Zajímavá zátiší potoku Sepetný.

Jedná se o jeden z menších přítoků řeky Ostravice, který pramení na západním svahu Lysé hory v oblasti Golena. Jeden z jeho pramenů může být právě někde v místech, kde tisíce milovníků Lysé hory na červené turistické trase někde v třetině cesty mezi Horními Mazáckými skalami s chatou Tatranka a rozcestníkem Lukšinec překračují menší potůček a ne vždy zůstanou jejich boty po přechodu tohoto místa suché. Je to jedna z více zdrojnic, vedle dalšího zajímavého potůčku s ještě zajímavějším názvem Peklisko opět s několika prameny v oblasti „Peklovisko“. V některých místech v lese pod vrcholem Tribulka s nadmořskou výškou 697 m.n.m. skutečně i za slunečného dne může být poměrně „tmavo“. Zde nemusí být představa místa, kde se temné síly mohou dostávat mezi běžné smrtelníky až tak nereálná. Pokud bychom od potoku Peklisko postupovali v určitých místech stále nahoru, dostali bychom se po poměrně slušném stoupání skutečně do míst, kde se za „starých časů“ lidé báli vůbec chodit. A nejsou tak staré zprávy, i mě jako děcku, bylo vyprávěno jak se kdysik dávno šlo s kolegy na výlet a jeden z nich se ztratil a už pak nikdy domů nevrátil! V době mého mládí jsem ani v nejmenším netušil (až tak moc jsem se o kamenné díla PŘÍRODY nezajímal) jak mohutné mohou být ony pověstné beskydské „ďury“. O tom, že jen kousek nad naší chatou existují vysoké skály (dnes už také vím, že pojmenování skály není přesné, jako v naprosté většině skalních útvarů v Moravskoslezských Beskydech) jsem neměl vůbec žádné ponětí. Matně jsem tušil, že existují nějaké Liščí ďury a také ďury na Lukšinci. V mé tehdejší představě to ovšem bylo jen něco jako „hromady kamení“, kde se v některých místech mezi těmito menšími balvany a kameny možná mohly objevit nějaké „prostory“ u kterých by mě hrozilo maximálně to, že zde uvízne bota a horko ťažko ji budu vytahovat.

 

I tak toto místo v mém mládí představovala něco tajemného, něco hodného respektu a po výše popsaných příhodách i s určitým strachem ze značených a vyšlapaných cest sestoupit. Tento strach (obavy) samozřejmě byly na místě. „Ďury“ v těchto oblastech nejsou žádné ďurky a mohou být pro nepřipraveného značně nebezpečné. I proto je přístup do nich ZAKÁZÁN. Kdo ví kde se ale mohl dotyčný člověk skutečně ztratit? Mohlo to být tady, ale mohlo to být i o kus dál na velmi strmých a děs a hrůzu nahánějících svazích, v místech která jsou dneska pro svůj charakter a vzácnost chráněna se zakázaným vstupem. Je to jednak z důvodu přírodních krás a také i z vlastní bezpečnosti. Aby představa tajemnosti Lysé hory byla zachována tak se nezmíním jaké místa mám na mysli. Ať určitá nepřesnost v popisu ponechá Lysé hoře zaslouženou tajemnost, respekt, úctu i klid. Ať na druhou stranu čtenářům článků o horách i čtenářům nejtajemnějších knih na světě, kterými jsou ty nejlepší, mnohdy i historické, mapy. Kdy se právě nad mapou, sledováním vrstevnic, odhadem reliéfu i náročnosti krajiny a nakonec tou nejbezprostřednější otázkou… „Jak to tam asi vypadá?“ rozvíjí v mysli čtenáře snad ten nejúchvatnější příběh, jehož krajinu vytváří ve výrazné míře právě on sám. Mnohokrát jsem vylezl na Lysou s rodiči, ve velmi vzácných a krásných okamžicích, kdy tajemnost hor byla jen takovým méně výrazným „kořením“ :-) , jež by se daly počítat na prstech jedné ruky s „kamarádkami“, jednou dokonce i s nejvěrnějším „čtyřnohým“ přítelem, se Stefinou. V posledních letech bohužel už jen sám a vrchol Lysé hory již nebyl tím hlavním cílem (nejsem moc stavěn na cesty, kam míří davy, mám radši místa, kde si mohu „vyprávět sám se sebou“).

