrazným vrcholem Tabulové nebo také Stolové hory až dále do NPR „Děvín“. Nedaleko je i národní přírodní památka „Kalendář věků“. Po značených trasách by také nepochybně bylo možné snad vidět mnoho zajímavých skalních útvarů, možná i portálů či temných štěrbin (?) nepřístupných jeskyní. Jít se k nim nesmí, ale pokud by bylo možné je alespoň takto zahlédnou, tak by to bylo dalším zajímavým zpestřením cesty. Mnohé z těchto jeskyní by měly být především propasťovité a o to více vhodné jen pro místní machry a znalce jeskyní. Průzkumu jeskyní v okolí Mikulova by se měli věnovat jeskyňáři ZO Mikulov ČSS.

 

     K vodní nádrži „Nové Mlýny“ by to mělo být kolem deseti kilometrů a pak je otázka jestli jít zpět nebo po cestě přes tuto vodní nádrž? O té jsem ovšem netušil zda je pro pěší průchozí a jít po asfaltce pro auta by asi moc vhodné nebylo. Zajímavým místem po jeskyni a opuštěném lomu na Turoldu je i křížová cesta na Svatý kopeček, chtěl jsem si ji také projít, ale když jsem viděl, že mi BUS pojede za přibližně sedm minut a další až po čtvrté odpoledne, který by navíc byl i tím posledním, tak jsem velice nerad, ale přece jen toto nepochybně nejslavnější místo Mikulova z plánu vyřadil – však se zde snad ještě někdy dostanu a místo jeskyně si „dám“ skalní zajímavosti i toto poutní místo. Když jsem později viděl jak mi ze „Zaječí“ odjíždí vlak směr Brno, tak už jsem nelitoval, že jsem z Mikulova vyjel dřív. Musel jsem vymýšlet zcela jinou trasu. To mělo pro „odpůrce“ „chytrých“ telefonů nádech dobrodružna. Při všech výhodách těchto moderních telefonů mají pro mě spoustu nevýhod – především velikost, neforemnost, velké riziko rozbití a celková nepoužitelnost v těžších podmínkách. Velmi těžce se ovládá dotykový displej dokonale promrzlými prsty. Když půjde skutečně do tuhého, tak spíš stisknu jedno tlačítko než něco navolím na velké dotykové obrazovce. Toto je ovšem jen pár mých „výmluv“ na to, že mě mobily nějak „neberou“ a dokud bude tento malý, praktický, mnohokrát menší telefon než většina dnešních, fungovat, tak koupi nového řešit nebudu. :-)))

 

    Ale zpět k něčemu zajímavějšímu a tím je ona nevšední, veřejnosti přístupná jeskyně „Na Turoldu“. Nachází se v přírodní rezervaci „Turold“ v severní části města Mikulov v nyní již opuštěném vápencovém lomu. U jižního cípu přírodní rezervace by podle mapy měla vést i cesta k bunkru, tedy podle všeho by snad bylo možné se jít na něj podívat. Čeho teď při pohledu do mapy trochu lituji je i to, že jen kousek od lomu se nachází menší skála nebo skalka se jménem „Čertův kámen“. Bohužel v té době jsem o ní vůbec nevěděl, netušil jsem to a tak jsem ji nemohl ani hledat. Výlet byl vymyšlen tak rychle, že jsem chvíli před tímto plánem nevěděl jestli vůbec chci vstávat. No věděl jsem – nechtělo se mi vstávat vůbec, když každý den v podobný čas jezdím do práce. :-)

 

    Vchod do jeskyně je přibližně v nadmořské výšce 285 metrů s délkou o něco větší než 1,6 km a denivelací necelých padesát metrů – hloubka je tedy ještě o něco menší. Celková délka průchozích, či jinak člověkem zdolatelných chodeb je něco přes tři kilometry a vzhledem ke stále probíhajícímu výzkumu sem tam k nějaké „prolongaci“, jak jeskyňáři odborně nazývají prodloužení (většinou prokopání, případně odstranění zaklíněných balvanů - to především v pseudokrasu).

