Vykopávky a pozorovatelna CO na Hladovém vrchu v Ostravě - Třebovicích.
Kolikrát jsem kolem tohoto kopce jezdíval na kole a vůbec netušil, co vše by se zde mohlo nacházet. Pravdou, že v době kdy se zde prováděl archeologický průzkum jsem již chodil do práce jiné, do Opavy. Jedná se o kopec, který většina lidí jen obejde a nijak moc je nezaujme. To jen do doby než se zde „zatoulá“. Duše dychtící po historii se může velmi rychle chytit do PASTI. Podobně jako se to stalo mě, když jsem přemýšlel kam se vydat. Výlet nebo spíš jen malá odpolední procházka se měla věnovat pouze hledání hradiska nedaleko současných Hošťálkovic.
https://www.turistika.cz/mista/jak-jsem-hledal-hostalkovicke-hradisko/detail
Už jsem si myslel, že se jen vrátím do Poruby na nějaký spoj z Třebovic. Ovšem stalo se něco co se stát nemělo. Tak nějak jsem již jen periferním pohledem zahlédl nenápadnou cedulku a šipku s nápisem „VYKOPÁVKY“. Pod tím i informace, že se stejným směrem dostanu k pozorovatelně civilní obrany. To byly dva háčky na které jsem se velmi rychle chytil. Místo cesty dolů jsem již s počínajícím šerem postupoval do mírného kopce úzkou pěšinkou na východním okraji řídkého lesíku. Dovedly mě zde značky, které jsem nikde jinde neviděl. Nervozita z neznámého stoupala. Není to možná ani pět minut a po své pravici vidím v zemi jakýsi vykopaný kříž o hloubce možná půl metru, po předchozích deštích zaplavený z velké části vodou. Pokračuji dál a už stojím vedle pozorovatelny. Nedaleko vidím i další vykopané pásy. Po dlouhé době zase vidím něco „z archeologie“.
Popadá mě podivný klid i zvědavost zároveň. Více mě teď zajímá pozorovatelna. Za chvíli slunce zapadne, nebude již tolik světla a tak je jasné co dostává přednost. Něco o Hladovém vrchu jsem si ten den při promýšlení trasy pročetl, ale byl nějak mimo „zorné pole“ a v mapě jsem tento vršek minul. Taktéž vymýšlení cesty bylo otázkou možná jen čtvrt hodiny – jednalo se přece jen o malou procházku. O to krásnější je pro mě tato skutečná třešnička na vrcholu dortu. Na cedulce vedle je dokonce napsáno, že je veřejnosti volně přístupná. To je dalším velmi milým překvapením. Je zde uvedeno, že vstup je nebezpečný. No, jsem tak zvědavý, že již nechci ztrácet čas čtením a přemýšlím jak se dovnitř dostanu. Je zde zámek, ale není uzamčen. Pokud by byl tak je na cedulce uveden postup jak si zaplatit vstup. Ve stěně jsou zabetonované kovové kramle a sestup je tím pádem poměrně snadný. I tak je třeba opatrnosti, přece jen sestupuji do hloubky nějakých dvou metrů a jsem zde sám. Lezu zde poprvé a netuším jaké nástrahy mě dole mohou potkat. O to víc pozornosti je třeba. Venku nechávám batoh, kdyby něco. S sebou beru mobil a foťák. Přemýšlím jakým způsobem překročím hranu vstupu, jen mírně převyšující okolní terén.
Jedná se, jako u spousty dalších míst, o jeden z nejriskantnějších okamžiků. Jakmile je již jedna i druhá noha na železech, tak už je dobře. Pomalu sestupuji dolů a ověřuji si pevnost toho na co stoupám. Netrvá to dlouho a už jsem v nejnižším místě. Na pravé straně se nachází kovová schránka na vzkazy. Na zdi za mnou několik „věšáčků“ nebo „úchytek“. Nalevo se dostávám po několika železných stupadlech do východní části pozorovatelny. Jak moc si dávám pozor na hlavu, abych se nepraštil o „hranu průchodu“, tak o to víc se praštím o jednu z kolejnic vedle průzorů. No nic, už jsem tam a dělám si nějaké fotky na památku. Podívám se, kam všude je vidět.
Pomalu je však čas, abych se vydal na povrch. Zpět již procházím opatrněji a dostávám se do nejvyšší (západní) části pozorovatelny civilní obrany. Poměrně rychle vystoupám nahoru (na svobodu). Toto bývá nejkrásnější okamžik a potom se již pomalu, ale jistě mohou zážitky začít ukládat do paměti.
Procházím to, co zbylo po archeologických výzkumech. Velmi zajímavé místo, které mě nadchlo. Každý se zde může jít podívat, jak takový výzkum asi probíhal. Škoda, že taťka už zde není, archeologie ho vždy zajímala. Nepochybně bychom zde hned na druhý den šli…
Z informací, které se mi podařilo sehnat, se na Ostravsku jednalo především o období, které odborníci nazývají „Gravettien“. Jedná se o úsek paleolitu mezi přibližně dvaceti až třiceti tisíci lety před naším letopočtem. Nejčastěji používané nástroje té doby byly nejrůznější hroty, rydla a další vyrobené z nejrůznějších odštěpků kamene. Nejúchvatnějšími výsledky jejich práce jsou nejrůznější „venuše“. U nás, i v celém světě, patří k nejvýznamnějším ta „naše“ z Dolních Věstonic. Vidět ji na vlastní oči je neskutečným zážitkem, ze kterého až mrazí. Vcelku malá figurka, jejíž hodnota je nedozírná. A to tím tuplem, když si člověk uvědomí, že je patrně z období raného paleolitu, tedy přibližně někde mezi 25 až 29 tisíci lety před naším letopočtem. Neobjevil ji nikdo méně známý, než Karel Absolon, jeden z největších jeskyňářů minulosti. Ve skutečnosti sošku nalezli jeho podřízení J. Seidl a E. Dania. Soška je z hlíny, ale před necelými dvaceti lety odhalil tomograf i malé úlomky vápence (to mohly být zbytky kostí nebo vápenec vysrážený).
