Výlet k "Ledovým slujím" a skalám u Vranova nad Dyjí, část třetí.
V tomto dílu popíši třešničku na dortu mého prvního (a snad ne posledního) výletu do míst národního parku Podyjí. Je jí strmý skalnatý svah s jeskyněmi, pro nás běžné turisty bohužel (v mnoha ohledech i bohudík) nepřístupnými a taktéž se skalami umístěnými výše a poněkud mimo hlavní osu hřebenu. O jeskyních budu psát jen teoreticky co jsem se někde dočetl nebo doslechl. Ke skalám vede turistická trasa, tedy k nim, respektive pod ně, je možné se s klidným svědomím podívat. Ale pouze po této cestě. Zpestřena je i místem označeným jako „exponované“, tedy riskantním a nebezpečným. Prý by zde lidé trpící závratí neměli radši ani chodit. Na cedulce vedle odbočky Pašerácké stezky k obelisku je napsáno, že následující cesta je nebezpečná, hrozí zde nebezpečí zřícení, není vhodná pro kočárky ani jízdní kola. Inu, druhé místo, kvůli kterému jsem zde z Ostravy jel. :-)) Jak již to tak příroda umí, dokázala i zde překvapit. V místech, ze kterých měl člověk obavy a kladl si otázky typu:
„Jsem dost zkušený turista?“
„Nebude to příliš náročné, když už teď se cítím, po celém tom cestování, vcelku dost unavený?“
„Neberu si větší sousto, než na které zkušenostmi mám?“
Inu, zkrátka ta klasická nervozita, někdy trochu (mnohdy i více) svazující nohy, ruce, ale především mysl. Kdy jedna část mozku říká běž dál, určitě to bude něco zajímavého, co jsi ještě neviděl (nikdy nejsou dvě skály úplně stejné a ni ty svírající pohledy do hlubokých údolí nejsou nikdy úplně stejné). Místa, která ukazují, že člověk je tááákhle maličký a jen samotná PŘÍRODA určuje pravidla a jen ona je tím vládcem, který určuje jestli výlet skončí s krásnými vzpomínkami nebo bude tím posledním. To je třeba mít vždy na paměti. Pokud jde takhle někdo sám do míst, která nezná, tak tím tuplem.
Celý výlet jsem podnikl především kvůli těmto dvěma místům. Nemám už žádný čas k dobru, spíš se i ta samotná ztráta zvětšuje. Řídím se pravidlem, že na cestu zpět bych si měl vyhradit stejný čas jako na cestu k cíli (bodu od něhož se budu vracet). Pokud půjdu do jiného místa než jsem vyšel je odhad obtížnější, protože v neznámém prostředí nevím, co mě ještě čeká. Zde jsem měl tu výhodu, že jsem si „pro jistotu“ vybral zpáteční cestu stejnou. Nechci se vzdát a otočit se „pár metrů před cílovou rovinkou“. Skoro jsem se už smiřoval s tím, že pojedu posledním autobusem o dvě hodiny později a pak i jedním z posledních spojů, ne úplně šikovně, přes Břeclav do Ostravy. Určitě jsem netoužil opakovat „očistec“ na nádraží v Žilině, kde jsem musel od nějakých deseti hodin večer vydržet do čtvrt na čtyři ráno na první spoj na „Valašsko“. A to ještě s přestupy, takže ani ve vlaku jsem na chvíli „zalomit“ nemohl. To bych dojel třeba až do Bratislavy nebo dokonce ještě někam dál za hranice. V Maďarsku bych se určitě dobře domluvil. :-)) Byla to zkušenost, která byla v mnohém poučná, ale znovu zažívat bych ji už určitě nechtěl. Při té smůle jsem měl i to obrovské štěstí, že se žilinské nádraží přes noc nezavíralo a nemusel jsem mrznout někde venku. Když jsem byl ještě mladý a plný sil – měl jsem možná dvacet, možná dvacet pět, tak jsem chtěl někdy sám se sebou vyhrát boj a ujet na kole „svou“ 24-hodinovku, ale nikdy jsem nepřekonal sílu zdravého spánku. Pokud jsem se cítil už hodně unavený a řekl si, že si „jenom na chvíli dám malou pauzu“, tak už to znamenalo vzdaní se a konec. No nic, nikdo není dokonalý. :-))
Skvělý výlet z Kraĺovan na Velký Rozsutec a zpět jsem popsal v těchto dvou článcích:
