Výlet k "Ledovým slujím" a skalám u Vranova nad Dyjí, část druhá.

    V předešlém dílu jsem se trochu rozepsal ne úplně plánovaným směrem, ale teď se jej pokusím popsat tak, jak jsem vyšel od autobusové zastávky Onšov. Na celý výlet jsem počítal s maximálně třemi hodinami abych stihl s rozumnou rezervou autobusové a později i vlakové spoje do Ostravy. Nejprve jsem si chtěl vyzkoušet, zda je vůbec možné zrealizovat cestu k národnímu parku Podyjí. Vidím, že ano. A pokud sem, tak nejlépe k třešničce na dortu, k „Ledovým slujím“. O co více jsem o nich přečetl nebo slyšel, tím více je považuji za skutečný unikát. Místo, které bude asi dávat více otázek než odpovědí.

    https://www.turistika.cz/mista/vylet-k-ledovym-slujim-a-skalam-u-vranova-nad-dyji-dil-prvni/detail

 

    Od zastávky se vydávám po asfaltové silnici číslo 398 přibližně jihozápadním směrem. Mapy jsem si vytiskl tak šikovně, že tuto část zde nemám. No co, nezbývá nic jiného než si vzpomínat nebo se podívat na GPSku. Nakonec neztrácím čas a jdu tím směrem, kde čekám Vranov nad Dyjí. Nejprve vidím napravo před menším kopečkem něco jako bílou malou kapličku. Přesně se jmenuje „Poklona“ a vedlejší kopeček Onšovský vrch. Po hlavní cestě ještě chvíli pokračuji, než zahlédnu něco, čím bych už mohl považovat výlet na veleúspěšný. Poprvé ve svém životě vidím na vlastní oči Vranovský zámek. Už z této dálky je pohled úchvatný. Slunce svítí a zámek na skalním výběžku vystupuje o to více dopředu. Kolikrát jsem tuto cestu odkládal, ale konečně jsem tady. Skoro tomu nemohu uvěřit.

 

    Někde napravo by se měly nacházet i „Stříbrné vodopády“. Nemohu ovšem marnit čas, cíl je jasný – vyhlídka nad Ledovými slujemi a jedno místo v mapě označené jako „exponované“, pro zkušené turisty. Také se uvádělo, že určitě není vhodné pro lidi, kteří mají strach z výšek nebo závrati. To jsou místa, kterým lze jen těžko odolat. Snažím se svižným krokem jít po cestě směrem k zámku. To ještě netuším, že se na mě připravují dva „háčky“, které mě uloví tak, že se zde budu chtít určitě ještě někdy vrátit. „Háčky“, které budou jen pouhou předehrou k tomu co uvidím dále. První se nachází v ostré zatáčce kolem Šibeničního vrchu. Je jí pohled od svodidel dolů. Vidím zde řeku, spoustu malebných domečků, které jsou tím správným protipólem ke skalní drsnosti jakéhosi výběžku či skalního žebra na jehož vrcholu je „zámecká perla“. Především pak, ale pohled dolů. Byl už jsem na více skalních vyhlídkách, možná jsem po dlouhé cestě již i trochu unaven, ale pohled dolů u mě nevyvozuje nejpříjemnější pocit. Nejprve (pár metrů) nevypadá úplně nejstrměji, ale pod jakousi terénní hranu již nevidím. Pocit je takový, že bych nerad na těchto pár metrech uklouzl nebo zavrávoral. Jsem rád, že mezi cestou a tímto místem jsou svodidla.

