Výjimečné a kouzelné pohoří je České středohoří

České středohoří o ploše 1265 km2 není vlastně klasické pohoří či slitá vrchovina. Je to rozsáhlé moře zelených, šedých či jinak, dle ročního období, zabarvených kopců a pahorků, které vystupují z rovinaté krajiny. Díky této specifičnosti vedou lidé debaty, kde vlastně to České středohoří začíná či končí. Na jihu je někým vymezeno již městy Kralupy nad Vltavou či Slané, i když jiný poznamená, že se jedná o čilou rovinu, která nemá s pohořím nic společného. A obdobně by mohli lidé zkoumat oblast ze všech stran a nikdy by se nedobrali ke stejnému závěru. A tudíž je lépe vymezit České středohoří osou či pomyslnou čárou, která začíná na jihozápadě u Loun a pokračuje na sever k Mostu, kde se skoro dotýká Krušných hor, aby posléze zamířila k severovýchodu přes Lovosice a Litoměřice až nad Českou Lípu, kde jí v další cestě začínají bránit Lužické hory. České středohoří je rozděleno řekou Labe na dvě části (poloviny). Myslím, že nemá smysl mezi nimi hledat rozdíly. Jednoho dne člověk shledává krajinu na levé straně řeky krásnější než napravo, aby o něco později tvrdil opak.

Člověk se zde toulající objevuje různé zajímavé strže, údolí či doliny, které se po chvíli střídají s kopci, pahorky či návršími. Málokdo odolá na některý vrcholek vystoupit a kochat se krásnými pohledy do okolí. A když se tak člověk rozhlíží z některého z vyvřelých kopců Českého středohoří, tak vidí okolo sebe nespočet dalších vulkanickou činností vzniklých homolí i špičatých vrcholů a mezi nimi více či méně hluboká, ale skoro vždy romantická údolí. Z labské roviny někdy ostře vyskakují, jindy opatrně vylézají kopce a kopečky. Na mnoha z nich byly kdysi postaveny hrady. Proto je také tato oblast někdy nazývána „země hradů“. Několik se jich zachovalo dodnes, z jiných zbyly zříceniny či něco málo kamení, které alespoň trochu připomíná slavné časy daného místa. Co však má skoro každý vrchol či kopeček, je nějaké šikovné vyhlídkové místo či dokonce rozhledna. Lze bez nadsázky říct, že vlastně kterékoliv místo je zde vyhlídkou do malebné krajiny. Člověku tady hrozí, že dostane určitý druh horské (kopcovité) nemoci. Ne však z výšky, ale z rozmanitosti pohledů do melodického okolí. Jsou lidé, kteří se rozhodli vystoupat na všechny kopce Českého středohoří. Zda se to již někomu povedlo, jsem zatím neslyšel.

Pro mnohé se České středohoří rovná „hora hromu „ neboli Milešovka. Ale bylo by škoda skončit výšlapem na tuto úžasnou horu poznávání krásné krajiny, kterou snad ani pro její mnohotvárnost poznat dokonale nikdy nelze. Své kouzlo totiž má kterékoliv místo ve Středohoří, ať se jedná o známou či opuštěnou lokalitu. Určitě nelze mluvit o krajině prázdné a opuštěné, ale řekl bych, že zde člověk nepotkává běžně davy lidí či parkoviště přeplněná autobusy. A taky se mi jeví, že v některých lokalitách vyrostlo hotelů a penzionů o něco méně, než je pro naši dobu běžné.

Návštěvník zdejší krajiny nemusí být botanikem, aby si všimnul kouzelných barevných lánů květů, voňavých bylinek či obyčejné, ale vždy jinak výjimečné měkké trávy. Vše dohromady to hýří různými tvary, barvami i vůněmi, které se mění s každým měsícem. Nelze se také nezmínit o zdejších lesích, které jsou povětšinou listnaté, a kde lze občas objevit opravdové listnáče, stromy ze starobylých časů. A co teprve ty ovocné zahrady, kouzelné chmelnice a vinohrady. Zdejší ovzduší v době sklizně se nedá popsat, to je potřeba okusit, člověk se musí do něho projíst či propít. Člověk již před tisíci lety začal zatloukat do země dřevěné kůly, pěstovat vinnou révu, sklízet hrozny a lisovat z nich lahodný nápoj. Ve středověku byly dokonce Litoměřice po Praze druhým největším vinařským městem v Čechách. A tak ochutnávka „nejsevernějšího víno“ vyrobeného ze zdejší štědré vinné révy, může být dalším z důvodů, proč navštívit České středohoří. Tak trochu divný výraz „nejsevernější víno“, ale jisté je to, že zdejší vinice jsou nejseverněji položené.

Ani ten, kdo nemusí šplhání po kopcích, by neměl tuto kouzelnou oblast zatracovat. Třeba taková řeka Labe vplouvajíc do Českého středohoří žernoseckou soutěskou nazvanou Česká brána (Porta Bohemica) začíná vytvářet neskutečně malebné zákruty a zákoutí. Plavba po „velké řece“, jak se Labi říkalo, v místech, kde vstupuje do nitra hor, přináší zcela jiné pohledy na oku lahodící krajinu a dává jí úplně jiný rozměr. Středočeská rovina mizí za zády stejně jako pohledy na horu Říp.

Když se v debatě nadhodí slovo vulkanismus na našem území, tak se určitě dříve či později stočí řeč k Českému středohoří, které je nejrozsáhlejším a nejznámějším projevem vulkanické činnosti u nás. Většina zdejších kuželovitých kopců sice připomíná svým tvarem sopky, ale ve skutečnosti jsou to odkryté zbytky mohutných sloupovitých přívodních drah k původním sopkám nebo magmatická tělesa hřibovitého tvaru (lakolity). Proto se také nenajdou v Českém středohoří zbytky sopečných kráterů. To vše se ale událo v době dávné, asi před 25 miliony let.

To, že je České středohoří vyhlášeno za chráněnou krajinnou oblast s přírodními rezervacemi a nalezišti vzácných rostlin a živočichů, se člověk dočte na internetu nebo v moudrých knihách. Avšak pochopit genius loci daného místa nelze od počítače nebo z knihovny, do toho se musí každý prochodit či prokoukat. Poznat důkladně České středohoří, jeden z nejpodivuhodnějších krajinných celků v Evropě, by byla práce (zábava) na celý život. Ale stojí to za to, se sem vracet. Možná někdo řekne, že České středohoří není dokonalé, ale dokonalý není ani žádný člověk. Myslím si, že zdejší malebná krajina má tak akorát od všeho něco, aby mohla vlídně přijmout každého, kdo do ní zavítá.

Výjimečné a kouzelné pohoří je České středohoří na mapě