Dost velká motivace, abych se snažil dát do toho vše. Nejjednodušší by bylo obrátit se zpět, ale to bych zde jel zbytečně. Nezbývalo než vše velmi rychle projít, dát si „na čas“ jen s fotkami a kde se dá, tak se snažit běžet. Dalo by se říct, že jsem v situaci, kdy mám času méně než málo. Odjezd autobusu z náměstí ve Vranově nad Dyjí je ve 14h16. Co si pamatuji, tak k rozcestníku a informační tabuli u odbočky k obelisku a vyhlídce nad „Ledovými slujemi“ jsem dorazil ve 12 hodin a 37 minut. Další časy už nevím, protože i „lovení“ mobilu z kapsy u kalhot by zabralo strašně moc času. :-))))) To jsem nebyl ještě ani na vyhlídce u obelisku, ani na té druhé pod skalami. Odbočuji, možná jen pár set metrů k mohyle pod níž by se někde dalších x–set metrů níže měly nacházet nejtajemnější útvary západního výběžku kopce Větrník s nadmořskou výškou 510 metrů. Ta není nikterak výjimečná, zato výběžek je ve všech ohledech celorepublikovým unikátem. My, běžní turisté, zde nesmíme (jedná se o NPR a oblast mimo značené trasy), ale jeskyňáři (kteří mají danou oblast „na starosti“ předpokládám, že pod některou ZO ČSS určitě Podyjí spadat bude), kteří mají udělenu „výjimku“ by měli tu možnost mít.
Sám jsem zvědav jak bude výzkum pokračovat. Upřimně řečeno i studium literatury je svým způsobem dobrodružství. Nejprve asi člověk přistupuje k pseudokrasovým jevům jako k ne příliš zajímavým místům, které většina lidí nezná a bez povšimnutí kolem nich projde. Pod představou „dyť je to jenom taková hromádka kamení v niž se sem tam vytvoří nějaký prostor“. Jistě to platí pro určitou menší skupinu jeskyní, nazývaných suťové. Pak se třeba chytne na „nenápadný háček“, kterým je nějaké místo např. v PP (přírodní památce) nebo v naprosto výjimečných případech i mimo jakékoliv maloplošné chráněné území s tím, že je zde v mapě naznačena jeskyně. V některých případech, pokud se jedná o NPR nebo PR, tak má utrum, většinou na značených cestách neleží a tedy tím pádem k nim nesmí. V případě PP není většinou pohyb mimo značené a lesní cesty zakázán, ale i z tohoto pravidla existují výjimky. Příkladem je na Valašsku třeba oblast PP Skalí, kde je vstup, jak podle informačních tabulí, tak i podle vyhlášek v REZERVAČNÍ KNIZE AOPK (Agentury Ochrany Přírody a Krajiny), lidově „ochranářů“, zakázán. Tak si někdo může říct…
No, co jeskyně mě do té doby nějak moc nezajímaly, ale určitě to může být zajímavé místo, podívám se… Dotyčný se často pohybuje náročným strmým terénem. Odpočinková cesta to většinou nebude. Jen matně tuší, že asi bude muset hledat skály, skalky či pokukovat po temných prostorech mezi nakupenými kameny v suťovém poli. V místech, kde si spíš než o kýžený „objev“ jeskyně koleduje o malér s kotníkem. Spousta lidí bude zklamaná i tím, že v „pseudokrasu“ klasické krápníky ani další efektní výzdobu nenajde. Dá se čekat, že zaujme jen lidi, kteří mají rádi skály a svým způsobem „strohou a jednoduchou drsnost krajiny“. Takových také nebudou masy. Lidi, kteří mají rádi vyšlapané chodníčky po kterých jen tak lehce jdou, aniž by nad krokem více přemýšleli, také patrně moc nepřesvědčí. Nedovede je tam šipka s nápisem JESKYNĚ. Dotyční se budou muset naučit dobře číst mapy, stejně tak i reálný terén, nejrůznější, často i historickou literaturu, ale především to co je „uvedeno mezi řádky“.
Stejně tak pochopí, že se bude muset stále učit hledat jemnou hranici mezi tím, co je ještě pro něj bezpečné a na co už fyzicky, technicky a hlavně psychicky nemá. Bude se muset naučit alespoň trochu orientovat v základních zákonech a vyhláškách, které přesně určují co je v daných místech povoleno. V devadesáti procentech se může držet známých pravidel o pohybu v tom kterém chráněném území. Taktéž si bude muset ověřit, zda místo není historickým (opuštěným) důlním dílem, kam vstup také není obecně dovolen.
