Veřovické vrchy - kopec Huštýn

Veřovické vrchy krčící se ve stínu sousedních - a pro mnohé návštěvníky nejspíš mnohem atraktivnějších Moravskoslezských Beskyd, jsou přitom jejich západní, leč mnohem nižší odnoží. Jejich hlavní hřeben se od Valašského Meziříčí táhne směrem k východu a končí u hlubokého sedla Pindula. Jím prochází silnice z Rožnova do Frenštátu a zároveň je odděluje od mohutného masívu Radhoště. (Nutno dodat, že odkaz na tuto slavnou a památnou horu se objevuje i v přídomcích obou podbeskydských měst.)

Veřovické vrchy nesou své jméno podle velké obce rozložené na jejich severním úpatí. Po hlavním hřebeni prochází od západu k východu červená turistická magistrála končící na Velkém Javorníku, který je se svými 918 metry "králem" těchto vrchů. Namísto žezla a koruny se může pochlubit známou horskou chatou a novou rozhlednou, k nimž z okolních sníženin jak vosy za bonbóny míří houfy návštěvníků. Na rozdíl od hmyzu, který má křídla, je ale čeká náročné a dlouhé stoupání po svých. Ostatní, už o hodně nižší, vrcholky hlavního hřebene se zase vyznačují tím, že zde turistů potkáte naprosté minimum a užijete si tak většího souznění s okolní přírodou a samozřejmě i klidu.

 

Jedním z takovýchto kopců je i Huštýn (749 m), k němuž jsem vykročil po zelené tur.trase ze Zašové. Od rozcestí Okluk mne na jeho místy odlesněné svahy a hlavně temeno čekal vpravdě „beskydský výstup“, neboť jsem na délku necelého kilometru musel těch výškových metrů odšlapat bezmála 200! Nešel jsem totiž k jeho vrcholu po zelené (ta v půli stoupání odbočila vlevo k rozcestí pod Huštýnem), ale pokračoval rovno hore původní lesní cestou, která se na plochách nových holin po těžbě stávala cestou napůl už polní. Což znamenalo větší přísun popoledních a notně žhnoucích slunečních paprsků, snažících se mi zezadu do hlavy propálit až do mozku, chráněného na lbi jen obyčejnou kšiltovkou.

S ohledem na svůj věk jsem k vrcholu samozřejmě nevyběhl s ladností laně, ale dopřál si několik odpočinkových intervalů. Při nichž se můj zrak kochal čím dál více se zvětšujícím panorámatem krajiny. Nejprve se do něj vlezla jen dolina, jíž jsem do sedla pod Huštýnem vystoupal, ale s přibývajícími výškovými metry se vyloupl i obrys hřebene dělící jej od údolí Rožnovské Bečvy a brzy poté obzor za ním zmodral kulisou hlavního hřebene Vsetínských vrchů a ve sníženinách miniaturními krabičkami lidských sídel.

 

Vrchol mne přivítal tur.rozcestníkem s krytým odpočívadlem, vrcholovou knihou, panelem NS a ohništěm. A také červenou tur.značkou, po níž jsem po hřebeni pokračoval dál k západu. Předtím jsem ale popošel po vyšlapané pěšině na okraj skalnatého srázu a nahlédl do hlubiny pod sebou. Pod několik desítek metrů vysokou a odsud neviditelnou skalní stěnou lesní svah klesal natolik strmým srázem, že bylo naprosto vyloučené vykonat zde nějaký průzkum. Navíc se to ani nesmí, neboť tady na prudkém severním úbočí kopce se na téměř 12 ha plochy rozkládá Přírodní rezervace Huštýn, vyhlášená roku 1999.

 

Hned pod hřebenem se v ní vedle sebe nachází nepřístupné a dva zhruba 150 m dlouhé a od sebe oddělené mrazové sruby zložené z godulských pískovců. Ten vyšší má údajně dosahovat stupňovitě výše až čtyřiceti metrů.

 

Kvůli skalám ale PR nevznikla. Hlavním důvodem ochrany je asi 170 roků starý hvozd, patřící k Veřovických vrších k těm nejstarším. V této divoké lokalitě se na svazích vyskytují jedlové bučiny, klenové bučiny (místy i zakrslé jedlové bučiny) či suťové javořiny. Největší procento stromů tvoří spolu s javorem klenem buk lesní. Roste zde i lípa srdčitá, jedle bělokorá, jasan ztepilý a v suťovisku pod mrazovými sruby jilm drsný a ve stěnách skal jeřáb ptačí.

Rovněž bylinné patro je druhově bohaté a vyskytuje se tu např.lilie zlatohlavá, cenná kapradina laločnatá, sněženka podsněžník a lýkovec jedovatý.

Z ptáků zde žije holub doupňák, lejsek malý, datel černý, strakapoud bělohřbetý, krkavec a jeřábek lesní. Z dalších živočichů mlok skvrnitý, četná stáda vysoké a ze šelem rys ostrovid.

 

Délka hlavního temene Huštýna dosahuje asi tři čtvrti kilometru. Červená značka vede poblíž severního srázu s rezervací, takže je možné občas dolů nakouknout, ale souvislé defilé mrazových srubů k mému velkému zklamání z cesty vidět nebylo.