 

    Pokud je toto „normální“ místo, tak jak asi bude vypadat místo „exponované“ na „Pašerácké stezce“ nad Ledovými slujemi? Bude to snad velmi úzká skalní římsa na vysoké kolmé nebo třeba i převislé stěně?! Fantazie se rozbíhá na plné otáčky. Přemýšlím, jestli na tato místa „mám“? Totiž už jen předehra posunula laťku hodně vysoko. Zatím mohu jen hádat jak hluboký sráz bude pod svodidly. Později z údolí pochopím, jak falešná a nebezpečná by byla myšlenka, že by svah „až tak prudký nebyl“. Hlubina kterou vidím ve mně vyvolává podvědomě (nebo i vědomě) solidní úctu a tak i od svodidel si udržuji pár desítek čísel rezervy. Na druhou stranu ani zvědavost není v pozadí a tak si neodpouštím neustále do té „propasti“ pokukovat. :-) Místo abych se více díval na cestu… :-) Po pár metrech udělá tomuto nerozumnému chování přítrž pás vzrostlých stromů, přes které již tolik lákadel vidět není. Roli nyní přebírá opačná strana cesty, kde vidím něco jako malou kamennou zídku a později i kapličku. V jednom místě i malý kamenný most. Pokračuji k druhé výrazné zatáčce (serpentině). Zde je pro mě přichystána další „udice s háčkem“.

 

    Nedávám si pozor a jsem opět chycen. V tomto nepřehledném místě se pořádně rozhlédnu, jestli něco nejede, pro jistotu se i zaposlouchám, jestli neslyším nějaké auto nebo motorku a rychle přeběhnu cestu. Důvodem je zahlédnutí jakési naučné stezky. Nyní, když se dívám do mapy, mohu promluvit jako znalec místa. :-)) Jedná se o naučnou stezku Karla Claryho, o délce několika kilometrů. Jeden konec stezky je u vranovské přehrady a druhý na náměstí ve Vranově. Ono spíš se jedná o okruh, takže žádný konec ani začátek nemá. Od autobusové zastávky bych musel pokračovat po asfaltové cestě přibližně severozápadním směrem než bych se dostal ke kapličce sv. Anny s menším rybníkem. Kolem nějž naučná stezka prochází a zde se rozhodnout, kterým směrem jít. Nepochybně i tato trasa bude velmi zajímavá, ale mě čekal jiný cíl. Pokud bych od rybníku pokračoval severnější částí cesty, v tomto případě dokonce okruhu a šel směrem ke hrázi přehrady míjel bych místo, které si nepochybně zaslouží zastavení (i když jsem tudy nešel, tak určitě by stálo za to, místo zařadit do dalších výletů). Tím je asi čtyři metry vysoký kovový kříž na památku jedné dávné a smutné události.

 

    Události, která svým způsobem naznačuje charakter malebné, krásné a současně i drsné krajiny Vranovska. Je i varováním pro všechny, kterým je volnost nade vše. Varováním, že místní terén není radno brát na lehkou váhu, ale s notnou dávkou pokory.

 

    Předáváním zprávy z generace na generaci se z ní stala pověst. Aby se pověsti přidalo na tajemnosti, tak se musí stát v noci. Jeden mladý kníže se vydal za hraběnkou Mniszkovou a nechal se vést, jak už to tak bývá, pouze světlem vycházejícím od Vranovského zámku. Jel tímto místem na koni, jak se píše, za temné noci a udělal jeden špatný, osudový krok, který byl jeho posledním. Zřítil se z vysokého srázu. Po chvíli se dostanu na vyhlídku z níž by měly být symbolicky skály z nichž spadnul, vidět.

 

    Podle historických pramenů, ale mohlo být vše úplně jinak. Kníže se měl na Vranově nakazit a později i zemřít na choleru. Ať tak či onak, určitě si místo i historická událost zaslouží malé zastavení s uvědomění si, že dnes se až tak špatně nemáme, i když si to můžeme myslet.

 

    Za ostrou zatáčkou procházím kolem kamenné zídky. Netuším, že nad ní již probíhá, před chvíli popisovaná naučná stezka nebo okruh a právě nad touto zatáčkou se nachází vrchol, jehož pojmenování se vztahuje, jako na spoustě jiných stejně popsaných výrazných krajinných bodů – vrcholů „Šibeniční vrch“. K těmto účelům byly za starých časů využívána místa na které bylo velmi dobře vidět – z důvodu varovných a odstrašujících.