Riziko mastných pokut nebo dokonce správních řízení s možným „oceněním“ v hodnotě mnoha desítek tisíc korun, ale především rizika na zdraví či dokonce životě odradí další velkou skupinu lidí.
Přesto zůstane „pár“ lidí, které tajemno „poněkud“ přitahuje. A jen málo co může být tak magické jako jeskyně. Především pro ně jsou předešlé řádky a varování, pokud snad mají v úmyslu se tomu věnovat jako „sólisté“. Pokud si „nenabijí čumák“ sami v nějaké „ďuře“ a nevystřízliví (pokud neudělají tak závažnou chybu, že už jim nebude pomoci a nedostanou se ven živí), tak je mohou velmi rychle přesvědčit „ochranáři“, pokud dotyčný vleze někam kam nemá. Někdo na to přijde sám, někdo později. A také pochopí, že na něco má a na něco prostě ne. Pochopí, že spousta jeskyní je velmi nebezpečná i pro ty největší jeskyňářské machry a jen dodržování všech možných pravidel může toto riziko omezit na „únosnou“ míru.
Určitě byly krásné časy když kluci lozili po skalách a znali každý kámen v blízkém i vzdáleném okolí a ne jako dnešní generace, která zná jen realitu virtuální. Ve své podstatě nepozná ryzí a přirozený strach a úctu, které právě skály a jeskyně dokáží vyvolat. Nejsilnější pocity, pro které je určitá skupina miluje a druhá skoro nenávidí. Za starých časů se do skal a jeskyní lidé báli chodit, věděli, že v nich číhají draci, nestvůry, případně „VELCÍ ČERNÍ PSI HLÍDAJÍCÍ LÁVKU PŘED PODZEMNÍ ŘEKOU“. Mezi řádky tento popis, alespoň já, chápu jako poslední varování před zásadní chybou odvážlivce, který do temných prostor jen tak vstoupí. V „překladu“ je to možné chápat i tak, že černý pes je temná a hluboká propast na jejímž dně je řeka Stix. A ona lávka přes řeku kterou velký pes stráží, je například úzká skalní římsa nad ní. Kdo se zřítí, tak už je v moci Charóna. Pokud lávku (římsu) přejde, tak může nahlédnout do neznámého podzemního světa. Pokud je tak dobrý, že i na zpáteční cestě neudělá chybu, může i ostatním povídat dech beroucí příběhy, pokud udělá jednu jedinou chybu, tak už si veškerá tajemství nechá pro sebe.
Dneska už většina lidí nedá na báchorky, povídačky a další „babské řeči“. Myslí si, že se už dnes vše ovládlo a nebezpečí neexistuje, ale právě jeskyně a skály jsou ta místa, která mohou pocit, jak jsou malí a proti silám PŘÍRODY bezbranní, velmi rychle připomenout. Někteří nedostanou ani příležitost uvědomit si, že udělali chybu a je konec.
Proto se tedy do jeskyní nechodí „solo“, ten „nahoře“ (u vstupu do jeskyně a co sleduje situaci dole) jedinou poslední záchranou, když něco nedopadne, jak by mělo. Vůbec nejlepší je se tam vydávat až s jeskyňáři, kteří místo znají jako své boty. Ve výjimečných případech se dělají exkurze do některých jeskyní pod jejich vedením i pro nás, svým způsobem, dobrodruhy.
Nyní konečně přejdu k popisu, snad zajímavému, některých nevšedních jeskyní v oblasti i popisu kopce, jeho vzniku a možnému konci.
Národní park Podyjí je našim nejmladším, založen byl se začátkem “Velkých prázdnin“ roku 1991 s rozlohou přibližně 63 km2. O rok později se připojila i část rakouská. V Hardeggu je správa parku Thayatal, naše ve Znojmu. Předchůdcem byla stejnojmenná chráněná krajinná oblast s rozlohou přibližně dvojnásobnou založenou v roce 1978. Řeka Dyje zde vytváří výrazný meandr uzavřený mezi strmými skalními svahy, zajišťující přirozenou nedostupnost spousty míst. Jeho délka dosahuje až čtyř desítek kilometrů mezi Vranovem a Znojmem. Vedle nedostupnosti je kladem i to, že se zde nenachází žádné výrazné velké města, ale jen malé vesničky. Geologickým podložím je to naše nejstarší, tedy „Český masív“. V jiných oblastech se „nad něj dostaly“ i další mladší (většinou výše umístěné) vrstvy. „Český masív“ patří k jedné, z největší části variské horotvorby, přesněji možná variské tektonické činnosti. Jsou zde zastoupeny usazeniny, vyvřeliny i přeměněné (metamorfované) horniny. I toto je dalším pohledem na naši nesmírně pestrou strukturu krajiny. O tom jak se na celém území republiky „nadsouvají“ nejrůznější vrstvy se lze krásně přesvědčit pohledem na nějakou geol. mapu. Pokud by si snad někdo myslel, že si na mapě označí nějakou oblast, třeba pohoří a „vyjde“ mu, že se jedná například jen o výše jmenovaný „Český masív“ nebo jen o vrstvy (příkrovy) Vnějších Západních Karpat, tak může být překvapen, stejně jako já, když jsem na mapě, nedaleko nádrže Šance v Moravskoslezských Beskydech našel místa, kde se „ke slovu“ dostával právě „Český masív“, i když by měl být především na západ od linie Ostrava – Znojmo.
