Vídeň – Horní Belvedere (Wien – Oberes Belvedere)

Rozsáhlý zámecký komplex Belvedere je vlastně rakouskou obdobou francouzských Versailles. A to variantou nikterak malou, chudou nebo méně zdobnou. Za jeho vznikem stojí princ Evžen Savojský, velký vojevůdce i milovník umění, který jeho stavbou pověřil významného barokního stavitele Johanna Lukase von Hildebrandta. Ten vybudoval princovu nádhernou letní rezidenci – a své mistrovské dílo - v letech 1714 až 1723, samotný Horní Belvedere pak tvořil závěrečnou stavební etapu, zahájenou v roce 1717 nebo 1721. Dnes se jedná o významný muzejně - galerijní komplex, ve kterém je vystaveno rakouské umění z období od středověku po současnost. Za nejznámější a nejvýznamnější bývá považován zejména obraz Polibek od Gustava Klimta, ale plně uspokojen bude jistě nejen příznivec tohoto umělce, ale také obdivovatel díla Schieleova nebo Kokoschkova, francouzského impresionismu, éry rakouského baroka, Messerschmidtových šklebících se hlav i období tzv. vídeňského biedermeieru.

Přesuňme se tedy na vídeňskou Prinz-Eugen-Straße (č. 27), k paláci obklopenému nejen krásnými zahradami s pozoruhodnými fontánami, ale občas také cirkusovými stany nebo vánočními stánky s horkým punčem a vonícími klobásami. Na horním konci celého komplexu se můžeme poklonit stavbě, která je vlastně pomníkem velkého muže, kterému se paradoxně přezdívalo Malý kapucín a kterého životopis Alexandra Makedonského inspiroval až ke dráze slavného a úspěšného vojevůdce. Zajímavé přitom je, že v Horním paláci se nikdy nebydlelo a ani nebyl pro tento účel stavěn. Reprezentační palác byl totiž už v 19. století částečně využíván jako umělecká galerie. A protože je Belvedere znám hlavně díky unikátní sbírce děl vídeňského malíře Gustava Klimta, která obsahuje celkem 24 obrazů, doporučuje se občas před jeho návštěvou shlédnout film režiséra Simona Curtise „Dáma ve zlatém“, který představuje nejen interiérové prostory paláce, ale také život rodiny Bloch-Bauer i jejich boj o vlastnictví stejnojmenného obrazu.

Vraťme se však ještě – alespoň několika daty k historii této pozoruhodné stavby. Po dokončení barokních zahrad v roce 1718 se na Belvedere vrhli umělci. O rok později pak Francesco Solimena, největší představitel neapolské malby své doby, namaloval oltářní obraz palácové kaple a vytvořil nástropní malby ve Zlatém kabinetu. Italský freskař Gaetano Fanti a čelní představitel nastupujícího rokoka následně vyzdobí Mramorový sál Horního Belvederu. Ten v roce 1752 od princovy neteře vévodkyně Victorie získává císařovna Marie Terezie. V té době pak v 1. patře severozápadního rohového pavilonu maluje slavný Bernardo Bellotto, zvaný Canaletto, svůj Pohled na Vídeň. O dalších 18 let později se Belvedere poprvé stává muzeem a roku 1776 je do palácových prostor přemístěna císařská obrazová galerie, která je poté – v roce 1781 - zpřístupněna veřejnosti. Jedná se vlastně o jedno z prvních veřejných muzeí na světě. To však platí pouze do roku 1889, kdy jsou Císařské sbírky přemístěny do nově vybudovaného Kunsthistorického muzea.

V roce 1896 se Horní Belvedere stane sídlem následníka rakouského trůnu Františka Ferdinanda a je rekonstruován i upraven architektem Emilem von Förster. Roku 1908 je získán Klimtův Polibek a následně vzniká Staatsgalerie. V letech 1944 až 1945 je palác těžce poškozen při bombardování Vídně během II. světové války. V roce 1950 postihne palác další katastrofa – je poškozen požárem. Opraven je až roku 1953 a v Horním Belvederu se poté otevře Österreichische Galerie (Rakouská galerie). O dva roky později je v mramorovém sálu Horního Belvederu podepsán dokument o rakouské státnosti. Současná podoba zdejší stálé expozice pochází z roku 2008.