 

     Velkým lákadlem mělo být i jezírko v „Jezerním dómu“, jehož voda vhodným nasvětlením dostává nazelenalou barvu. Průvodkyní bohužel bylo naznačeno, že díky sucha zde voda již delší dobu není. Pohledem přes řetěz jsem také nezahlédl sebemenší stopu po vodě. Dokonce jsem měl celkově pocit, že jeskyně je asi i tou nejsušší ve které jsem kdy byl. Jen jedna, možná dvě kapky se poštěstili ve vstupním dómu, ve „Staré síni“. Přiznávám, že toto je pro mě vcelku nezvyk. Další zajímavostí, ač to nemusí být při procházení až tak zřejmé, je sedm pater do kterých je jeskyně rozdělena. Teplota vzduchu okolo devíti stupňů a v jezírkách prý jen o několik stupňů méně. Jeskyně je jedinou naší široké veřejnosti přístupnou jeskyní jež vznikla v druhohorách.

 

    Ze „vchodové“ „Staré síně“ sestoupíme o dost níž do prostoru „Balvanitého dómu“ kterému kraluje impozantní rozsedlina nebo spíš puklina. Kdo je všímavý, tak může na více místech zahlédnout skutečně nevšední jeskynní útvary, které lidi nazývají nejrůzněji – hrášek, květák, korále, někdo v nich může vidět i části korálových útesů. To já hodnotit nemohu, nikdy jsem u moře nebyl a ani mě nikterak neláká, inu největší klid mi přinášejí právě ty „naše kopečky“. :-)

 

    V chytré knize se uvádí, že je horní patro jeskyně „Na Turoldu“ spojeno i s vedlejší jeskyní Liščí díra. O této se dále uvádí, že by měla mít délku 1150 metrů, výškové rozpětí 37 metrů. Tyto informace jsou ovšem z knihy starší více než deset let a dá se očekávat, že i její parametry s výzkumem „pokročily mílovými kroky“. Nejprve jsem chtěl při psaní článků uvést, že sintr bychom zde asi také hledali marně – já jsem osobně žádnou výzdobu z něj vytvořenou neviděl. Když se teď dívám na profil jeskyně „Liščí díra“ tak to slovo asi je zcela na místě, protože má zde existovat prostor pojmenovaný „Sintrová chodba“. Je zde spousta míst pro dobrodružné povahy velmi lákavých. Co by si asi dotyční mohli představit pod „Šikmým dómem“, neodolatelným názvem „Fakírské schody“ nebo dokonce „Puklinovou propástkou“? Taktéž „Dóm fantazie“ bude lákavý pro milovníky krásy. Právě zde by se měla nacházet vandalům „ušetřená“ krápníková výzdoba“. Z fotky mohu jen hádat jak velký tento prostor i krápníčky v něm jsou. Svou rozlehlostí by se mohla s vedlejší jeskyní „Na Turoldu“ srovnávat, ale v mapce vidím, že je složena asi „jen“ ze dvou pater.

 

    Vrátím se nyní zase k části zpřístupněné a to k zajímavé „křižovatce“ chodeb u síně s názvem „U Žraločí tlamy“. Pokud se podívám pod tím správným úhlem, tak je představa skoro úplně reálná. Je fajn, že mladá průvodkyně zpestřila vyprávění jak pověstmi, tak i příhodami zcela reálnými. Obrovským kladem bylo to, že se nejednalo o odhrkání „nabiflovaných“ frází jako na mnoha zámcích, ale že dokázala i zaujmout. Krásná příhoda byla i o malých dětech, nebudu si ji už asi do nejmenšího detailu pamatovat, ale podstatné je, že naproti žraločí tlamě je i temná díra. Jak krásně to příroda vymyslela a lidi si vše dali do kupy. Nešťastník, který je v těchto místech chycen nemá mnoho šancí. Naproti sobě děsivou tlamu za sebou ještě děsivější díru pekelnou a jedinou možností je proběhnout zpřístupněnou chodbou napravo od „Žraločí tlamy“ dále. Ve velkém strachu se takto může dostat ještě dále (níž) až do „Netopýřího dómu“, kde ho pro změnu vyděsí visící netopýři, přesněji patrně ne netopýři, ale vrápenci malí. Nechtěl bych být v jejich kůži. Až sem je to mnou vymyšlená pohádka hodna Karla Jaromíra Erbena. :-) Ovšem nic oproti tomu co se skutečně stalo! Alespoň takhle nějak to průvodkyně vyprávěla. Už si nepamatuji ani přesný začátek příběhu, ale to podstatné ano. Děti asi trochu zlobily, jak už to tak často bývá. Na mnoha místech není příliš možností jak je „usměrnit“, ale jeskyně jich vždy nabízejí spoustu. V jeskyních je často i velmi dobře slyšet. Nic netušící průvodkyně zase vypráví právě u „Díry pekelné“ nějaké pověsti a přitom netuší k čemu dalšímu se právě schyluje. Povídá o tom jak ty pekelné síly mohou zlobivé dětičky stáhnout k sobě do pekla. Vzhledem k tomu, že jeskyně (ty „ryzí“, co přinášejí jeskyňářům úplné spektrum pocitů od naprostého strachu (pocitu, kdy se řadí „zpátečka“) až k pocitu slasti – když jsou po nějakém objevu konečně v bezpečí nahoře), tak naprosté většině z nich nebude proti mysli si udělat ze sebe i z jiných srandu. O tom se lze přesvědčit v mnoha článcích někde na internetu, v knihách, speleologických časopisech nebo sbornících. U nás nejznámější jsou asi časopis „Speleo“ nebo „Speleofórum“. Proto se vůbec nedivím kam se situace v jeskyni „Na Turoldu“ vystupňovala. :-)))