 

To co mi zůstalo jsou ty neopakovatelné „průhledy“ lesem spadající někam hluboko dolů. Někam kam ani moc dobře nevidím, ale o to víc se rozvíjí fantazie s neustálou otázkou „Jak to tam asi vypadá?“ A tyto výhledy nebo pohledy, chcete-li, se mohou objevit i na značených cestách, tam kde je davy spěchající mnohdy i běžících lehce přehlédnou. Lysá je krásná v jakémkoliv počasí, řekl bych, že nejkrásnější je právě při těch velmi drsných podmínkách například v zimě, protože tehdy se musí každý velmi pečlivě připravit a hlavně odpadnou „rádobyturisté“. Najednou je pozdrav zcela běžný, přirozený a milý, ne jako v mnoha případech krásného počasí, kdy „mládí“ (bohužel právě především to „mládí“ neuznává žádné zaběhané pravidla a skoro ani slušnost) kdy prostě jen DOBÝVAJÍ vrchol a ČAS a i odpověď na pozdrav by je strašně vyčerpala. Takový přístup je v drsných horách (v jakou se i ta krásná „Lysá“ může KDYKOLIV změnit) velmi nerozumný.

 

Pokud je někdo schopen vnímat jemné krásy přírody, kdy nehodnotí jen stylem: největší, nejvyšší, nejtěžší, tak mohou být malé vodopádky, kaskádky, tůňky, nejrůznější zátiší, „hra vody a kamene“, „ostrůvky“, „náplavové“ či erozní svahy, výchozy a podobně, spousty malých, mnohdy i bezejmenných potůčků samotným důvodem k výletu. V létě potok vypadá jinak a v zimě také. Pokud se nachází v listnatém nebo smíšeném lese, tak i na podzim. A v každý okamžik je možné na něm najít místa krásná a zcela tichá, kde může dotyčný jen vnímat klidné bublání vody nebo naopak jinde i hřmící padání a tříštění vody pod hlubokým kamenným srázem. I takováto místa lze najít dokonce i tam kde v mapách není uvedeno nic. Krásně meandrující potůčky v hluboce zařezaných korytech. Strmé vodopády, k nimž i „pouhé“ přiblížení je nemalý problém a srdce se velmi rychle rozbuší. Jak údivem nad tím co PŘÍRODA vytvořila, tak i v kombinaci strachu a úcty. Kdy nepřístupnost místa i s každým krokem i pohybem reálného pocitu hrozícího pádu, který jen tak člověk už asi nezastaví, si sama dokáže ty největší poklady uchránit. I taková mohou být některá místa v Beskydech!

 

Ale potok Sepetný patří určitě k těm přístupnějším, ale i tak krásným. K pohledu na mnohá krásná místa není ani třeba se příliš vzdalovat od asfaltové cesty mířící z obce Ostravice po červené turistické trase až k „Transformátoru“ s parkovištěm a lanovým centrem „Opičárna“ a dále až k ostré zatáčce (kde se dá právě odbočit k potoku „Peklovisko“) cesty vedoucí nakonec až k Butořance, Horním Mazáckým skalám s horolezeckou chatou „Tatranka“ a dále třeba k mému oblíbenému vodopádku Suchého potoka nebo naopak dále po červené trase k Lukšinci až nakonec na nejvyšší horu „našich“ Beskyd. Nebo naopak pod „Opičárnou“, kolem rekreačního střediska Sepetná až do míst kde „Medvědí stezka“ protíná modrou turistickou trasu, kde se nachází i zajímavý balvan a pak je možno pokračovat k další „skalní“ zajímavosti místa, lezecky ne příliš užívané Medvědí skále s největší výškou asi 7 metrů s krásným výhledem především na západ (Ondřejník, atd...).