Mezi největší jeskyně by měla patřit ta, která byla pojmenována podle druhého největšího města naši země. Základními informacemi u jeskyní jsou její délka (celková délka všech průlezných chodeb) a hloubka. Dalším parametrem, který mohou někteří zaměňovat s hloubkou, je denivelace. Určuje výškový rozdíl mezi nejvyšším a nejnižším bodem jeskyně. U jeskyně „Brněnské“ dosahuje hodnoty 30 metrů. Tajemná oblast by se měla nacházet podél hřebene výběžku vrcholu Větrník s výškou 510 m.n.m. Zhruba sto metrů vysoký, v některých místech dokonce 130 metrů, v lesích skrytý skalnatý výběžek skrývá tajemná zákoutí, pukliny, rozsedliny a v některých jejich kříženích i ony vstupy do podzemí. Mohu si tato pouze představovat, jak vypadají netuším. Chytré knihy a některé kresby naznačují, kde by se mohly skalní výchozy nacházet. Některé informace si ovšem protiřečí. Někde se tvrdí, že svah se oddělil a poklesl patrně z důvodu „podemletí“ řekou Dyje a to svah severozápadní. Pod vyhlídkou s obeliskem by letmý pohled tomu mohl i odpovídat. Na druhou stranu vyhlídka zas až tak velký rozhled pod sebe nenabízí. Klidně může být o sto metrů níž ve směru hřebene (jihozápadně) jiná. Taktéž ani „propad“ pod obeliskem není až tak hluboký. „Poddolování“ severozápadního svahu bych i věřil, podle některých měření („sond“) by tomu tak mělo být. Stejně tak bych věřil i tomu, že mnoho tisíců let trvající narušování svahu nakonec ve spolupráci s gravitací mohlo degradaci (propad a určitý odklon) svahu dokonat. Od přístřešku vedle louky jsem mezi stromy velice nevýrazně náznak jakýchsi balvanů, skalek či snad skalních výchozů nebo dokonce mrazových srubů vidět mohl. Ale také se mi to mohlo jen zdát. Zato na historické kresbě výběžku jsou mnohem zřetelnější výchozy ve svahu opačném. Na ní je možná padesát, snad sto metrů „pod“ obeliskem něco co by mohlo naznačovat skalní výběžek, možná dokonce i s jakýmsi kolmým skalním žebrem. V třikrát až čtyřikrát větší vzdálenosti by se měla nacházet nejvyšší část nejvýraznějšího skalního útvaru, nyní již jihovýchodního svahu vrcholu Větrník. V určitém pohledu na kresbu se svah může podobat některým pískovcovým „veleměstům“ v Čechách. Že by se zda nacházel v menším měřítku jakýsi „Vranovský Poseidon“? Kdo ví….
Řeka nepochybně ve spolupráci s gravitačními pochody stále pracuje. Podle některých zdrojů by zde mělo docházet k jedněm z největších, ne-li skutečně největších posunů skalních bloků. V některých místech prý dokonce i kolem jednoho milimetru za rok! Toto je velmi značný pohyb. Některé studie dokonce hovoří v bližší či vzdálenější „geologické“ budoucnosti o úplné destrukci svahu. S neustálým podemíláním již tak asi hodně narušeného i nakloněného svahu bych se tomu ani moc nedivil. Toto považuji za jednu z největších zajímavostí místa. Jen doufat, že ta geologicky blízká nebo vzdálená doba, kdy se postupně celý severozápadní svah, buď celý nebo spíše po částech, odlomí do údolí, nebude „příliš blízká“. Velmi rychlý vzájemný pohyb bloků i na mnoha místech prý velmi nejisté „nakupení“ balvanů i skalních bloků, je víc než důvodem, proč zde vstup není povolen. Prý se zde na zlomech otevírají hluboké rozsedliny a další místa vzniklá gravitačním působením a některé jeskyně zde mají i mnohapatrovou strukturu.