 

    Nerozumná paní učitelka se totiž, nic netušíc, postavila zády k bráně do pekel. Nejprve to bylo tak, že jeskyňáři prostě „jen“ chtěli průvodkyni „trochu“ pomoci a trochu zdůraznit o čem mluvila. Tak se patrně jen bočním pohledem bez jediného slova dohodli, že je zrovna teď ta pravá situace na nějakou ptákovinu. Ptákovinu pro ně, ale pro ostatní až tak asi ne. :-))))

 

   Tak začali vyluzovat nejrůznější zvuky pekelné. Nejprve si toho nikdo až tak moc nevšímal, ale když se zvuky opakovaly, tak možná i průvodkyni začínal mrznout úsměv na tváři. Možná to už zaregistrovali i děcka. Ale pro jeskyňáře to nebylo ještě to pravé ořechové a tak začal hřeb tohoto výstupu u nic netušící paní učitelky. Tu začali stahovat k sobě do pekla. Výsledkem asi bylo to, že by se v paní učitelce „nedořezali krve“ a bonusem prý bylo i to, že se děcka rozutekla do všemožných míst a skrýší jeskyně a ještě několik hodin po tomto úchvatném představení je museli hledat.

 

   Málem jsem se za břicho popadal. Ale být děckem nebo i starším účastníkem příhody, tak se asi tak moc nesměji…

 

   Přiznám se, že hned bych se k jeskyňářům přidal a dotáhl tuto ptákovinu ještě dál. Nenápadně bych se vyšplhal někam nahoru a kyblíky a baterkou vyluzoval shora „hromy a blesky“. Pokud by se další srandista rozhodl, že bude zhasínat a na chvíli zase rozsvěcovat světla, tak by iluze skutečného PEKLA byla naprosto skutečná. Nakonec se mi asi tyto pouhé myšlenky na „malou zákeřnost“ velmi rychle ještě ten den vrátily.

 

    Do Mikulova jsem vyrazil od Brna a stejným způsobem jsem se chtěl i vrátit. Bohužel, když jsem v „Zaječí“ přicházel na nástupiště, tak už jen vidím, že vlak směr Brno právě odjíždí. Další měl jet asi až za dvě hodiny. Nezbylo než se vydat na Břeclav a potom „nahoru“ do Ostravy. A z Břeclavi do Hodonína a dále. Asi jen málokdo nesleduje situaci, tak většina lidí bude vědět kam mířím. V televizi to nevypadá tak hrozivě jako ve skutečnosti. Chtěl jsem se tomu vyhnout – nemám rád depresivní věci. Jsme v „mírném pásmu“ a všichni jsme si rádi zvykli na to, že i PŘÍRODA se chová v 99 procentech velice mírně. Bohužel ne ve stech procentech. Nejprve vše vypadá jako nic, kolem trati všechny, i malé, keříčky stojí, někde se v klidu plazí víno. Až to přijde. Viděl jsem některá území, která mají blízko pralesu a popadané stromy zde byly zcela běžné a člověka nepřekvapovali. Až do výletu do Býčí skály a okolí před pár týdny jsem ani neslyšel natož neviděl „v přímém přenosu“ pád stromu. Nedaleko „Jáchymky“, známější spíše jako „Evina jeskyně“ podle charakteristického profilu portálu jsem ten pád stromu jen slyšel a nebyl to hezký pocit.