V Ostravě je známá Petřkovická venuše, která byla objevena v roce 1953, jejíž model se nachází u dolu Anselm (stejně se jmenuje i první ostravský superpočítač, provozovaný v Porubě mezi léty 2013 až 2021) na kopci Landek. Vytvořena byla taktéž v období paleolitu. Jedná se o sošku z hematitu (oxidu železa) vysoká 46 mm a nalezena podle všeho byla na území lovců mamutů. Podle některých zdrojů se objevily dokonce sošky dvě. Originál se nenachází v Ostravě, ale v Brně. Podle místního znalce, se kterým jsem se několik dní po první návštěvě Hladového vrchu v Třebovicích bavil a pokud jsem si vše dobře zapamatoval, by se mělo jednat taktéž o období „Lovců mamutů“. Zajímavé bylo i to, že průzkum neprováděl někdo z ostravského NPU (Národního Památkového Ústavu), ale z Olomouce. To prý bylo před několika lety.
Další archeologický výzkum se prováděl na jiné lokalitě v Petřkovicích, ale nic již neodhalil. Výzkumy se prováděli na bezejmenném kopci asi kilometr vzdušnou čarou severovýchodně od Hladového vrchu a na místě od něj ještě o několik set (asi 200 m) severo-severo-východně. Tam jsem ještě nebyl, ale již plánuji další vycházku (zvědavost mě nenechává klidným). :-)
Z archeologického pohledu je lokalita na Hladovém vrchu výrazně poškozená jednou věcí, která mě ovšem zaujala, protože jsem ji v těchto místech ani v nejmenším nečekal. Když jsem se od pozorovatelny a tedy i „jam“ zbylých po vykopávkách přemístil jen o pár metrů západně zarazila mě výrazná hrana pod kterou jsem již neviděl. Opatrně jsem se přiblížil jen o malý kousek dále a co nevidím?
Strmý sráz ze kterého je vidět, že se drolí písek. Tolik zajímavostí na jednom místě.
Slunce již pomalu zapadá. Ještě si to tu trochu procházím, ale nakonec neodolám a oklikou se přiblížím pod lom. Na dobré fotky už je velká tma, ale i tak se o něco pokouším. Cesta k „lepším snímkům“ není snadná. Někde je třeba překonávat nižší či vyšší porost, ale to není to nejhorší. Vše je velice nestabilní, nohy mohou lehce podklouznout. I tak se snažím přiblížit co to jde. Po chvíli uznávám, že je již skutečně hodně tma a stativ jsem nebral. Upřimně řečeno, ani moc nevím, kam bych jej mohl pevně umístit. Chápu, že již je třeba místo opustit, už je pozdě, už je tma. Kolem chatek hledám cestu k asfaltce, která mě dovede k mostu přes řeku Opava. Není to tak jednoduché, ale nakonec mezi menšími stromky procházím a jdu domu s pocitem skutečného vítěze.
S pocitem dobyvatele, který má za sebou „šťavnatý úlovek“. Do sluchátek si nemohu pustit nic jiného než písničky slavné ostravské gotic, melodic, power a hlavně speed metalové skupiny pojmenované po jednom chráněném obojživelníkovi, jenž má na sobě varovné žluté skvrny kolem nichž (i jinde) může vypouštět jed, který se jmenuje, resp. jeho nejvýznamnější složka, samandarin. Texty skupiny oslavují především „Moravskou zem“ a mohou dodávat sílu všem válečníkům, kteří jsou ochotni si jejich velice melodické písničky a texty poslechnout, ač jsou ve své podstatě válečné, tedy smutné. V mnoha z nich lze nalézt potřebnou energii, když už se člověku nechce dál, nechce bojovat. A to je v turistice, sportu i životě takovém, víc než třeba. Kdyby ještě byly texty české, tak by se této kultivované a svěží metalové muzice nedalo nic vytknout.
S jejími tóny jsem opouštěl tajemný a krásný Hladový vrch. Bylo jasné, že se zde ještě velmi brzy vrátím. Tak se také už za pár dnů stalo. Důvod byl jednoduchý. Fotky z krytu se mi nějak na kartu neuložily. Měl jsem jen jednu z venku. Jinak zbytek (vykopávky, hradisko u Hošťálkovic, atd.) se uložil. :-)
https://www.turistika.cz/mista/jak-jsem-hledal-hostalkovicke-hradisko/detail
P.S: Asi mi tímto taťka posílal "zhora" zprávu nebo pozdrav. Něco mezi nebem a zemí tedy určitě je... 4.dubna byl velmi smutný den.
Další návštěvu tajemného kopce si nechám do dalšího článku….