Výpravy kročehlavského měšťana do Kladna
Turistické cíle • Města, obce, vesnice • Město
I ctihodný kročehlavský měšťan, kterým bezesporu jsem, se musí občas vypravit takzvaně do města, nebo jak se taky říká na Kladno. Přesné názvosloví je důležité, pokud tu řeknete, že jste v Kladně, můžete být považován za pražáka, a z toho v určitých místech mohou vyplývat problémy (nejen na Kladně, ale i v Kročehlavech). Obvykle to bývá, kromě prázdninových měsíců, první středa v měsíci, kdy se na magistrátě koná setkání takzvané pracovní skupiny Místní agendy 21. Probírají se problémy celého města, přijít může kdokoli, poslechnout si, nebo si nechat zodpovědět dotaz od vedoucích odborů, občas i od primátora, či jeho náměstka. Občas to i k něčemu je. Samozřejmě to, pokud je to nutné spojuji to i s vyřizováním dalších úředních záležitostí. A když je trochu světla, věrná fujinka je se mnou. Třeba v únoru. Pavlína byla vystrašená z toho, že nám domů nepřišlo vyúčtování za elektřinu a do ordinace jí přišlo. Nejen, že jsem se dozvěděl, že si nemusí dělat starosti, protože u nás se bude dělat odečet až v květnu, ale zachytil jsem i zajímavé zbytky divadelních upoutávek, když jsem šel už kolem, (divadlo je už druhým rokem před rekonstrukcí a hraje na náhradních scénách) ale vyšplhal jsem i úplně nahoru, až za hlavní třídu (momentálně ulice T.G.M.), podíval se na Floriánskou kapli zezadu a taky na výzdobu toho, co mohlo kdysi být pokusem o hradby původního městečka.
Nové parkoviště před Zámeckou zahradou se pyšní zajímavým chodníkem, který mně sice připadá povedený, ale některé dámy po něm nerady chodí. Sakra proč?
Pomalu jsem se vracel, a ejhle, i nějaká zeleň tu zbyla. Sice v únoru neobrostlá, ale měsíček, který se tu nějak vylíhl, jí dodával půvabu.
Mrzlo, a ačkoli se to z modré oblohy nezdálo, začínala inverze. Větřík se sice nepohnul, ale začínalo být lezavo. Bylo kolem třetí, jednání máme až od čtyř, sestoupil jsem tedy do bezpečí hospody u hlavní pošty. Malebný pohled na snad poslední silně kouřící komín v inverzní dolině jsem ještě stihl. V popředí autobusové nádraží, v pozadí rozpadající se technická památka vápenné pece.
V tomhle měsíci umřel táta. Znenadání. Až po pohřbu jsme se s Pavlínou vypravili do zámeckého muzea. Trochu se odreagovat výstavou fotografií, která tu zrovna byla. Nebyl to nejlepší čas. Hrozně mě bolela záda, počasí se měnilo každou minutou. Od domu jsme vyjížděli za slunečného počasí, když jsme docházeli od parkoviště k zámku, začínalo se kabonit, po prohlédnutí výstavy nám paní pokladní otevřela i kapli svatého Vavřince a dovolila mi udělat obrázek nejen z okna, ale i kousku výzdoby.
Když jsem se potom podíval z okna, začínaly padat kroupy. Než jsme dojeli domů (a že je to chvilka), už bylo zase sluníčko. A o pár hodin později i velmi barevné červánky.
Další pobyt ve velkoměstě jsem měl až v dubnu. Slavily se Pavlíniny narozeniny a experimentálně jsme zašli na večeři do nějaké hospody u Náměstí Svobody. Dcerka měla noční, tak aby to měla blízko. Nestalo se to tam naším oblíbeným místem oslav, ale Velkého Bratra, který náměstí hlídá, jsem zaznamenal. A zrovna vypadal, že spí.
Po všech úředních náležitostech jsme i pro tátu obdrželi schránku na urnu. Kolumbárium je nové, velmi pěkně upravené, teoreticky i vlastní studnu má, kdyby to místo nebylo tak smutné, vypadalo by i vesele. A výhled je odtud zajímavý. Z elektrárny tepelné jsou vidět jen komíny, ale tu větrnou máme jak na dlani. I tohle místo ke Kladnu patří, jsou tu ukládáni i měšťané kročehlavští, a jak jsme se s Pavlínou dočetli, původně tu byla bažantnice. A ani to není z města daleko.