 

    Přibližuji se k další ostré zatáčce a zde se již připojím k okruhu. Vidím výraznou mohylu s křížem na vrcholu. Když se k ni přiblížím, vypadá ještě o mnoho větší než z cesty. Pokračuji o kus dál a právě zde mě v plné síle uchvátí pohled na tajemný Vranovský zámek na velmi výrazném skalním žebru nebo výběžku. K zámku se dá dostat oficiální cestou shora, ale skály jsou nedobytné nejen z jejich strmosti, ale také z důvodu že jsou chráněny (uzavřeny) hranicemi národního parku. Nepochybně vypadají ještě nepřístupněji než šikmé plotny u dalšího nedobytného hradu a mé srdeční záležitosti – Helfštýna. Helfštýnské plotny vypadají snadně, ale prý bývají často velmi kluzké – říkají horolezci.

 

    Pohledem jsem nadšen a opatrně se dívám do údolí. Chápu, že se jedná o úplně jiný kalibr, než s jakým se běžně setkávám. Mohutnost místa v plné síle pocítím za pár desítek metrů. Míjím menší skalní výchozy až se přiblížím k úchvatné vyhlídce. Nejprve, ale zahlédnu pravou (východní) část „Švédského příkopu“. Pohled je omezen náletovými dřevinami, ale zdá se mi, že o něco níž patrně bude solidní sráz. Nechtěl bych zde, třeba v zimě, uklouznout. Opatrně postupuji na levou část příkopu či rokle, abych viděl o něco více. Pokračuji vyšlapanými cestičkami, takže místo je mezi místními lidmi nepochybně velice populární. Dostávám se na vršek levé části skály nad příkopem a vidím před sebou dřevěnou lavičku. Rozhlédnu se kolem dokola a chápu proč zde je. Otevírají se neskutečně malebné pohledy ve směru ke skalním srázům pod Claryho křížem a taktéž patrně v dálce skryté hráze Vranovské přehrady. Nalevo (západně) ode mě by se měl táhnout hřeben Vranovské skály. Nerad, ale vzhledem k tomu, že toho mám ještě spoustu v plánu, se s místem loučím a sestupuji pěšinkou Claryho okruhu ke kostelu Nanebevzetí Panny Marie a nedaleké kruhové kapli sv. Ondřeje. Úzkou uličkou scházím na vranovské náměstí a jako drahokam nad ním „září“ zámek. Myslím si, že ulička byla záměrně takto orientovaná. Pohled stojí za to. Vranovský zámek nad mohutnou skalní stěnou. Náměstíčko malé, ale o to krásnější. Z něj se vydávám k hlavním bodům výletu – vyhlídce nad „Ledovými slujemi“ a jednomu „exponovanému“ místu nedaleko vyhlídky. Později musím uznat, že ono nebezpečné exponované místo s varováním pro lidi, kteří mají závrati, je proti pohledům a místům popsaným před chvíli přece jen z mého pohledu, snadnější (tím ovšem nechci tvrdit, že není rozumné, být i tam dostatečně ostražitý). Možná mě skalní předehra „uvedla do těch správných mezí“ a tak jsem se již choval „rozumněji“ a nepřišlo mě to, nedaleko vyhlídky nad „Ledovými slujemi“, tak obtížné. :-))

 

    Z náměstí jdu nejprve po souběhu více značených turistických tras a to i dálkové E8, taktéž i po Felicitině okruhu, kterým bych se dostal až přímo před Vranovský zámek. Po několika stech metrech udělám zásadní orientační chybu. Místo abych pokračoval po červené turistické trase, tak přejdu most a pokračuji do kopce. Po chvíli místo červené značky turistické vidím značení červené naučné stezky. Ani to mě nějak zvlášť netrkne, že je něco špatně. Říkám si, že třeba jen klasický bílý, červený a zase bílý pruh zapomněli označit. Stoupám do vcelku prudkého kopce. Nevadí mi ani to, že jsem na opačné straně řeky, odkud se k „Ledovým slujím“ určitě nedostanu. Vlastně ano, teoreticky do míst svahu Braitavy, kde by se podle jeskyňářů mělo nacházet zhruba pět vstupů do podzemí. Prakticky to možné není, protože se jedná o území národního parku a pochyb mimo značené cesty zde povolen není, jedná se i o klidové území NP.