 

    Patrně jsem projížděl nedaleko vesnice „Hrušky“, jejíž jméno jsem já a asi většina lidí před měsícem ani neznal. Nikdy jsem v lese neviděl takovým způsobem ostrouhané stromy. Ne stromečky, ale pořádné stromy, jež bych kácel mnoho dní a s největší pravděpodobností bych se do takového „řezu“ nikdy nepustil – měl bych strach. Zde to vítr udělal v mžiku jako malíčkem nejslabší ruky. Rozmixované jako v nějakém obrovském mixéru. Po chvíli vidím v dálce střechy které mají nezvykle sytě modrou barvu. V tom okamžiku mi ještě nedochází. Než mi dojde, o co se jedná, tak uplyne určitě spousta času. Nejsou to střechy, je to jenom to, co jejich zbytek zakrývá. Zatím je vše v dálce. Až se přiblížím k domu, myslím, že se zelenou fasádou, který již nemá nic co by se dalo střechou nazvat. Zůstávají jen zdi, které div že drží pohromadě.

 

   Strašně smutný pohled, že je člověku chvílemi do breku (uznávám, jsem spíš citlivější člověk než nějaký drsňák). V jednom okamžiku vidím v dálce vyrvaný strom, který je „na třísky“ a kolem něj tři malé tečky. Ony to nejsou malé tečky, jsou to nějací chlapi co se sním asi snaží něco udělat. V tom měřítku se dá čekat, že to nebyl žádný malý stromek, ale statný strom s mnohametrovým obvodem. U nějaké fabriky vidím naskládaná auta a vedle nich hromadu plechů. V jednom místě vesnice končí a na poli se vytváří obrovská skládka. Kolem dokola hasičské auta větší i obyčejné dodávky a na cestě do vesnic stojí policejní auta, které asi odhánějí „čumily“. Válku jsem naštěstí nezažil, ale některá místa se ještě v sobotu podobala fotkám po náletech.

 

    A asi ten úplně nejhorší pohled byl pohled na hřbitov, kde bylo všechno rozházené, povalené. Nejhorší je, že někteří lidé to nepřežili a spousta se bude ještě dlouho léčit. O to smutnější, když dotyčná měla ještě celý život před sebou. Nějakou dobu jsem byl u sanitek, ale tohle jsou věci se kterými se i po té době těžce vyrovnává.

 

    Lidi tady budou potřebovat ještě hodně peněz, ještě více energie a hlavně psychické podpory od všech. Tak jim všem v tomto ohledu držím palce…

 

    Zpět k něčemu veselejšímu a to ještě alespoň na chvíli k jeskyni „Na Turoldu“ a „Bráně do pekla“. Pochopitelně jsem nebyl jediný kdo do této temné díry nahlédl. Dokonce jsem měl v batohu i baterku, tak jsem si mohl posvítit. Na to abych ji vytahoval jsem byl hodně lenivý. Tak jsem udělal jen pár fotek s bleskem a ještě teď jsem zvědav jak dopadly. Vypadalo to totiž jako, že se kratší chodba lomí a kolmo spadá dolů do nějaké propástky. Jak je hluboká mohu jen hádat…

 

    Velmi vtipné by bylo, kdyby zde ti jeskynářští srandisti čekali i na nás zvědavce, kteří neodoláme nakouknutí do „Brány pekelné“, stáhli si nás k sobě a „za trest“ protáhli všemožnými úzkými plazivkami, nakloněnými chodbami a kdo ví čím dalším. Tento trest bych asi bral… :-)))

 

    Od síně „U Žraločí tlamy“ sestoupíme zase dolů do „Netopýřího dómu“, kde jsou křídou naznačeny i sektory na sčítání netopýrů nebo i jiných letounů. Od „Netopýřího dómu“ můžeme vystoupat do „Pohádkové síně“, kde jsou nejrůznější „postavičky“ a k jedné je dobré přihodit i nějaký peníz „pro štěstí“. Opačným směrem můžeme sejít ještě k „Jezernímu dómu“, ale zde jsem bohužel žádné jezírko neviděl. Nad ním veřejnosti zpřístupněná cesta končí a zbývá již jen stejnými schody vystoupat ven. Krásná jeskyně, která je v mnohém odlišná od těch dalších známějších v Moravském krasu nebo i jinde. O to spíš stojí za návštěvu. Kdyby se pořádaly i jakési zážitkové prohlídky (náročnější trasy místy nezpřístupněnými, pro nás „trochu blázny“) s jeskyňáři, tak by to bylo ještě zajímavější.