Další výprava se s nezbytnou fotografickou výbavou se odehrála až prvního června. Dříve to snad byl dětský den, teď se odehrává Noc kostelů (i když to se vzájemně nevylučuje). Ale den byl dlouhý a jasný a já si chtěl vyfotit, tedy kromě mnoha dalších věcí, kamaráda, jak diriguje gregoriánské chorály. Od nás, z Kročehlav, je pro tento účel vhodná mandelinka číslo šest. Vystoupí se u divadla a na náměstí už je to jen kousek do kopce. A ta naše slavná elektrárna je vidět v celé nádheře červnového podvečerního světla.
Občas mi je vytýkáno, že si všímám nepodstatných detailů, ale mně opravdu občas připadají dost zajímavé, třeba reklama na kloboučnictví.
Kamaráda jsem našel, kupodivu zcela podle programu, jak v kapli svatého Floriána ony chorály diriguje. Ačkoliv to na obrázku nevypadá, posluchačů bylo dost.
Chvíli jsem poslouchal a mačkal spoušť (on si mě v soustředění mezi diváctvem ani nevšiml) a potom jsem se radši rozhodl využít zbytků světla k pořízení dalších obrázků. Třeba hned protějšího domu s pěkně obrázkovou fasádou.
Vrátil jsem se na náměstí, světla bylo ještě dost, a uvědomil jsem si, že obrázek kostela vlastně ani nemám. A protější původní radnici (dnes okresní archiv) taky ne.
V kostele zrovna končil koncert dětského souboru a po chvíli, když se nadšení rodiče s dítky rozprchli, byla chvilka času na obrázek vitráže, ale i hlavního oltáře, který se někomu může zdát velmi prostý, ale mně se líbí.
Dokonce i na věž jsem vyšplhal, myslel jsem, že budu mít náměstí pěkně z nadhledu, ale ta nějak se tam pořádný obrázek udělat nedal. Kdybych počkal, dostal bych se až ke zvonům, ale byla fronta a ke všemu další příkré schody. Navíc takové, které se pro lidi se závratí moc nehodí. Lehce jsem vycouval, zase sestoupal a s nohama podlamujícíma se překonaným převýšením jsem ještě na náměstí cvakl Mariánský sloup, a sympatického zbrojnoše na střeše kladenské radnice.
Cestou k autobusu jsem ještě potkal takovou trochu zmatenou paní zhruba mého věku. Neopatrně jsem se zeptal, jestli něco nehledá a ona mi povyprávěla, že přijela z Prahy, protože se o zdejší Noci kostelů dočetla a měla nutkání jít na poutní místo u kostela sv. Jana. To je ovšem poněkud jinde, mezi Dříní a Vrapicemi (východní okraj kladenské aglomerace, pár kilometrů to je). Poradil jsem jí zajít tam, odkud jsem zrovna přišel, protože jestli existuje někdo, kdo by se tam chtěl podívat a ještě tam není, bude se vyskytovat právě v kostele a třeba ji vezme. Ale konec příběhu neznám.
Další výprava tam do města s fotografickou zbrojí se naskytla až ku příležitosti oslavy dvou svátků, mého a synka. Datum bylo, pravda, neutrální. Já jsem Vít a on Pavel, ani jeden z nás nemá ten svátek 25. Tohle je tak mezi. Mladí vybrali nějakou Restauraci na naší hlavní třídě, já se vypravil s předstihem, stavil jsem se v knihkupectví pro nějakou dobrou knihu, abych pro něj dárek měl (musím se pochválit, nedávno mi ji půjčil a četla se dobře), ale času a světla bylo pořád dostatek, začal jsem se tedy potulovat. Nejprve jsem se vrátil ke konečné mandelinky číslo deset, k zámecké zahradě. Párkrát jsem tu už byl, ale buď nebylo světlo, nebo aparát. A zrovna teď moderní umění v dokonalém osvětlení, a hned několik exemplářů.
Z ochozu Medvědária byl opravdu obstojný výhled do širého kraje, ale holky medvědice jsem zase neviděl. Snad měly nějakou siestu nebo už je opravdu nebaví nechat na sebe pořád civět.
Času jsem měl pořád moře, Zámecký park jsem opustil a vešel do zbytků uliček, které kdysi střed města obklopovaly. Tady jsem možnost focení o pár desítek let promeškal. Dost velkou část z nich postihla asanace v 80. letech minulého století. Ta byla dokonce využita jako kulisy při vytváření filmu Stalingrad (bylo zábavné potkávat v té době v ulicích a po hospodách komparzisty v dobových uniformách). Vyrostlo další sídliště, uliček zbylo jen pár a původních domků neustále ubývá. Dokonce z nich občas zbývají jen vydařené siluetky. A někdy i ozdobené reklamou jejich likvidátorů. Vždyť proč to opravovat, jde přece o pozemek v centru. Radši jsem zase vyšel na hlavní třídu (tak my z Kročehlav říkáme ulici T.G.M). A ejhle, najednou sám Divoký západ a jeho osidlování.