 

    Stoupám stále více do kopce a vidím i ceduli národního parku a také varování o padajících stromech i základních všeobecně známých pravidel pohybu v těchto místech. Z míst o něco níž je krásný výhled na „Hamerské vrásy“, kolem nichž jsem měl správně jít. Stoupání je velice solidní a nahoře u jakési křižovatky lesních cest mi už rozhodně zima není. Značení a tedy i jediný možný (povolený) směr pohybu je doprava a poněkud níž. Teprve zde se mi něco SKUTEČNĚ nelíbí. Odbočit doleva si neodvažuji, určitě nemám chuť někomu platit pokutu, případně jít „na kobereček“ na Správu NP ve Znojmě. Navíc v případě národních parků se zaměstnávají i profesionální strážci, ne jen ti dobrovolní jako například v Moravskoslezských Beskydech.

 

    Donutí mě to, se „potupně“ podívat na GPSku. Nemám tolik času abych si zde, když jsem tady poprvé, hrál na navigačního machra. Chvíli strávím zkoumáním mapy na displeji, až se konečně smířím s tím, že jsem šel špatně. No nic, navigaci dávám zpátky do batohu a běžím stejnou, nyní již prudce klesající lesní cestou k mostu. Nemohu více ztrácet čas, ale na druhou stranu určitě nechci tady někde zakopnout. Z brzdění za chvíli začínají hodně bolet nohy, ale nedávám jim příležitost aby se více projevily a tak se to snažím tlumit. Pokud chci stihnout vše co mám v plánu, nemohu si dovolit moc odpočívat. Ač seběhnutí vypadá, že trvá věčnost, tak možná za deset minut jsem dole u mostu a konečně se připojuji na tu správnou červenou turistickou trasu. Tak či onak, touto chybou jsem ztratil minimálně půl hodiny drahocenného času a již nyní vím, že mi asi bude chybět. Snažím se jít sice „energeticky rozumně“, ale určitě se neloudám. Někde se snažím zrychlit do kroku nebo alespoň chvíli běžet.

 

    Dostávám se k dalšímu impozantnímu místu, které se fotí do mnoha turistických průvodců či knih o geologii. Jsou jimi, před chvíli z opačné strany řeky Dyje viděné, „Hamerské vrásy“. Měl bych spěchat, ale nemohu si odpustit udělat sérii fotek. Jedná se o velmi krásné místo. Předpokládám, že na zpáteční cestě již nebudu mít mnoho času a nemýlím se. Při návratu se snažím cestu „řezat“ jak jen to jde, ale spíš se smiřuji s tím, že autobus již nebudu mít šanci stihnout. Jak se dá čekat, tak „nahoře“ se „trochu zapomenu“, i když i tak budu pokračovat nezvykle svižně.

 

    Od vrás postupuji dále a míjím kapli sv. Heleny a pohodovou asfaltovou cestou se přibližuji k „pravému“ začátku národního parku, který je pro auta uzavřen závorou. Po levici by se měl nacházet i bunkr postavený v roce 1937. To zjišťuji až teď, při pohledu do mapy. Už v prvních desítkách metrů mě vítají někde menší, jinde o trochu větší skalní výchozy a ladí na tu správnou atmosféru. Lesy jsou převážně listnaté. Po chvíli se přiblížím k mostu přes Dyji, přes který se k červené dálkové turistické trase E8 připojuje místní zelená. Po dalších přibližně 400 metrech jsem u přístřešku a informační tabule. Odtud se mohu vydat buď po červené turistické trase nebo po cyklostezce číslo 5122, známější jako „Mlynářská“. Pohodová cesta zde skončí a pokračující lesní začne pomalu, ale jistě více a více stoupat. Po pravici mám zajímavé skalní útvary, ale blíže se k nim přiblížit nemohu. Podle místních, zde byla i přímější cesta k Ledovým slujím, ale nyní není povolená a je překlenuta kmenem stromu a balvany. Místní moc nechápou proč se tato cesta zrušila, když tudy roky a roky chodili. Nyní značené trasy skalní oblast velkým (několikanásobně delším) obloukem obchází.