Nastal čas přejít od historie k popisu interiéru samotného paláce. Na první pohled zaujmou čtyři silní Atlanti, podpírající štuky zdobenou klenbu přízemní Saly terreny, která měla být původně volným prostorem, ale její podepření se stalo nutností po poškození na přelomu let 1732 a 1733. Tento sál se otevírá do zahrady, směrem k velkému schodišti. Původní hlavní vchod do paláce se přitom nacházel na jeho jižní straně. Stěny přízemí paláce zdobí štukové reliéfy, zobrazující zejména triumf Alexandra Velikého nad perským králem Dariem III. Zajímavý je také Carloneho sál, pojmenovaný po severoitalském malíři a freskaři Carlo Innocenzo Carlonem. Ten zde vytvořil impozantní nástropní fresku, zobrazující téma Apollo a Aurora neboli triumf světla nad tmou. Iluzivní architektura je dílem Marcantonia Chiariniho a Gaetana Fantiho.

Mramorový sál zabírá dvě patra Horního Belvederu a jedná se o skutečně velkolepou místnost, která je současně první místnosti přístupnou ze schodiště. Zářivý sál je obložen červenohnědým mramorem se zlacením a původně prý sloužil jako předsíň. Nad krby zde můžeme vidět obrazy Ignáce Heinitze von Heinzenthal a autory fresek i iluzivních maleb jsme si představili již v minulém odstavci. Carloneho freska z roku 1721 zde zobrazuje věčnou slávu prince Evžena Savojského uprostřed knížecích ctností. Zde také byl v roce 1955 podepsán dokument, kterým bylo obnoveno Rakousko jako suverénní stát.

Jedním z nejzářivějších klenotů Horního Belvederu je bezesporu osmiboká Palácová kaple, nacházející se v jihovýchodní nárožní věži. Jedná se o centrální místnost, zabírající výškou dvě podlaží. Přízemí kaple bylo přitom určeno pro personál Belvederu, zatímco balkon majiteli paláce a jeho rodině. Kaple byla dodnes zachována v téměř původním stavu, tedy s velkými obdélníkovými okny, červeno-hnědým mramorem, zlacenými štuky i freskovou výzdobou. Oltářní obraz byl vytvořen v letech 1720 až 1730, je vynikajícím dílem Francesco Solimena a představuje Kristovo vzkříšení. Dále zde můžeme vidět – a to v nadživotní velikosti - sochy apoštolů Jana a Petra, zřejmě dílo janovského sochaře Domenico Parodiho nebo jeho dílny. Nástropní freska C.I. Carloneho zobrazuje Nejsvětější Trojici. I dnes se v Palácové kapli konají bohoslužby, a to v pravé poledne každé neděle.

Honosný a zdobný zámecký palác Horního Belvederu tvoří vrchol celého komplexu Belvedere. Jedná se vlastně o protáhlou stavbu, jejíž výška kolísá od dvou do čtyř podlaží. Působí velmi plasticky a její nároží tvoří polygonální „bašty“, tedy spíše pavilony, završené kopulí. Před těleso samotného paláce vystupují na obou stranách středové rizality, prolomené třemi arkádovými oblouky.

Horní Belvedere je otevřen pro veřejnost denně od 10:00 do 18:00 hodin. Vstupné do paláce přijde na 14 euro (po internetu jen za 12, s Wien-Karte 12,50, děti a mládež do 19 let má vstup zdarma, studenti do 26 let i senioři 65+ zaplatí 11,50 euro a lze zde využít také kombinované vstupenky, umožňující vstup i do prostor a sbírek Dolního paláce). Fotografování povoleno není. Adresu Prinz-Eugen-Strasse 27 jsme si již prozradili, dojet se sem dá tramvajemi D (zastávka Schloss Belvedere), 18 nebo O (zastávka Quartier Belvedere) a nedaleko odsud se nachází také vlakové nádraží Wien - Hauptbahnhof, kam zajíždějí také vlaky z ČR.