Například největší jeskyně pojmenovaná „Brněnská“ má přibližnou denivelaci 30 metrů a celkovou délku chodeb kolem 400 metrů. Tolik podle „bible o jeskyních“, přesněji knihy JESKYNĚ vydané AOPK z mnohosvazkové řady Chráněná území ČR. V současnosti se dá čekat, že se podařilo délku případně i hloubku mnoha z nich posunout zase o kus dále. Podle posledních informací, by se měla celková délka všech průchozích nebo spíš průlezných chodeb, plazivek, atd. pohybovat kolem jednoho kilometru a to na relativně nevelké ploše přibližně 0,1 x 0,3 km. Oproti tomu, na co jsme u pseudokrasu zvyklí tedy to, že se jedná o prostory především v pískovci, tak tady se jedná u rulu. Přesněji bítešskou ortorulu.
Jedná se o místo, které patrně bude dávat více otázek než odpovědí nejen nám běžným smrtelníkům, ale i odborníkům. Jsem zvědav jak výzkum pokročí a jestli se budou skalní a balvanové bloky spíš jen „řízeně“ sesouvat po svahu nebo jestli jejich pohyb bude spíš takový, že se budou od svahu vyvracet? Ve spoustě jeskyní je teplotní průběh jako v jiných ostatních „právoplatných“ pseudokrasových jeskyních tedy, že se zde udržuje i během chladných a zimních dnů vcelku přijatelná teplota nad pěti až sedmi stupni nad nulou. Ideální místo pro přezimování letounů. Prostory se stabilními teplotami přes zimu zde využívají i tak citliví „netopýři“ jako jsou vrápenci malí. Netopýři píši v uvozovkách záměrně, protože vrápenci nejsou netopýři, ale pro většinu lidí bude jednodušší, když si je jako netopýry představí. Oproti nim mají více odlišností, ale pro velmi silné zjednodušení, by se snad porovnání mohlo dát s přivřením všech očí tolerovat. Z letounů by se zde mělo nacházet kolem dvacítky druhů. Pak jsou zde ovšem i místa, která jim přívětivá nejsou, ale právě podle jejich teplotního charakteru oblast dostala jméno. Jedná se o jeskyně s „ledovým“ průběhem teplot. Nejnižší změřená teplota dosahovala přibližně -20 stupňů Celsia. Stékající voda pak při dopadu na ještě studenější podklad může vytvářet kouzelné ledové útvary jako jsou nejrůznější „tyčky“ či ledové stalagmity, povlaky, záclonky, „mužíčky“ i jiné „postavičky“. Nejčastěji se tyto nevšední podmínky vysvětlují tak, že do hlubokého uzavřeného prostoru, nejlépe do úzké vertikály, klesá ke dnu studenější vzduch a naopak vytlačuje nahoru vzduch teplý. Studený se hromadí u dna a tak nebude překvapením, že dole bude kolem nuly nebo i pod nulou a nahoře i v létě poctivý „hic“. Může být zajímavý pohled na jeskyňáře, který se nad „ledovou jeskyní“ zahřívá na slunci, když by se ostatní nejradši někde pořádně zchladili. :-)))
K jedné z nejzajímavějších vranovských „ledových“ jeskyní nepochybně bude asi patřit velmi vhodně pojmenovaná jeskyně „Ledový sklep“. Do ní by se mělo dát vstupovat pouze jedním horním vstupem ve stropu této jeskyně. Ledové sluje zde mají číselná označení, některé i jména. Například „Brněnská“, „Grotte“, „U Polygonu“, „Pod Čtyřkou“ nebo třeba „Nová“.
Další díl už bude závěrečný a bude se věnovat „třešničce na dortu“, tedy už jen krátké cestě do míst, kam se už může a určitě by bylo hříchem se tam nevydat. Vypravím se k „exponovanému“ místu a ke skalním krasavicím východně od výběžku s „Ledovými slujemi“.
Přidat do oblibených uživatelů
Žádné příspěvky v diskusi, buďte první!
Horní Břečkov
Mapa
Ubytování
Počasí
Chaty a ChalupyPříspěvky z okolí Výlet k "Ledovým slujím" a skalám u Vranova nad Dyjí, část třetí.