 

    Pokračuji po cyklostezce. Nalevo pod sebou mám menší nepojmenovaný levostranný přítok řeky Dyje. Za slunečného dne je cesta lesem velice příjemná. Jdu co to jde. Podle slov dvou velice sportovně vypadajících lidí, je to k mohyle ještě minimálně třičtvrtě hodiny svižné chůze. Mě zbývá maximálně tak půl hodiny abych mohl jít i zpět „rozumně“. Do výstupu dávám maximum efektivně využitelné energie. Nesmím se loudat, ani to nesmím „přepálit“. Výsledkem obou možností by bylo beznadějné ujetí autobusu a dvouhodinové čekání na poslední spoj, kterým bych ze Znojma musel jet do Břeclavi a pak expresem do Ostravy. Nemám rád spoléhání se na poslední možnosti a to je pro mě pořádnou motivací, abych „zatnul zuby“ a „ignoroval“ bolest nohou a únavu. Nechci aby mi spoj ujel, ale taktéž se nechci vzdát důvodu proč jsem celé to cestování podnikal. Musím si taky dávat pozor na „pověstný“ kotník – to by bylo to poslední, co bych zde potřeboval. Musím jít velice rychle, ale i přes to si dávat pozor na každý krok, cesta se stává poněkud „techničtější“. Takovou krajinu mám rád. Přiblížím se ke křížení červené dálkové trasy E8 a cyklostezky, rozcestníku i „Mostku hraběnky Heleny Mniszkové“, právě té, ke které podle pověsti měl v noci na koni jet kníže Clary, ale bohužel nedojel.

 

    Od rozcestníku začne cesta chvíli strměji stoupat a po přibližně 100 metrech jsem u studánky a voda by měla být pitná. Nechci ztrácet čas vytahováním PETky s vodou, nechávám si tuto vodu raději pro případné „zlé časy“, kdyby něco… Neváhám… Vodou se zchladím a doplním tekutiny na další cestu o niž nevím jak moc ještě obtížná bude. Za chvíli se dostávám k zatáčce jež je ozdobena malou, ale o to hezčí „skalkou“. Ještě chvíli bude trvat než se dostanu k rozcestníku „Vranovské brány“. Odtud je to již jen zhruba půl kilometru k obelisku i k informační tabuli s krátkým popisem „Ledových slují“. Taktéž se od infotabule mohu vydat k „třešničce na vrcholu dortu“, kterým je ono exponované místo, před kterým některé průvodce i mapy varují. Tvrdí, že místo není pro lidi trpící závratí, vhodné. Jsem v polovině své cesty, ale to nejnáročnější – cesta zpět, kterou budu muset víc než řezat, mě teprve čeká.

 

    To bych si nechal na další, asi již už poslední díl vyprávění o tomto kouzelném „konci světa“. Pokusil bych se zde shrnout i některé zajímavé informace ke kterým jsem se dostal čtením nejrůznější literatury o místu, historii i vzniku a možná i v budoucnosti dramatickém konci tohoto celorepublikově velice výjimečného výběžku v krajině, který z dálky ani moc zvláštně vypadat nemusí. A zde začíná tajemno. Probouzející fantazii jako nejlepší „verneovky“. Do míst kam nemůžeme, kde se může pohybovat jen malá skupina vyvolených. Nám ostatním zůstává alespoň ta fantazie. :-)