Zrovna jsem schovával foťák a někdo mnou zalomcoval. Chtěl jsem se bránit, ale byla to dcerka. Taky tu byla o půl hodinky dřív. V restauraci s vozíkem jsme si ještě stihli dát pivo. Vlastní oslava potom už proběhla poměrně spořádaně. Dary byly vzájemně předány, konverzace byla nekonfliktní, jídlo slušné, co si více přát. Ale obrázky dnes už žádné.
Od té doby jsem byl v roce 2012 na Kladně (opravdu se to tak říká) vybaven aparátem už jen dvakrát. Poprvé na začátku října. Nejenže byla ta Místní Agenda, ale i světlo. Ale nakonec mi vyšel jen kostel z Vrbenského ulice, a pěkná klika s kováním odtamtéž. Ta fabka asi původní není.
O dva měsíce později jsem se tam vypravil vyzbrojen také, ale tentokrát za konkrétním fotografickým cílem (i když potom to úřední jednání taky bylo). Z několika stran jsem byl bombardován, že začala demolice objektů kousek od středu města za účelem dalšího super-hyper. Central se to má jmenovat, dvě multikina slibovali (nakonec snad má být jen jedno). Tři roky jsme v rámci posuzování vlivu na životní prostředí s několika občanskými sdruženími bránili tomuto nesmyslu (zcela objektivně, svah, který je nestabilní má být podkopán, kolem vede docela hlavní silnice a hned za ní sídliště, které spolyká veškerý prach z výstavby a provozu, pokud se na ten svah špatně podívají, odskáče to nejméně ta silnice). Nicméně krajskému úřadu byla slíbena desetimilionová dotace pro nemocnici (inu dr.Rath, ano, bylo to za něho) a vzápětí slavný stavební úřad povolil demolici stávajících objektů. Některá občanská sdružení se odvolala, ale málo platné, na podzim 2012 se bourat začalo. Prostě jsem vyrazil dřív, mandelinkou jsem se nechal dovézt na okraj Kročehlav a dál jsem pokračoval pěšky. Hranici jsem překročil po Sítenském mostě. Myslel jsem, že odtud bude něco ze zbořeniště vidět, ale kryjí ho budovy pekáren. Tak odtud alespoň to hraniční území. Sítenské údolí tomu tady říkáme a rybníček je na jednom z potůčků, ze kterých potom vzniká Dřetovický potok.
K tomu, abych mohl trochu postihnout vzniklou zkázu, musel jsem obejít školu, ve které jsem kdysi učil, vloupat se na území jakési firmy (pravda branou otevřenou) a až potom byl možný pohled od západu. Hned několik, jeden lepší, než druhý.
Areál té firmy jsem opustil, abych po chvíli zjistil, že obrázky jde, tentokrát ze severní strany, uděla přes zděnou hradbu kolem Bezručovy ulice, nebo ze schodiště, kterým jde vystoupat k sídlišti.
To už mi došlo, že z materiálu ze zbouraných objektů si tu udělali jakousi přitěžovací lavici, aby se jim ten svah nepohnul. Teď do toho sněží a ještě víc prší, no uvidíme, co to udělá, až to budou odstraňovat. Stavět na tom nejde.
Sídliště se vyznačuje uměleckou a architektonickou zajímavostí. Jmenuje se to park Trilobit. Což ostny, jako některé druhy trilobitů, to má, ale Kladno a jeho nejbližší okolí není nálezy těchto zvířátek příliš proslaveno a ty terénní vlny, které by možná sváděly ke všelikému sportování, končí ve křoví.
Nabral jsem směr k poštovnímu náměstí za posledními dvěma obrázky. Dům s balkóny se mi už dlouho líbí a je tu průhled i na Starou radnici (dnes okresní archiv), no a hádance, kde to vlastně úřaduje ten švec, jsem samozřejmě odolat nemohl. V pozadí se vyjímá současný magistrát.
Na Kladně jsem byl v roce 2012 vícekrát, člověk se tomu nevyhne, ale tohle je vlastně takový průřez zajímavostmi, který jde, i s občerstvením, zvládnout za odpoledne.